Vzdělávání dětí s poruchou chování

Co jsou poruchy chování a jak se projevují?

Porucha chování je blíže specifikována v Mezinárodní statistické klasifikaci nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10) pod kódem F90–F98 Poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a adolescenci. Charakterizována je jako opakující se agresivní, asociální a vzdorovité chování, které překračuje běžné zlobení typické pro daný věk. Tendence narušovat pravidla neadekvátním způsobem se vyskytuje u jedince přibližně po dobu šesti měsíců v pravidelných intervalech. Nadměrné rvačky, agresivita, až krutost vůči lidem a zvířatům, destrukce majetku, zakládání požárů a krádeže – to jsou signály, které značí, že je potřeba situaci pojmenovat a řešit.

Na vzniku poruchy chování se může podílet více faktorů, mezi které řadíme biologické, ale také psychosociální a rodinné faktory. Děti, kterým je diagnostikována porucha chování, jsou sice schopny pochopit normy společnosti, přesto mají tendenci je často porušovat.

Nemusí se vždy jednat o specifickou poruchu chování. Můžeme se setkat i s takzvanými pseudoporuchami chování, kdy hyperaktivita u dítěte, které není schopno sebekontroly a regulace pozornosti a vlastní impulzivity, vyvolává negativní reakce okolí. Kritika a neustálé napomínání však může u dítěte nastartovat obranný mechanismus, kdy se ve svém chování začne zhoršovat. V takovém případě dochází až ke vzniku skutečné poruchy chování. Porucha chování může být tedy zaměňována s jinými poruchami, jako je hyperaktivita a porucha pozornosti (ADHD) či afektivními poruchami (depresí) a tak dál.

Projevy vypadající jako porucha chování mohou být také reakcí dítěte na stresovou nebo náročnou životní situaci, kdy se nežádoucí chování stává jakýmsi „voláním“ o pomoc. Dítě nám tak naznačuje, že něco není v pořádku. Situací vyvolávajících zmíněné reakce může být celá řada, například rozvod rodičů, šikanování, týrání dětí a zneužívání. Poruchu chování diagnostikuje psycholog nebo psychiatr, jak je však z výše zmíněných informací zřejmé, diagnostikovat poruchu chování chce opravdu zkušeného odborníka (Breat a Verhofstadt-Deneve in Svoboda, Krejčířová, Vágnerová 2001 a Ptáček, 2006).

Ojedinělé přečiny nemusí být známkou poruch chování, otázkou však je, o jaký přečin se jedná a jaké jsou okolnosti případu. Opakuje-li se jeden nebo více z výše zmíněných projevů, včetně silných výbuchů vzteku, nekázně, lhaní a podobně, můžeme hovořit o poruše chování. Poruchy chování se pak dále dělí na poruchy ve vztahu k rodině, nesocializovanou poruchu chování, socializovanou poruchu chování, opoziční a vzdorovité chování a jiné.

Děti s poruchami chování představují sociální skupinu ohroženou negativními sociálními vlivy. Podle mezinárodních statistik se jedná o děti náchylnější k sociálně-patologickým jevům a prognóza jejich školních výkonů a kariérního růstu není zrovna optimistická. Více úrazovosti a jiná zdravotní rizika jsou dalšími důsledky a symptomy (projevy), které doprovázejí poruchu chování. Není to však nezvratný stav, se kterým se nedá nic dělat. Pozitivní přístup a dobré výchovné postupy mohou ledacos změnit (Ptáček, 2006)

Čtěte také:

• Problémy s chováním
• Poruchy nálady
• Nejčastější duševní onemocnění

Práce s dětmi s poruchami chování

Ptáček (2006) hovoří o nápravě a terapii u dětí s poruchami chování, která úzce souvisí typem a prognózou dané poruchy. Nejen správná diagnostika, ale především komplexní, systematický a dlouhodobý přístup a spolupráce co nejširšího počtu osob z prostředí dítěte
představuje základ pro zlepšení situace. Důležité je uvědomit si, že porucha chování není problém dítěte, ale celé rodiny (popřípadě nejbližších lidí), a proto by terapie měla probíhat se všemi členy a blízkými osobami.

Komplexností přístupu je myšleno jak pedagogicko-psychologické poradenství, tak psychoterapie, volnočasové aktivity, medikace a spolupráce se školou. Pedagogicko-psychologické poradenství by mělo být přímo individuálně vztažené na daný případ a systematicky plánovat kroky ve výchově, komunikaci s dítětem a podpoře žádoucího chování. Psychoterapie může být jak individuální, tak skupinová. Skupina práce může být zaměřena i na expresivní terapie, při nichž jsou využívány prvky dramaterapie, arteterapie a podobně. Jde především o nácvik žádoucího chování a uvědomění si následků chování nežádoucího.

Významnou oblastí jsou i organizované volnočasové aktivity, které dítěti umožní relaxovat, realizovat se a začlenit do skupiny vrstevníků, jež ho podporuje v pozitivních aktivitách. Vedoucí kroužku či trenéři by měli být s projevy dítěte předem seznámeni a měla by s nimi být navázána spolupráce.

Medikace může být dalším prostředkem pro korigování chování dítěte. Důležité však je vědět, že samotná medikace dítě nevyléčí, může pouze zmírnit projevy. Zmiňované školní prostředí je jedním z míst, kde se projevy poruch chování objevují nejčastěji (záškoláctví, zhoršený prospěch, šikana, agresivita a podobně). Je tedy nezbytné, aby se odborníci a rodiče zaměřili v terapii a nápravě chování i na tuto oblast (Ptáček, 2006).

Výchova a vzdělávání a děti s poruchou chování

Rodina či zákonní zástupci se na výchově dítěte výrazně podepisují. Při projevech nežádoucího chování dítěte by tedy měli na danou situaci reagovat jako první. Podstatný je pro dítě fakt, že rodina či jeho nejbližší ho přijímají a mají rádi za jakékoliv situace, a proto také nebudou tolerovat chování, které je pro dítě spíše destruktivní, než že by mu v životě něco pozitivního přineslo. Vytvoření bezpečného prostředí je pro výchovu dítěte základ. Bezpečí s sebou nese jednotnost a důslednost ve výchovném přístupu a jasná pravidla, která dítě musí dodržovat. Pro výchovu je rovněž významné, když má dítě pevně naplánovaný den, ví, jaké aktivity jej čekají, a jsou u něj nastaveny každodenní rituály.

Projevy nevhodného chování by měly být omezeny právě pravidly, kterými jsou dítěti odepřeny různé pro něj zábavné aktivity či přidány povinnosti navíc. Rodiče, případně zákonní zástupci, by se měli vyvarovat tělesných trestů nebo jakýchkoliv jiných ponižujících reakcí na nežádoucí chování svého dítěte. A stále platí, že pozitivní motivace a podpora žádoucího chování je nesmírně důležitá. Mezi rodiči by měla panovat jednotnost ve výchově. Důležitá je také jejich spolupráce se všemi institucemi, které dítě navštěvuje – včetně školy (Train, 1997).

Škola je místem, kde se má dítě vzdělávat a být vychováváno tak, aby bylo schopno se v životě prosadit a uspět v něm. Ovšem stejně jako se mění svět kolem nás, mění se i požadavky na vzdělání. Od vzdělávacího systému se čím dál více očekává, že bude děti vychovávat k vzájemné otevřenosti a respektu k takzvané sociální solidaritě. Občanská ctnost, schopnost kriticky usuzovat, respektovat a umět žít demokraticky, i to jsou cíle, které si vzdělání nárokuje (Matoušek, Matoušková, 2011).

O to možná více než dříve se ve školách objevují témata pro některé žáky až osobní. Pedagogové častěji pracují s třídou prostřednictvím komunitního kruhu, kdy jsou nastoleny nejrůznější oblasti týkající se vzájemných vztahů. Děti tak mohou daleko častěji získat zpětnou vazbu na své chování nejen od učitele (například i formou známky), ale také od spolužáků – přijatelnou formou, která by měla být korigována nejlépe třídním učitelem, popřípadě metodikem prevence či školním psychologem. Tento způsob práce se využívá v hodinách občanské výchovy, v třídnických hodinách popřípadě v intervenci (ve spolupráci) se školním psychologem či metodikem prevence.

Metodik prevence je většinou někdo z řad učitelů, kdo má pro tuto práci odborné předpoklady. Jeho úkolem je získat důvěru dětí, aby mohl řešit konfliktní situace ve škole. Tento pracovník by měl mít podporu ředitele i kolegů, aby mohl vést programy či konzultace směřující ke zdravému životnímu stylu, jehož nedílnou součástí jsou i zdravé vztahy ve třídě a mezi spolužáky. V rámci svého zaměření připravuje a zprostředkovává dětem variabilní programy na podporu týmové spolupráce či se jim věnuje individuálně dle potřeb. Více lze vyčíst např. z desatera pro metodika prevence na stránkách poradenského centra sídlícího v Brně.

Školní psycholog se zabývá jak prací s jednotlivcem, tak s třídním kolektivem. Pozoruje a zpracovává diagnostiku skupiny. Sleduje především reakce a vztahy ve třídě. Diagnostiku jednotlivce smí provádět jen se souhlasem rodičů žáka. Žáci i učitelé se na něj mohou obracet s problémy souvisejícími se školním prostředím a vztahy v něm.

Škola taktéž může požádat o pomoc při řešení problémů pedagogicko-psychologickou poradnu či středisko výchovné péče.

Pedagogicko-psychologické poradny zajišťují kromě diagnostiky dětí také poradenství pro pedagogy, rodiče i metodiky prevence. Úzce spolupracují jak se školou, tak s rodinou dítěte a dalšími institucemi.

Střediska výchovné péče (dle zákona č. 109/2002 Sb.) jsou školskými zařízeními pro preventivně výchovnou péči a nabízejí jak ambulantní, tak intenzivní péči v podobě maximálně dvouměsíčního pobytu. Může se také jednat o jednorázovou pomoc při aktuálním problému. Dětem s poruchami chování poskytují preventivně výchovnou péči, konzultace či dlouhodobější terapeutickou intervenci. Stejně tak i rodičům a pedagogům nabízí poradenství ohledně péče o dítě s poruchou chování. Pobyt ve středisku výchovné péče je dobrovolný a měl by být postavený především na důvěře a společných cílech. Ve střediscích výchovné péče pracují především psychologové a {ai$XS,@9W`}.

Na stránkách Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy najdete přehled středisek výchovné péče.

Jak už bylo řečeno: projevy poruch chování by měly být co nejrychleji pojmenovány a podchyceny v rané fázi (vlivem psychologickým, sociálním a pedagogickým), aby nedocházelo k rozvoji rizikového chování. Důležitým elementem je především rodina, ale pozitivně může působit i učitel ve škole, vrstevníci nebo instituce, která se dítěti dostatečně věnuje. K této problematice by se mělo přistupovat citlivě a s vědomím a znalostí etiologie a intervence u dětí s poruchami chování.

Učitelé by měli zaměřit svou pozornost na celý třídní kolektiv, být kladným vzorem a vzbuzovat v dětech důvěru. Snažit se problémové děti podporovat v pozitivním jednání, aby měly motivaci své chování měnit. Ideální je spolupracovat s rodinou, která však nemusí být vždy ochotná problémy řešit. Učitel by měl být ve třídě nejen zprostředkovatelem informací, ale i zdrojem bezpečí. Měl by umět pracovat se skupinou žáků, rozumět jejich projevům, snažit se vytvořit podmínky pro sdílení a vzájemnou kooperaci. Pokud si učitel neví rady, může požádat o pomoc školního metodika prevence, popřípadě školního psychologa či využít účinné preventivní a intervenční programy ve třídách. V případě, že škola uzná za vhodné přeřadit dítě do jiné třídy nebo školy, a to jak pro žáka, tak pro kolektiv, je možná i tato varianta. (Vágnerová, 2005)

V České republice existuje také možnost zařadit dítě do třídy věnující se dětem s poruchami chování nebo do Základní školy pro děti se specifickými poruchami chování, která jako právní subjekt vznikla v roce 1998 a sídlí v Praze 5.

Kromě jiného škola rodičům nabízí třídní schůzky, na kterých se neřeší pouze výchovné problémy, ale především postupy vedoucí k jejich řešení a slouží také k připomenutí, co se společně daří v postupech v práci s dítětem. Nabízí také doučování žáků a věnuje se žákům se specifickými poruchami učení. Pod záštitou školy jsou pořádány diagnostické pobyty.

Ve škole se nachází i speciálně pedagogické centrum (SPC) pro děti poruchami chování a učení, které vzniklo v roce 2007 a je součástí školy. Hlavní činnost speciálně pedagogického centra je psychologická a speciálně pedagogická diagnostika, logopedická diagnostika, vytváření podkladů k individuálnímu vzdělávacímu plánu pro rodiče a pedagogy. Na základě diagnostiky je možná skupinová, individuální a rodinná terapie, konzultace pro učitele, poskytování metodické podpory pro učitele, reedukace specifických poruch učení a poskytování poradenských služeb u dětí a mladistvých s poruchami, zaměřené na další profesní kariéru klienta

Více informací lze získat přímo na stránkách školy.

Dále se může rodič či dítě obrátit i na orgány, které spravuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, a to je orgán sociálně-právní ochrany dětí, poradny pro rodiče a děti v rámci určité sociální služby či nízkoprahový klub pro děti a mládež.

Orgán sociálně-právní ochrany dětí

Objeví-li se v běžné základní škole závažnější problémy, které jsou již pro kolektiv třídy či jiných spolužáků a učitelů ohrožující, může se škola obrátit na policii či na kurátora pro mládež. Mnoho pravomocí škola v těchto případech nemá.

Orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) se stará především o ochranu práv dítěte a jeho příznivý vývoj a řádnou výchovu a o ochranu oprávněných zájmů dítěte, včetně ochrany jeho jmění, a směřuje k obnovení narušených funkcí rodiny. Děti, které mají nařízenou ústavní výchovu nebo uloženou ochranou výchovu, a děti, které bydlí s rodiči, ale u nichž je riziko ohrožení nebo narušení a vyskytly se u nich projevy poruch chování, se daleko častěji mohou setkat právě s kurátory a pracovníky v této sféře.

Sociálně-právní ochrana dětí se poskytuje bezplatně, s výjimkou pobytu dítěte ve výchovně-rekreačním táboře, pobytu v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a správy jmění dítěte. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je státním orgánem, jenže je součástí obecního úřadu s rozšířenou působností; řídí se zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí.

Zařízení sociálně-právní ochrany dětí poskytují odborné poradenství pro děti, nabízejí sociálně-výchovné činnosti či podporují děti vyžadující okamžitou pomoc. Poradny mohou poskytnout rady ohledně řešení vzájemných vztahů, zprostředkovat informace o možných postupech v náročných situacích souvisejících s touto problematikou a tak dál. Zřízení sociálně-výchovné činnosti nabízí aktivity spojené s rozvíjením sociálních dovedností. Obvykle se jedná o variabilní volnočasové aktivity, zájmové kroužky či nabídky expresivních terapii nebo terapie se zvířetem a podobně. Nabídka je vždy závislá na možnostech dané organizace.

Sociálně-právní ochrana dětí se vyskytuje i v nestátním zařízení, a to ve Fondu ohrožených dětí, který je pověřen Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky k výkonu sociálně-právní ochrany dětí a je také kompetentní pomoci rodičům při řešení výchovných problémů, nabízí poradenskou činnost a má i další kompetence, které nesouvisejí pouze s problematikou dětí s poruchami chování.

Poradenství pro rodiče a děti s poruchami chování mohou poskytovat také sociální služby (spravované Ministerstvem práce a sociálních věcí), například poradny, které se zaměřují na určitou cílovou skupinu, jako rodinné poradny, manželské poradny, poradny pro osoby, jejichž způsob života vede ke konfliktu se společností (například zneužívající drogy), a další.

Tyto organizace pak zprostředkovávají určitý kontakt se společností, terapeutická sezení, pomoc při uplatňování práv a obstarávání osobních záležitostí. Poradenství také může být specifikováno na porozumění příčinám a projevům rizikového chování, vzájemnému porozumění členům rodiny či na pomoc při výukových a výchovných problémech. Poradny mohou nabízet pomoc při zvládání náročných životních situací či individuální poradenství podle zakázky rodičů či klienta-dítěte.

Další možností, kde se děti s poruchami chování mohou realizovat, získat informace a předejít tak rizikovým situacím, jsou nízkoprahová zařízení pro děti a mládež. Služba je poskytovaná terénně či ambulantně dětem společensky ohroženým ve věku od šesti do šestadvaceti let. V těchto zařízeních mohou děti a mladí lidé získat informace, přijít si sem pro radu a konzultovat tady nejrůznější problémy, které se jich aktuálně týkají – od problémů v rodině po sexuální a drogovou problematiku.

Pokud je provinění dítěte tak závažné, že případ neřeší ambulantní péče, je v tuto chvíli na řadě represivní opatření v podobě ústavní či ochranné výchovy, o které rozhoduje soud. Soud tak může učinit na návrh kurátora pro mládež či na návrh rodičů, kteří si nevědí s poruchou chování u svého dítěte rady (Bendl in Vágnerová, 2005).

Tesařová (In Matoušek – Matoušková, 2011, s. 151) sepsala ve svém výzkumu nejčastější kritéria, která kurátory vedla k návrhu ústavní výchovy:

• Protiprávní jednání (přestupky a trestná činnost)
• Začínající závislost na drogách, alkoholu a automatech
• Útěky z domova
• Množství výchovných opatření uplatněných před návrhem ústavní výchovy
• Množství v dotazníku vypočítaných důvodů k návrhu na ústavní výchovu, jež u jednotlivého případu připadají v úvahu
• Zahálčivý způsob života
• Nerespektování rodičů
• Sexuální promiskuita
• Členství v závadné partě

U kurátorů však panovala nejednotnost, vždy totiž záleží na mnoha okolnostech, jako je rodina, osobní charakteristiky, kázeňské problémy ve škole, názory blízkých na návrh na ústavní péči a podobně.

Školská zařízení pro výkon ústavní výchovy, ochranné výchovy a pro preventivně výchovnou péči (dle zákona č. 109/2002):

• diagnostický ústav,
• dětský domov,
• dětský domov se školou,
• výchovný ústav.

Tato zařízení zajišťují výchovu a vzdělávání ohrožených dětí a rizikové mládeže od tří do osmnácti, případně devatenácti let věku. Zřizovatelem těchto institucí je Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Služby jsou pobytové, a jak již bylo zmíněno, o zařazení do nich rozhoduje především soud. Služby jsou bezplatné.

Diagnostický ústav

O zařazení dítěte do diagnostického ústavu rozhoduje soud nebo je pobyt dobrovolný.
Na dobrovolném pobytu se však musí domluvit všechny tři strany, a to vedoucí ústavu, rodiče (zákonní zástupci) a dítě. Dobrovolný pobyt bývá využíván málokdy. V diagnostickém ústavu se dítě po příchodu setkává se sociální pracovnicí, která kontroluje, zda má u sebe všechny potřebné doklady, a poté si bere dítě na starosti psycholog, jenž sepíše vstupní rozhovor. Dále si dítě berou na starosti vychovatelé. Doba pobytu v diagnostickém ústavu je stanovena na dva měsíce (Matoušek, Matoušková, 2011).

Dětský domov je místem, kde se zajišťuje výkon ústavní výchovy; jsou zde umístěny děti bez vážných poruch chování.

Dětský domov se školou zajišťuje péči o děti s nařízenou ústavní výchovou právě pro děti s vážnějšími poruchami chování nebo pro děti, které mají duševní poruchu a potřebují
tak výchovně léčebnou péči. Jsou zde zařazeny také děti s nařízenou ochranou výchovou
a nezletilé matky s dětmi. Vzdělání je zajištěno dětským domovem, děti nemohou být vzdělávány mimo dětský domov. Jsou sem zařazovány od šesti let věku do ukončení povinné školní docházky.

Výchovný ústav je místem, kam jsou děti zařazovány až od patnácti let věku. Jedná se o jedince se závažnou poruchou chování, u nichž je nařízena ústavní nebo ochranná výchova.

Ústav zajišťuje péči dlouhodobou, která by měla jedinci zajistit přípravu na budoucí povolání. Programy, které zde jsou, mají charakter:

• kurzů a praktických školení, zaměřených na jedince s krátkodobým pobytem či na hůře vzdělavatelné. Jedná se o vzdělávání a výchovu zaměřenou u dívek především
• na rodičovství a u chlapců na řemesla;
• odborných učilišť, ze kterých mají možnost získat učební list;
• středních odborných učilišť.

Ve výchovném ústavu fungují takzvané výchovné skupiny, které jednotlivce dělí dle vzdělávacího programu. Výchovné ústavy, stejně jako diagnostické ústavy, se potýkají s problematikou koncepce, která nereaguje na novou společenskou situaci a dle názorů pracovníků těchto zařízení se stává, že zde spolu žijí i svěřenci, kteří by pod jednou střechou být neměli.

Shrnutí

Shrneme-li si celou problematiku, lze práci s dítětem s poruchou chování rozdělit dle Růžičky (in Hutyrová, Růžička 2012) do tří oblastí, a to:

• Preventivní aktivity

Prevence může probíhat v běžné populaci, osvětou, ve volnočasových aktivitách a ve škole.

• Intervenční aktivity

Intervence se již týká rizikové populace. Mezi orgány, které mohou být v této fázi zapojeny, patří různé sociální služby, orgány sociálně-právní ochrany dětí, pedagogicko-psychologické poradny, speciálně-pedagogická centra, střediska výchovné prevence a jiné.

• Resocializační aktivity

Jedná se již o děti ohrožené, u nichž probíhá nadále intervence orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Zapojují se také krizová centra, dětské diagnostické ústavy, domovy dětí, domovy dětí se školou, výchovné ústavy.

Důležitým faktorem v práci s dítětem s poruchami chování je mezioborová a mezirezortní spolupráce. Velmi dobrý vliv má především angažovanost rodiny či zákonných zástupců dítěte (Hutyrová, Růžička, 2012).

Doporučení pro rodiče a pedagogy

I když prognóza dětí s poruchami chování není nejlepší, správným přístupem se dá mnoho věcí zvládnout a překonat. Výsledek není zaručený, každé dítě je individuální osobnost a záleží na jeho temperamentu, inteligenci, motivaci, možnostech intervence v komunitě, ve které žije, a především na angažovanosti lidí nejbližších. Doporučení, která sepsal Ptáček (2006) ve své publikaci Poruchy chování v dětském věku, jsou následující:

• Snažit se minimálně deset minut denně mít s dítětem nějakou společnou aktivitu či hru, i když byste pociťovali oboustrannou nechuť.
• Podporovat dítě a chválit jej za každý projev žádoucího chování.
• Sledovat toto chování a společně hodnotit, následně měnit společné cíle a odměny v intervalech dvou až šesti týdnů.
• Mít jasná pravidla jak doma tak ve škole, dávat jasné a pochopitelné pokyny, vždy říkat spíše co má dělat, než to, co dělat nemá.
• Dávat dítěti pevnou, klidnou a důslednou zpětnou vazbu na jeho nežádoucí chování.
• Rozptýlit dítě od nežádoucího chování je účinnější než mu dané chování zakazovat.
• Ignorovat nežádoucí chování může být také účinné, ale jen v případě, že tato technika nebude použita jako první (mohlo by to mít opačný účinek).
• V případě, že i tak nepůsobí, je dobré využít techniku „přestávky“, kdy se nechá dítě o samotě v místnosti, kde nebude ničím rozptylováno.
• Vyhýbat se hádkám, poučování a vysvětlování.
• Zorganizovat čas tak, aby nedocházelo ke konfliktům a byl nad dítětem přiměřený dohled.
• Dohlížet na trávení volného času a kontrolovat pravdivost výpovědí dítěte.
• Pokusit se o skloubení výchovných přístupů jak doma, tak ve škole či dalších organizacích, ve kterých dítě tráví čas.

Sir Ken Robinson na jedné z pedagogických konferencí – „The Teacher Education Division“ (zkráceně TED) – řekl, že děti připravujeme na budoucnost, o které vlastně nevíme, jaká bude. Věříme však, že základy, které jim poskytneme, jim pomohou ve světě se zorientovat a být v něm šťastní. Základ v podobě pevných vztahů, pozitivních zpětných vazeb, vytrvalosti a trpělivosti při neúspěších a drobných selháních může dítě v životě správně nasměrovat.

Porucha chování u dětí není jako většina věcí neměnný stav, ale proces, který se v průběhu života neustále obměňuje na základě zkušeností a vědomostí. Jak říká Mathias Jung ve své knize Malý princ v nás: Vztah je práce a nelze se neměnit v těle, které se na své buněčné úrovni neustále mění. Proto si nemyslíme, že by poruchy chování u dětí byly vždy důvodem k nedostudování škol či neschopnosti zapojit se od běžného života. Záleží vždy na tom, jak se k problému postavíme.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Použitá literatura:

• HUTYROVÁ, M. – BOĎOVÁ, V. – RŮŽIČKA, M. Možnosti intervence u osob se specifickými poruchami chování a poruchami chování. Olomouc: VUP, 2012, 2013.
• HUTYROVÁ, M. – RŮŽIČKA, M. – SPĚVÁČEK, J. Prevence rizikového a problémového chování. Olomouc: VUP, 2011.
• MATOUŠEK, O. – MATOUŠKOVÁ, A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 2011.
• PTÁČEK, R. Poruchy chování v dětském věku. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006.
• SVOBODA, M. – KREJČÍŘOVÁ, D. – VÁGNEROVÁ, M. Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha: Portál, 2001.
• TRAIN, A. Specifické poruchy chování a pozornosti. Jak jednat s velmi neklidnými dětmi. Praha: Portál, 1997.
• VÁGNEROVÁ, M. Školní poradenská psychologie pro pedagogy. Praha: Karolinum, 2005.

 Literaturu související s tímto tématem hledejte v naší Odborné knihovně.