Náročné, nevychované nebo hyperaktivní dítě?

Ještě hůře se ale v nevyhovující situaci cítí samotné dítě. Hrozí mu ztráta sebeúcty, sebedůvěry i důvěry v okolní svět, pokud rodiče budou vzniklé potíže řešit nevyhovujícími prostředky. Co pomůže, když máte pocit, že nepomůže už vůbec nic?

Obsah článku:

• Děti nemají dostatek volnosti a zodpovědnosti
• Chybí pevné rodičovské vedení
• Nespokojený rodič, nespokojené dítě
• Tipy psycholožky Pavly Koucké, které mohu zmírnit výchovné problémy
• Naše dítě je náročné
• Není nevychované, ale hyperaktivní
• Jak poznat hyperaktivní dítě 

Jaký je úkol číslo jedna ve snaze zlepšit chování dítěte i váš vztah s ním? Zjistit, čím je nepříjemná a pro všechny nadmíru stresující situace způsobena. Zda jste „jen“ zvolili nevhodné výchovné postupy, nebo máte doma takzvaně náročné, nebo dokonce hyperaktivní dítě, na něž běžné výchovné prostředky nezabírají. Jedině rozpoznání příčiny může vést k nasazení vhodné „terapie“. Je to jako v medicíně: bez správného určení potíží bývá léčba neúčinná.

Děti nemají dostatek volnosti a zodpovědnosti

Podle Pavly Koucké, psycholožky a autorky knihy Zdravý rozum ve výchově, mají děti přirozenou potřebu být rodiči milované a naplňovat jejich očekávání. Pokud se to neděje, mnohdy není potíž v „problematické“ osobnosti dítěte, ale ve zvolených výchovných prostředcích nebo v prostředí, které je obklopuje. Jak odbornice přiznává, i charakter dnešní doby má vliv na to, že výchova dítěte se stává přespříliš zatěžující. „Dnešní děti v jistém ohledu opravdu mohou působit nevychovaněji či nezvladatelněji, než tomu bylo dejme tomu generaci zpátky. Důvodem je změna našich hodnot, tlak společnosti i frustrace z nenaplnění dětských potřeb,“ říká.

Velice často je nespokojenost dítěte způsobena jednak jeho přetěžováním a jednak ignorováním jeho přirozenosti. Rodiče to myslí dobře a mnohé změny jsou dětem skutečně ku prospěchu. Jenže na druhé straně to děti mají leckdy těžké. Po školním vyučování navštěvují kroužky a rodiče je přímo či nepřímo nutí, aby na sobě pořád pracovaly – ve škole se učily a ve svém „volném“ čase se zdokonalovaly v oblasti sportu, cizích jazyků či hudebního vzdělání.

Mnoho dětí přitom postrádá čas na docela obyčejnou hru – takovou, která by je primárně nerozvíjela, ale bavila. Chybí jim neorganizovaný pohyb venku, možnost „vylítat se“, parta kamarádů, dobrodružství i odpočinek, slunce, voda, lezení po stromech… Organizovaná činnost v kroužcích ani televize či počítač doma nenaplňují jejich přirozené potřeby. I to může vést k nezvladatelnému chování.

Chybí pevné rodičovské vedení

A další důvod, proč se dnes děti jeví „nevychovanější“? Rodiče si už tolik necení hodnoty poslušnosti, jako tomu bylo v minulosti. Důraz se klade zejména na všestranný rozvoj dětské osobnosti a na sebevědomí. Rodiče často neumějí dítěti vymezit hranice – jako by se báli, že tím poškodí jeho vývoj. Odmítají nefunkční výchovné metody minulosti, mnohdy je ale nahrazuje jen tápání a nejistota.

„Dříve se o výchově tolik nepřemýšlelo, děti se vedly zejména k poslušnosti, dodržování disciplíny. Dítě, které neposlechlo, čekal výprask. A bylo to – příště poslechlo. Dnes, chová-li se dítě nepřijatelně, přemýšlíme, kde jsme jako rodiče udělali chybu, a zvažujeme, zda je možné vykázat je na pár minut do jeho pokoje: nebude to brát jako odpírání lásky? Netraumatizujeme je tím?“ uvádí Pavla Koucká.

Dětem chybí pevné vedení, rodiče se necítí jistí ve své roli. Děti přitom jen máloco potřebují více než pevné a sebevědomé rodiče, o které se mohou opřít a nemusejí vynakládat energii (i tu destruktivnější) na to, aby zjistily, co si ještě mohou dovolit, aniž by po tom skutečně toužily.

Nespokojený rodič, nespokojené dítě

Pokud přemýšlíte, jak lépe zvládnout výchovné problémy, zkuste nejprve zaměřit svoji pozornost na své vlastní prožívání: jak se v životě vede vám samotným a zda jste spokojeni. Máte-li pocit, že vás dítě neposlouchá, je namístě ptát se, zda vy posloucháte sami sebe a svoje potřeby. Těžší to totiž podle Pavly Koucké dnes nemají jen děti, ale i jejich rodiče.

„Generaci dvě zpátky chodily sedmi- osmi- devítileté děti samy do školy i ze školy. Doma odhodily tašku a šly ven. Rodiče často celé odpoledne nevěděli, kde jsou. Když přišly, napsaly si většinou samy úkoly a pomáhaly doma. Dnes je něco takového nemyslitelné. Do školy děti vodíme nebo vozíme, odpoledne zajišťujeme kroužky a zase své potomky doprovázíme. To jsou pochopitelně velké nároky na čas a energii rodiče. Nároky v zaměstnání přitom též stouply. Je náročné zvládat práci i péči o dítě a mnoho rodičů je frustrovaných v naplňování svých potřeb,“ domnívá se psycholožka.

Společnost tlačí na rodiče, aby dětem zajistili maximální bezpečnost, měli na ně dostatek času, věnovali se jim, od nejútlejšího věku rozvíjeli jejich schopnosti. V silách rodiče není vše zvládnout, přesto se o to většinou snažíme a ignorujeme napětí, které v nás vinou přehnaných nároků vzrůstá a přenáší se i na děti. Ty se pak mohou jevit zlobivé, nezvladatelné, neposlušné, což zase spirálovitě zvyšuje roztrpčení a psychickou nepohodu rodičů. Opačná cesta – zvolnit a vzdát se některých aktivit – by přitom byla přínosem pro obě strany.

Čtěte také:
Vztek, lhaní, neposlušnost – jak si poradit s dětským zlobením?
Dospívání dětí je zkouškou rodičovské odolnosti
Tresty ve výchobvě dětí: ano, či ne?

nahoru

Tipy psycholožky Pavly Koucké, které mohou zmírnit výchovné problémy

• Nejdůležitější je vlastní příklad

Dítě vychováváme v první řadě vlastním příkladem. Pokud je tedy chceme naučit respektu, je třeba, abychom respektovali my je, jakož i své vlastní potřeby, potřeby partnera i dalších lidí. Vyžadujme též respekt od druhých, včetně dítěte.

• Spolupráce je lepší než boj

Spolupráci dítě nejlépe naučíme tak, že s ním děláme věci společně. Společně vaříme, uklízíme. Se starším dítětem se i společně domlouváme na trávení volného času, kam vyrazíme na výlet a podobně.

• Dejme dítěti volnost i důvěru

Na dítě bychom měli mít dostatek času, ale zároveň mu máme nechat určitou volnost. Dát mu svou důvěru a prostor, kde může samo za sebe přebírat zodpovědnost, rozhodovat o svých záležitostech a organizovat si svůj čas.

• Budujme vztah beze strachu

Dítě by mělo vědět, že se nám může s čímkoli svěřit. Mělo by mít důvěru, že je neodsoudíme. Nebudeme je ani přehnaně litovat, ale budeme se je snažit pochopit a pomoct mu. Takovou důvěru budujeme roky tím, jak se zejména v krizových situacích chováme. Slova Můžeš mi cokoli říct příliš nepomohou a výslechy působí zcela opačně.

• Mějme pozitivní očekávání

Výborné je, když máme pozitivní očekávání a důvěru ve své dítě. Děti mají tendenci a touhu naplňovat rodičovská očekávání, a tak je fajn, když očekáváme, že budou spolupracovat, a docela obyčejně předpokládáme, že jsou dobré. Když věříme tomu, že se budou chovat slušně a že z nich vyrostou féroví lidé.

nahoru

Naše dítě je náročné

Co to znamená, když je dítě náročné? Jednoduše řečeno nárokuje si tolik pozornosti svých rodičů, že ti začínají péči o ně vnímat jako mimořádně zatěžující. Potomek vyžaduje neustálou rodičovskou asistenci, nedokáže nic udělat sám, je nesamostatný, rodiče se od něj nemohou hnout ani na krok. Nejmenší děti se chtějí bez ustání nosit, chovat, kojit.

Je velmi důležité říct, že takové chování je do velké míry normální, zdravé a žádoucí. Přirozené dětské potřeby by rodiče měli maximálně naplňovat. Existují teorie, které říkají, že dítě se může od rodičů postupně odpoutat jen tehdy, když předtím zažije stoprocentní přijetí a potvrzení toho, že rodičům stojí za neustálou péči a pozornost. Od toho, jak rodiče uspokojují potřeby dítěte, se odvíjí pocit jeho vlastní hodnoty a sebedůvěra. Když dítě nasytí potřebu přijetí, náklonnosti, péče a pozornosti, může s důvěrou otevřít dveře do vnějšího světa a rodiče bude potřebovat stále méně.

„Náročnost dítěte je ale do značné míry subjektivní záležitostí. Stejné požadavky dítěte vnímá jinak odpočatá máma a jinak máma vyčerpaná, zápasící s existenčními či zdravotními potížemi,“ upozorňuje Pavla Koucká. Péče o dítě může být těžká zvlášť v některých případech. Bývá častá u dětí s různým postižením, ale i tehdy, když má dítě nějakou bolest nebo zažilo trauma. U miminek může jít podle Pavly Koucké o následek komplikovaného porodu či raného oddělení od matky. U nejmenších je někdy nutné myslet i na možné zdravotní (například trávicí) obtíže. U náročných starších dětí se již více a častěji jedná o následek výchovy – neuspokojování potřeby pohybu, přetěžování či naopak nedostatek podnětů a podobně.

 nahoru

Není nevychované, ale hyperaktivní

Když dítě „zlobí“, neposlouchá, je neustále v pohybu a nedovede se soustředit ani na krátký úkol či hru, rodiče napadne, zda nemůže trpět ADHD – poruchou pozornosti s hyperaktivitou, zvanou též hyperkinetická porucha. Dětská hyperaktivita se dnes rozebírá ze všech stran. Ve společnosti je častý názor, že to není skutečný zdravotní problém, který si zaslouží respekt a řešení, ale že „nezvladatelné“ děti jsou jen důsledkem rychlé doby, nevhodných výchovných postupů a toho, že rodiče si svých potomků málo všímají a nedostatečně se jim věnují.

Za problematickým chováním dítěte může někdy opravdu stát nesprávné rodičovské vedení, ale skutečná hyperaktivita je medicínská diagnóza. Tento vrozený, neurovývojový zdravotní problém vyžaduje profesionální pomoc, která zahrnuje:

• Důkladné psychiatrické a psychologické vyšetření.
• Úzkostlivé dodržování režimových opatření (například dostatek odpočinku, výběr vhodné školy a mimoškolních aktivit, práci dělenou na menší úseky).
• Všestrannou podporu dítěte, zejména rozvíjení sebevědomí a sebeúcty.
• Někdy i využití léků, které žádoucím směrem upravují činnost mozku (více v našem videorozhovoru).

Bylo zjištěno, že za poruchy pozornosti s hyperaktivitou mohou odlišnosti ve struktuře a fungování mozku. Děti, které se musejí vyrovnávat s tímto problémem, mají sníženou aktivitu regulačních center v mozku – nedovedou usměrňovat svoje chování.

„Problém je přitom komplexní, odlišnosti v mozku nezpůsobují jen poruchu psychických funkcí, ale i poruchy motoriky, koordinace a emocí,“ přibližuje dětský psychiatr as. MUDr. Michal Goetz, Ph.D., vedoucí diagnostického oddělení Dětské psychiatrické kliniky 2. lékařské fakulty a Fakultní nemocnice v Motole.

„Případy dětí s poruchou pozornosti s hyperaktivitou byly známé už v minulé době, která zdaleka nebyla tak hektická jako dnes a uplatňovaly se v ní zcela jiné výchovné postupy,“ uvádí doktor Goetz. Je proto podle něj zcela nesprávné vinit rodiče hyperaktivních dětí, že svého potomka nezvládají a nejsou u něj dost důslední. „Přicházejí k nám rodiče, kteří jedno dítě vychovali bezvadně, bez větších potíží, a s druhým si nevědí rady, všechno selhává. Přitom u obou používají stejné výchovné metody,“ upozorňuje doktor Goetz. Rodiče tak nemusí trpět pocity viny, že výchovně selhali, a ani děti by nikdo neměl obviňovat ze záměrného nezvladatelného chování.

Jak na dítě s ADHD?

nahoru

Jak poznat hyperaktivní dítě

Někdy je náročné rozpoznat, kdy se jedná o skutečnou hyperaktivitu spojenou s poruchou pozornosti a kdy o běžné, v zásadě neškodné dětské zlobení a o přemíru energie, která je v dětském věku přirozená. Do věku přibližně tří čtyř let je takřka nemožné určit diagnózu ADHD s jistotou. V tomto vývojovém období jsou „hyperaktivní“ projevy do velké míry normální a postupně odeznívají. Podezření však budí netypické chování, pokud se projevuje dlouhodobě a přetrvává i do věku pěti šesti let. Pak už si zaslouží soustředěnou pozornost a návštěvu odborníka.

„Dobrá výchova pomůže dětem, aby byly šťastné“

(Tři otázky pro psycholožku Pavlu Kouckou)

Proč by vlastně dítě mělo být dobře vychované? Ne ve smyslu slepé poslušnosti, ale aby umělo respektovat svoje rodiče?

Když se výchova podaří, je to ku prospěchu dítěti, jeho blízkým i společnosti. Dobře vychovaný člověk má srovnané a prosociální hodnoty. Je integrovanou a stabilní osobností. Je si vědom své hodnoty – netrpí nedostatkem sebevědomí, ale nemá je ani přebujelé. Rád pomáhá druhým a nebojí se říci si o pomoc sám, když je potřeba. Umí jít za svými cíli a nezlomí jej neúspěch. Umí být šťastný a dělá šťastnými i své blízké. A pravděpodobně také dobře vychová svoje děti.

Děti jsou prý zrcadlem svých rodičů. Co mají rodiče ve svém chování změnit, když mají dojem, že se jim výchova nedaří?

Výchovné problémy některých dětí skutečně odrážejí nezvládnutou výchovu. Jiné jsou ovšem dané nepříznivými okolnostmi či postižením dítěte. Často jde o nerozpletitelné klubko příčin. Například syndrom ADHD se častěji objevuje u dětí nedonošených, pravděpodobnost zvyšuje porodní či poporodní trauma, podstatný vliv má genetika. Výchova má však vliv na intenzitu symptomů. Mnoho dětí by též nálepku ADHD vůbec nemuselo mít, kdyby nejedly tolik „éčky“ nabitých sladkostí, kdyby více chodily ven, více se hýbaly a netrávily tolik času před obrazovkou. Pokud se rodiče potýkají s výchovnými problémy, je rozhodně namístě zamýšlet se, zda přistupují k dítěti vhodným způsobem, případně se poradit s odborníkem. Někdy skutečně zjistí, že jim mohou pomoci takové a takové změny: v případě ADHD je to často úprava režimu, vhodné prostředí, dostatek odpočinku a podobně.

Do jaké míry může pomoct rada psychologa či psychoterapeuta?

Návštěva odborníka, psychologa či výchovného poradce skutečně pomoct může. Některým rodičům též pomůže četba publikací o výchově. Je zde ale i určité riziko – publikace vycházejí z různých teorií, z nichž každá má zpravidla své opodstatnění v určitých případech. Rodiče mají tendenci sáhnout po publikaci, která souzní s jejich světonázorem, a tak se stává, že například láskyplní, ale slabí rodiče si čtou o důležitosti lásky a důvěry, prohlubují respekt k dítěti, vyjadřují mu úctu – zatímco dítě by potřebovalo pevnější vedení. Naopak rodiče přísní a „rozumoví“ si čtou o důležitosti hranic, důslednosti, o vhodných trestech pro neposlušné děti – a potomkovi zatím schází pochopení, důvěra a láska. Raději proto doporučuji návštěvu odborníka, který by měl mít nadhled a měl by zprostředkovat rodičům vhled do problematiky.

Má vaše dítě poruchu pozornosti s hyperaktivitou?
O dětské hyperaktivitě s as. MUDr. Michalem Goetzem, Ph.D., dětským psychiatrem z Dětské psychiatrické kliniky 2. lékařské fakulty a Fakultní nemocnice v Praze-Motole.

Užitečné internetové zdroje, kde lze hledat pomoc:

Rodičovská linka, kam mohou volat rodiče, pokud řeší s dětmi vážnější problémy 

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně. 

Literatura, která vám může pomoci s výchovou:

• ALDORTOVÁ, N. Vychováváme děti a rosteme s nimi. Praha: Práh, 2013.
• KOUCKÁ, P. Zdravý rozum ve výchově. Uvolněné rodičovství v hektické době. Praha: Portál, 2014.
• LIEDLOFFOVÁ, J. Koncept kontinua. Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti. Praha: DharmaGaia, 2007.
• HODGKINSON, T. Líný rodič. Lenošením a nečinností k lepšímu rodičovství. Praha: Jota, 2009.
• KOPŘIVA, P., NOVÁČKOVÁ, J., NEVOLOVÁ, D. a KOPŘIVOVÁ, T. Respektovat a být respektován. Kroměříž: Spirála, 2005.
• LACINOVÁ, L. a ŠKRDLÍKOVÁ, P. Dost dobří rodiče Aneb drobné chyby ve výchově dovoleny. Praha: Portál, 2008.
• SOLTEROVÁ, A. Moudrost raného dětství. Praha: Triton, 2014.
• BROMGIELD, R. Stop rozmazlování! Praha: Portál, 2014.
• BRISCH, K. H. Bezpečná výchova. Budování jisté vztahové vazby mezi rodiči a dětmi. Praha: Portál, 2012.
• ŠTÍPEK, P. Dítě na zabití. Příručka pro rodiče dětí a dospívajících s problémovým chováním. Praha: Portál, 2011.
• GOETZ, M. a UHLÍKOVÁ, P. ADHD. Porucha pozornosti s hyperaktivitou. Praha: Galen, 2009.
• FABER, A. a MAZLISH, E. Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly. Brno: Computer Press, 2007.
• JUNGWIRTHOVÁ, I. Pohodoví rodiče – pohodové děti. Praha: Portál, 2009.
• KAST-ZAHN, A. Jak naučit děti pravidlům. Brno: Computer Press, 2008.