Tresty ve výchově dětí: ano, či ne?

Obsah článku:

TRESTY JAKO VÝCHOVNÝ PROSTŘEDEK

• Jaký je smysl trestu a co jím dítěti sdělujeme?
• Role trestů a odměn jako výchovných prostředků
• Psychické trestání často bolí víc než facka
• Jaké tresty jsou nepřijatelné
• Chyby do výchovy patří
• Pravidla (ne)trestání dítěte
  38

TĚLESNÉ TRESTY A JEJICH VLIV NA DUŠI DÍTĚTE

• Definice tělesného trestu
• Tělesný trest jako gesto
• Patří tělesné tresty do výchovy?

LZE VYCHOVÁVAT BEZ TRESTŮ? 

Většina lidí si rodičovství volí jako plánovanou součást svého života, jako jeho naplnění, a bere ho jako určité poslání. Zdaleka ne každý si však uvědomuje, že být rodičem znamená především práci. Navíc práci, kterou jsme si sami vybrali. A podle toho je třeba k dítěti a výchově přistupovat – jako v každém zaměstnání i tady je třeba věci promýšlet, důkladně se připravovat a zejména nepodléhat svým momentálním emocím ve chvílích, kdy přicházejí problémy. Rodičovství není běh na krátkou trať, je to práce dlouhodobá a vysoce zodpovědná – coby rodiče svým chováním a přístupem k dítěti máme ohromný vliv na to, jaký dospělý z něj jednou bude. „K rodičovské roli patří, že vedu dítě k dospělosti, a ne že nechám své emoce, aby mnou volně cloumaly. A že se mi to někdy nedaří, že mi to dítě kazí, no to je pravda, ale já jsem v práci a musím hledat jiný způsob,“ upřesňuje dětský psycholog PhDr. Václav Mertin.

Rodič tedy má být v ideálním případě laskavým průvodcem dítěte na cestě k dospělosti. K tomu nutně potřebuje zejména trpělivost, vytrvalost a důslednost, bez nichž si výchovu snad ani představit nelze. Dítěti je třeba věci stále dokola opakovat a je třeba smířit se s tím, že k rodičovství tento aspekt zkrátka patří.

Dalším předpokladem pro zdravý rozvoj dítěte, pro to, aby se na své cestě do dospělého světa naučilo, co je třeba, je dostatečné množství intenzivně prožitého času, který mu dáváme, a také to, aby dítě bylo přijatelně vyladěné. Pokud doma věčně panuje dusná atmosféra, rodiče jsou na dítě téměř pořád naštvaní nebo s ním často nemluví, případně se domáhají poslušnosti prostřednictvím trestání, vyladění dítěte zcela jistě ideální nebude. „Psychologie obecně preferuje to pozitivní, tedy principem je, že jako rodič jdu přes to pozitivní – aby dítě bylo naladěné, chtělo se učit, bylo ochotné poslouchat, a dokonce vnímat. A to nebude dělat, pokud bude zaťaté a naštvané,“ objasňuje Václav Mertin.

 ↑ nahoru

TRESTY JAKO VÝCHOVNÝ PROSTŘEDEK

Mnoho rodičů místo toho, aby se snažili o maximální možný rozvoj svého dítěte, vidí smysl výchovy v tom, aby jejich dítě bylo poslušné. Jako by poslušnost dítěte byla nejvyšší metou. Tresty jsou pak pro rodiče prostředkem k dosahování poslušnosti. Jenže takto vychovávané dítě, byť navenek klidné a spokojené, si v sobě nese především touhu zavděčit se rodičům, ne dělat věci pro vlastní uspokojení. Spolupracuje s rodiči ze strachu, aby neztratilo vlastní bezpečí a lásku svých nejbližších, což je sice významné pro jeho vlastní sebepřijetí a sebehodnocení, ale pro zdravé utváření osobnosti je to nevhodné. Zejména hrozí, že období dospívání u takto vychovávaného dítěte bude naplněno vlnami velkého vzdoru a odporu vůči vnucené pozici poslušného. Ti nevzdorovití naopak reagují v dospělém věku submisivně, až závisle.

Proč jsou tresty první volbou rodičovské výchovy a proč si někteří lidé neumí výchovu bez nich představit? Psycholog Václav Mertin nabízí tuto odpověď: protože nic jiného je nikdo nenaučil, navíc v dnešní hektické době jim schází čas, aby si rozšířili repertoár výchovných a komunikačních prostředků. Nelze opominout, že řada dospělých přitom řeší velice závažné problémy svého života – otázku vlastní zaměstnatelnosti, partnerské neshody, finanční, leckdy dluhovou situaci… Žijí tudíž ve stresu, a tak je všechno rozčílí, vyvede z míry. Ve chvíli, kdy jsou v roli rodičů, by však nemělo dítě být hromosvodem jejich problémů a trestání důsledkem výbuchu vlastních nezvladatelných emocí.

↑ nahoru

Jaký je smysl trestu a co jím dítěti sdělujeme?

Jak je uvedeno výše – že trest je nejlepší výchovný prostředek, si mnoho lidí myslí zejména proto, že sami byli prostřednictvím trestů vychováváni. Dítě nedělá, co se od něj očekává, a tak je třeba ho potrestat. Dostane tím za vyučenou, „polepší se“ a příště už danou věc neudělá. Takto nějak rodič používající trestání k „nápravě“ dítěte vidí mechanismus trestu (fyzického i psychického) a z něj pramenícího důsledku. Jenže funguje to opravdu takto? Co vlastně pro dítě trest znamená? „Když dítě trestáme, sdělujeme mu tím, že něco dělá špatně. Dítě to ale vnímá tak, že mu v tu chvíli odpíráme lásku, že se mu děje křivda… A že by tresty vylepšovaly atmosféru doma, vzájemné vztahy? To se rozhodně říct nedá,“ myslí si dětský psycholog Václav Mertin.

Vnímání trestu dítětem se v neposlední řadě odvíjí od jeho věku, nicméně u jakkoli starého dítěte by se rodičovská výchova neměla zaměřovat na potrestání dítěte za to, že udělalo něco „špatně“. Vhodnější je dítěti opakovaně ukazovat, kde jsou hranice, a mít stále na zřeteli, že dítě není malý dospělý. Nemůže tudíž spoustě věcí rozumět, vnímá svět optikou svého věku. Nechce páchat škody, rozčilovat dospělé, podvádět – prozkoumává, chce se učit a dozvídat stále nové věci, poznávat… Nevnímá ovšem všechny důsledky svého jednání a nedoceňuje všechny možnosti, proto často vůbec nemusí rozumět tomu, za co a proč je v dané chvíli trestáno.

Trest lze nazírat jako nástroj k ovládání dítěte, který v něm zároveň ukotvuje jednoduchý socializační model, jenž na první pohled obsahuje logický kauzální mechanismus: něco jsem udělal – potrestali mě – jsme vyrovnaní. Nemusí dále o ničem přemýšlet, naučí se znát, co bude následovat, když něco provede. Postupně si tak může zvykat na to, že porušuje domluvy i za cenu trestu („těch pár facek/ten zákaz televize mi za to stojí“). V tomto kontextu se nabízejí v podstatě dvě reakce – dítě je přehnaně úzkostné, sebeobviňující se a v obavě z trestu začne lhát a podvádět. Na druhou stranu necítí žádnou potřebu nést za své chování zodpovědnost, žádné výčitky svědomí, že se nějak provinilo. „Tresty jsou cesta ke zdokonalení lhaní, vymýšlení si, vyhýbání se zodpovědnosti. Starší děti už se v tom učí chodit, i v tomto mi tresty nepřipadají jako něco produktivního, vytvářejícího zdravou osobnost,“ dodává Václav Mertin.

Videorozhovor s PhDr. Václavem Mertinem, dětským psychologem

↑ nahoru

Role trestů a odměn jako výchovných prostředků

Tresty a odměny pro mnoho rodičů představují základní stavební kameny jejich výchovy, která je zaměřená na chybování a vychylování z pravidel. Efekt při použití těchto výchovných prostředků je okamžitý a jasně viditelný. Trest je přitom sdělením, co v chování dítěte není žádoucí, dobré, správné (z pohledu dospělého), a má být „stopkou“ špatného chování, neučí však dítě, jak se chovat a jednat správně. Odměna je pak „hodná sestřička“ trestu – díky ní se dítě učí, že když něco udělá (opět z pohledu dospělého) správně, bude odměněno – přízní rodiče, malým dárkem, bude moci dělat jemu příjemnou činnost, …

Jestliže rodiče ve výchově používají tresty, je dobré vědět, že větší dopad budou mít v případě, kdy jimi budou šetřit. Totiž: je-li jakýkoli trest využíván přehnaně často, ztrácí význam. A co je podstatné – nejlépe trest funguje v kontrastu k pochvale, přičemž smysluplné chválení by mělo podle některých odborníků vysoce přesahovat trestání. Psycholog PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D., v tomto kontextu zdůrazňuje, že „když je dítě zvyklé na poměr devět pochval ku jedné výtce, vnímá trest jako kognitivní disonanci a ta má sklon změnit jeho jednání směrem k lepšímu, k pochvalám. Jestliže je dítě zvyklé na tresty a poměr je devět trestů a jedna pochvala (například rodiče jsou mylně přesvědčeni, že za samozřejmosti se nechválí), pak dítě vnímá pochvalu jako něco nepatřičného a má sklon ji ignorovat. Dochází i ke zdegenerovanému vnímání trestu jako odměny – když mě trestá, tak si mě všímá a má mě rád, když mě netrestá, tak neexistuji…“ (http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/tresty.pdf).

Avšak i pochvala – pokud je užívána nepatřičně – v sobě nese riziko, že dítě nebude věci dělat kvůli vlastnímu uspokojení, kvůli sobě, ale pro potěchu svých rodičů, proto aby bylo pochváleno. Přitom je obvyklé, že nekriticky chválené dítě přestává chvále věřit, „stává se nepochválitelným“ (jak uvádí psycholožka a rodinná terapeutka Kateřina Krtičková), ve starším věku má dokonce k pochvalám ze strany rodiče (nejčastěji matky) averzi a v období puberty má pak tendenci se vůči tomuto prvku bránit.

Jak tedy s pochvalou zacházet? Nejdůležitější je nechválit příliš často a za věci, které jsou už pro dítě samozřejmostí – chvalte za konkrétní věci; chválit by měli oba rodiče rovnoměrně (není výjimečné, že v rodině je matka ten, kdo příliš často chválí, a otec ten, kdo trestá); používejte vlídné komunikační prostředky (s vyloučením ironie a sarkasmu); nevyhýbejte se vlídnější formě kritiky; učte se nepřenášet na dítě svou vlastní zkušenost z dětství a mluvte s dítětem o tom, zda se cítí být oceněno, případně co mu vadí a chybí.

Z uvedeného vyplývá, že především je třeba snažit se o to, aby dítě nedělalo věci s vidinou trestu či odměny/pochvaly, ale aby mělo dobrý pocit z toho, že něco samo dokázalo, dovedlo danou věc do konce a podobně. Buduje si tak pocity vlastní sebehodnoty a sebedůvěry, nezávisle na pocitech ostatních, je motivováno dělat věci z vnitřku, nikoli na základě vnějšího tlaku – pochvala dospělého pak může být příjemný bonusem. Jako rodiče můžeme (a měli bychom) dávat dítěti zpětnou vazbu, povzbuzovat ho (účinná je pozitivní motivace), projevovat o něj zájem, oceňovat ho, verbálně vyjadřovat, co se mu povedlo – to jsou prostředky, které ve výchově slouží mnohem lépe než odměny či povrchní, nekritické pochvaly. Jde ovšem o prostředky, které od nás vyžadují dostatek pozornosti vůči dítěti, vnímání jeho potřeb a každodenních pokroků a díky kterým dítě získává pocit, že je důležité a má svou hodnotu, že nejde o to, aby jen vyhovovalo našim představám.

↑ nahoru

Psychické trestání často bolí víc než facka

Deptání dítěte odmítáním a samotou mnoho odborníků hodnotí jako mnohem závažnější, než je plácnutí, facka či dokonce i mírnější forma výprasku na zadek. Dětský psycholog Václav Mertin s tímto tvrzením souhlasí: „Kdybych byl nucen volit, raději bych dítěti dal na zadek, než abych ho psychicky týral. Útoky na psychickou integritu, výroky typu ‚seš úplně nemožnej‘, ‚no podívejte na něj, co on dělá‘, to si myslím, že je šílené. Dítě drží, co má dělat, ale ty následky…“

Psychické tresty bývají obecně považovány za méně škodlivé, neboť dítě u nich nezažívá fyzickou bolest, jako je tomu u trestů fyzických. Právě z toho důvodu, že následky nejsou viditelné, mohou ale být psychické tresty škodlivější – jsou-li užívány systematicky, často zanechávají mnohem hlubší šrámy, které jsou skryté a mnohdy špatně rozpoznatelné. Navíc je známo, že mezi psychickým trestáním dítěte a psychickým týráním může být velice tenká hranice, přičemž mnoho rodičů si devastující vliv svého chování vůbec neuvědomuje. Zásadně může být ohrožen duševní vývoj dítěte a negativně se psychické týrání může projevit až v jeho dospělém životě (ve všech rovinách: partnerské a rodičovské, pracovní i v sociálních kontaktech). Důležitou roli zde hraje „nastavení“ dítě – jeho osobnostní předpoklady, temperament, odolnost – a také věk dítěte. 

Jaké tresty jsou nepřijatelné:

• Vysmívání, ironizace, sarkasmus, zesměšňování, navíc ještě před publikem – jde o těžký útok na sebevědomí, sebehodnocení (v dospělosti je základem pro sociální fobii)

        „Ty jsi ale trdlo.“

        „Nikdy se tohle nenaučíš.“

        „Ty máš snad obě ruce levé…“

        „Seš celej po tátovi.“ (v případě, že se jedná o identifikaci s negativním rodičovským vzorem)

• Vyhrůžky opuštěním či zvětšování psychické vzdálenosti mezi dítětem a rodičem

        „Já z toho tvého zlobení umřu.“

        „Jestli nepřestaneš, skončím v blázinci.“

        „Okamžitě přestaň, nebo půjdu pryč.“

• Naříkavé výtky, ironie, obviňování

        „Musíš pořád zlobit?“

        „Proč mi to furt děláš?“‘

        „No bezva, to bude skvělé, až pojedeme na pohotovost s rozbitou hlavou.“

• Frustrování potřeb dítěte (domácí vězení, stání v koutě), znemožnění kontaktu s kamarády
• Trestání mlčením, nekomunikací, nevšímavost ze strany rodiče
• Řvaní, nadávky a vulgarita, křik – děti obecně nemají rády, i jen když dospělý zvýší hlas, když je naléhavější
• Zastrašování

       „Počkej, až přijde táta domů.“

Psycholožka a rodinná terapeutka Mgr. Kateřina Krtičková upozorňuje také na vzestup současné verbální vulgarity jako projevu agrese ze strany dospělého vůči k dítěti. Zatímco dříve platilo „když budeš zlobit, dostaneš na zadek“, dnes je příliš často slyšet „mlč, nebo ti jednu vrazím“, případně stále častější vyhrůžka „dostaneš na prdel“, a to nejen z úst rodičů, ale například i babiček.

Čtěte také:
O nevhodných přístupech v rodičovské výchově, psychickém násilí a jeho vlivu na vývoj dítěte
Kolik času svých rodičů potřebují současné děti?
Vážně nemocné dítě v rodině

↑ nahoru

Chyby do výchovy patří

Abychom dítě zbytečně netraumatizovali a nepoužívali psychický teror, je dobré zamyslet se nad tím, jaké jsou cíle naší výchovy. Chceme, aby z dítěte vyrostl „zdravý“, slušný, odolný člověk, který není ušlápnutý, nerozhodí ho každý poryv větru, dokáže si poradit s problémy? Pak bychom mu měli být především oporou a vychovávat je tak, aby se nás nebálo, aby v nás mělo důvěru. Nejlepším dokladem toho, že se dítě nebojí, pak je, když za rodičem dokáže přijít i s nepříjemnou věcí, ačkoli ví, že rodič se na ni bude tvářit všelijak. Podstatné ale je, že dítě počítá s tím, že rodič je nastavený mu s problémem pomoci, že společně budou danou věc řešit.

Jen na dobrém základě může něco vyrůst. Jako rodiče bychom se proto měli snažit, abychom v chování svých dětí dokázali vysledovat případné varovné impulsy, které by vedly k jejich nezdravému vývoji. Děti by měly mít jasně dané hranice, které nejsou vymezeny principem „cukr a bič“ (odměna a trest), ale tím, že znají naše názory a postoje, vědí, s čím mohou počítat. A my bychom měli na svých požadavcích vždy trvat a být důslední. Jedině tak jsme pro své děti čitelní.

Zároveň není třeba být na sebe přehnaně přísný a snažit se jako rodič vtěsnat do role, která člověku není vlastní, jen proto, aby na dítě nikdy nezakřičel (třeba proto, že sám jako dítě křik rodičů často zažíval), aby ho nikdy neplácl, aby se nikdy nerozčílil… Tak jako v jakékoli práci každý udělá občas nějakou chybu, i k rodičovství chyby patří. A není třeba si je vyčítat, pokud je dítě dostatečně obklopeno naší rodičovskou láskou a přízní. 

Pravidla (ne)trestání dítěte

Někdy vznikají nedorozumění a následně přicházejí tresty na základě toho, že špatně chápeme potřeby dítěte. Řadu věcí, které my dospělou optikou hodnotíme negativně a dítě za ně trestáme, dítě takto nevidí. Pokud ve své výchově tresty používáte, je dobré držet se následujících pravidel:

1. Netrestejte dítě, pokud máte špatnou náladu, zejména ne za věci, které jindy odpouštíte.

2. Netrestejte dítě za věc, za kterou nemůže – například pokud se mu něco nepovede, protože na danou činnost nestačí.

3. Netrestejte dítě, dokud nevyčerpáte všechny ostatní možnosti. Ideální je prevence doprovázená opakovaným vysvětlením, proč dítě něco dělat nemá. Trest je velice často jen jakousi rychlou „zkratkou“ k dosažení rodičovských požadavků, je následkem únavy, stresu, vyčerpání rodiče, který se nechce/nemá čas problémem zabývat hlouběji a v klidu.

Z těchto tří základních pravidel vyplývá následující:

• Trest je přiměřený osobnosti a věku dítěte a následuje bezprostředně po události.
• Trestáme-li dítě, mělo by si vždy být vědomo, za co trest přichází, co konkrétního provedlo – trest je srozumitelný.
• Trestání by mělo být neosobní (netrestám tebe, ale tvoje chování). Trest by neměl v dítěti vyvolávat strach a úzkost.
• Trest musí být úměrný provinění dítěte – netrestejte dítě nesmyslným a nepřirozeně intenzivním trestem („za tu pětku měsíc nepůjdeš ven“), často vyřčeným pod vlivem afektu.
• Netrestejte dítě tím, co by mělo považovat za příjemnou činnost nebo dělat automaticky (mytí nádobí, uklízení svého pokoje). Starší dítě může trest navrhnout samo.
• Pokud se rozhodnete dítě trestat, buďte důslední.

↑ nahoru

TĚLESNÉ TRESTY A JEJICH VLIV NA DUŠI DÍTĚTE

Tělesný trest jako gesto

Podle jednoho z posledních průzkumů téměř dvě třetiny českých rodičů nemají problém s využíváním fyzických trestů u svých dětí minimálně ve výjimečných případech. Jinak řečeno dvě třetiny rodičů u nás alespoň výjimečně na svých dětech aplikují tělesné tresty. Odborníci se přitom shodují na tom, že tělesné tresty představují riziko pro bezpečný vývoj osobnosti dítěte.

Všechno, s čím se v životě setkáváme, v nás zanechává stopy… Platí to i o občasném plácnutí dítěte přes zadek? Odpovídá psycholog Václav Mertin: „Samozřejmě jestli mám dítě rád a dávám to najevo, pak ho plácnu a tím jsem to odbyl a mám ho rád i potom dál a dávám mu to najevo, pak bych řekl, že ty škody jsou minimální. Ale jestli dítě neustále žije v tom, abych na něj neřval, aby zase něco neudělalo, aby nedostalo výprask, nebo dokonce jenom to plácnutí, pak už to může nějaké stopy zanechat. Ne ve smyslu, že by dítě bylo nějak psychicky poškozené – jde o to, že dítě má tendenci tyto způsoby opakovat, bere je za běžné, protože to přece dělá maminka a tatínek, a to jsou ty nejvýznamnější autority.“

Takto vychovávané dítě pak v dospělosti často buď sáhne po tom, co umí (co vidělo u rodičů), anebo si řekne „takový já být nechci“. A protože ho rodiče nevybavili bohatším repertoárem k tomu, aby mohlo řešit problémové situace, řekne si „já to svoje dítě bít nebudu“. Jenže takový přístup nezřídka vede až k extrémní liberální výchově, kdy rodiče dítě nechají, ať si dělá naprosto, co chce – což ale dítěti škodí také.

Plácnutí přes zadek či pohlavek lze považovat za zkratkovité jednání dospělého, který na dítě nemá čas, který chce rychle něco vyřešit a dál se tím nezabývat. Mnoho rodičů, zejména malých dětí, volí plácnutí dítěte jako pro dítě srozumitelné usměrnění, doprovodné gesto, kterým sděluje „to ne, tady končí hranice povoleného“, dávají mu tím signál, že něco nedělá dobře.

U dětí do dvou let věku by každopádně nemělo docházet k závažnějším „gestům“ než k jemnému plácnutí přes zadek či ručičku (v žádném případě není vhodné malé dítě pohlavkovat) – toto plácnutí by zde mělo fungovat jako symbolické varování, ne jako trest. Děti v tomto věku ještě nechápou souvislost mezi svým chováním a následkem/trestem. Podstatné je také položit si otázku, co vlastně „zlobení“ u malých dětí znamená – není dítě zrovna jen přetažené či nevyspané? V takových případech by za své chování nemělo být trestáno nikdy, neboť není v jeho moci své chování ovlivnit, tudíž ani nemůže porozumět žádnému trestu.

U větších dětí – dříve než je fyzicky potrestáme – je namístě uvědomit si, že i pouhým pohlavkem je učíme, že násilí je přijatelnou formou řešení konfliktů. Představte si, že se vám nelíbí, co říká váš kolega v práci, a místo abyste mu to sdělili nějakou přijatelnou formou, jdete a vrazíte mu facku. Opravdu byste chtěli, aby vaše dítě tímto způsobem řešilo problémové situace ve svém životě?

↑ nahoru

Děti ohrožené nepřiměřenými tělesnými tresty

• Hyperaktivní děti a děti s ADHD
• Děti s jinými speciálními potřebami (děti s poruchou autistického spektra, děti s nějakým zdravotním znevýhodněním)
• Děti identifikované s nežádoucími vlastnostmi rodiče
• Děti adoptované či v pěstounské péči („já to z tebe vymlátím“, „nebudeš po něm, o to se postarám…“ )

Patří tělesné tresty do výchovy?

Psycholog Václav Mertin má v této otázce zcela jasno: „Moje jednoznačná odpověď je: nepatří. Výchova nemusí být úplně benevolentní, a přesto nemusím dítě bít. A potom druhá věc je – ve kterém roce se nacházíme? Máte pocit, že je korektní, abych já jako muž bil ženu? To je nepřijatelné v dnešní době. Proč nám tedy nevadí, že bít dítě je korektní?“

Jako odůvodnění k tomu, že na dítě vztáhneme ruku, nám často stačí konstatování, že my je vychováváme a že ono nás neposlouchá, a když mu věci vysvětlujeme, tak nereaguje. „Jestli by ale nestálo za to, abychom si položili otázku, jestli my jim to nevysvětlujeme blbě, jestli my to neděláme blbě… A moje odpověď je, že leckdy to děláme blbě, a kdybychom se nad tím zamysleli, tak bychom možná zvolili jinou formu přesvědčení dítěte. Protože to, že něco chceme, to je legitimní. Ale nerozumím tomu, proč pořád mechanicky opakujeme staré způsoby, které se používaly před padesáti lety. Dnes jsme někde jinde, dnes bychom o výchově měli uvažovat tak jako v roce 2013 – a do tohoto roku už tělesné tresty dle mě nepatří,“ konstatuje Václav Mertin.

Na druhou stranu výše popsané plácnutí dítěte používané jako výchovné gesto dětský psycholog Mertin neodsuzuje. „Ale bral bych to tak, že jsme nevymysleli jiný nástroj, ne že dítě je takový padouch. To je jiná optika toho uvažování. Beru to tak, že já strašně pospíchám, nemůžu nic jiného vymyslet, tak to urychlím tím, že zvýším hlas, lehce plácnu… Je to svým způsobem selhání, ale zas bych to nedramatizoval,“ dodává.

↑ nahoru

LZE VYCHOVÁVAT BEZ TRESTŮ?

Ačkoli se jedná o mnohem složitější cestu, vychovávat děti bez jakéhokoli trestání lze. Je to cesta náročnější, vyžadující mnoho trpělivosti a času (jak je uvedeno na začátku tohoto článku), ale je to také cesta dobrodružnější, na které i my jako dospělí můžeme stále růst a učit se. V podstatě jde o jedinou věc: abychom se nejprve zamysleli, a až potom jednali. Často dítě trestáme pod vlivem negativního působení – vidíme své dítě jako problematické, do popředí vystupují negativní vlastnosti dítěte. Od věci proto rozhodně není sednout si v klidu a na papír si sepsat negativa, která na dítěti vidíme, ale stejně tak i pozitivní vlastnosti, jež dítě má.

Každé vývojové období dítěte klade na rodiče jiné požadavky. A je na rodičích, aby předjímali rizika, která jednotlivá vývojová období u dětí přinášejí, aby vychovávali dítě systematicky a do omrzení opakovali, co se dítě má a potřebuje naučit. Pokud dítěti jednou něco zakážeme a podruhé povolíme nebo pokud to, co říkáme, není ve shodě s našimi neverbálními projevy, vytváříme dítěti v hlavě zmatek. Rodič má být pro dítě čitelný. Jestliže jednou něco prohlásíme za pravidlo, za danost, pak bychom se toho měli držet a pravidla neměnit podle momentálního rozpoložení. Dítě je třeba vychovávat odmalička, skutečné osvojení a zvnitřnění pravidel a různých pokynů (příkazů, zákazů) však podle odborníků nelze očekávat před pátým rokem věku. U nejmenších dětí je tedy nejlépe soustředit se na systematické osvojení menšího množství jasně daných pravidel.

Při výchově existují použitelné alternativy pro řadu banálních situací, které často vedou k tomu, že na dítě křičíme nebo ho plácneme. Jen jsou o něco náročnější. Dát dítěti na zadek je strašně jednoduché, raz dva máme hotovo, nemusíme moc přemýšlet. Můžeme si ale také dítěte víc všímat, více předvídat a řešit věci včas, dříve než dojdeme do situace, kdy už jsme naštvaní, protože jsme něco mnohokrát řekli – a dítě neposlechlo.

PhDr. Václav Mertin nabízí tuto cestu: „Řeknu dítěti svůj požadavek třikrát, to je ještě v pořádku – dítě nemusí poslechnout hned napoprvé. Ale místo abych to řekl počtvrté, tak se zvednu a jdu konat. To znamená, že ho fyzicky donutím, ne však výpraskem –, aby udělalo to, co chci, nebo přestalo dělat to, co nechci, aby dělalo. To fyzické znamená, že ho třeba vezmu za ruku a odvedu ho k sobě, bude stát vedle mě, například dokud neřekne, že už přestane. Pak ho pustím a ve chvíli, kdy začne znovu, bude u mě stát podstatně delší dobu, což není zas taková zábava.“ Ovšem pozor: využití fyzické síly je v tomto kontextu něco docela jiného než trest, při kterém jde o zneužití síly.

Je podstatné uvědomit si, že někdy nazýváme trestem to, co je logickým důsledkem nějakého chování. Například když si dítě neuklidí věci, které si uklidit mělo, přitom mu to rodič několikrát řekl i nabízel, že mu s tím pomůže, a pak místo koukání na televizi bude dítě muset uklízet – to ovšem není trest, jde o logický důsledek toho, že něco neudělalo. Jestli pak stihne uklidit, než jeho oblíbený pořad v televizi začne, tak to ani žádný „trest“ nebude muset být.

Často nám také může pomoci věci přejmenovat. Prvním, nejdůležitějším krokem je k takovému vnímání věcí se nastavit. „Vypadá to jako nějaká psychologická hra, ale není to pravda. Protože to, co nazýváme trestem, je opravdu nějaký logický následek nebo důsledek něčeho – rozhodnu se, že nebudu nakupovat, protože pro mě je důležitější hrát počítačovou hru, pak ale musím nést následky, že nebude co jíst, protože to nikdo jiný nezařídí. Ale neříkejme tomu trest,“ míní Václav Mertin. (Více se dočtete v jeho knize Výchova bez trestů.)

Rada na závěr zní: Zkuste to bez trestů. Pokuste najít jinou optiku nahlížení výchovy dětí, jejich „prohřešků“ a problémových situací. Tresty obecně zanechávají mylný dojem, že daný problém je vyřešený. Mnohem lepší je však dítě motivovat ke vhodnému chování svou láskou, důvěrou a pochopením. Společným hledáním všem vyhovujících dohod, případně rozumných ústupků, si získáte důvěru, úctu a respekt dítěte a pro sebe tak získáte pocit z dobře vykonané práce.

Několik doporučení

• Vysvětlujte. Opakovaně dítěti vysvětlujte, co je třeba – dané požadavky, pravidla fungování vaší rodiny, nastavení povinností, a to úměrně jeho věku.
• Zdůvodňujte svá rozhodnutí.
• Nenechte se vyvést z míry. Poruší-li dítě pravidla, nedodrží-li domluvené, zkuste zachovat klidnou hlavu. Mějte na paměti, že vaše dítě získává návyky a postoje pro svůj budoucí život od vás.
• Buďte důslední. Pravidla, která zavedete, vždy důsledně vyžadujte. Samozřejmě podle situace – unavenému či nemocnému dítěti lze večer odpustit uklízení pokojíčku s dovětkem, že tuto povinnost udělá ráno. Výjimka pravidlo potvrzuje.
• Dopřejte dítěti, aby pociťovalo přirozené důsledky svého chování.
• Zajímejte se o dítě, mluvte s ním, zabývejte se jeho světem a jeho pocity, reagujte na jeho potřeby. Najděte si na něj každý den dostatek času.
• Dítě by mělo znát i vaše vlastní pocity a potřeby. Neskrývejte je před ním. 

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Další literaturu najdete v naší Odborné knihovně. 

Zdroje informací:

• Jak na trauma
• Tresty, které děti nepochopí
• Fyzické tresty: obejdeme se bez nich?
• Fyzické tresty narušují sebeúctu dětí
• Moderní tresty pro zlobivé děti
• Češi jsou k fyzickým trestům dětí velmi benevolentní
• Vychovávat lze i bez facek
• Zákaz tělesných trestů? Týden mlčení je horší, tvrdí psycholog
• Tělesné tresty dětí: definice – popis – následky
• Jak (ne)trestat děti
• Tělesné tresty
• Vzájemný vztah rodičů má zásadní vliv na chování dítěte
• V hlubině klid
• Výprask na děti nefunguje, naopak je dělá zlobivější
• Vzájemná komunikace rodič – dítě

Doporučená literatura:

• MATĚJČEK, Z. Po dobrém, nebo po zlém? Praha: Portál, 2012.
• MERTIN, V. Výchova bez trestů. Praha: Wolters Kluwer, 2013.
• ALDORTOVÁ, N. Vychováváme děti a rosteme s nimi. Praha: Práh, 2010.
• FABER, A. – MAZLISH, E. Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly. Brno: Computer Press, 2007.