Úmluva o právech dítěte v souvislostech

• Historie a teorie
• Principy zakotvené v Úmluvě
• Práva a povinnosti

Historie a teorie

Úmluva o právech dítěte (dále jen „Úmluva“) byla přijata dne 20. listopadu 1989 v New Yorku, přičemž jménem České a Slovenské Federativní Republiky byla Úmluva podepsána v New Yorku dne 30. září 1990 a následně dne 6. února 1991 vstoupila v platnost. Dne 1.ledna 1993 sukcedovala Česká republika, jako nově vzniklý nástupnický stát, do všech mezinárodních závazků České a Slovenské federativní republiky, včetně Úmluvy o právech dítěte. ČR je tedy smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte od okamžiku svého vzniku a tento zásadní dokument reflektuje i česká legislativa. Pokud bychom Úmluvu hledali ve Sbírce zákonů ČR, nalezli bychom ji pod označením sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. 

Obrázek

Součástí Úmluvy jsou též tři opční protokoly: Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů, Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o prodeji dětí, dětské prostituci a dětské pornografii a Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte zavádějící postup předkládání oznámení. Ty byly přijaty následně a úpravu Úmluvy doplňují ve specifických oblastech.

Zajímavostí je, že Úmluvu přijaly již všechny státy světa s výjimkou Spojených států amerických, jejichž zástupci Úmluvu sice podepsali, avšak nedošlo k její ratifikaci, tj. závaznému přijetí její platnosti. 

Pokud se týká otázky závaznosti a použitelnosti Úmluvy na území ČR, představuje Úmluva mezinárodní smlouvu ve smyslu ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky, dle kterého „vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“ 

Pokud se aplikace Úmluvy v praxi týká, dělí se její ustanovení na takzvaně samovykonatelná (tzv. „self-executing“) a tzv. samonevykonatelná, k jejichž provedení je třeba přijetí zvláštního předpisu, přičemž takových ustanovení je většina. Ačkoliv se samonevykonatelných práv nelze přímo domoci, mají v praxi zásadní význam, a to jako interpretační pomůcky, neboť se jedná o základní principy a axiomy úpravy ochrany práv dětí.  

I když Úmluva státům poskytuje určitou míru autonomie při implementaci pravidel do vnitrostátní úpravy, zakotvuje Úmluva i kontrolní mechanismus, kterým je na činnost států a plnění závazků dohlíženo. Dohled nad dodržováním práv a souvisejících povinností vyplývajících z Úmluvy zajišťuje desetičlenný Výbor pro práva dítěte (anglicky „Committee on the Rights of the Child“) (dále jen „Výbor“). Jedná se o expertní orgán, jehož členové jsou voleni v tajné volbě z odborníků „s vysokým morálním charakterem a schopnostmi“ z oblasti úpravy Úmluvy, kteří pocházejí ze signatářských států Úmluvy. Členové Výboru jsou voleni rotačním způsobem na období čtyř let, přičemž každé dva roky je volena polovina členů. Úkolem Výboru je posuzování dosažené úrovně implementace právní úpravy a principů zakotvených v Úmluvě do legislativy jednotlivých států. Samotná kontrola probíhá především prostřednictvím hodnocení státy pravidelně předkládaných zpráv.

Principy zakotvené v Úmluvě

Vzhledem k tomu, že již v samotném názvu Úmluvy figurují děti jako subjekt ochrany jejich práv, je základní otázkou to, jak je dítě Úmluvou definováno a na koho se tato úprava vztahuje. 

Úmluva hned v prvním svém článku definuje dítě takto: „dítětem se rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.“ Pomyslná hranice mezi dětstvím a dospělostí je tak Úmluvou definována fakticky stejně jako v Českém právním řádu ( k tomu ustanovení § 30 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku), a to i s výhradou dřívějšího nabytí zletilosti, které český občanský zákoník v určitých výjimečných případech také připouští. Dítětem je tedy každý člověk od narození do dosažení osmnácti let věku, kdy se dítě z pohledu Úmluvy přemění v dospělou osobu. 

Nosné principy Úmluvy

Koncepce ochrany dětí a jejich práv dle Úmluvy vychází ze čtyř hlavních teoretických principů, kterými jsou:

• nejlepší zájem dítěte
• zákaz jakékoliv formy diskriminace dítěte, jeho rodičů nebo zákonných zástupců 
• právo na život
• právo vyjádřit svůj názor

Obrázek

Tyto čtyři axiomy představují základní interpretační kritéria, pod jejichž zorným úhlem musí být nahlíženy veškeré posuzované otázky vztahující se k ochraně práv dětí.

Prvně jmenované, nejcitovanější, nejdůležitější, avšak i nejvíce problematické ve výkladových otázkách, bývá právě hledisko nejlepšího zájmu dítěte. Tento terminus technicus představuje úhelný kámen celé úpravy ochrany práv dětí a jako výkladové kritérium jej, samozřejmě,  používá i česká právní úprava a judikaturní činnost soudů. Problematičnost tohoto pojmu však spočívá v jeho neurčitosti. Nejlepší zájem může být totiž i ve vztahu k jednomu posuzovanému dítěti (např. v rámci opatrovnického řízení o svěření dítěte do péče jednoho či druhého rodiče) nahlížen z mnoha úhlů a perspektiv. S ohledem na tuto neurčitost je v každém konkrétním případě potřeba postupovat tak, aby bylo možné zjistit všechny rozhodné skutečnosti a na základě jejich důkladného posouzení bylo možné pečlivě zvážit a následně učinit jakékoliv řešení, případně rozhodnutí. Důležité je, že Úmluva naznačuje základní principy, za jakých má být nejlepší zájem dítěte posuzován, a hlavně určuje státům právní rámec k vytváření pravidel  zabraňujících tomu, aby pod heslem „nejlepšího zájmu dítěte“ docházelo k svévolným zásahům do života dětí. Ochrana dítěte je tak zajištěna vícestupňovou kontrolou (nutnost soudního rozhodnutí v zásadních otázkách týkajících se dětí), právem na zastupování opatrovníkem, ale především aktivním zapojováním dítěte do zásadních otázek jeho života.

Zákaz diskriminace představuje prvek ochrany, který má zajistit stejná práva všem dětem, a to bez ohledu na jejich rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, majetek, rod nebo jiné postavení.  Pro úplnost je třeba doplnit, že zákaz diskriminace se vztahuje nejen na dítě samotné, ale i na jeho rodiče, kteří jsou ve vztahu k dítěti jak nositeli rodičovských práv a povinností, tak i garanty zajištění, zachování a vymáhání práv dítěte.

Obrázek

Právě právo dítěte vyjádřit svůj názor, tedy jeho základní participační právo, považuji jako advokátka ve své praxi za zcela zásadní, neboť z textu samotné Úmluvy vyplývá, že dítě je oprávněno vyjádřit svůj vlastní názor, přičemž odpovědným orgánům recipročně náleží povinnost tento názor vyslechnout a věnovat mu náležitou pozornost a zohlednit ho při následném řešení nastalé situace. Toto pravidlo může znít jako zcela banální, avšak v mnoha případech se setkávám s tím, že je stále dětem toto právo upíráno, ačkoliv jsou schopny svůj názor formulovat a toto i žádají, nebo státní orgány a soudy ke zjištění názoru dítěte nepřihlédnou a provádějí je zcela necitlivým a neodpovídajícím způsobem. Situace se v posledních letech ale výrazně zlepšuje a děti mají daleko lepší možnost na rozhodování o vlastním osudu participovat. Snižuje se i dříve neprolomitelná věková hranice 12 let a způsobem přiměřeným k rozumové a mravní vyspělosti dětí bývají zjišťovány i názory mladších dětí.

Jak bylo uvedeno již v úvodu tohoto článku, je úprava obsažená v Úmluvě velmi komplexní a zakotvuje práva dětí v oblasti občanských, politických, ekonomických, sociálních a kulturních práv dětí. Konkrétně se jedná o tato práva a svobody:

• právo na život
• právo na jméno
• právo poznat své rodiče a být jimi vychováván
• svoboda projevu a svobodný přístup k informacím
• svoboda myšlení a náboženského vyznání
• svoboda sdružování a pokojného shromažďování
• právo na ochranu soukromí
• právo na ochranu před násilím, ponižováním a vykořisťováním
• právo na zajištění ochrany a pomoci poskytované státem, pokud je dítě zbaveno rodinného prostředí
• právo duševně nebo tělesně postižených dětí prožít plný a řádný život
• právo na ochranu zdraví a využívání zdravotnických zařízení
• právo na výhody sociálního zabezpečení
• právo na životní úroveň potřebnou pro jeho rozvoj
• právo na vzdělání
• právo na používání vlastního jazyka
• právo na odpočinek a volný čas
• právo na ochranu před nebezpečnou prací
• právo na svobodu projevu

Práva a povinnosti

Vedle práv dětí jsou v Úmluvě zakotveny též povinnosti, jejichž adresáty jsou signatářské státy, které se přijetím Úmluvy výslovně zavazují přijmout opatření za účelem dosažení cílů stanovených Úmluvou a zajištění ochrany dětí.

Namátkou zmíním některé povinnosti ze široké škály, která je v úmluvě výslovně uvedena. Mezi takové povinnosti patří přijetí opatření ke snížení dětské úmrtnosti, k zajištění lékařské pomoci dětem, k zajištění odpovídající péče matce před porodem, k rozvoji zdravotní osvěty, k poskytování pomoci rodičům se zabezpečením životních podmínek dítěte, k zajištění bezplatného základního vzdělání pro všechny děti, k zajištění podpory středního vzdělání, které je buďto bezplatné, nebo je dítěti v případě nutnosti poskytnuta finanční pomoc, k zajištění poradenské služby v oblasti vzdělání a profesní přípravy, k zajištění ochrany před užíváním narkotik, k zajištění ochrany před sexuálním vykořisťováním, k zabránění únosů a obchodování s dětmi, k ochraně dětí před mučením, omezování osobní svobody, k zákazu trestu smrti vztahujícímu se na nezletilé, k tomu, aby děti, které byly zadrženy pro trestný čin, byly zadrženy po nejkratší nutnou dobu a to odděleně od dospělých, a aby se jim dostalo právní pomoci, k tomu, aby se děti do 15 let nezúčastňovaly válečných akcí, k podpoře začleňování dětí, se kterými bylo nelidsky zacházeno a ke stanovení věkové hranice pro vstup do zaměstnání a délky pracovní doby nezletilých.

Ačkoliv to může být překvapivé, nezavazuje Úmluva jedince, ale stanovuje právní rámec výhradně pro signatářské státy. Ačkoliv text Úmluvy ctí biologický vztah rodičů (resp. zákonných zástupců, pokud se nejedná o biologické rodiče) a dětí a deklaruje, že rodiče jsou primárními vychovateli a garanty řádného dodržování práv a svobod dětí, jsou to ve smyslu úpravy Úmluvy právě státy, kdo má na dodržování těchto práv dohlížet i vytvářet pro jejich uplatnění nejlepší podmínky, a to nejen přijetím dílčí vnitrostátní legislativy, ale i zajištěním institucionálního aparátu (např. v oblastní školství, zdravotnictví a justice). Úkolem států jsou proto, vyjma pomoci rodičům a jejich ochraně při péči o děti, také přímé zásahy do domněle absolutního vztahu dětí a jejich rodičů v případech, kdy rodiče své povinnosti nezvládají, porušují, či dokonce zneužívají.

Odpověď na otázku, zda se tedy jako rodič mohu setkat s ustanoveními Úmluvy ve svém běžném životě, je: „Ano, můžete. Jako rodič v podstatě každý den i když zcela nepřímo.“ 

Rozbor jednotlivých práv by vydal na samostatnou publikaci a není ani cílem tohoto článku se k jednotlivým právům obšírně vyjadřovat. Domnívám se však, že z pohledu laika může text Úmluvy působit až banálně, protože v majoritě rodin v současném tzv. západním světě jsou veškerá práva zakotvená úmluvou zaručena a dodržována. Můj pohled jako matky dvou dětí a advokátky zabývající se především rodinným právem je jiný, neboť ze své praxe vím, že i když ustanovení Úmluvy mohou vyznívat banálně a přirozeně, jedná se o závazné zakotvení pravidel, na která se dá při porušování jakýchkoliv práv s důvěrou a úspěchem odkázat. Je třeba si také uvědomit, že kultura západní společnosti a ekonomicko-sociální vyspělost zdejších států nám dávají velké privilegium, kdy určité věci můžeme, na rozdíl od jiných států, brát jako samozřejmé. Zde mám na mysli například bezplatné vzdělání náležející všem dětem bez rozdílu, všeobecně dostupná zdravotní péče nebo právo podílet se na systému sociálního zabezpečení.  

Měla-li bych se vyjádřit k jednomu ustanovení a právu, které mi nejvíce rezonuje v hlavě, bylo by to zřejmě právo zakotvené v článku 31 Úmluvy, které zachycuje právo dítěte na odpočinek a volný čas, na účast ve hře a oddechové činnosti odpovídající jeho věku. Tento článek zmiňuji proto, že v poslední době se setkávám s čím dál tím více přetěžovanými dětmi, které doslova nemají čas užít si dětství. Je jedno, zda jsou důvodem příliš ambiciózní rodiče, kteří chtějí ze svých ratolestí „vykřesat to nejlepší“, nebo rodiče, kteří chtějí v rámci opatrovnických sporů pokud možno co nejvíce ze života dítěte eliminovat druhého rodiče. Raději jej zapíší na 7 zájmových aktivit týdně, aby na druhého rodiče jednoduše nemělo čas. Můj apel, který by z tohoto sdělení měl vyplývat je, aby rodiče podporovali své děti v jejich zájmech a umožnili jim rozvíjet se, ale aby tak činili s mírou a uvážením a někdy dali dětem taky čas odpočinout si a třeba se i chvíli nudit. Děti to určitě ocení.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!