Vztek, lhaní, neposlušnost – jak si poradit s dětským zlobením?

Dětské „zlobení" však mnohdy není ničím jiným než učením se tomu, jak jako jedinec dobře fungovat v rodinné smečce a později v lidském společenství vůbec.

„Jak můžete co nejrychleji dosáhnout toho, aby bylo v rodině víc lásky a příjemné atmosféry? Můžete začít tím, že se naučíte jednu prostou dovednost, kterou ovládají všichni milující lidé, a často to nevědí. Je to schopnost ŽÍT TEĎ A TADY, TEDY V PŘÍTOMNOSTI. V přítomnosti žijí děti. Pro ně je budoucnost nepředstavitelně vzdálená. Děti žijí dneškem…“

Citát Steva Biddulpha, klinického psychologa a rodinného terapeuta, může být dobrým odrazovým můstkem k tomu, jak číst následující řádky. Setkáte se na nich s rodičovskými výroky na adresu vlastních dětí – s některými běžnými dětskými projevy, které nás při výchově trápí.

Tyto potíže však často zveličujeme a vidíme optikou neřešitelného problému, dítěti dáváme různé zraňující nálepky („jsi lhář“, „jsi nejzlobivější dítě pod sluncem“, „proč zrovna já mám agresivní dítě“), místo abychom pojmenovali přítomný děj a své pocity s ním související („mrzí mě, že mi lžeš“, „to mě zlobí“, „připadá mi, že moje dítě se chová agresivně“).

Křičíme a generalizujeme, místo abychom se zastavili v přítomném okamžiku, v konkrétní situaci a snažili se rozklíčovat, co se za chováním dítěte (a také za našimi reakcemi na jeho chování) v daném okamžiku skrývá.

Volíme zkratkovitá řešení, místo abychom se snažili najít nějakou dlouhodobější cestu, kudy z nepříjemna ven. Přitom pokud se dokážeme zastavit v tom „teď a tady“, naše rodičovská intuice (i následující článek) nám napoví, kudy by cesta k řešení krizových situací mohla vést. 

Nejčastější rodičovské stížnosti

• „Moje dítě mě vůbec neposlouchá.“

„Když se zamyslíte nad tím, co znamená slovo poslouchat či neposlouchání, tak zaznamenáte, že je to možná i o našem sluchovém aparátu, o tom, co dítě nevnímá, neslyší, na co nereaguje. Nebo je to něco, co rodič vnímá, že dítě udělá jinak – něco si udělá po svém a tím optikou rodiče zavzdoruje,“ nabízí svůj pohled na dětské neposlouchání klinická psycholožka a rodinná terapeutka Kateřina Krtičková.

Malé děti nás někdy neposlouchají, protože nás skutečně neslyší. Přitom návod, jak je zaujmout, nespočívá ve zvýšení hlasu: aby batole či předškolák zabraný do hry nebo ponořený do svého světa skutečně vnímal, co říkáme, potřebuje k tomu často i fyzický kontakt. Můžeme se ho dotknout rukou na rameni, ale také si k němu dřepnout a navázat oční spojení. Tím se ujistíme, že dítě slyší, co mu říkáme.

U staršího dítěte je „neporozumění“ nezřídka následkem toho, že rodič jej doslova zavalí gejzírem požadavků a příkazů, okořeněných případně ještě i sprchou výčitek, a dítě není schopno všechny z nich pojmout, ať se snaží vyhovět sebevíc. Většinou se tak ocitá v chaosu a přehlcení, a tak není divu, že svůj příjmový kanál vypne. Chceme-li, aby nás dítě vnímalo, určitě je nutné mu své požadavky dávkovat a sdělovat mu jen ty z nich, na jejichž splnění budeme skutečně trvat.

„Poslušnost je také vnímání hranic, které rodiče nastaví, je daná četností příkazů, zákazů, … Přirozená poslušnost pak je, že dítě reaguje tak, jak my chceme, ale nemusí to dělat jenom pro nás, dělá to, protože to prostě dělat chce,“ dodává Kateřina Krtičková.

Univerzální rady, jak se k neposlušnosti či takzvanému zlobení stavět, neexistují. Mgr. Krtičková doporučuje udělat si seznam situací, kdy dítě „zlobí“ a neposlouchá, a zároveň poctivý seznam toho, co dítě umí, dovede, v čem poslouchá. Pomůže nám to získat na dítě jiný náhled, lépe si uvědomit, jaké je a co ho k jeho chování může vést.

↑ nahoru

• „Moje dítě strašně zlobí, nemám chvíli klidu.“

Jako zlobení často vnímáme stav, kdy dítě nedělá, co chceme my. „Zlobení jako takové je pro mne zvláštní kategorie, protože obsahuje víc psychických stavů. Nemám ráda, když se malé děti rozlišují na hodné a zlobivé, protože to mnohem víc souvisí se zralostí a typem nervové soustavy a jejich dráždivostí. Takže když za mnou rodiče přicházejí s tématem neposlušné či zlobivé dítě, je třeba nejprve věnovat se tomu, co rodiče vnímají jako zlobení,“ objasňuje Mgr. Krtičková.

To, co rodiče někdy vidí jako neposlušnost a zlobení, je dětský neklid, kvůli kterému dítě získává nálepku „zlobivého dítě“. Každé dítě je však jiné, proto nemá žádný význam kategorizovat je na „hodné“ a „zlobivé“. K dítěti bychom především měli přistupovat jako k individualitě, nikoli ho srovnávat s jinými dětmi. Být si dobře vědomi, z čeho je to jedno konkrétní dítě „utkané“, jaké má temperamentové vlastnosti, individuální potřeby a tendence, a podle toho volit způsob a prostředky rodičovské výchovy. V neposlední řadě je důležité, jakým způsobem dětskou neposlušnost verbálně korigujeme.

Máte-li doma neklidné, vzdorovité dítě, vůbec to neznamená, že do vašeho (i jeho) života to přinese jen samá negativa. Slovy Mgr. Krtičkové: „Ze všeho ‚negativního‘ se dá udělat i přednost, a naopak se nikdy nemůžeme radovat, jak je to bezva a jak jsme skvělí rodiče jenom proto, že máme poddajné děti.“  Zvýšená poddajnost u takzvaných bezproblémových dětí nemusí být vždy a za každých okolností přínosem – například v dětském kolektivu se může ukázat jako nevýhoda.

Za neklidem dítěte se může skrývat také příčina zcela prozaická: nemá dostatek pohybu. Řešení je prosté. Unavte ho každý den šplháním, lezením, běháním, chozením, skákáním na trampolíně, ježdění na kole, … Úspěch se dostaví, neboť je známá věc, že unavené dítě lépe spolupracuje.

• „Když se mu něco nelíbí, začne se vztekat. Někdy mě dokonce bije.“

Vztekání je emoční reakcí, prostřednictvím které se dítě učí, jak zvládat některé situace. Je dobré nevnímat vztek jako ryze negativní věc. „Zkusme si uvědomit, že pokud máme emočně více vzrušivé dítě, je potřeba neztotožňovat s tím, že vztekání rovná se špatné dítě. Dítě se učí emočně se postavit k nějaké nastavené hranici, učí se frustrační toleranci, tedy to, že je mu dána nějaká překážka, kterou se učí zvládat,“ vysvětluje Kateřina Krtičková.

Pokud sám rodič je emočně vzrušivější, je užitečné, aby dítě bylo uchráněno rodičovského vzteku třeba tím, že jej odvedeme do pokojíčku, dokud se neuklidní (dítě i rodič). Nejjednodušší rada pak zní: nevěnovat vztekajícímu se dítěti pozornost. Dojde-li k záchvatu vzteku na veřejnosti, je nejlepší dítě co nejdříve odvést na nějaké klidnější místo.

V případě, že se malé dítě snaží do rodiče bouchat či kousat (u větších dětí jde spíše o odmlouvání a drzost vůči rodičům), je třeba obrnit se veledávkou trpělivosti a dávat mu opakovaně v klidu, ale důrazně najevo, že takové chování je naprosto nepřípustné. Dítěti pravděpodobně bude třeba tento postoj jasně deklarovat mnohokrát, než to zafunguje.  Rozhodně to však nevzdávejte a nikdy se nenechte strhnout k „odvetě“, tedy k tomu, že dítěti kousnutí či bouchnutí oplatíte, „aby vědělo, jak to bolí“.

Mgr. Krtičková k tomu dodává: „Je zřejmé, že kopání dětí do rodičů a odmlouvání, drzost, souvisí s nedostatečně nastavenými hranicemi, kdy sami rodiče trpí značnou nejistotou, aby se vůbec vůči dítěti vymezili, aby riskovali to, že je dítě na chvíli takzvaně nebude mít rádo. Takoví rodiče často sami byli v dětství vystaveni fyzickým trestům, takže nechtějí tyto vzorce opakovat. Jenže mluvit k dítěti, vysvětlovat v takovou chvíli vůbec nemá smysl. Osvědčuje se dítě pevně chytit – je to věc převahy fyzické síly, která by dítěti samozřejmě neměla ublížit, nicméně měla by ho svým způsobem zastavit spolu s důrazným verbálním, nikoli však vulgárním usměrněním.“ 

• „Je tak nesamostatné – přestože už spoustu věcí umí samo, vyžaduje pomoc.“

Mám dítěti dál pomáhat, když vím, že určité věci už zvládá samo, nebo ho spíš popostrkovat k samostatnosti? Na to není jednoduchá odpověď. Dle Mgr. Krtičkové podstatná je určitá míra dávkování; rozhodně to není o tom, že dítěti budeme pomáhat, bude závislé na naší podpoře a najednou si řekneme: střih, a teď už samo, už toho mám dost. „Pocit samostatnosti/nesamostatnosti plně navazuje na pocit nejistoty dítěte, řekněme až úzkosti s tím spojené,“ dodává psycholožka.

Určitě se vyplatí „trénovat“ dítě k samostatnosti odmala, po malých krůčcích. Na druhou stranu bychom si měli uvědomit, zda sami dítě nečiníme nesamostatným tím, že za ně přebíráme zodpovědnost. Neustále bychom měli dbát na důslednost – být disciplinovaným rodičem, tedy něco po dítěti chtít, a zároveň být pro svého potomka vzorem. „Pokud rodič důsledný není, dítě se pak setkává s jakousi bezhraničností, kdy skutečně neví. Vypadá to, že je samostatné, vypadá to, že rodiče ho v tom podporují, ale dítě je přesto velice nejisté… Základ pocitu jistoty skutečně musí v tomto dostat, protože to tvoří základ pocitu bezpečí,“ uzavírá téma (ne)samostatnosti u dětí Kateřina Krtičková. 

Videorozhovor s psycholožkou a rodinnou terapeutkou Mgr. Kateřinou Krtičkovou o výchovných potížích u dětí

 ↑ nahoru

• „Dělá mi naschvály.“

Záměrně dělat druhému naschvály vyžaduje určitou úroveň rozumových schopností, čehož jsou schopny děti až ve věku školním. Malé děti tedy z dělání naschválů nepodezírejme. „Záměrnost, opakovanost v této činnosti u malých dětí se může zacyklit, pokud vnímají, že ze svého chování mají nějaký sekundární zisk, že z toho mohou nějak profitovat. Může se z toho stát stereotyp – rodič se chová stejným způsobem, dítě se chová stejným způsobem. Potom se může zdát, že ze strany dítěte jde o naschvál. Platí zde zákon akce–reakce  a zároveň také zkušenosti. Důležité je rozklíčovat a pojmenovat, co  se to děje a zda neopakujeme stereotypně naše způsoby chování. Kruh stereotypu je nutné rozbít a zkusit jiné způsoby chování,“ radí psycholožka Kateřina Krtičková.

Na malé děti můžeme pohlížet jako na vrcholové trenéry, kteří často tím, co vypadá jako naschvál, trénují naši rodičovskou neoblomnost a platnost i stabilitu stanovených pravidel. Čím více trénujeme, tím lépe nám to jde. Pokud se s „naschvály“ dětí setkáváme ve školním věku, je ale dobré zamyslet se, co se za chováním, kdy někomu vědomě ubližují, skrývá a čeho tím chtějí dosáhnout.

• „Naše dítě lže.“

Říká se, že malé děti nelžou – mluvit pravdu je pro ně zcela přirozené. Už ve věku tří čtyř let si ovšem děti umějí vymýšlet – je zde zárodek toho, jak ze sebe setřást vinu, shodit něco na někoho druhého (sourozence, vrstevníka). V tomto vývojovém období ale v podstatě jde o učení se sebeobhajobě, a tedy i vnímání, kdo za co může.

„O pravé, takzvané instrumentální, lži mluvíme ve chvíli, kdy je skutečně shozena vina na někoho jiného, přestože my bychom měli mít špatné svědomí, protože jsme něco provedli, a je tam jakási odměna či vyhnutí se trestu. A tato pravá lež bývá pro rodiče bolavá. Je důležité rozklíčovat, v jaké situaci, pod jakým vlivem se lhaní přihodilo – velice často se dohledá, že to byla věc jakéhosi selhání, někdy učení, jak se postavit některým nepříjemným situacím, a možná je to velice důležitá zkušenost, jak se k tomu stavět dál,“ míní Mgr. Krtičková.

Počítejme s tím, že děti si občas vymýšlet budou a budou nás tím „testovat“. My rodiče bychom je pak měli upozornit, že to není v pořádku, že se v životě budou setkávat s nepříjemnými situacemi a že následky se dítě musí naučit nést, ať jsou sebenepříjemnější. „Na druhou stranu – spoustu věcí je důležité nedramatizovat, protože děti mívají velký sklon k nesení pocitu viny, a ačkoli vypadají vzdorovitě a dokážou se s rodiči pohádat a odmlouvat jim, ještě to neznamená, že uvnitř sebe konflikt s rodiči neprožívají velice dramaticky. Můžou vnímat, že rodiče zklamaly, a když mají tento pocit, tak ho dokážou generalizovat až tak, že za nic nestojí,“ upozorňuje Kateřina Krtičková.

Čtěte také:
Lež a lhaní
Tresty ve výchově dětí: ano, či ne?
O nevhodných přístupech v rodičovské výchově, psychickém násilí a jeho vlivu na vývoj dítěte

↑ nahoru

• „Používá sprostá slova.“

U malých dětí se tento jev nevyskytne zčistajasna. Zaposlouchejte se třeba na dětském hřišti, jakým způsobem dospělí s dětmi mluví. Častým usměrněním od dospělých je, že dítě dostane „na prdel“, jindy zase slyšíte, že dítě je „úplně blbé“, a podobně. „Často děti řeknou velice ostrá slova svým maminkám a maminka pak řekne, že takto ji oslovuje tatínek. Takže i takovéto zacyklení vulgarit a nadávek se může v rodinách objevovat a usměrňování těmito slovy se mnohde bohužel stává běžným způsobem komunikace,“ konstatuje psycholožka Kateřina Krtičková.

V rodinách, kde se vulgarismy nepoužívají, ale dítě si je přinese odjinud (zvenku, z televize, …), se zkrátka dítěti vysvětlí, že existují pravidla související s používání těchto slov, což obvykle postačí k tomu, aby dítě vulgarismy neužívalo. Mgr. Krtičková však upozorňuje na druhý extrém – v rodinách, kde je po dítěti vyžadováno, aby bylo hyperslušné, může užívání vulgárních slov být pro dítě jakýmsi ventilem. Dítě pak mluví často hodně sprostě – jde to projev vzdoru vůči tomu, že je to zakázané. 

Místo závěrečného návodu k použití:
Co si asi myslí děti? aneb Chytněte se za nos, rodičové

Každý z nás by mohl k výše popsaným rodičovským výrokům připojit s méně či více utrápeným výrazem ve tváři jistě ještě několik dalších. Mnohem zajímavější a užitečnější pro nás jako rodiče možná ale bude, když si představíme, že autorem těch stížností je naše dítě.

Jaká by asi byla vaše rodičovská „vizitka zlobení“ vystavená vlastními dětmi?

• „Moji rodiče mě vůbec neposlouchají.“
• „Strašně mě zlobí, nemám chvíli klidu.“
• „Když se jim něco nelíbí, začnou se vztekat. Někdy mě dokonce bijou.“
• „Jsou tak nesamostatní – přestože spoustu věcí by si mohli udělat sami, vyžadují pomoc.“
• „Dělají mi naschvály.“
• „Lžou mi.“
• „Používají sprostá slova.“

Přemýšlíte-li o tom, proč se vaše dítě chová určitým (nevhodným) způsobem, zamýšlejte se vždy, proč se nějakým konkrétním způsobem chováte k dítěti vy. Přijmete-li za svůj fakt, že potíže ve výchově jsou zcela běžnou součástí vývoje dítě i vašeho vzájemného vztahu, pak možná jednoho dne shledáte, že jste větu „moje dítě mě zlobí“ ze svého slovníku zcela vypustili a i díky tomu si rodičovství mnohem více užíváte. Nechť vás v tom podpoří i závěrečná myšlenka Steva Biddulpha: „Děti máte na plný úvazek jen pět let a na poloviční tak dalších deset. Tak proč byste si je neměli užít?“ 

Kde vám dobře poradí:

• LACINOVÁ, Lenka – ŠKRDLÍKOVÁ, Petra. Dost dobří rodiče aneb Drobné chyby ve výchově dovoleny. Praha: Portál, 2008.
• BIDDULPH, Steve. Proč jsou šťastné děti šťastné. Praha: Portál, 2012.
• BIDDULPH, Steve. Tajemství výchovy šťastných dětí. Praha: Portál, 1999.
• ROGGE, Jan Uwe. Děti potřebují hranice. Praha: Portál, 2000.
• ROGGE, Jan Uwe. Rodiče určují hranice. Praha: Portál, 2005.
• FABER, Adele – MAZLISH, Elaine. Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly. Brno: Computer Press, 2007.
• ALDORT, Naomi. Vychováváme děti a rosteme s nimi. Praha: Práh, 2010.
• DINKMEYER, Don – McCKAY, Gary D. Efektivní rodičovství krok za krokem. Praha: Portál, 2008. 

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.