Selektivní mutismus v dětském věku v otázkách a odpovědích

Druh narušené komunikační schopnosti, označovaný jako selektivní mutismus, je charakterizován ztrátou řečových projevů podle situace. Znamená to, že dítě v určitých situacích, v určitém prostředí nebo s vybranými osobami hovořit nemůže, avšak v situacích jiných je jeho mluvní projev naprosto dostačující a běžný. Většinou děti nekomunikují v mateřské či základní škole nebo v nejrůznějších cizích či neznámých prostředích mimo domov.

Obsah článku:

• Co je selektivní mutismus?
• Jaká jsou rizika a příčiny vzniku poruchy?
• Kdy se vydat za odborníkem?
• Existuje vhodná prevence?
• Jak vypadá vhodný přístup k dítěti s diagnostikovaným selektivním mutismem?
• Odborná literatura

↑ nahoru

Co je selektivní mutismus?

Název tohoto druhu narušené komunikační schopnosti je složen ze dvou slov. Slovo selektivní bychom mohli přeložit jako „výběrový“. Označujeme tím skutečnost, že obtíže nastávají pouze ve vybraných situacích, s určitými lidmi nebo ve vybraných prostředích. Pojem mutismus pochází z latinského slova „mutus“, jež znamená „němý“. Nejde zde však o němotu vzniklou na základě nějakého poškození centrální nervové soustavy, mozku, mluvidel nebo na základě těžkých zdravotních postižení. Mutismus je psychogenně podmíněná ztráta schopnosti verbálně komunikovat. Jedná se o osoby, které mlčí, ačkoli mají schopnost mluvit a řeč je u nich rozvinutá.

Selektivní mustismus je jedním z druhů obtíží v komunikaci. Toto označení poprvé použil ve 40. letech 20. století švýcarský psychiatr Moritz Tramer a popsal jím charakteristický útlum řečových kompetencí, který má původ v neurotickém podkladě a pojí se s negativním postojem či strachem z určitého místa, osoby nebo prostředí.

U selektivního mutismu se tedy objevuje ztráta řečových projevů podle situace. Dítě v určitých situacích, v určitém prostředí nebo s vybranými osobami hovořit nemůže, ale v situacích jiných je jeho mluvní projev naprosto dostačující a běžný. Většinou děti nekomunikují v mateřské či základní škole nebo v nejrůznějších cizích či neznámých prostředích mimo domov. S blízkou rodinou jsou si pak ale schopny běžně povídat. Může ovšem nastat i opačný případ, kdy s rodinou dítě není schopno hovořit, ale ve škole či v cizím prostředí komunikuje bez obtíží.

Jaká jsou rizika a příčiny vzniku poruchy?

Etiologie tohoto druhu narušení komunikačních schopností může být různorodá, ale vždy se jedná o obtíže neurotického rázu (tedy o obtíže týkající se změn a narušení prožívání či emocí). Mlčení v určitých situacích může být odezvou na mimořádný silný negativní zážitek, reakcí na prožité psychotrauma či na zátěžovou stresovou situaci. Vznik selektivního mutismu ale může také pocházet z nesprávného výchovného stylu či z přetěžování dítěte, kdy jsou na něj kladeny přílišné nároky.

Riziko vzniku selektivního mutismu se zvyšuje u dětí stydlivých, tichých, bojácných, citlivých, uzavřenějších, úzkostnějších, ustrašených, u dětí citlivých na vlastní výkon, dětí citlivých na sourozeneckou rivalitu a u dětí, které těžce snášejí posměch, ponížení a nejrůznější vtipy ze strany dospělých, spolužáků, kamarádů či známých. Vznik této poruchy komunikace však rozhodně není závislý na inteligenci dítěte a postihnout tak může i jinak chytré a nadané dítě.

Mezi spouštěcí faktory „dětského mlčení“ můžeme zařadit mnoho situací a prožitků. Patřil by sem například: nevhodně volený trest, nepřiměřený trest, změna prostředí (stěhování), nové neznámé prostředí, nucené zapojení do nové sociální skupiny (mateřská škola), závažné dlouhodobé konflikty mezi rodiči, vnitřní pocity viny, selhání v komunikaci (poruchy řeči), přílišná přísnost, strach z trestu a podobně. Obtíže se pak ještě prohlubují, reaguje-li na mutismus dítěte okolí nevhodným způsobem – za mlčení dítě trestá nebo ho naopak uplácí, aby promluvilo. Stresové situace, které mutismus spustily, okolí nadále opakuje a obtíže tím jen fixuje (Klenková, J., 2006). Mutismus pak může být v některých náročných případech doprovázen také sociální izolací, sociální fobií, depresemi, obtížemi ve vzdělávání, přílišnou úzkostí či výchovnými obtížemi.

Rozvoj selektivního mutismu může být náhlý, ale objevuje se i pomalejší postupný útlum řečových dovedností. Porucha má častý výskyt v předškolním věku. I v mladším školním věku se však porucha může objevit nebo do tohoto období může z předškolního věku přetrvávat. Některé děti mohou postupně začít volit náhradní způsoby komunikace, jako je psaní nebo užití neverbálních forem komunikace (například gestikulace).

Čtěte také:

• O nevhodných přístupech v rodičovské výchově a psychickém násilí
• Problémy s úzkostí a strachem
• Vliv rozvodu na duši a chování dítěte

↑ nahoru

Kdy se vydat za odborníkem?

Ne každé dětské mlčení v určité situaci však musí nutně znamenat první náznaky selektivního mutismu. Je třeba, aby obtíže přetrvávaly minimálně čtyři týdny a aby bylo prokázáno, že existují situace, kdy dítě komunikuje obvyklým způsobem, a je tedy prokazatelný rozdíl mezi prostředím známým a prostředím cizím či novým. Je také vhodné sledovat, zda dítě jazyku rozumí a zda jeho dovednosti sociálně komunikovat jsou již na dostatečně rozvinuté úrovni.

Pokud však rodiče nebo pedagogičtí pracovníci, kteří tráví s dítětem většinu času, sledují dlouhodoběji, že dítě v určitých situacích nekomunikuje, je vhodné nechat dítě vyšetřit odborníky. Oslovit je možné pedagogicko-psychologickou poradnu, logopeda či dětského psychologa. Také další odborníci (neurolog, foniatr, ORL) mohou pomoci vyloučit, že se u dítěte nejedná o zdravotní postižení jiného typu, například o autismus, mentální retardaci, ztrátu sluchu, opožděný vývoj řeči nebo poškození hlasu, protože i tyto druhy zdravotního postižení mohou být provázeny útlumem řečových projevů.

Pokud je u dítěte selektivní mutismus diagnostikován, je vhodné zajistit mu podporu ze strany dětského psychologa či dětského psychiatra, protože v pozadí této poruchy můžeme vždy pozorovat nějaký psychický kontext. I na většině území Evropské unie je elektivní mutismus pojímán jako psychotická porucha, a ne jako problém primárně logopedický. Avšak i logoped může s dítětem se selektivním mutismem pracovat. Bude podporovat rozvoj komunikačních kompetencí dítěte a jeho sebevědomí v oblasti užívání řeči. Je vhodné, aby se terapie nezaměřovala pouze na dítě samotné, ale i na jeho rodinu.

↑ nahoru

Existuje vhodná prevence?

Obecně můžeme říci, že některé vhodné postupy práce s dítětem v rodině mohou být dobrou prevencí vzniku selektivního mutismu či mutismu obecně. Patří sem zejména vyrovnaný a vhodný výchovný styl, na němž se shodnou oba rodiče a který oba dodržují. Dítě by mělo vyrůstat v pocitu bezpečí a přijetí a nemělo by být vystavováno stresovým situacím, jejichž zvládání je nad dětské možnosti. Rodič by měl mít také alespoň základní přehled o hrách, kterých se dítě účastní. Nemělo by v nich docházet k ponižování a k výsměchu. Dítě by taktéž nemělo být nuceno za všech okolností hovořit, přednášet básničky či zpívat písničky na pokyn před publikem, a to ani případě, že se jedná například o širší rodinu a dítě všechny přítomné zná. Pokyny a příkazy typu „řekni“ mohou vyvolávat negativní postoj k verbálnímu vyjadřování. Vhodné je také vždy umožnit dítěti postupně si zvykat na nová prostředí, do nichž přichází, protože adaptace je vždy značně individuální a vyžaduje svůj čas.

Čtěte také:

• Mýty o rozvoji řeči a poruchách řeči
• Dítě se sluchovým postižením
• Schizofrenie u dětí

↑ nahoru

Jak vypadá vhodný přístup k dítěti s diagnostikovaným selektivním mutismem?

Pokud se v našem blízkém okolí dítě se selektivním mutismem již objeví, je třeba volit správný citlivý přístup, který by měl být respektován rodinou, pedagogickými pracovníky i dalšími osobami, s nimiž je dítě v častém kontaktu. Je dobré společně s odborníky začít hledat příčinu „ticha“, ale nikoho z této složité situace neobviňovat, zejména pak ne dítě samotné. Největší chybou by bylo dítě za jeho nechuť komunikovat jakkoli potrestat, a to i obviňováním. Od počátku je dobré zachovat klid, přistupovat k dítěti s obrovskou dávkou trpělivosti a nevzdávat to. Je třeba přijmout skutečnost, že proces překonávání selektivního mutismu bude pravděpodobně náročný a bude trvat dlouho.

Snažme se být u těchto dětí vnímaví k jejich vlastní snaze s námi komunikovat. Někdy může být tato snaha realizována pouze pohybem hlavy, výrazem mimiky, ukazováním či jednoduchými gesty. Dítěti někdy pomůže i vhodně položená otázka tak, aby na ni bylo možno odpovědět ano či ne – kývnutím či kroucením hlavy. Mluvení nahlas je pro dítě psychicky náročná a stresující činnost, není tedy vhodné ho k ní nutit. Můžeme však postupně zkoušet užívat pro komunikaci tichý šepot. Za jakoukoli aktivní komunikaci i za jiné úspěchy je třeba dítě chválit. Pochvala podporuje sebevědomí dítěte, dává mu pocit dobře odvedené práce a dítě postupně získává větší a větší jistotu.

Tyto děti také obvykle těžce snášejí autoritativní a striktní přístup, protože vyvolává pocity strachu. Kontakt s dětmi se selektivním mutismem je proto nutné navazovat a prohlubovat velice klidně a trpělivě. K verbálnímu projevu není dobré dítě přemlouvat, je lepší čekat na okamžik, kdy se pro něj dítě rozhodne samo. A pokud se dítě v určitý okamžik pro verbální komunikaci opravdu rozhodne, extrémně ho nepodněcujme v tom, aby tak komunikovalo i příště. Dítě by však mělo mít možnost komunikovat jinak než hlasitou či tichou řečí, protože neverbální komunikace může být vhodným startem pro budoucí rozvoj komunikace verbální. Začínat lze například od pouhé jednoduché reakce na klidný pokyn či nabídku a postupně rozvíjet komunikaci úsměvem, přitakáním, tichým souhlasem a šepotem ve dvojici. Okruh osob, s nimiž se dítě učí komunikovat, je také vhodné rozšiřovat postupně. Od vrstevníků nemusíme dítě úplně izolovat, ale dejme mu dostatečný čas si na další osoby zvyknout.

Dítě reagující na určité situace tichem se pro nás musí stát rovnocenným partnerem v komunikaci a toto partnerství by mělo samo dítě intenzivně vnímat, prožívat a pociťovat. Pozitivní prožitky z jakékoli komunikace budou dobrým východiskem pro budování sebevědomí dítěte i jeho další rozvoj v oblasti hlasité mluvené komunikace.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Odborná literatura:

• HARTMANN, B. – LANGE, M. Mutismus v dětství, mládí, dospělosti. Praha: Triton, 2008. ISBN 978-80-7387-021-8
• KLENKOVÁ, J. Logopedie: narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. Praha: Grada: 2006. ISBN 80-247-1110-9
• KUTÁLKOVÁ, D. Mutismus – metodika reedukace. Praha: Septima, 2007. ISBN 978-80-7216-241-3
• LECHTA, V. Logopedické repetitórium. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelství, 1990. ISBN 80-08-00447-9

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.