Nelehká výchova vysoce citlivých dětí
Obsah článku
- Nejde o přecitlivělost
- Čtyři typy citlivosti
- Komplikace pro rodiče
- Přiměřeně soucitu
- Ta dobrá stránka
Vysoká citlivost se u dětí projevuje různými způsoby. Můžeme si je představit na následujících příkladech.
- Máma čtyřměsíční Julinky ví, že musí dcerku nakojit doma, venku to nepůjde. Všude, i v klidném parku, je totiž tolik podnětů! Možná si Julča trošku cucne, ale jakmile zmizí největší hlad, živá očka, ouška i nosánek budou tak zaměstnané různými vjemy, že už to nepůjde.
- Tříletá Esterka má zase problém s oblékáním. Nejraději chodí nahá, nebo jen v jednoduchých bavlněných volných šatečkách. „Ještě že už je jaro!“ raduje se její máma. Dostat Ester do punčocháčů, svetru, čepice a dalších kusů oblečení, je totiž utrpení pro všechny zúčastněné s Ester v čele. Svetry škrábou, punčocháče štípou, čepice jsou nepříjemné. „Kalhotky jsme vzdali záhy. To prostě nešlo. Snad až bude starší, nějaké bezešvé,“ uvažuje.
- „Musíme si dávat velký pozor, o čem a jak doma mluvíme,“ říká Filip. Osmiletý Kuba totiž: „všechno slyší, uvažuje nad tím, a pak si dělá starosti; ať už je to globální oteplování, migrace nebo světová politika.“
Kuba, Ester i Julinka reagují citlivě a intenzivně na podněty z vnějšího i vnitřního světa. Je to rys jejich nervové soustavy, jíž stačí malý podnět k velké reakci. Potkáme se s nimi ještě dále v textu. O takových dětech a lidech říkáme, že jsou vysoce citliví, anglicky highly sensitive. Někdy se používá zkratka HSP (highly sensitive person).
Nejde o přecitlivělost
Vysoká citlivost lidem často komplikuje život v dnešním rušném a na výkon zaměřeném světě. Často se zaměňuje s přecitlivělostí a děti někdy slýchají: „Nebuď taková citlivka!“ Vysoká citlivost ovšem není přecitlivělost. Ta vzniká až v průběhu života, často následkem traumatu. Pokouše-li vás pes, můžete reagovat přecitlivěle, uslyšíte-li štěknutí či pokud se něčí čtyřnohý přítel objeví ve vaší blízkosti. Citlivost je naopak vrozeným rysem, který ale studujeme teprve krátce. Do obecnějšího povědomí se dostala až díky knize The Highly Sensitive Person americké psycholožky a psychoterapeutky Elaine Aronové z roku 1996 (později vyšla i u nás pod názvem Vysoce citliví lidé).
Citlivost je vrozenou součástí našeho temperamentu. Někteří z nás reagují na slabší podněty více než jiní a ta samá skutečnost u nich vyvolá větší odezvu. Kromě reakcí patrných navenek — mimiky, gest či hlasitosti projevu — jde i o reakce vnitřní. Vysoce citlivý člověk po ochutnání citrónové šťávy prožívá intenzivnější dojem kyselosti, a dokonce produkuje více slin než člověk s menší citlivostí.
Můžete se dočíst, že vysoce citlivých je patnáct až dvacet procent populace, někde se uvádí až třetina. Jde ovšem jen o to, kam umístíme dělící čáru, neboť citlivost je v populaci rozložena podle Gaussovy křivky. Většina lidí se nachází někde uprostřed a na obě strany se množství lidí postupně snižuje. Extrémně citlivých a extrémně málo citlivých je mezi námi jen málo.
Čtyři typy citlivosti
U každého dítěte se vysoká citlivost projevuje trochu jiným způsobem. Julia Rosensheinová v knize Parenting the Highly Sensitive Child poukazuje na čtyři základní kategorie. Děti mohou být citlivé zejména na:
- Podněty
Takové děti těžce zvládají hlučné prostředí, spousty lidí. Jako maličké nesnášejí stříhání nehtů či vlasů. Na oblečení jim vadí cedulky, švy, některé materiály. Vadí jim, když jsou rukávy příliš dlouhé nebo krátké. Nesnášejí oblečení ke krku či stažené v pase a cokoli těsného. Když se umažou, chtějí se rychle umýt a převléknout. V jídle jsou citlivé na chutě a vůně, vzhled, konzistenci i texturu. Bývají vybíravé.
- Emoce
Děti vysoce emočně citlivé reagují intenzivně na nálady druhých. Těžko zvládají konflikty. Bývají stydlivé, citlivé na kritiku, snadno podléhají výčitkám svědomí. Samy se ptají, co se s nimi děje a proč jsou tak citlivé. S emocemi potřebují pomoc: mluvit o nich, snažit se jim porozumět. Pomáhá jim práce s tělem a dechem i potvrzení, že je s nimi vše v pořádku.
- Spirituální témata
Takové děti přitahují otázky smyslu bytí, života a smrti, ideálů a toho, co nás přesahuje. Mají blízko k filosofii a psychologii. Těžko se podřizují autoritě či činnosti, jejíž význam nechápou.
- Změny
Pro tyto děti jsou problematické přechody: vyjít z domova ven a z venku domů. Jít spát, přeorientovat se z jedné činnosti na druhou. Jsou citlivé na změny v obvyklé organizaci dne a týdne, na narušení biorytmů.
Kategorie se mohou různě kombinovat a měnit s věkem.
Komplikace pro rodiče
Jak naznačují slova rodičů citovaných v úvodu článku, výchova citlivých dětí je v něčem náročnější. Komplikuje se oblékání, odchody a příchody, jídlo. Je třeba ochota více se přizpůsobovat tomu, co děti zvládnou. Z návštěvy je nutné odejít dříve, aby se dítě nepřetížilo, oblečení je třeba kupovat uváženěji, na řadu činností si ponechat více času, vážit slova. Vhodné je též upravit domácí prostředí, aby bylo, pokud možno, klidné a přehledné. Velmi nevhodná je například neustálá kulisa zapnuté televize či rádia. Hraček, a vůbec věcí, je lépe nemít moc, a pokud máte více dětí, měly by ty citlivé mít možnost zalézt si někam do klidu.
Přetíženému dítěti se obvykle zhoršuje nálada a pokud zátěž překročí určitou kritickou míru, dítě se zhroutí. To se u některého projeví pláčem a stažením se, u jiného křikem či fyzickou agresí: naše sladká holčička a rozumný chlapec nás bije, kope, hází věcmi. Nejde přitom o manipulativní chování, o záchvat vzteku, jenž by měl za cíl něco si vynutit. Dítě se nechce chovat, jak se chová, jen prostě neví, co se sebou, jak si ulevit.
Nejlepší je, daří-li se nám přetížení dítěte předcházet.
- „Když vnímám, že je kolem moc vzruchů a že Julča začíná mít dost, vezmu si ji do nosítka a vyjdu s ní ven. Projdeme se, ona usne, nebo ne, ale odpočine si a můžeme se vrátit,“ popisuje Julči máma.
- Máma Esterky zase říká: „Nám se osvědčuje pravidlo maximálně jedna akce denně. Vymyslela jsem ho a zavedla asi před rokem a s Ester je to od té doby výrazně lepší.“
Předcházet přetížení můžeme i tím, že dítě dopředu ví, co bude a může se na to samo připravit. Skvělé je, když už dovede přemýšlet v časové rovině, zejména pokud už umí hodiny. I tak ale může být užitečné, když například dítěti zabranému do hry připomeneme, že se blíží šestá hodina, kdy odcházíme. Dítě, které ještě hodiny neumí, můžeme informovat, že z narozeninové oslavy odejdeme poté, co sníme dort a oslavenec si rozbalí dárky. Pro hladkou výpravu z domova jsou užitečné přesýpací hodiny či kuchyňská minutka, na kterých je vidět, jak čas ubývá. Jako všechna pravidla však i toto má výjimky.
- Například máma sedmiletého vysoce citlivého Oskara říká, že se jí vyplácí na spoustu věcí neupozorňovat dopředu. „Zejména to, z čeho má Oskar strach, mu raději neříkám. Kdybych mu řekla, že za měsíc půjdeme na očkování, tak se z toho bude celý měsíc hroutit. Raději mu to řeknu až na poslední chvíli. Je to pak náročné, ale jen chvíli.“
Přiměřeně soucitu
Přes veškerou snahu o předcházení přetížení se může stát, že se dítě přetíží, klesne mu nálada nebo se dokonce zhroutí. Navíc jak dítě roste, ztrácí rodiče možnost ovlivňovat prostředí dítěte a současně roste vliv vnějšího světa.
- „Ester chodí do školky jen dopoledne, ale i tak se někdy stane, že je to na ni moc. A to vidím jen co přijdu. Ona se ve školce drží, ale jakmile jsem tam já, okamžitě si najde nějakou záminku a kvůli ní se zhroutí — špatně jsem jí podala mikinu, například. A pak řve a řve a řve.“
- „Kuba někdy přijde ze školy úplně zkleslej — to na něm vidíte, ramena i hlavu má dolů, sotva se šine a ani nechce nic říct, jen vzdychá. A když už se doptáte, co za tím je, zjistíte nějakou drobnost: někdo mu něco řekl, co ho zasáhlo, ale přitom to není nic hroznýho. Třeba paní učitelka, že mohl tu tabuli smazat líp. Anebo on někomu něco řekl, taky vlastně nic špatnýho, ale on si vyčítá, že se to třeba toho druhýho mohlo dotknout.“
Úlohou rodiče je být v takových chvílích s dítětem. Vnímat a chápat ho, ale nepřehánět to se soucitem. To by totiž mohlo obtíž, už tak v očích dítěte zveličenou, ještě nafouknout. Lépe je zůstat klidný, jednoduše říci, že si myslím, že se nic hrozného nestalo, a pak už to moc nerozmazávat. Po chvíli můžeme zkusit dítě nenásilně převést na jinou činnost, něco mu povědět, zeptat se ho na názor, požádat o pomoc v domácnosti.
Vysoká reaktivita citlivých dětí může komplikovat i „spravedlnost“ mezi sourozenci.
- „Někdy mi okolí říká, že jsem na syna tvrdší,“ říká máma vysoce citlivé Ester, která má ještě o dva roky staršího syna. „A ono to tak může opravdu vypadat: já na něj reaguju intenzivněji. Jenže když dcera udělá něco, co nemá, tak mi stačí se trošku zamračit a ona už vše napravuje. Syn si ale z nějakého zamračení vůbec nic nedělá.“
Ta dobrá stránka
Vysoká citlivost však nemá jen negativa. Má i své výhody.
- „U Ester mě často překvapí, jakého detailu si všimne a co vše si pamatuje,“ říká její máma.
- „Piknikovali jsme s kamarády a jejich holčička se hrozně rozplakala, když jsme odcházeli a oni ji chtěli dát do nosítka. Nikdo nevěděl proč, až Kubu napadlo, že si hrála s takovým dřevíčkem, které zůstalo ležet pod stolem. Došel pro něj, podal jí ho a rázem bylo po pláči.“
Vysoce citliví lidé jsou většinou všímavější a empatičtější i ke svému okolí. Snadněji si všimnou varovných známek, odhalí manipulativní chování a to, že se jim někdo snaží mazat med kolem pusy, zatímco sleduje vlastní zájmy.
- „Jedna kamarádka má takovou manipulativní matku,“ říká Lucie, máma dvouletého vysoce citlivého Tadeáše. „Je to fakt hrozná ženská, ale na první pohled je medová, snaží se vám hrozně vlichotit. Jednou jsme se s ní potkali na hřišti a já jen koukala, když začala cukrovat na Tádu. Ten ji chvíli fixoval pohledem, načež beze slova došel pro kočár a kouknul na mě, jako že jdeme. Byla jsem mu vděčná, protože sama bych měla problém vykroutit se jí.“
Navíc jsou citliví nejen na negativní, ale i na pozitivní vjemy z okolí. A stejně, jako mají větší problém zvládnout nepříjemné podněty, mají i větší radost z těch příjemných. Radostné události prožívají intenzivněji a těší se z nich déle. Vnímavost k vlastnímu tělu umožňuje vysoce citlivým dětem a lidem lépe porozumět tomu, co jim tělo říká a dříve reagovat na jeho signály. A hlavně vysoká citlivost umožňuje vnímat sebe sama, a dělat díky tomu v životě to, co opravu chceme. Umožňuje nám radovat se z drobností a hluboce si užívat, co nám život přináší. Pro rodiče je vysoce citlivé dítě výzvou i darem. Radujme se z něj.
Zdroje:
Aron, E. N. (2015). The Highly Sensitive Child. London: Thorsons
Aron, E. N. (2021). Vysoce citlivé děti. Olomouc: Fontána
Aron, E. N. (2020). Vysoce citliví lidé. Olomouc: Fontána
Rosenshein, J. B. (2013). Parenting the Highly Sensitive Child. Bloomington: Balboa Press
Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.
Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!
Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku
