Jak využít lockdown?

Autor/ka: Mgr. et Mgr. Pavla Koucká
Datum publikace: 12. 01. 2021, Aktualizováno: 22. 02. 2023

Spousta dětí dnes sedí celý den doma, po výuce sledují zábavná videa, hrají počítačové a on-line hry. Minimum kontaktů, minimum pohybu a pobytu na čerstvém vzduchu. Tento stav není pro naše děti zdravý a v extrémních podobách jim vyloženě škodí. Pojďme to změnit.

Obsah článku:

Je to už několik týdnů, co děti nesmějí do škol, a ještě o něco déle, co jim byly zakázány kroužky a tréninky. Chápu snahu chránit životy koronavirem ohrožených skupin. Zároveň však nelze brát na lehkou váhu, že je to za stávajících opatření vykoupeno miliony dětí, které si nemohou jít hrát se svými kamarády. Co naopak musejí, je sedět před obrazovkami při online výuce. A většina dětí se po hodinách neodlepí, protože proč? Konečně lze přepnout z učení na něco zábavnějšího! A co taky dělat jiného, když nikam a za nikým nesmím ? Samozřejmě, že se rodiče snaží, aby děti u počítače, mobilu či tabletu netrávily celý den, ale vyhánět potomky od těchto zařízení není vůbec snadné; tím spíš, že rodiče často nevědí, co dřív.

— Kluci měli vždycky tendenci sedět u kompu, ale vedle všech aktivit na to neměli moc času, takže jsme to neřešili. Teď nic nemají a sedí u toho prakticky pořád.

— Kdybych Kubovi řekl: „Pojď, zajdeme do akvaparku,“ tak ten tablet odloží. Ale takhle, když mu řeknu: „Odlož to,“ tak se zeptá: „A co mám jako dělat!?“ A já vlastně nevím, co mu říct.

Takže počítač, klidně i deset, dvanáct, čtrnáct hodin denně. Obzvlášť když atmosféra doma není pohodová, mají děti tendenci se do virtuálního světa téměř odstěhovat. Až do jara se psalo o tom, jak dětem škodí, že vysedávají dlouhé hodiny u počítače, tabletu, televize či mobilu. S používáním těchto médií koreluje výskyt poruch spánku, poruch nálady, nadváhy a obezity, bolestí hlavy, špatného držení těla a následných potíží, cukrovky 2. typu, krátkozrakosti, … Jen dětských pacientů s cukrovkou 2. typu je v Česku kolem čtyř tisíc, což je třikrát víc než před dvaceti lety. A najednou jsou média všespásná. Děti, aby od nich raději ani nevstávaly. Zmíněné choroby přitom také zkracují životy, často o několik let, jen to není hned a na první pohled vidět.

Myslím, že lockdown není pro děti dobrý, některým dokonce zásadním způsobem ubližuje. Jeho dopady na fyzické i psychické zdraví dětí však máme z velké části v rukou my rodiče. Pokusme se o to, aby dopady na naše děti byly co nejmenší. Pokusme se ochránit zdraví svých potomků. Jde to, v něčem lze lockdown dokonce i využít. Pokusím se nastínit, kudy by se mohla pozitivní cesta ubírat.

Užijme si blízkost

Kolik času jste trávili se svými dětmi za běžného pracovního dne ve skutečném kontaktu? Tedy v takovém kontaktu, ve kterém jste si navzájem věnovali plnou pozornost? U většiny rodičů se školními dětmi to bylo v řádu minut. Nyní je šance to změnit. Dětem odpadla škola i mimoškolní organizované aktivity, většina kontaktů. My dospělí to máme s prací různě, nicméně i nám, kteří pracujeme, ubyla řada činností. Zkusme tento čas využít k větší blízkosti s partnerem a dětmi. Zkusme si užít, že jsme spolu víc, že si můžeme být blíže. Když k tomu musíme pracovat, je to samozřejmě těžší, nicméně i zde máme možnosti. Některé z nich záhy vysvětlím.

Zapojme děti do domácích prací

Obrázek
Matka učí dceru vařit

Když se řekne „kvalitně strávený čas s dětmi“, většina lidí si vybaví prozářené chvíle letní dovolené, případně návštěvu zoo, dinoparku, akvaparku nebo legoland. Ve skutečnosti však nejde o akčnost, cenu ani exotiku. Kvalitní čas s potomky můžeme zažít i třeba na procházce, při společné přípravě večeře, či dokonce při úklidu. Jde o pocit blízkosti, o to, že něco děláme spolu, že jsme spolu. Že se vnímáme, i když třeba nemluvíme. Jde o chvíle, kdy dítě vnímá, že jsme tu pro ně, že by se mohlo na cokoli zeptat a s čímkoli svěřit, kdyby potřebovalo. Zkusme se tedy soustředit na nízkorozpočtový kvalitní čas a opravdu se nebojme děti zapojovat do domácích prací, i když budou zpočátku protestovat. Není třeba vycházet s dětmi vždy po dobrém a silný rodič unese, že se dítě zlobí. Přizvat potomka k domácím pracím má řadu výhod:

  • Děti se naučí spoustu činností a postupů, které se jim budou v životě hodit. Vážně se jim šikne, když budou umět vařit, něco opravit, vyprat, uklidit, …
  • Jde o skvělou příležitost tréninku spolupráce i samostatné práce. Obojí se v životě hodí.
  • Když nám děti pomohou s těmito činnostmi, zbyde nám více času na společnou zábavu. Choďme s dětmi ven, povídejme si, zahrajme si společně třeba nějaké stolní, hry, pusťme si film, který bude bavit všechny.

Současná situace je pro zapojení dětí do domácích prací ideální. Jednak jsme doma více než kdy jindy, a pak znám řadu rodin, k nimž docházela paní na úklid, ale kvůli karanténě ji nyní odvolali.

Předejme dětem co nejvíce zodpovědnosti

Všímám si, že dnešní rodiče často řeší záležitosti svých potomků a nejen, že se jim nesnaží předávat zodpovědnost, ale někdy tomu dokonce brání. Jsme to my, kdo dbáme na to, aby dítě nezapomnělo na nějakou svou povinnost, například úkoly do školy, a jsme to my, kdo dbáme na to, aby ji splnilo řádně. Docílíme tím obvykle určité jistoty, že děti nic nezapomenou a nezanedbají, cena za to je však vysoká:

  • stojí nás to spoustu energie;
  • děti se neučí odpovědnosti;
  • chuť splnit povinnost, za níž se necítím být zodpovědný/á, je výrazně nižší a tím, že ji dětem připomínáme, je prostě prudíme, čímž chuť povinnost splnit dále klesá. Když se to takto zakousne, může se z banální školní přípravy stát dennodenní vyčerpávající boj.

Děti více baví to, za co nesou samy zodpovědnost, co se odehrává v jejich režii. Zbavme se potřeby vše kontrolovat a zajistit bezchybné provedení, předávejme dětem zodpovědnost za jejich záležitosti, například co se distanční výuky týče. S připojením a orientací samozřejmě musíme malým školákům zpočátku pomoci, nicméně dbejme na to, aby postupně zvládali více a více sami. Čím více zodpovědnosti dětem předáme, tím více se nám uleví.

Vedle školy se nebojme předat dětem zodpovědnost třeba i za prostor, v němž se pohybují: za úklid, za čistotu, a třeba i za estetické ladění a praktické uspořádání jejich pokoje. Pokud si děti nebudou uklízet, vyzkoušejí si, jaké to je mít nepořádek, zatímco nás v covidové době nemusí stresovat, co tomu řekne a co si pomyslí případná návštěva. Využijme toho. A nebojme se ani větších zásahů. Potřebujeme vymalovat? A co kdyby si děti vymalovaly svůj pokoj, jak chtějí? Nebude to sice dokonalé jako od profi-firmy, ale bude to jejich: originální, osobité, s příběhem. Ušetříme a děti se zabaví. A kolik se toho přitom mohou naučit! Rozmyslet si, co vlastně chtějí, dohodnout se na tom, rozvrhnout si práci. A když se to fakt nepovede, prostě to časem přemalujeme.

Související články na portálu Šance Dětem

Rozvíjejme osobnost

Před lockdownem běhaly naše děti často z jedné organizované aktivity do druhé. Zabavily se a řadu věcí se přitom naučily. Mnohdy jim však nezbýval čas na to, aby byly samy se sebou. Rodiče to většinou myslí dobře, když zapíší potomka na spoustu kroužků: „aby vše ochutnal a mohl si vybrat, co ho baví“. Jenže dítě, které běhá od jednoho k druhému, bývá přetížené a koníčka si naopak vybrat nemůže, nemůže se profilovat určitým směrem. Když běhá od jedné činnosti k druhé, plní povinnosti. Činnost sama je navíc často zastíněna přítomností kamarádů a osobností vedoucího kroužku. Tím, jak zábavně dokáže danou aktivitu podat. To, co je opravdu jeho, pozná dítě často právě ve chvílích, kdy se tak trochu nudí, bloumá, přemýšlí. Mnoho kreativních nápadů vzniklo po čase nudy. Doba covidová k tomu poskytuje spoustu příležitostí.

A podobně i k rozvoji osobnostních vlastností, které v současné výkonově zaměřené, perfekcionistické, komerční a konkurenční společnosti nejsou zrovna oblíbené. Mám na mysli vlastnosti jako je skromnost, vděčnost a trpělivost. Dříve byly považovány za ctnosti a u dětí rozvíjeny. Dnes jsou to spíše jejich opaky:

— Nechci, aby byl skromný. Chci, aby se nespokojil s málem, aby chtěl víc a dosáhnul vše, co je možné.

— A komu by jako měly být děti vděčné? Tak akorát mně, možná.

— Trpělivého každý předběhne. To není vlastnost do dnešních dnů.

Ale to, že je někdo skromný, vděčný a trpělivý, neznamená, že chce bydlet v chatrči, nechá si vše utéct a za svou práci nežádá adekvátní odměnu. Jde spíše o vyšší hodnoty, než je výkon a vyvýšení se nad ostatní, o vnímání kvalit ostatních lidí a toho pozitivního, čeho se mi dostává. O schopnost počkat a nestresovat se tím, že něco nemám. Myslím, že stojí za to zmíněnou trojici vlastností u dětí rozvíjet. Jednak zmíněné vlastnosti stále považuji za ctnosti, a pak: skromní, vděční a trpěliví lidé bývají v životě šťastnější. Doba covidová není snadná. Zkusme se nesoustředit na to, co nám chybí a co nemůžeme, ale na to, co máme a co můžeme. A na to, co teď nelze, se můžeme těšit.

Podmínka nutná

Obrázek
Dívka se snaží vyignorovat svou matku

Skvělým sluhou dnešních dní jsou média — je super, když funguje on-line výuka. Príma, když mohou děti zůstat alespoň takto v kontaktu se svými kamarády. Na internetu se toho mohou spoustu dozvědět, mohou se pobavit, zahrát si hru, s pomocí počítače mohou tvořit. Zároveň se však elektronická média snadno stávají zlým pánem. Pokud bude naše dítě většinu dne pařit hry nebo sjíždět zábavná videa, neprohloubí to jeho sebepoznání ani kontakt s nejbližšími, a těžko doufat i v jiná pozitiva. Závislé děti ztrácejí kontakt s realitou, zhoršují se jejich sociální schopnosti, prospěch ve škole i zdraví. Je na nás rodičích, abychom to nedovolili, abychom wi-fi vypnuli a případně dětem i zařízení odebrali. Anebo abychom namísto prostého „odlož to“ dětem ukázali, co se dá na počítači dělat zajímavého, abychom je podpořili v kreativní činnosti.

Limitaci času na mobilu/tabletu/počítači se děti budou pravděpodobně bránit. Budou argumentovat tím, že dané zařízení je jejich, a nemáte právo jim ho brát. Možná vám budou dokonce nadávat a vším možným vyhrožovat. Yalda Uhls, američanka zabývající se vlivem elektronických médií na děti a autorka knihy Mediální mámy a digitální tátové, na to doporučuje myslet už ve chvíli, kdy potomka obdarováváme. Pomoci může třeba darovací smlouva, kdy potomek svým podpisem u hraček typu mobilů stvrdí účel zařízení a podmínky jeho užívání. Nicméně pokud jste to neudělali, neměli byste rezignovat. Je třeba porovnat hodnoty: stojí hodnota osobního vlastnictví nad hodnotou zdraví? Promluvte o tom s dětmi. A promluvte s nimi i o tom, že vlastnictví nemůže znamenat, že si s vlastněným mohu dělat co chci: Když vlastním dům, musím se o něj starat, když mám psa, musím ho krmit, venčit, nechat očkovat atd. To, že náš syn nebo dcera vlastní mobil s připojením na internet, mu nemůže umožňovat, že na něm bude vyhledávat pornografii nebo pařit do čtyř do rána.

Vyplácí se prevence: nepřipusťte, aby se závislost rozvinula. Pokud dítě tráví na elektronických zařízeních příliš mnoho času, řešte to. U závislých dětí však buďte opatrní a raději spolupracujte s odborníkem. Náhlé odebrání zařízení může dítě naprosto vykolejit a zoufalé děti se mohou uchýlit k zoufalým činům.

Není to v pořádku

Současná situace je nelehká a přejme si, ať brzy skončí. Zároveň však představuje šanci k řadě dobrých změn, a toho se snažme využít. Snažme se užívat si větší blízkosti s partnerem i dětmi, děti se mohou do života naučit spoustu užitečného, poznat se a rozvinout. Sdílela jsem zde pár tipů, jak tomu můžeme pomoci. Myslím si, že to skutečně lze. Že současná omezení mohou vést k větší blízkosti v rodinách a obecně hlubším vztahům. Že nám mohou pomoci vážit si toho, co je skutečně důležité, vést naše děti ke skromnosti, vděčnosti a trpělivosti.

Zároveň si ale nemůžeme představovat, že pozitivní změny budou v českých rodinách převažovat. V rodinách

Obrázek
Plačící chlapec se sourozencem a rodiči v pozadí

s agresivním členem násilí většinou eskaluje (výzkumníci z Fakulty humanitních studií UK a Sociologického ústavu AV ČR vyčíslili nárůst domácího násilí v době jarního lockdownu o 30 až 40 procent), a hůře se to nyní řeší. Hněvám se, že vláda omezila činnost OSPODů (orgánů sociálně-právní ochrany dítěte), neboť kdy je potřebnější, aby se sociální pracovnice zašla podívat do rodiny, než když jsou děti problematických rodičů s nimi zavřené doma, bez kontaktu s širší rodinou, učiteli, sousedy a dalšími blízkými?

Distanční výuka navíc rozevírá pomyslné nůžky v přístupu ke vzdělání. Jsou děti, které mají k dispozici veškerou techniku a za zády tým dospělých, kteří jim se vším pomohou. Tyto děti se toho pravděpodobně naučí více než ve škole. Ale pak jsou také děti, které nemají nic z toho. Mluví se o půjčování notebooků a připojení zdarma pro sociálně slabší rodiny. To sice zní pěkně, ale v praxi se toho moc neudálo. Navíc se domnívám, že ani půjčené notebooky a připojení zdarma situaci nejpotřebnějších nevyřeší: Kdo jejich notebooky rozchodí? Kdo je bude udržovat a kdo pomůže dětem vůbec se v on-line prostředí zorientovat? Tipuji, že takové notebooky, pokud neskončí rozbité či v zastavárně, budou sloužit ke hraní her a sjíždění (v lepším případě nezávadných) videí.

Rodiče zanedbaných dětí si tento článek nepřečtou. Nepřečtou si jej ani rodiče silně přetížení, a pravděpodobně ani ti, kteří kvitují, že je dítě s mobilem v ruce neruší. Většině dětí lockdown ublíží, některým hodně. Snažme se proto upozorňovat na problematiku dětí. Opravdu není v pořádku děti připravit o školní docházku, zakázat kontakt s kamarády, kolektivní sporty atd., a místo reálného života jim věnovat šidítko v podobě líbivých obrázků na monitoru.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

Autor/ka

Věnuje se individuální, párové a skupinové psychoterapii. Vystudovala psychologii na Filozofické fakultě a biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Je autorkou knih Zdravý rozum ve výchově, Uvolněné rodičovství a Odolné dítě. Provozuje stránky "Skupiny pro rodiče".

Odborná knihovna:
Články: