Posttraumatický rozvoj dětí a rodičů

Součástí života každého člověka jsou nejenom chvíle pohody a štěstí. Přicházejí také nepříznivé události v podobě závažné nemoci, úrazu, úmrtí někoho z blízkých, dopravní nehody či živelní pohromy.

Vedle stresu se po takových událostech může za určitých podmínek objevit i osobnostní rozvoj. Lidé vyjdou z neštěstí posíleni, změněni k lepšímu. Prožité trauma může paradoxně nastartovat pozitivní změny, přivést člověka na novou cestu životem. 

Obsah článku:

• Posttraumatická reakce a posttraumatická stresová porucha
• Posttraumatický rozvoj
• Hodnocení události
• Posttraumatický rozvoj u rodičů dětí s postižením
• Závěr: Posttraumatický rozvoj jako hledání smyslu dalšího života 

Posttraumatická reakce a posttraumatická stresová porucha

Traumatickou událostí míníme takovou událost, která splňuje určité charakteristiky:

• Událost je šokující – objevuje se náhle, neočekávaně, nepředvídaně.
• Z pohledu jedince se nedá ovlivnit, je mimo jeho možnost kontrolovat ji a řídit.
• Vina za průběh události leží mimo jedince, zpravidla nemůže za to, co se stalo.
• Jedinci buď hrozí fyzická či psychická újma, anebo se už negativní dopady aktuálně projevují.
• Okolnosti, které se objevily v souvislosti s danou událostí, nejsou něčím běžným, naopak jsou pro jedince mimořádné, výjimečné.
• Událost přináší jedinci dlouhodobé a často nevratné problémy.
• Jedinec přechází do další, mnohem zranitelnější etapy svého vývoje.

Oběti traumatu tedy prožijí mimořádnou událost, která u nich vyvolala extrémní zážitek. Vzniklo psychické trauma. U traumatizované osoby je narušen pocit, že má událost pod kontrolou, že je kompetentní se s ní vyrovnat; hroutí se jí smysl, řád dění, kontinuita života. Osoba je událostí zaskočena, nemá možnost uniknout; nechápe v plném rozsahu, co se vlastně stalo a proč se to stalo právě jí. Traumatickou zkušenost nemůže vřadit do svých dosavadních představ o světě, a proto je u ní narušen základní pohled na svět, najednou jsou zrelativizovány její základní hodnoty.

Kritérium závažnosti traumatu je přitom relativní – je jím stupeň, od kterého se záležitosti stávají pro daného jedince „seizmickými“, nastolují „zemětřesení v jeho dosavadním světě“. Vyrovnávání se s traumatem mívá svůj předpokládaný průběh – od prvotní fáze omráčení a šoku přes fázi výkřiku „Co se stalo?“ k fázi hledání smyslu („Proč mě to potkalo“) a popření až k posttraumatické fázi. Jedná se přitom o obecné schéma, které u konkrétních osob může mít jiný časový průběh, některé etapy se mohou vracet.

Po určité době od traumatické události se u řady osob může objevit posttraumatická stresová porucha. U člověka dochází ke znovuoživování traumatu v neodbytných vzpomínkách. Dostavují se pocity otupělosti, emoční oploštělost. Objevují se pocity úzkosti, depresivní stavy, občas dokonce i sebevražedné myšlenky. Tento negativní stav trvá zpravidla několik týdnů až měsíců, mívá kolísavý průběh a většinou se po čase upraví. Někdy však může přejít v chronický stav s trvalou změnou osobnosti.

Čtěte také:

• O dětech, smrti a truchlení
• Vliv rozvodu na duši a chování dítěte
• Rizika závislostního chování u dětí a dospělých a jejich prevence

↑ nahoru

Posttraumatický rozvoj

Posttraumatický rozvoj je definován jako významná pozitivní změna v životě, která může mít i své vnější projevy ve změně chování. Rozvojem se rozumí taková změna, při níž se člověk dostává nad svou dosavadní úroveň adaptace, psychologického fungování a chápání života. Rozvojem se rozumí jak proces, tak výsledek, který se může dostavit až po několika měsících, letech či dokonce desetiletích.

Posttraumatický rozvoj je pravděpodobně důsledkem pokusu jedince o psychologické přežití. Neznamená, že u člověka zmizí bolest či jiný distres. Obvykle také není provázen změnou jedincova pohledu na krizi, ztrátu nebo trauma jako na něco žádoucího. Těžká životní událost samotná není považována za něco příznivého, potřebného nebo vítaného – pouze jisté dobro, které se z ní nakonec vynoří, má tuto pozitivní podobu.

• Posttraumatický rozvoj u dětí a dospívajících

Osobnost dítěte a dětský svět

Osobnost dítěte i dospívajícího se vyvíjí, není ještě ustálená. Dítě interpretuje a hodnotí závažnost stresorů, které na ně působí, jinak než dospělí. Odlišně hodnotí i své možnosti vyrovnat se s nepříznivými životními okolnostmi. Má také rozdílný, omezenější repertoár zvládacích strategií.

Jak dítě, tak dospívající prochází různými vývojovými etapami a v nich se mění jeho vnímání a hodnocení stresorů i kvality vlastního života. Děti a dospívající vnímají, prožívají a hodnotí rizika, traumata i kvalitu vlastního života obvykle z jiných pohledů než dospělí lidé (včetně rodičů dětí). Mívají svůj vlastní pohled na příčinu úspěchů, obtíží i traumat, na průběh dějů, na plynutí času a časové intervaly i na způsoby řešení problémů.

Dětský svět obecně je mnohem pružnější, poddajnější, ovlivnitelnější (a tím i zranitelnější) než svět dospělých. Vývojoví psychologové zjistili, že u většiny dětí, které žijí v běžných životních podmínkách, se vytváří pojetí, které říká: svět je v podstatě příjemný, vcelku bezpečný, dá se v něm vyznat, dá se předvídat. Lidé okolo mě jsou spíše vstřícní, rodiče o mne pečují, chrání mě, mají mě rádi. O to složitější situace vzniká, jsou-li tyto předpoklady o světě a lidech náhle a radikálně zpochybněny traumatem.

Skutečnost, že dětský svět je pružnější oproti pojetí světa u dospělých osob, však není pro děti pouze nevýhodou. Je totiž otevřenější vůči všem podnětům, včetně těch potenciálně adaptivních a zprostředkovávajících cesty dalšímu vývoji dítěte.

↑ nahoru

• Trauma u dětí a dospívajících

Traumatické události u dětí a dospívajících se mohou týkat vlastních zdravotních problémů, péče o nemocné rodiče a prarodiče, problémů v rodině, v níž dítě žije (konflikty mezi rodiči, rozvod, neshody s novým rodičem, konflikty s rodiči či pěstouny), citových problémů dospívajících, konfliktů s vrstevníky či úmrtí milované osoby. Dále může jít o problémy ve škole (prospěchové obtíže, konflikty s učiteli, šikanu ze strany spolužáků), prožití přírodních katastrof, vážných dopravních nehod, násilných činů (týrání, zneužívání, znásilnění), válečných událostí nebo nutnosti uprchnout z vlasti a přizpůsobovat se životu v jiné zemi a v jiné kultuře.

Traumatická událost naruší dětský obraz světa, zpochybní ho nebo úplně zboří předpoklady, na nichž byl postaven.

• Zvláštnosti osoby, která o dítě pečuje

U dětí, zejména u těch mladších, působí rodiče jako osoby, které dítě ochraňují před riziky, jichž si nemusí být ani vědomo (pád z výšky, vběhnutí do jízdní dráhy, opaření se a podobně). Rodiče také tlumí dopad negativních událostí na dítě. Právě tato funkce je důležitá pro to, aby se dítě snáze vyrovnalo s nebezpečnou událostí.

Ten, kdo je pro dítě oporou, se musí vyznačovat určitými životními zkušenostmi (včetně zkušenosti se zvládáním traumatických situací), jakož i vhodnými osobnostními vlastnostmi. Významnou negativní roli naopak může hrát nejistota matky, zda je její dítě schopno vyrovnat se s náročnými požadavky, předpokládání toho, že dítě zřejmě selže, nepříznivé přisuzování příčin možného neúspěchu dítěte či nevhodný způsob kontroly a řízení psychického vývoje dítěte (verbální donucování, podceňování či přímo ignorování pocitů dítěte).

U rodičů může hrát významnou roli také jejich netrpělivost, či dokonce hostilita vůči dítěti: negativní zpevňování chybných dětských výkonů, projevy rodičovského vzteku či odmítání dítěte. Právě takoví rodiče si pravděpodobně vůbec nevšimnou, že jejich dítě nějaké trauma prožívá (pokud u toho jsou), anebo se jim dítě s prožívaným traumatem nesvěří (pokud u toho nejsou).

• Vzájemné vztahy s dítětem a sociální opora poskytovaná dítěti

Posttraumatická událost obvykle zasahuje celou rodinu, nikoli jen dítě. Vzrůstá napětí, objevují se náznaky konfliktů. Začíná se hledat „viník“ události. Trvá-li zátěžová situace dlouho, pak se vyčerpávají psychické rezervy a ti, kdo mají být svému dítěti oporou, začnou sami potřebovat sociální oporu.

 ↑ nahoru

Hodnocení události, její kognitivní zpracování

Traumatické události vyvolávají u dětí a dospívajících především silné negativní emoce. Rozumová analýza a zhodnocení traumatu se (v závislosti na věku) dostavuje s větším časovým odstupem. Dítě je ovlivnitelné názory svých rodičů nebo těch osob, na jejichž mínění dítě nejvíc dá. Kognitivní (tedy mající poznávací význam) zpracování traumatické události je pro děti i dospívající velmi pracnou záležitostí; může být zatíženo chybami, může dojít i ke zkreslení.

Na počátku mohou mít kognitivní procesy charakter vtíravých myšlenek. Dítě se v duchu vrací k prožitým událostem, nedokáže zabránit neodbytným myšlenkám. Straní se lidí, je sklíčené. Uvědomuje si, že se cosi vážného stalo, najednou se mu změnil, nebo dokonce zhroutil dosavadní svět. Nedokáže si představit, co bude dál. To je okamžik, kdy by měla nastoupit citlivá pomoc nejbližších; často je třeba i pomoc ze strany profesionála, neboť rodiče jsou rovněž zasaženi traumatem svého dítěte.

S odstupem času se vynořuje jiný, více uzdravující typ kognitivních procesů – opětovné promýšlení, které není zraňující, ale naopak se snaží jedince vyvést z beznaděje, z ochromení, aktivovat jeho síly. Obdobnými procesy prochází nejen dítě, ale i celá jeho rodina, zejména v případě, že se jedná o vážnou nemoc nebo postižení.

• Realistický pohled na možnost kontrolovat a řídit běh událostí

Během promýšlení vzniklé situace dochází k přemýšlení o tom, kdo je „vinen“ a zodpovídá za daný stav věcí. Dítě i jeho nejbližší hledají „viníka“, snaží se najít příčinu traumatu a někomu (nebo něčemu) ji připsat.

Dítě a dospívající by měli dospět k realistickému pohledu na události, na sebe sama i druhé lidi. Neměli by obelhávat sami sebe, neměli by hledat příčiny událostí mimo sebe, když svým rizikovým chováním, svou neopatrností nebo nečinností se spolupodíleli na vzniku negativní události. Zároveň by neměli obviňovat sami sebe a trápit se událostmi, jejichž vznik nemohli ovlivnit ani jim nemohli zabránit.

• Fungování jedincova „já“

Je důležité, jak se na sebe dívá samo dítě nebo dospívající, nakolik se pozitivně hodnotí a nakolik se pozitivně dívá do budoucnosti. Představu o svých vlastnostech si dítě vytváří ve styku s jinými lidmi: v rodině a nejbližším okolí. Své možnosti si ověřuje také samo, v různých, ale zpravidla věkově a sociálně „standardních“ situacích.

Trauma tento ustálený běh událostí hrubě naruší: najednou klade na dítě či dospívajícího úplně jiný typ nároků, než jsou ty, které má vyzkoušené, anebo vyžaduje jinou, mnohem vyšší úroveň, než na jakou bylo dítě doposud zvyklé. Podle toho, jak se mu daří s nezvyklou situací se vyrovnat, mění svůj pohled na sebe sama a současně i pohled do budoucnosti.

↑ nahoru

• Jak reagují děti na distres a trauma?

Nálezy potvrzují, že po závažných negativních událostech se u dětí a dospívajících objevuje posttraumatická stresová porucha; později se mohou vynořit první známky posttraumatického rozvoje. Určitý čas koexistují a pak může převážit rozvoj. Sociální faktory patrně ovlivňují výskyt posttraumatického rozvoje. Rozvoji napomáhá sociální opora a roli hraje také náboženské přesvědčení a aktivní účast v náboženském životě komunity.

Posttraumatický rozvoj u dětí a dospívajících je z hlediska empirických výzkumů relativně mladá oblast. Z hlediska běžného života jedince i celého vývoje lidstva jde o události, které nejsou vzácností. Odehrávají se v tomto okamžiku v mnoha zemích u mnoha jedinců, kteří úspěšně vybojovávají svou privátní bitvu s nepřízní osudu. Bývají na tuto nelehkou činnost v mnoha případech sami nebo zažívají vnější pomoc jinou, než by chtěli a potřebovali.

My dospělí se musíme naučit vidět problémy dětí jejich očima a vědět, co v takových citlivých okamžicích můžeme pro ně udělat.

↑ nahoru

Posttraumatický rozvoj u rodičů dětí s postižením

V případech, kdy je ohroženo zdraví dítěte, či dokonce jeho život, stojí rodiče před několika složitými úkoly najednou. Musí sami zvládnout traumatickou situaci, vyrovnat se s ní jako jedinci, udržet fungující rodinu a podpořit další členy rodiny, být sociální oporou svému dítěti a postarat se o jeho budoucnost, zejména je-li dítě ve svém vývoji něčím znevýhodněno.

• Život s postiženým dítětem

Rodiče, jimž se narodilo postižené dítě, nebývají obvykle na tuto závažnou situaci plně připraveni. Jejich dosavadní životní zkušenosti nejsou adekvátní tomu, co je čeká.

Rodiče postiženého dítěte procházejí určitými vývojovými etapami:

• etapa traumatu, tísně, beznaděje;
• etapa obrany proti úzkosti, popírání závažné skutečnosti, hledání viníků (agrese navenek či agrese dovnitř – sebeobviňování);
• etapa postupného přijetí skutečnosti, vyrovnávání se s realitou.

Adaptaci na těžkou životní situaci usnadňuje několik faktorů: možnost rodičů vyjádřit negativní emoce, které prožívají, porozumění ze strany okolí, sociální opora v rodině, kvalita manželství, pomoc profesionálů, přijetí dítěte takového, jaké je, a rozhodnutí situaci zvládnout, o dítě pečovat a pomáhat mu. Důležité je tedy nebrat situaci jako neštěstí, ale jako výzvu a přijmout roli rodiče postiženého dítěte.

↑ nahoru

• Výzkum u rodičů, kteří pečují o děti s postižením

Ve své práci Těžká životní situace a její zvládání - péče o handicapované dítě se autorka Kamila Vlasáková zaměřila na zvládání zátěže ve čtyřech rodinách, jimž se narodilo postižené dítě (postižení čtyř dětí bylo mentální, pohybové a smyslové a kombinované). Délka zkoumaného období rodičovské péče se pohybovala od 9 do 26 let.

Výzkum zjišťoval, které faktory usnadňují zvládání zátěže a které ho naopak komplikují. Psychický stav u všech rodičů se vyvíjel obdobně a péče o postižené dítě všem rodinám změnila život. Na počátku, když se dozvěděli o postižení, prožívali emoce, jako je hrůza, strach, úzkost, bezmoc, pocity viny a podobně. Byl to velmi silný zážitek, neboť všichni rodiče si při rozhovoru dokonale vybavili smutné události a své pocity, i když byly staré několik desetiletí.

Jeden otec se svěřil: „Byl jsem zoufalý. Nejdříve jsme měli strach, co to vlastně je. Lítali jsme po doktorech, ti to zlehčovali. Jezdili jsme i po léčitelích. Po CT v nemocnici nastala naprostá beznaděj. Když kluka ta sestra nesla a tekly jí slzy, tak jsem si říkal: To je v háji, to je špatné. Tenkrát jsem klesl až na samotné dno.“

První období s dítětem doma bývá velmi náročné. Jedna z matek vzpomíná: „Začátek byl strašný, byl to šok. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Kdybych byla sama, byla bych na sebevraždu. Hrozný to bylo. Komplet všechno přehodnotit, všechno jinak…“

Později se u rodičů pozitivní a negativní emoce střídaly. Jedna z matek to popsala slovy: „Postupně se s tím člověk vyrovnává a smiřuje se s daným stavem. Změní úhel pohledu. Je tu lítost, že to nikdy nebude na 100 %. Ale i radost z vývoje dcerky. Člověk má radost i ze zlobení, i z toho, že zvládla plno věcí, které jsme si ani nemysleli, že zvládne.“

V „poločase“ péče o dítě se negativní pocity rodičů trochu zmírnily, ale nikdy se jich úplně nezbavili. Jeden z otců to vystihl slovy: „Psychika se mně postupně zlepšovala, tak jak stoupala naděje na normalizaci celého stavu. Přesto pod povrchem stále sedí pocit napětí a zodpovědnosti. Člověk si říká: Co zase bude?“

Podle autorky s odstupem desítek let u rodičů převažují pozitivní pocity, zatímco negativní pocity jsou minimální. Rodiče zažívají radost, štěstí, vítězství, úspěch, upokojení, naději.

Obecně lze říci, že k pozitivním zlomům vždy docházelo u rodičů v okamžicích, kdy se zlepšil vývoj dítěte, anebo když nastoupil někdo další, kdo účinně a ochotně pomáhal s péčí o postižené dítě. Z rozhovorů s rodiči vyplynulo, že velmi záleží na způsobu pomáhání, tedy na tom, zda je poskytovaná pomoc vlídná a ochotná, nebo pouze formální. Pokud rodič cítil, že je jeho postižené dítě přijato, ulevilo se mu.

Z bilančních rozhovorů vyplynulo, že u některých rodičů nastal rozvoj iniciovaný stresem. Jedná se o skutečnou pozitivní změnu v jedné nebo několika oblastech života. Jeden otec to vyjádřil slovy. „Psychicky se teď cítím lépe, jsem odolnější vůči stresům – jakýmkoliv. Řeším to v klidu.“

Na dotaz Lze najít něco pozitivního v prožívání vaší těžké životní situace? obdržela autorka výzkumu odpovědi, které naznačují směřování matek postižených dětí ke skutečnému posttraumatickému rozvoji. „Ano, určitě, získala jsem nadhled nad žitím. Změnily se mi hodnoty. Dovedu oddělit důležité od nedůležitého. Možná by to člověka naučil život stejně, ale takhle to bylo rychlejší.“

Rodiče zkoumaného souboru měli společné to, že přijali postižení svého dítěte jako fakt. Neupínali se k tomu, že by se mohl stát nějaký zázrak. Pracovali s dítětem takovým, jakým je, ale nedělali unáhlené závěry, že je to s ním beznadějné. Uvědomili si, že dítě za své postižení nemůže. Zachovávali k němu úctu. Spojovala je snaha chtít problémy řešit a vytrvale bojovat s osudem. Usilovali o to, aby si uchovali optimismus a humor. Při péči o dítě zpočátku zapomínali sami na sebe a na své zdraví, teprve při prvních obtížích si uvědomili důležitost sociální opory a vnější pomoci.

↑ nahoru

Závěr: Posttraumatický rozvoj jako hledání smyslu dalšího života

Termín posttraumatický rozvoj člověka naznačuje, že po traumatu následuje cosi příznivého, že nastupuje rozvoj osobnosti. Zcela jednoduché to však se změnami osobnosti po těžké životní události nebývá.

Jde o téma jen relativně nové, protože lidská společenství v různých částech světa učinila podobné zkušenosti již dávno a vtělila je do mýtů, pohádek a přísloví. Člověk, aby dospěl, zmoudřel, aby se stal lepším, musí projít těžkými zkouškami. Nové je to, že se tyto jevy začaly exaktně zkoumat.

Závěry, které přináší výzkum, přinesly zjištění, že posttraumatický rozvoj skutečně existuje, ale dostavuje se jen u některých lidí, po delším čase a za splnění určitých podmínek. Aby k těmto změnám došlo, musí člověk zažít závažný stupeň ohrožení svého zdraví, svého života nebo svého dosavadního světa, příliš „malá dávka“ traumatu nespustí mechanismy nutné pro rozvoj, zatímco příliš „velká dávka“ naruší kognitivní mechanismy důležité pro zpracování závažné události. Míra závažnosti traumatu je přitom zcela relativní, musí se posuzovat z pohledu daného jedince.

Výzkum posttraumatického rozvoje se nyní přestává soustředit jenom na napravení vzniklých škod a důkladnou rekonstrukci světa, který se člověku po prožitém traumatu zhroutil. Vynořuje se znovu otázka po smyslu dalšího, „nového“ života a naplnění myšlenky, že člověk by měl mít důvod, proč dále žít. 

Článek je výtahem z publikace Posttraumatický rozvoj člověka, kterou vydalo nakladatelství Grada v roce 2012.

Další informace o traumatu najdete na webových stránkách https://jaknatrauma.eu/.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu hledejte v naší Odborné knihovně.

Možnosti pomoci najdete v rubrice Kde hledat pomoc.