Zažít nudu někdy nevadí
Obsah článku:
- Co by malé Afričánky nenapadlo
- Čtyři důvody nudy
- Pravé já versus falešné já
- Nuda nebezpečná
- Přínosy nudy
- Jak na to
Nuda je zajímavý fenomén. V podstatě jde o přechodný nepříjemný duševní stav, ve kterém pociťujeme nedostatek zájmu o nabízené aktivity. Možná musíme dělat něco, co nás nebaví, něco monotónního a nezáživného. Anebo nemusíme nic, ale taky nás nic netáhne. Zažíváme přitom pocity rozmrzelosti, nespokojenosti, nezajímavosti, únavy a někdy až vlastní zbytečnosti.
Jak je možné, že se děti v dnešní době plné podnětů dokáží nudit? Jednoduše. Nuda totiž nebývá zdaleka tolik o nedostatku podnětů vnějších, jako těch vnitřních. Jde o naše prožívání.
Znáte tu historku z Dobrodružství Toma Sawyera, kdy tetička Polly přikáže Tomovi natřít plot? Tom se na dlouhé a nudné natírání vůbec netěší, navíc půjdou brzy kolem kamarádi, a budou si ho dobírat… Tom však vyzraje nad svou nudou i nad kamarády. Tváří se, jako by šlo o nejzábavnější věc na světě a kamarádům nakuká, že natírá za odměnu. Nakonec ho kamarádi uprosí, aby je také nechal natírat, plot za něj natřou, a dokonce mu za to zaplatí svými „poklady“: Tom dostane jablko, mrtvou krysu na provázku, kousek křídy…
Jestli je něco nuda nebo zábava zkrátka hodně záleží na našem přístupu.
Co by malé Afričánky nenapadlo
Matku z africké vesnice vůbec nenapadne, že by snad měla dítěti zajišťovat zábavu a dítě by nenapadlo něco takového po ní požadovat. Máma je bezpečí a potrava. Ale zábava? Podněty? Těch je přeci plný svět! Vzduch voní, vítr čechrá vlasy, támhle se ozval pták a v křoví se něco šustlo. To nejpřitažlivější je pak partička dětí kousek dál — co to dělají? Mám odvahu se k nim vypravit?
Děti jsou ze své přirozenosti nesmírně zvědavé. Rády pozorují a vše zkoušejí. Občas jsem sama fascinovaně pozorovala, jak zaujatě si půlroční miminko vyhraje s náhodně nalezenou větvičkou: dlouze si ji prohlíží, otáčí z různých stran, přendává z ruky do ruky. Olizuje, cucá, kouše a plive kousky kůry. Jak dlouho dokáže desetiměsíční prozkoumávat obyčejný batoh: lézt na něj, tahat za všechny možné popruhy, plácat do něj anebo jemně prstíčkem rozhoupávat držátka zipových jezdců. A co teprve, když se naučí otevírat zipy a prozkoumávat, co je uvnitř! Život je zkrátka jízda, všude je něco nového a zajímavého. Tisíce zvuků, barev, tvarů, chutí a vůní. Jak se tedy mohou děti nudit? Myslím, že hlavní důvody jsou čtyři.
1) Spoustu času trávíme v interiérech mezi čtyřmi stěnami, kde se kromě nás samotných nic nehýbe; vítr nečechrá vlasy, v křoví nic nešustí. Žádná parta, žádná zvířata: ani ptáci ve větvích, ani hmyz.
2) My, současní dospělí v rozvinuté společnosti, se o své děti hodně bojíme. Ukouslo kousek větvičky? Proboha! Co kdyby ho vdechlo!? Na každé hračce přece čteme: Obsahuje malé části, nevhodné pro děti do tří let, nebezpečí vdechnutí! A tak začneme vnější svět cenzurovat. To je vhodné, tohle ne. Tohle smíš, tohle ne. Děti si zvyknou, že dospělý určuje, co je možné. Dospělý vždy něco vymyslí, přinese, zabaví.
3) Dnešní rodiče mají často pocit, že se dětem musejí věnovat s maximálním nasazením, každou minutou je vzdělávat a rozvíjet. A někteří se nudy i přímo bojí: Hlavně aby se nenudil/a! Dítěti se stále věnují, všelijak je stimulují a zabavují. Nechtíc a nevědomky tak způsobují, že jejich potomek ztrácí odolnost vůči nudě a přestává být schopen si s ní poradit. Tento trend postupuje dál spolu se všemi organizovanými aktivitami.
4) A je tu ještě jeden fenomén způsobující, že děti nedokáží s nudou zacházet. Kouzelná hračka. Hračka, která zabírá prakticky vždy a všude. Produkuje nekonečné množství barevných hýbajících se obrázků, doplněných o spoustu zvuků. Čím je dítě starší, tím více nabývá na významu děj, a ke slovu se dostávají interaktivnější programy. Dítě se naučí samo si pohádky pouštět a stopovat, později je nahradí hry. Nekonečná zábava. Hry jsou dnes často vytvářeny tak, aby nás přitáhly, udržely a nepustily. Odměňují nás, přesně dávkují množství podnětů, rychlost i obtížnost tak, aby plně zaplnily naši mysl. Podobný cíl mají i sociální sítě: udržet naši pozornost co nejdéle. Z historie našich voleb, lajků a preferencí, z toho, které stránky jsme rozklikli a jak dlouho na nich setrvali, odhadují, co by nás mohlo udržet u obrazovek, a to nám nabízejí.
Vedlejším efektem optimalizace podnětů v elektronických zařízeních je, že děti bez tabletu či mobilu nevydrží samy se sebou. Mají nutkavou tendenci pasivně zaplnit svou mysl: hudba, obraz, cokoli, ať nejsem sám. My dospělí na tom nejsme o mnoho lépe. V jistém experimentu nechali vědci z University of Virginia sedět pokusné subjekty o samotě v prázdné místnosti. Bez mobilů i časopisů. Negativní emoce z nicnedělání se objevily v řádu minut, a někteří dokonce volili mírné elektrické šoky než nic.
Děti vyrůstající v prostředí, jež není definováno čtyřmi předchozími body, se přirozeně téměř nenudí. Jen tu a tam mají chvíle, kdy se stáhnou do ústraní a nad něčím přemýšlejí, anebo bloumají a hledají, čeho by se chytily. Mohli bychom možná hovořit o jemné nudě. Tyto chvíle jsou přirozené a cenné. Právě v takovém čase je totiž dítě v kontaktu samo se sebou. Uvažuje nad tím, co je baví a co ne, čemu by se chtělo věnovat. Právě v těchto chvílích rozvíjí svou osobnost; řečeno s Winnicottem: své pravé já.
Naopak dítě, jemuž činnosti včetně zábavy organizujeme my, rozvíjí své falešné já. Ze školy na kroužek, z kroužku na trénink. Pak domácí úkoly a chvíle na tabletu. Kde je dítě samo? Co z toho by si samo vybralo? Co je skutečně baví a zajímá? Takové dítě se také neumí nudit: pokud zrovna nic nemusí, „zabíjí čas“ s tabletem či mobilem. A pokud se pak stane, že se delší čas ocitne bez povinností i bez elektroniky, přichází nuda. Hrozivá nuda.
Dítě, které se nenaučí s nudou zacházet, zaplnit ji vlastní invencí, může zažívat velmi nepříjemné pocity a nuda pro něj může být i nebezpečná. Může vést k apatii, anhedonii (neschopnosti cítit radost) až depresi.
Anebo dítě nahrazuje nedostatek fantazie a vnitřní hloubky agresivním vyžadováním vnějších podnětů: jako malé většinou „zlobí“, ve škole vyrušuje a později může mít sklon k intenzivním podnětům za hranicí zdraví a bezpečnosti: rychlé jízdě, drogám, gamblingu, sebepoškozování…
Proč občas nedělat nic
Neurovědci se tradičně zabývali tím, co se v mozku děje, když se zabývá některým specifickým úkolem. Teprve na samém sklonku dvacátého století začali zkoumat, co se v mozku děje, když nic specifického nedělá. Když jen tak sedíme, zabraní do svých myšlenek. A ke svému překvapení zjistili, že v mozku existuje složitá a vysoce integrovaná „síť bazální mozkové aktivity, která je aktivní právě a jen, když neděláme nic. Když se naše mysl volně toulá, vybavují se nám různé vzpomínky, myslíme na budoucnost, přemýšlíme o sobě i o jiných lidech. Pravděpodobně se podílí na zpracování a zapisování informací i myšlenek do trvalé paměti, na kreativitě, pocitu vlastní identity a získávání perspektivy. Důležitost tohoto systému napovídá, že spotřebovává takřka čtyři pětiny mozkové energie.
Jakmile ovšem zaměříme pozornost na cokoli konkrétního, síť bazální mozkové aktivity se vypíná a nastupuje specifická aktivita zaměřená na zpracování úkolu. Pokud tedy v průběhu například poobědového odpočinku zapneme televizi či vezmeme do ruky mobil, abychom projeli poštu či se jukli co je nového, síť bazální mozkové aktivity vypíná. A to je škoda, zejména pro děti. Bloumání, snění a všeliké „nicnedělání“ je totiž velmi přínosné.
Ostatně i Albert Einstein přišel na své průlomové poznatky o relativitě krátce poté, co strávil rok v Itálii, kde se prý převážně „bezcílně potloukal“ a jen příležitostně přednášel.
Pokud jste se dostali se svými dětmi do stavu, kdy se nudy bojíte a vyhýbáte se jí jak čert kříži, konfrontace s nudou může být právě tím, co vaše dítě potřebuje. Aby se s nudou naučilo zacházet, aby se ji naučilo využívat. Nuda je pro takové dítě vlastně krizí, která je zároveň příležitostí. Může se stát pramenem sebepoznání, fantazie a kreativity. Když ji dítě překoná, je pro něj i zdrojem hrdosti. Učí trpělivosti.
To, že se dítě popere s nudou a najde v sobě, co ho baví, je velmi cenné. Začne něco tvořit: šít, malovat, lepit? Sáhne po knize? A jaké? Dobrodružné nebo naučné? O přírodě nebo o dějinách?
Pamatujme, že děti se naučí nudu zvládat vlastními silami jenom tehdy, když jim k tomu dáme příležitost.
- Nejlepší samozřejmě je, když se nudy nebojíme. Když nemáme potřebu maličké děti přehnaně stimulovat. Nevyrušujeme je při hře a necháme jim dost prostoru, aby se samy zabavily.
- Když necháme malé dítě vykoupat v drobné nudě, funguje to vlastně jako očkování.
- Dokážete vy sami vydržet chvíli bez stimulů a bez mobilu? Jak to máte se stereotypními činnostmi? Jaké pocity zažíváte při mytí nádobí? Nezapomínejme, že jsme pro dítě příkladem.
- U malých dětí je lepší, když do obrazovek vůbec nekoukají. U starších zvažujme, nakolik je pro ně čas u televize a na mobilu, tabletu či počítači přínosný. Zaveďme doma zóny bez elektroniky — odložení mobilů po čas večeře, vypnutí nejméně hodinu před spaním atd.
- Když za vámi děti přijdou, že se nudí, můžete jim nabídnout domácí práce. Většinou je nuda rychle přejde. A pokud ne a pustí se do vámi nabízené činnosti, také dobře. Při domácích pracích se toho děti spoustu naučí a navíc to může být velmi pěkný společně strávený čas.
- Dobrým mezistupněm zvládání nudy jsou stereotypní, manuální, opakující se činnosti: samostatné pěší cesty do školy, škrábání brambor, vytírání podlahy, leštění skleniček… Část pozornosti dítěte zabere vykonávaná činnost. Nesebere ale obvykle pozornost celou, a tak zbývá prostor i pro volné toulání mysli, pro kontakt se sebou samým. Při procházce do školy je dítě navíc venku, v pohybu, což je samo o sobě zdravé. Manuální činnosti navíc trénují jemnou motoriku, vytrvalost a trpělivost.
- Můžete dítě též učit těšení se. Nejdřív práce, potom zábava — znáte to? „Až to tady uklidíme, zajdeme si na zmrzku, co říkáš?“ Časově omezená monotónní činnost se lépe zvládá, když se na něco těšíme. Svým způsobem může být oním těšením se i to, co by bez dané činnosti bylo prožíváno jako nuda. Když vám dítě, které by se jinak celé odpoledne nudilo, pomůže na zahradě, může za odměnu dostat čas, kdy „si bude moci dělat co bude chtít“.
Opakem nudy je stav plného zaujetí pro danou činnost. Někdy bývá nazýván anglickým slovem flow — plynutí. Mohli bychom říci také stav plného ponoření. Zažívají ho typicky děti zabrané do hry, umělci, které políbila můza či vědci na stopě důležitému objevu. Je to velmi příjemný a cenný stav při němž se v našem mozku uvolňuje značné množství neurotransmiteru dopaminu.
Dopamin je klíčem k vnitřní motivaci. William Stixrud a Ned Johnson v knize Dítě na vlasní pohon zdůrazňují, že je důležité vytvořit si zdravý dopaminový systém. Jak? Odpověď je překvapivě jednoduchá: máme dítě povzbuzovat, aby se usilovně věnovalo tomu, co ho baví. Dítě, které je do něčeho zapálené, hledá každou volnou chvilku, aby se mohlo svému koníčku věnovat. Takové dítě se těžko bude nudit. A i kdyby svůj koníček časem opustilo, má zkušenost, jak se do něčeho ponořit, zabrat, zapálit. Umí pracovat se svou motivací, využívat plnou kapacitu své pozornosti. A to se pak jednoduše nelze nudit.
Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.
Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!
