Přiletí k vám kouzelné miminko?

Obsah článku:

• Kdy a jak?
• Radost ze ztráty
• Třešnička na dortu 

— „Maminko, kdy už k nám přiletí Ježíšek?“ ptá se čtyřletá dcera.

— „Ježíšek neexistuje Růžo,“ zpraží ji její šestiletý bratr a Růža zmateně kouká.

— „Horymíre! Existuje!“ zlobí se jejich osmiletá sestra a uklidňuje nejmladší: „To víš, Růženko, že Ježíšek přiletí.“

— „Ha ha. A to mi teda vysvětli, jak ty dárky všechny unese. Miminko, jo?“ klepe si na hlavu syn.

Osmiletá bere čtyřletou za paži, odvádí ji a šeptá: „Jeho neposlouchej, Růženko, on tomu nerozumí.“

Tenhle rozhovor se odehrál před dvěma lety u nás doma. Osmiletá Doubravka v té době sice věděla, jak to s dárky je, ale chtěla své sestřičce kouzelného Ježíška uchovat. Dokonce tvrdila, že ho viděla, a podepřela svá slova kresbou — miminko se zlatými vlásky a v bílé košilce na něm zrovna vylétalo oknem.

Byla jsem tehdy za intervenci starší dcery ráda, protože by byla škoda mladší o víru v Ježíška předčasně připravit. Vedle rozsvíceného vánočního stromečku, koled, vůně purpury a cukroví, je to totiž právě Ježíšek, kdo dodává Vánocům kouzlo.

V některých rodinách dětem „Ježíškem hlavu nematou“ a tak děti od mala vědí, jak to je. Jinde se rodiče naopak snaží udržet Ježíška co nejdéle a vynakládají značné úsilí, aby mystifikace byla dokonalá. Na Štědrý den obvykle jeden z rodičů zabaví děti, aby druhý mohl nepozorovaně dárky umístit pod stromeček, případně zaangažují prarodiče či sousedy. Zvonění zvonečku pak třeba nahrají a přechodně nastaví jako vyzváněcí melodii od jednoho rodiče ke druhému, který umístí svůj telefon do místnosti se stromečkem. Pak si nepozorovaně zavolají, zatímco jeden zabavuje děti… Většina rodičů se nachází mezi oběma extrémními polohami. A tak děti zpravidla víru v magického dárkonoše mají, ale časem o ni přicházejí. Není jedno, jak se to stane.

Když se mě rodiče ptají, kdy a jak dětem prozradit, že Ježíšek neexistuje, tlačí je protichůdné obavy. Na jedné straně se bojí, aby své potomky konfrontací s realitou nezranili, na druhé si říkají: „Co když mu to prozradí spolužáci, a on si bude myslet, že jsme mu lhali?“ V podobně nelehké situaci jsou i pedagogové. Jedna paní učitelka mi svěřila, že se s prvňáky vlastně snaží o Ježíškovi nemluvit, protože má obavu, aby ti, kteří „už vědí“, nebrali víru těm, kteří ji ještě mají a potřebují. Jak to tedy je? Kdy a jak je nejlepší o „víru v Ježíška“ přijít?

Kdy a jak?

Zjistila jsem, že představa nás dospělých o ztrátě víry v Ježíška se upíná k jedné větě, informaci, kterou dítě dostane. Ale dětská psychika je jiná. Magické a kritické myšlení se prolínají a ztráta víry většinou není jednorázovou událostí. Klasicky je to tak, že zprvu dokonalá víra v magického Ježíška získává kolem pátého, někdy již kolem čtvrtého roku první malé trhlinky, ať už dané zvnějšku, či vlastním logickým myšlením:

„Jak to Ježíšek dělá? / Kde bere peníze? / Jak to všechno unese? / Jak to, že umí číst, když je to miminko?“ Nicméně myšlení je možné použít nejen k vyvrácení Ježíška, ale i k jeho uchování.

Vzpomínám na jiný rozhovor, který jsem vyslechla:

— „Neexistuje.“

— „Existuje.“

— „Nene.“

— „Jojo.“

— „Tak mi teda vysvětli, jak jsem mohl vidět maminku, když dárky balila, hm?“

— „Víš, co toho Ježíšek má? Kolik je na světě dětí? Holt to balit nestíhá, a maminka je hodná, že mu pomohla.“

— „A jeden dárek jsem viděl, že kupovala. Platila ho normálně v obchodě. Zrovna ten pro tebe, abys věděla.“

— „No, tak maminka Ježíškovi trošku pomohla i s nákupem. Třeba jí poprosil. To je toho.“

Tento rozhovor proběhl mezi dvěma dětmi, nicméně podobné rozhovory probíhají běžně i v mysli jednoho dítěte. Vedle logických argumentů se v nich střetávají i různé autority:

— „Lucinka říkala, že Ježíšek neexistuje. Ale babička říkala, že existuje.“

— „Domča ho prej viděla. No ona je pěkná kecka. Třeba si to vymyslela.“ 

Chci říci, že pochopení reality většinou přichází postupně, podle toho, jak se chovají a co říkají blízcí lidé, a také podle toho, jak je psychika dítěte připravena přijmout realitu. K obratu dochází většinou okolo šestého či sedmého roku, což souvisí jak s měnícím se způsobem myšlení, tak s kolektivem školní třídy.

„Ve druhé třídě se moji žáci o Ježíška pohádali,“ vyprávěla ta paní učitelka, která s prvňáčky o Ježíškovi raději nemluvila. „Třída se rozdělila na dva tábory, které se spolu ostře střetly, až jsem se chvíli bála, že se o Ježíška i poperou.“

Jsou děti, které ještě v předškolním věku prohlédnou i dokonalou ježíškovskou mystifikaci (všechny ty nahrané zvonečky apod.). A naopak děti, kterým nevadí ani řada zjevných nesrovnalostí, a víru v Ježíška si uchovají ještě ve třetí třídě.

Víra v dárkonoše Ježíška není náboženskou vírou, nicméně určité podobnosti bychom našli, a tak si snad můžeme vypůjčit i Augustinovo Credo quia absurdum est — věřím, protože je to nesmyslné. Víra člověka skutečně nemusí být nahlodatelná kritickým myšlením, logické argumenty tady neplatí. V magickém myšlení jedna pravda nevylučuje druhou.

— „I když jsme s bráchou už dávno věděli, že dárky kupují rodiče a sami jsme vyráběli dárky pro ně a pro spolužáky, stejně jsme doufali, že aspoň něco, aspoň jeden dárek, tam budeme mít opravdu od Ježíška.“

— „Pamatuju si, že i když jsem ještě věřila, že dárky nosí Ježíšek, stejně jsem rodičům prolézala skříně, abych našla, kam je schovali.“

Spíš než o neprůhledné fabulace jde o to, jaké dítě je, k čemu tíhne a co potřebuje: zda je mu bližší kritické myšlení, nebo magické. To je samozřejmě do značné míry dané věkem, kdy předškolní věk bývá spojován spíše s magickým myšlením, zatímco školní věk s myšlením kritickým, nicméně je zde veliká individuální variabilita. A nemá to co dělat s inteligencí: Rozum totiž můžeme použít jak k vyvrácení hypotézy, tak k nalézání podpory. I když je třeba krkolomná nebo určité skutečnosti záměrně přehlíží.

Radost ze ztráty

Lze tedy rodičům, kteří si zjišťují, jak dítěti citlivě vyjevit „pravdu o Ježíškovi“, něco poradit?

Myslím, že jak víra v Ježíška, tak její ztráta může dítěti něco přinést. Naše společnost je právem charakterizována jako komerční, pragmatická, materialistická a výkonová. Víra v Ježíška přináší něco úplně jiného: nemateriálního, nevyčíslitelného, magického. Tím náš svět zkrášluje a obohacuje a to mnohem hezčím způsobem, než například západní obdoba Ježíška Santa Claus, či východní Děda Mráz. Náš Ježíšek je oproti oběma obtloustlým staříkům kouzelnou postavou. Aby si dítě představilo, že malé miminko létá, čte dopisy a naděluje dárky, musí věřit v jeho nadpřirozené schopnosti. Naproti tomu stařík na spřežení taženém soby žádnou magii nepotřebuje. Ježíšek navíc ani nebývá zobrazován, a tak ponechává výrazně více prostoru fantazii (a zároveň není tak dobře komerčně zneužitelný). Proto jsem pro, abychom Ježíška dětem dopřáli.

V rodinách, kde dětem Ježíšek nenaděluje, jsem se setkala zejména se dvěma typy zdůvodnění. Některým magického dárkonoše Ježíška „nedovoluje jejich křesťanská víra“. Brali by to totiž za znevážení postavy Ježíše Krista. Nic proti jejich rozhodnutí, ale osobně dárkonoše Ježíška jako znevážení postavy Ježíše nevnímám. Děti si Ježíška s Ježíšem nespojují, a když už jsou starší, lze pracovat se symbolikou: všechny dary, které v životě dostáváme, jsou vlastně od Něho.

Dále znám lidi, ke kterým Ježíšek o Vánocích nelétá, neboť „odmítají dětem lhát“. I to samozřejmě může být relevantní důvod. Osobně bych ovšem Ježíška lží nenazývala. Spíš ho vnímám jako takový malý kousek pohádky, který si pouštíme do reálného života.

A teď ta ztráta. Napsala jsem, že ztráta víry v Ježíška může být přínosná. Možná to některé čtenáře zarazilo. Možná někomu přijde obecně divné, že by ztráta mohla být přínosem. Má zkušenost ovšem říká, že když dítě prohlédne postupně, s využitím vlastního myšlení, pak pozitiva převažují. Zármutek z neexistence magického dárkonoše je sice také přítomen, ale dítě se zároveň raduje: „Přišel jsem na to!“ Smutek se pak postupně přetavuje v nostalgii: ,To bylo tak hezké, když jsem ještě věřil na Ježíška!‘ Kdo chce, může toto prohlédnutí spojit s náboženským výkladem, s kulturním obohacením. Můžeme vysvětlit dítěti, že Ježíška si odvozujeme od postavy Ježíše Krista, jehož učení ovlivnilo celou naši kulturu. Můžeme se jít podívat na betlémy, všimnout si, o čem se vlastně zpívá v koledách.

Chci tedy rodiče podpořit a ujistit, že se nemusejí bát Ježíška dětem dopřát, a nemusejí se bát ani jeho ztráty.

Třešnička na dortu

Své děti můžeme podpořit v jejich vlastních úvahách. Většinou se přikloní k tomu, co potřebují více. Pokud je to magický dárkonoš, vysvětlí si řadu okolností v jeho prospěch. Pokud už ho nepotřebují, a naopak jsou zralé rozvíjet kritické myšlení, existenci kouzelného miminka si s pomocí logických argumentů vyvrátí. My je můžeme ujistit, že uvažují správně.

Často se stává, že oficiálně Ježíška nikdo nikdy nezpochybní, a ze skutečné víry se postupně stane hra, kterou řada z nás hraje s oblibou celý život.

Postavu Ježíška vnímám jako třešničku na dortu Vánoc. Ne, že by bez třešničky nebyl dort dobrý, ale přece jen je bez ní chudší. Třešnička sama zároveň Vánoce neudělá. Aby si ji děti mohly užít, potřebují dort. Tedy blízkost svých nejbližších a pohodu doma. Nejlépe dokreslenou koledami, cukrovím a dalšími vánočními zvyky (štědrovečerní večeře, rozkrajování jablíčka apod.).

Ať už s třešničkou či bez, přeji pohodové Vánoce všem čtenářům.

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku