S humorem jde všechno líp. I výchova

Obsah článku:

• Kojenci (první rok života)
• Batolata (1 až 3 roky)
• Předškoláci (3-6 let)
• Školáci (6 a více let)
• Kdy raději ne
• Zasmát se sám sobě

Péče o děti nás stojí spoustu energie. Pojí se s ní zásadní změna životního stylu, noční nevyspání, nedostatek času na odpočinek, na koníčky, zábavu, přátele a prakticky vše, co nám dříve přinášelo radost. Bývá to náročné. Pokud ovšem dokážeme i tak vážnou věc jako je výchova brát s humorem, výrazně si ji zpříjemníme. Je také skvělé mít šťastné děti, které rády vtipkují a často se smějí. Obojí se přitom navzájem podporuje – veselé děti prospívají rodičovské radosti a naopak. I samotný smích je nakažlivý, a mezi blízkými to platí dvojnásob.

Vývoj smyslu pro humor

O důležitosti smyslu pro humor v lidském životě svědčí i to, že se rozvíjí velmi záhy. Děti vtipkují dřív, než se naučí první slova.

Kojenci (první rok života)

Obrázek

Nahlas se děti začínají smát obvykle mezi třetím a pátým měsícem. První smích přichází zpravidla v reakci na to, že miminko lechtáme či s ním jinak manipulujeme – například je nakláníme sem a tam a přitom se na ně díváme s pobaveným výrazem. Mezi oblíbené metody rozesmátí kojenců a batolat patří „prdění“ na bříško, kde může hrát roli i fyzický aspekt rozvibrování hrudníčku. Takové rozesmávání ještě není humorem v pravém slova smyslu, ale už se mu blíží. Vedle přejímání našeho naladění se začíná uplatňovat prvek něčeho nečekaného (proto ostatně nemůžeme polechtat sami sebe).

Pro druhý půlrok života jsou pak typické hry na „kuk!“. V nich již hraje podstatnou roli typický pramen humoru – překvapení. Schováme si obličej rukama: „Kde je maminka?“ Chvíle napětí... „Tady je!“ ukážeme dítěti svůj radostný obličej, a ono se rozesměje. V dalších variantách schováváme třeba hračku pod plínku: „Kde je méďa? Tady jééé!“

Batolata (1 až 3 roky)

Činností, kterou děti milují již od batolecího věku, jsou všeliké hravé honičky a potyčky. Pohybové hry a hravé pranice milují zejména chlapci. Rádi se přitom dostávají do té nevýhodnější pozice. Více se smějí, když jsou honěni, než když sami někoho honí, když jsou hravě zadrženi, lechtáni nebo když se snaží dostat ze sevření. Zásadní je odhadnout míru a reagovat na signály dítěte. Čím vyšší intenzita, tím více smíchu, ale jen do určité míry, za kterou se to může prudce změnit. Vzpomeňme poučku našich babiček: „V nejlepším je dobré přestat.“ anebo „Z hračky bývají plačky.“

Leknutí se! Na první poslech to zní trochu divně. Co je vtipného na leknutí? A přesto se nám to stává. Lekneme se, vzápětí zjistíme, že se neděje nic hrozného – a to nás rozesměje. Typicky když spadneme anebo když vidíme někoho blízkého, jak spadne (a nic se mu nestane). Podobně reaguje malé dítě, když si přes hlavu přehodíte prostěradlo a děláte: „Bububu!“ a vzápětí se mu ukážete.

Oblíbené je též všelijaké pitvoření se. Rozpláclý nos, jazyk ven a do strany, kroucení očima. Už starší kojenci se smějí, když na ně někdo „dělá obličeje“. Navazovat může další šaškování: předvádění opice, „blbečka“, někoho, kdo „neumí chodit“ a tak dále.

Batolata též ráda rozesmávají nás. Nasadí si třeba punčocháče na hlavu, a čekají, co my na to. Schovávají se a jukají na nás, či provedou nějakou lumpárnu – například nás plácnou a se smíchem utíkají pryč.

Předškoláci (3-6 let)

Obrázek

Divadla pro děti se jen málokdy obejdou bez klauna či kašpárka. Děti totiž milují všeliké poplety a nešiky. V modernějších pohádkách vzpomenu třeba tatínka prasátka Pepiny. Když chce pověsit obrázek, vyrobí díru do zdi. Vizuálního nešiku přitom podtrhuje dialog postav. Tatínek se chlubí: „Podívejte se, jak se to správně dělá.“

Pepi: „Nerozbij zeď, tati.“
„Chochochochó! Ustupte stranou a sledujte mistra při práci.“

Podobného humoru je plná i literární klasika. Vzpomínáte, co všechno dali pejsek s kočičkou do dortu? Anebo jakým provázkem zašila kočička pejskovi kalhoty? Že šlo o žížalu, poznala až slepice, která šla náhodou kolem. Žížalu pochopitelně vyzobla, a ještě se pohoršovala, co je to na světě za špatnosti, když dešťovky vykousávají díry do kalhot. Dětem totiž přijdou velmi vtipná spojení toho, co k sobě nepatří, ať už typem (kosti v dortu), či velikostí. Když požádáte malé dítě, aby nakreslilo vtipný obrázek, často to bude postavička s nesouměrnými částmi, velkým nosem či rukama a maličkou hlavičkou. Oblíbeným kouskem dětí na fotografiích jsou pak „uši“, jež pomocí svých prstů vykouzlí sourozenci či kamarádovi.

Už starší batolata milují chodit v našich botách, ztrácet hlavu v dospělácké čepici. Promenádují se tak před námi a ukazují, jak je to vtipné. A také my toho můžeme využít, chceme-li dítě rozesmát. Stačí, když se budeme například naoko snažit nazout jeho botičky, anebo použijme nesprávný nástroj: třeba polévku budeme jíst vidličkou a nožem. A můžeme se u toho krásně „rozčilovat“, jak nám to nejde.

Obrázek

Uvedu příklad skupinky dětí, která se právě dozvěděla, že je dnes apríl a mohou někoho napálit. Mohou říkat, co není pravda a někomu něco nakukat.

„Moje maminka má na hlavě botu,“ řekne po chvilce jedno dítě.
„Hihihihi!“ smějí se ostatní.
„Muj táta má na hlavě pavouka!“ zvolá další.
„Hahahaha!“
„A ty máš na hlavě hovínko!“ prohlásí největší vtipálek.
„Chichichichi, chacha!“

S vymyšleným hovínkem na hlavě se dostáváme k humoru typickému pro děti předškolního věku, a to je humor záchodový.

Vzpomínám, jak jsem jednou jela autobusem se třemi školkou ještě nepovinnými (3-5 let) dětmi. Byly ve velmi dobré náladě, a ještě si ji zlepšovaly vyprávěním „vtipů“. Vypadalo to asi následovně (zkrácená verze):

„Představte si, že by si támhleta paní sedla, a ono by tam bylo hovínko.“
„Chichichi, chichichi!“
„Anebo čůránky!“
„Hihihihihihi!“
„A jak by si sedla, tak by to udělalo prrrrd!“
„A rozlítlo by se to hovínko s těma čůránkamáá!“
„Jó, po celým autobusúú!“
„Chíhihihi, hahaha!“

Děti se smály, až padaly ze sedaček.

Dětem školkového věku přijdou slova související s vyměšováním velmi vtipná. Hovínka, čůránky, zadky, prdění – už jen pronést to slovo je k popukání. My dospělí si toho většinou nemusíme moc všímat. Starší předškoláky je pak již vhodné upozorňovat na nevhodnost takového chování na veřejnosti.

Školáci (6 a více let)

Ne, že by menší děti nežertovaly, nicméně ve školním věku dochází doslova k boomu všelikých vtipů a vtípků. Vzpomeňme na oblíbené kousky s třídnicí či houbou na židli pedagoga. Jaká škoda, že to v digitálním věku nejde! Stále však jde nalepit spolužákovi na záda lísteček s vtipným nápisem, a na jeho účet se pak baví celá třída.

Na významu celkově nabývá slovní humor. Dětské vtipy (ukázka viz rámeček 1) bývají prvoplánovější než ty naše dospělácké. Často jsou spojené se školou, objevují se v nich zvířata, oblíbené jsou vtipy „o Pepíčkovi“.

Na rozdíl od dospělých a větších dětí nejmladší školáci rádi vtipy opakují. Obzvláště, když se zasmějeme, mají tendenci vyprávět daný vtip znovu, a klidně ještě jednou. Rádi též vtipy vysvětlují.

S postupujícím věkem se ovšem vtipy našich potomků čím dál více přibližují tomu, čemu se smějeme i my. Dospívající pak přebírají humor typický pro naši rodinu, společnost a kulturu.

Kdy raději ne

Ačkoli se celou dobu bavíme o tom, jak dobré a důležité je se s dětmi smát, nechci vytvářet tlak na to, že musíme být vtipní a musíme si užívat dětské legrácky za všech okolností. Někdy na to prostě není energie. Pokud jsme přetížení, tlakem na sebe samé („Zasměj se přece! Řekni něco vtipného!“) se pouze o další energii připravíme a svůj stav rozhodně nezlepšíme. V takovém případě je třeba uvažovat primárně o tom, jak si ulehčit. Když se nám to podaří, zpravidla po nějaké době spontánně zjistíme, že jsme tu a tam zase vtipní a více se smějeme.

Úlevné též může být uvědomění, že typicky dětský humor dospělák prostě nedocení a děti jej musejí rozvíjet spolu. Už ono pitvoření se a všelijaké „obličeje“ dětem lépe fungují mezi sebou. Nám dospělým splácnutý nos či roztáhnutá pusa až tak supervtipná prostě nepřipadá. A záchodový humor už vůbec nechápeme.

I děti se někdy do legrácek tlačí, stávají se rodinnými klauny a třídními šašky jen proto, že prahnou po pozornosti. Dělají opičky, aby si jich někdo všiml. Pokud se tak děje doma, můžeme jim věnovat pozornost v jiných chvílích; pokud se tak chovají mezi vrstevníky, můžeme s nimi probrat, jak jinak by pozornost mohly získat, případně co by jim mohlo pomoci zvládat, že nevzbuzují tolik zájmu, kolik by rády.

Existují též situace, jež není vhodné humorem zlehčovat a nutno si přiznat i to, že humor má také svou odvrácenou tvář. Pokud pozorujeme, že naše dítě používá humor, aby někoho ponížilo či se někomu vysmívá (třeba typicky dětským „Kiš, kiš!“ nebo „Hehe!“) je vhodné na to reagovat. Můžeme mu říci, že to není hezké, můžeme se jeho chování podivit, nebo se docela obyčejně ptát, co to dělá a jak to asi na druhého působí. Dítě zpravidla samo přijde na to, že výsměch není fajn.

Zasmát se sám sobě

Ve vztahu ke smíchu na vlastní účet procházejí děti vývojem. Batolata výsměch nechápou a jsou prostě ráda, že se někdo zasměje tomu, co udělala či řekla. Naopak v předškolním věku začínají být děti velmi citlivé na to, že se někdo směje jim. Některé pláčou či se vztekají i při pouhém náznaku smíchu. To může být obtížné pro nás rodiče, neboť dětské přežblepty, slovní novotvary, úžasná přímočarost a další komické kousky (viz rámeček 2) jsou tak vtipné, že je těžké se nesmát. Co s tím?

Myslím, že je dobré vzít dětskou reakci v potaz, nicméně se nemusíme moc bát, že bychom takovýmto smíchem dítěti ublížili. Ono se sice zlobí, ale zároveň vnímá, že to nemyslíme zle. A když se i my umíme sami sobě zasmát, udělat si ze sebe legraci, postupně se naučí zasmát samo sobě také. A to je moc fajn, neboť, řečeno se Senecou: Dovede-li se člověk zasmát sám sobě, nevyjde ze smíchu po celý život.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku