Formy podpory dítěte s poruchami řeči

Učení a získávání znalostí

Dítě s poruchou řeči potřebuje nabývat nových znalostí prostřednictvím multisenzoriálního přístupu – tedy s využitím všech smyslů. Pouze mluvenému slovu nemusí být vždy dobře porozuměno nebo správně pochopeno, proto je vhodné ho podpořit manipulativními činnostmi, zapojením zrakového vnímání a pozornosti na předmět (s využitím názorné ukázky) nebo přímo vyzkoušením si daného úkolu.

Při rozvoji čtenářských dovedností je třeba klást důraz na pochopení obsahu čteného a přihlížet k individuálním obtížím ve výslovnosti. Dětem s poruchami řeči také velice prospívá společné čtení s rodiči, při němž mohou u známých textů samy doplňovat děj, případně se ptát na neznámé pojmy a učit se je. Učí-li se dítě s poruchou řeči psát, je třeba dbát na jeho individuální tempo a podporovat ho ve správném vyslovování slov, která píše a také ho vést ke kontrole slov již napsaných.

Hlásky, které dítě neumí vyslovovat správně, mohou být v psaném slově vynechávány. Proces osvojování si matematických dovedností a jejich následný rozvoj, může být taktéž narušen právě kvůli nesprávnému zpracování slyšeného slova, případně kvůli snížené schopnosti verbální paměti, která není u některých dětí s poruchami řeči neobvyklá. Je vhodné postupovat pomalu a vždy se ujišťovat, že dítě zadanému matematickému (i jinému) úkolu dobře porozumělo a je schopno zadání úkolu znovu převyprávět s pochopením, nikoliv pouhým učením se zpaměti.

Dále je nutné přihlížet ke sníženým jazykovým a komunikačním dovednostem dítěte. Mohou nastat situace, kdy pro menší slovní zásobu nebude schopno přiměřeně slovně reagovat, nebo jeho reakci nebude porozuměno kvůli nesprávné výslovnosti. I přesto je dobré motivovat dítě k řešení slovní situace, dát mu čas na vyjádření, případně ho vést k řešení úkolů a činností nejprve prakticky, a teprve potom ho podněcovat k slovnímu vyjádření.

Obecné úkoly a požadavky

Děti s poruchami řeči, zvláště pak děti s vývojovou dysfázií nebo breptavostí, mohou mít obtíže v centrálním (tedy mozkovém) zpracování slyšené řeči. Jedná se o obtíže v recepci řeči z okolí. Příčina tkví v drobných ložiskových poškozeních mozku, kvůli kterým se přesné jednoznačné pochopení pokynů, problémů, vyřčených emocí nebo složitých souvětí, sníží nebo vůbec neumožní.

Je proto vhodné rozčleňovat složité úkoly do menších a snadnějších celků, vysvětlovat je jednoduchými větami a ujišťovat se, zda dítě vše správně pochopilo a dovedlo by samo znovu zopakovat zadání úkolu nebo požadavku. Nedaří-li se dítěti úkoly či požadavky chápat, mohou být slovní instrukce doplněny o obrázky či předměty přibližující daný úkol nebo způsob jeho plnění.

Čtěte také:

• Dávky pro rodiny dětí se zdravotním postižením
• Charakteristika poruch řeči
• Vztek, lhaní, neposlušnost – jak si poradit s dětským zlobením?

Mobilita

U dětí s poruchou řeči nebývá celková hybnost těla zpravidla více narušena. Občas se může projevit narušení motorické oblasti, které zasahuje také do složky hrubé motoriky. Tehdy mohou být pohyby velkých svalových partií dítěte nekoordinované o poznání více než u jiných dětí. Téměř vždy a pravidelně se však projevují motorické obtíže v rozvoji drobnějších svalových partií, tedy v oblasti jemné motoriky.

Obzvláště pak v rozvoji grafomotoriky, kresby a psacích dovedností. V souvislosti s touto oblastí je žádoucí přistupovat k rozvoji řeči a jemných pohybů ruky současně, a to za využití nejrůznějších říkanek doplněných o jednoduché psané tahy a tvary („maluji dvě očka, je to naše kočka"). Děti se učí jednak správně vyslovovat, držet vhodným způsobem psací náčiní a rozvíjet jemnou motoriku prstů, a jednak díky říkance také rytmizovat řeč i pohyb a tím podporují a rozvíjejí plynulost řeči.

Obtíže v motorice drobných svalových partií a částí těla se mohou projevit také při vykonávání průpravných hybných cvičení částí obličeje (v oromotorice či při gymnastice mluvidel). Tyto pohyby jsou nezbytné a velmi důležité, jelikož se využívají jako základ pro vyvozování jednotlivých hlásek. Tato cvičení jsou většinou zaměřena na polohování jazyka v ústech, špulení rtů, udržení čelistního úhlu, hybnost tváří nebo citlivost měkkého patra.

Děti s poruchami řeči mívají v těchto úkolech obtíže a je vhodné v rámci logopedické intervence a podpory s nimi hybnost mluvidel trénovat před zrcadlem. Vše je nutné realizovat tak, aby dítě mohlo sledovat a kontrolovat pohyby mluvidel dospělého i svoje.

Péče o sebe sama

Většina dětí s poruchami řeči v průběhu svého vývoje i rozvoje zvládne samostatně vykonávat hygienu těla či oblékání a stolování. Většina těchto běžných denních činností může být proto dobře využita pro rozvoj komunikace dítěte s poruchou řeči, protože opakující se situace mohou být doprovázeny opakujícími se frázemi či slovními spojeními. A ty si dítě rychle osvojí a naučí se je správně využívat. Rozšiřuje tak, kromě mnoha jiných oblastí, svou aktivní slovní zásobu a zažívá komunikační úspěch.

Život v domácnosti

Běžné a obvyklé každodenní situace, nezbytné pro život jedince, se postupně naučí zvládat i děti s řečovými obtížemi. Objevit se však mohou určité přetrvávající obtíže spojené s poruchou řeči. Například starší děti, které koktají, mohou mít strach z komunikace se svým okolím. Mají obavy z telefonování, z nakupování v obchodě nebo z návštěvy lékaře, protože se v takových situacích projeví jejich obtíže s plynulostí řeči. Takové chování může být negativním faktorem při objednávání věcí nebo služeb. Přetrvávající strach z komunikace vyplývající z předešlých komunikačních neúspěchů, může vést k určité sociální izolaci, případně ke snaze vyhnout se určitým komunikačním situacím. Nejlepší cestou je podporovat sebevědomí dítěte s řečovými obtížemi a vést ho k překonávání komunikačních bariér.

Mezilidské interakce a vztahy

Postoje společnosti k osobám s poruchou řeči bývají někdy velice odmítavé. Tento negativní přístup často plyne z nedostatku porozumění jejich obtížím. Někdy mohou vést až k vytváření předsudků, na něž mohou osoby i děti s poruchami řeči narážet v běžné komunikaci. Porucha řeči může například omezovat výběr přátel, později životního partnera.

Dítě s poruchou řeči by mělo vyrůstat v klidném rodinném prostředí, které mu věnuje dostatek správných mluvních vzorů, podporuje jeho mluvní apetit a motivuje ho ke každodenním pokrokům v rozvoji řeči. Vhodným přístupem je také zařazení dítěte do logopedické mateřské školy nebo do logopedické třídy běžné mateřské školy, kde se učí rozvíjet vztahy se svými vrstevníky, překonává komunikační bariéry a odbourává strach z komunikace s neznámými či novými lidmi.

Hlavní životní oblasti

Vzdělávání je nedílnou součástí života všech dětí, tedy i těch s poruchami řeči. Pokud je porucha řeči zvládnuta za podpory odborníků (školský logoped, klinický logoped) před nástupem do základní školy, pokračuje dítě v běžném vzdělávání bez nutnosti poskytovat mu speciální vzdělávací podmínky a péči.

Děti, u kterých porucha řeči stále přetrvává i po zahájení povinné školní docházky, tuto podporu, v závislosti na druhu a hloubce své poruchy, i nadále potřebují. Je vhodné, když dítě zůstává v péči odborníka a pravidelně dochází na logopedickou terapii, nebo je přímo zařazeno do základní školy logopedické či logopedické třídy na běžné škole. Učitel takového žáka by měl přihlížet k individuálním potřebám dítěte s poruchou řeči a hodnotit proto jeho výkony z hlediska nabytých vědomostí a dovedností s přihlédnutím k obtížím ve výslovnosti nebo plynulosti řeči.

Přetrvávají-li poruchy řeči či hlasu do dospělosti, může být potom taková osoba omezena ve výběru povolání, při nichž je řeč hlavním prostředkem práce (moderátor, zpěvák, učitel, logoped atd.).

Komunitní, sociální a občanský život

Většina dětí s poruchami řeči je zařazena do logopedické terapeutické péče. Nácvik komunikačních kompetencí a řečových dovedností může být někdy časově náročný a zdlouhavý. I přesto by ale měla většina dětí mít čas na rozvoj svých zájmů, protože úspěchy v těchto oblastech jim umožňují vyrovnávat nedostatky v komunikaci a podporují jejich sebevědomí.

Nedílnou a velmi důležitou složkou sociálního rozvoje dítěte a jeho následné socializace ve společnosti jsou rodiče. Právě oni mají na své dítě velký vliv, jelikož na jejich přístupu, adekvátně vyvíjené péči a spolupráci s pedagogem či logopedem, závisí rozvoj celkové osobnosti dítěte a především rozvoj jeho komunikačních možností, dovedností a schopností.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.