Návrat do práce s malým dítětem - letité dilema v novém světle

Obsah článku:

• Dvouletí do školky?
• Šťastná máma - šťastné dítě
• Není školka jako školka
• Řešení - částečné úvazky a možnost volby
• Na věku záleží
• Týdenní jesle
• Varianty čerpání rodičovského příspěvku

Pracovat lze i s miminkem. Problémem je jen množství práce.

„Vstávám v šest a do půlnoci se nezastavím. Přitom mám pocit, že nic nedělám pořádně."
„Vím, že se dětem nevěnuju dostatečně, manžela vyloženě zanedbávám a v práci jen trnu, kdy udělám z únavy nějaký větší průšvih."
„Čas na sebe? O tom si můžu nechat jen zdát."
Takto hovoří zaměstnané matky.

„Ničí mě ta rutina, potřebuju nějaké výzvy."

„Je to dlouhý a moje pracovní sebevědomí klesá. Bojím se, že si pak nenajdu práci."
„Můj obor se vyvíjí a já z toho vypadávám. Čím dýl budu doma, tím horší bude návrat."
Taková jsou slova matek, jež jsou s dětmi doma.

Mohlo by se zdát, že ženy jsou nespokojené, ať je to, jak je to. To je však pouze první zdání. Většina z nich by byla spokojená, kdyby bylo množství práce odpovídající. Matky často potřebují, chtějí či dokonce touží pracovat, ovšem nikoli na plný úvazek.

Česká republika je unikátní v možnostech volby délky rodičovské dovolené, což je skvělé. Je výborné, pokud matka chce a může zůstat doma do čtyř let věku dítěte, a třeba i déle. Zároveň to však z hlediska vývoje dítěte nebývá nutné. Pracovat může i máma kojence, pokud její pracovní nasazení není velké. Studie i praxe ukazují, že ve věku zhruba do jednoho roku dítěte by pracovní nasazení primární pečující osoby (tedy většinou matky) nemělo překročit zhruba čtvrt úvazek, u matek batolat půl úvazek.

A zde jsou možnosti, které v našem státě máme, naopak velmi omezené. Nabídka zkrácených úvazků je zde žalostně malá|1| a i když zákon uvádí, že zaměstnavatel je povinen těhotné ženě či rodiči pečujícímu o dítě mladší 15 let|2| na jeho žádost úvazek zkrátit, v praxi se tak děje velmi zřídka. Částečně proto, že se zaměstnavatelé ze zmíněné povinnosti vyvlíknou s poukazem na „vážné provozní důvody", částečně proto, že zaměstnanci ani nevěří, že by mohli být vyslyšeni a žádost nepodají.

Dvouletí do školky?

Ve zmíněné petici se mimo jiné píše: „Do tří let věku se formuje až 90 % naší osobnosti... absolutně nejdůležitější v tomto období je bezpečná vazba mezi mámou a dítětem... malé dvouleté dítě například vnímá sebe a mámu jako „jednu bytost„ a neumí se od mámy oddělit... předčasným umisťováním do mateřských škol rodiče riskují, že jejich děti budou agresivní, neklidné, budou mít poruchy chování, spánku, alergie, ekzémy. V nejhorších případech může dojít k trvalému a nevratnému poškození mozku."

Musím k tomu říci, že z výzkumných studií nic takového nevyplývá. Jde o smyšlenky autorů, matení a strašení veřejnosti. Ano, pro dvouleté děti samozřejmě je máma důležitá a měla by s nimi trávit dost času. Není však nutné, aby s dítětem byla neustále. Dokonce lze říci, že pro sociální zrání dítěte je zdravé, má-li možnost trávit nějaký čas i bez matky, v přítomnosti jiné blízké osoby (otec, prarodiče, starší sourozenci... tety/strýcové či učitelky/učitelé). A také je pro dítě zdravé, má-li možnost trávit čas s jinými dětmi.

Sociální hra - hra „na něco" (na rodinu, na učitele a žáka...) sice nabývá na významu až po třetím roce života, starší batolata však již velmi ráda pozorují větší děti při takové hře, a některá se do ní již ráda nechají zatáhnout. Děti s takovýmto tréninkem sociálních schopností si pak lépe zvykají na školku, lépe se zařazují do kolektivu a více si užívají společnost jiných dětí.

↑ nahoru

Šťastná máma - šťastné dítě

V naší společnosti stále existuje jakýsi „kult mateřství", kdy jsou matky uctívané a považované za nenahraditelné v péči o malé děti. Zároveň jsou však tímto emocionálně vydírané a uvězněné v roli stoprocentní matky. Ta ovšem není vždy optimální ani pro ně, ani pro ostatní zúčastněné, tedy především pro děti a jejich otce.

Spokojenost matky je totiž skutečností, jež ovlivňuje spokojenost celé rodiny. Není to sice tak, jak píší autoři petice, že by dítě vnímalo sebe a matku jako jednu bytost - to je již dávno pryč. Dítě a matka však jsou na sebe stále intenzivně emočně napojeni. Není-li šťastné dítě, není šťastná matka a není-li šťastná matka, není ani dítě. A otec se pochopitelně může těžko radovat, když po návratu z práce nachází doma frustrovanou ženu a uplakané dítě. Pokud nám jde o blaho dětí a rodin, je nutné vzít v úvahu, jak se cítí matky.

Skutečnost, že matkám práce chybí, by byla překvapivá v případě, kdy bychom dívkám odmala říkali, že úlohou ženy je pečovat o děti a manžela, nic jiného není důležité. Ve škole bychom je učili vaření, šití a péči o domácnost. Zároveň by holčičky pozorovaly své matky, jak právě toto je pramenem jejich životního štěstí, jak jsou v této roli spokojené.

Jenže dnešní matky byly vychovávány v emancipované mladé dámy, oceňovány za své studijní a později pracovní úspěchy. Roky dřely na škole, roky v zaměstnání. Věnovaly svému povolání mnoho přesčasů a také velkou část své osobnosti. V zaměstnání navazovaly vztahy, přemýšlely o něm, stalo se jim často i koníčkem. Nelze se divit, že takovýmto ženám pak na mateřské a rodičovské dovolené něco chybí. Pokud nejsou se svou profesí a kolegy v kontaktu, stěžují si často na nedostatek intelektuální činnosti i sociálních kontaktů. Postupně se přidává obava, že doma krní, jejich obor pokračuje a ony ztrácejí přehled i kontakty. Začínají se bát, že po rodičovské neseženou práci. Čím jsou tyto ženy doma déle, tím se cítí frustrovanější.

Do mé poradny přichází řada takových žen s úzkostmi, smutkem a obavami. Jejich psychickému stavu přitom vůbec nepomáhá, když ve svém okolí slyší, že si „neměly dítě pořizovat, když chtějí raději pracovat". Přijde mi to k těmto matkám velmi nefér. To, že se nechtějí věnovat svým dětem 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, neznamená, že je nemají rády. Děti pro ně dokonce i bývají hodnotou číslo jedna, pouze té jedné hodnotě nechtějí obětovat všechny ostatní.

Ale aby mi bylo rozuměno: nechci prosazovat, že matky malých dětí mají pracovat. Myslím, že je skvělé, když matka nemusí chodit do práce a zůstane s dítětem doma třeba až do jeho nástupu do školy. Ovšem za podmínky, že je tak spokojená a že má dítě možnost rozvíjet i další vztahy, s dospělými i dětmi. Pokud matka spokojená není, je třeba hledat řešení. A tím může být často právě nástup matky do práce.

Otázky k řešení jsou pak dvě: jak velké pracovní nasazení si matka chce a může si dovolit, a kdo a jak pečuje o dítě v době její nepřítomnosti. Může to být otec či někdo další z příbuzných, a třeba i chůva. Čím je dítě vyspělejší, tím více můžeme uvažovat i o nějakém kolektivním zařízení.

↑ nahoru

Není školka jako školka

Zmiňovaná novela školského zákona vyvolala velké emoce také proto, že uvaluje povinnost péče o dvouleté děti na již tak dost přetížené školky. Mnoho mateřinek se brání: nejsou na dvouleté děti vybavené, učitelky nemají odpovídající vzdělání. Jiné školky naopak dvouleté děti přibírají již nyní, aby zaplnily místa a nepřišly o peníze.

Myslím si, že stát by nějakým způsobem měl zajistit finančně dostupnou péči o dvouleté děti. Bohatší rodiny mohou pro své dvouleté dítě klidně platit chůvu či je dát do soukromé školky, matky samoživitelky či rodiny s nižšími příjmy a více dětmi si to však dovolit nemohou.

Nejsem si však již jista tím, zda právě v současnosti platný školský zákon je tím nejlepším řešením. Možná by bylo lépe sejmout povinnost ze školek, a přenést zodpovědnost za zajištění míst pro dvouleté na zřizovatele - obce. Na jejich uvážení by pak bylo, zda zajistí místa ve školkách, vybudují dětské skupiny či mikrojesle. Ty jsou totiž nejen levnější, ale zejména pro mladší děti mohou být vzhledem k menšímu kolektivu a lepšímu poměru počtu dětí na vychovatele i vhodnější, než klasická školka.

• Mikrojesle: kvalifikovaná chůva pečuje o děti od šesti měsíců do čtyř let, v péči má přitom maximálně čtyři děti. Zřizovatelem mikrojeslí může být obec, zaměstnavatel nebo rodič, který v nich může pečovat o maximálně dvě vlastní děti. Pokud je však zřizovatelem někdo jiný než obec, musí být obec partnerem projektu. Jedná se o službu neziskového charakteru.
• Dětské skupiny (Zákon č. 247/2014 Sb., o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině): zajišťují péči o děti od jednoho roku až do zahájení povinné školní docházky. V jedné skupině může být maximálně 24 dětí, většinou se však jedná o skupiny do 12 dětí (§7 odst. 6). Na každých 6 dětí do počtu 12 dětí připadá alespoň jedna pečující osoba, do 24 dětí pak 3 osoby. Nejčastěji je zřizovatelem zaměstnavatel, ale mohou to být i obce a kraje, nestátní neziskové organizace či vysoké školy.

Řešení - částečné úvazky a možnost volby

Slaďování rodinného a pracovního života nemá jedno optimální řešení pro všechny. Každá rodina je jiná, každá matka i otec mají jiné možnosti a jiné preference; každé dítě má své konkrétní potřeby, jež se s věkem mění.

Obecněji lze však říci to, že současná praxe, kdy matka přechází z plného pracovního nasazení na nulové pracovní nasazení, aby pak po několika letech zase náhle začala plně pracovat, není šťastné. Obě změny jsou příliš náhlé a svým způsobem šokující. Když žena odejde na mateřskou, nastává pro ni najednou nezvyklá prázdnota. Druhá změna pak citelně zasáhne celou rodinu. Pro dítě, jež nemá zkušenost s pobýváním ve skupině, neumí se podřizovat řádu a jiné než rodičovské autoritě, je náhlé zařazení do školky obtížné. A potíže mohou nastat i v partnerském vztahu: Muž si totiž zpravidla za ty roky, kdy byla žena doma, zvykl na to, že vedle dětí obstarávala i domácnost a organizační záležitosti. Zpravidla nechce, a často ani nemůže, polovinu této agendy převzít. Kolem rozdělení povinností vznikají spory a někdy dochází až k partnerské krizi.

Pro tak náhlé změny v pracovním nasazení ženy přitom nejsou biologické ani psychologické důvody. Částečně jde o tradici, částečně o znění zákoníku práce. Ženy jiných kultur ani české podnikatelky to takto nemají. S narozením dítěte většinou jen omezí své pracovní nasazení, a pak se postupně navracejí.

Zlepšit skloubení rodinného a pracovního života mohou nejlépe zaměstnavatelé. Poskytovat částečné úvazky může být i pro ně výhodné, obzvláště dnes, kdy je rekordně nízká nezaměstnanost. Firmy, jež částečné úvazky neposkytují, se připravují o řadu kvalitních kandidátů, jež na jejich podmínky nejsou ochotni kývnout. Velkou pomocí mohou být i politici: podporou částečných úvazků, sdílených pracovních míst, pružné pracovní doby a práce z domova. V neposlední řadě pak mohou situaci měnit i sami zaměstnanci: tím, že se nebudou bát o částečné úvazky žádat a budou si vědomi svých práv. Například toho, že nevyhoví-li zaměstnavatel žádosti o zkrácení úvazku, musí „vážné provozní důvody" specifikovat a případně obhájit.

Řada matek touží pracovat i s malým dítětem a řada matek to dokonce z existenčních důvodů potřebuje. Ani matky, které nejvíce chtějí pracovat, však zpravidla netouží trávit v práci 8,5 hodin 5x v týdnu. Jde jim spíše o to být v kontaktu se svým oborem, s kolegy, přemýšlet chvíli i nad něčím jiným, než jsou prdíky, zoubky a bábovičky z písku. Plný úvazek bývá pro matku většinou příliš ještě v době, kdy jsou děti školou povinné. Pracující mámy bývají na roztrhání a často si stěžují, že nemají dobrý pocit prakticky z ničeho: mají málo času na děti, šidí práci, zanedbávají partnerský vztah a nemají ani chvilku pro sebe. Též stále více mužů touží umenšit své pracovní nasazení a trávit více času s rodinou.

Dejme matkám i otcům více možností a svobodu volby. Věřme, že si rodiče z dostupných možností vyberou tu, která je pro ně nejlepší. Nikdo jiný to nemůže vědět lépe.

↑ nahoru

Týdenní jesle

V týdenních jeslích pobývaly děti od pondělí do pátku. Byly budovány v 50. letech zejména pro děti rodičů pracujících na směny a v rámci kolektivistické ideologie byly považovány za pokrokové. Ukázalo se však, že vedou k narušení zdravého vývoje dětí. Na rizika citové deprivace, jíž trpí děti v týdenních jeslích a kojeneckých ústavech upozornil například slavný dokument Děti bez lásky z roku 1963.|5| Závěry získané pozorováním emočně deprivovaných dětí v týdenních jeslích a kojeneckých ústavech bývají někdy mylně vztahovány i na denní jesle. Více o dezinterpretaci klasických českých i zahraničních studií v naší zemi najdete v publikaci Péče o nejmenší: boření mýtů|6|.

Varianty čerpání rodičovského příspěvku

Od státu dostanete celkem 350 tisíc Kč / při vícerčatech celkem 525 000 tisíc Kč (§ 30, odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb.) a je na vás, jak rychle vyčerpáte tuto částku: Nejdéle do tří let věku dítěte (§ 30, odst. 1), a nejrychleji v závislosti na vašich příjmech. Rodičovský příspěvek lze čerpat až do výše odpovídající peněžité pomoci v mateřství (§ 30, odst. 2), tedy do 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu (§ 30, odst. 3, písm. b)). Toto však platí pouze pro osoby zaměstnané i osoby samostatně výdělečně činné, které si platí nemocenské pojištění. Studenti, nezaměstnaní či OSVČ, které si neplatily nemocenské pojištění, mohou volit mezi tříletým čerpáním a čerpáním 13 000 Kč/měsíc (§ 30, odst. 3, písm a)), což vychází zhruba na 29 měsíců. 

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.