Laskavá důslednost: Výchova bez trestů a bez křiku
Obsah článku
Jste-li dítě, je narušování pořádku zábavné až vzrušující, obzvlášť, když je vás víc a kumpáni vaše kousky ocení. Jste-li dítě, dejme tomu tříleté, co byste neudělali pro zábavu! Když už si máte navléct punčocháče, stokrát raději si je nasadíte na hlavu, než abyste si je natahovali na nohy. Fixou čmáráte po stěně, taháte sestřičku za vlasy, tatínkovi schováte brýle do boty a maminčin drahý krém rozpatláte po okně. Naopak zdravit sousedy a uklízet si boty zábavné ani trochu není. Ledaže si boty uklidíte doprostřed předsíně a zdravíte po svém, třeba Dobrý den, dobrý den, bába letí komínem!
Abychom se z toho jako rodiče nezbláznili, nastavujeme dětskému chování hranice: fixami malujeme jen na papír či na tabuli, po příchodu domů pověsíme bundu, přezujeme se a umyjeme si ruce… No jo, ale co dělat, když je malý nezbeda nehodlá dodržovat? Potřebujeme, aby platilo, co řekneme, na druhou nechceme být autoritativní, protivní, prudící či zlí. Jde to i bez toho?
„Mně učaroval už samotný termín: laskavá důslednost. Poprvé jsem ho slyšela od jedné maminky v herničce, když byly synovi dva roky, a dost mě to oslovilo. Najednou jako by mi došlo, že to asi musí jít dohromady: mohu být důsledná a přitom laskavá. Začala jsem to zkoušet, hledala cesty a atmosféra u nás doma se znatelně projasnila.“
Trendem výchovy posledních let je laskavá důslednost. Neznamená to, že byste si netrvali na svém, hranice platí, ale dítěti je sdělujete vlídně. Netrestáte je ani nezvyšujete hlas. Tahá-li třeba někoho za vlasy, v klidu mu vysvětlíte, že tahání za vlasy bolí, a proto to neděláme. Pokud by mělo tendenci pokračovat, fyzicky je zadržíte či odvedete jeho pozornost.
Laskavá důslednost dodala spoustě rodičů návod, jak zjednat pořádek jinak než autoritativně. Křičet a trestat opravdu není až na výjimky třeba.
Naprostou většinu činností lze žádat po dítěti laskavě. Laskavě lze dokonce i zakazovat, s pochopením, že to pro dítě může být obtížné. Emoce dítěte, ať jsou jakékoli, respektujeme. Stanovujeme pravidla, nenecháme si šlapat po hlavě. To však neznamená, že se musíme rozčilovat, vyhrožovat nebo křičet. Budete-li vychovávat důsledně a přitom laskavě, může být váš domov příjemným místem, kde dítě ví, co je možné a co ne.
„Já jsem se dřív pořád rozčilovala: Dítě se vzteklo, já jsem se vztekla. A takhle to šlo pořád, dcera vřískala a já ječela. A pak jsem si uvědomila, že moje kamarádka dokáže být v té samé situaci úplně v klidu. Její batole vřeští, válí se na zemi, a ona si se mnou dál v klidu povídá, vaří čaj, občas na něj koukne. Jednou k němu dokonce přišla a pohladila ho. A přitom to nebylo, že by mu jakkoli ustupovala. Nejdřív jsem ji obdivovala a pak jsem si řekla, že to chci umět taky. Laskavou důslednost aplikuju druhým rokem a nemohu si ji vynachválit. Jsem v mnohem větší pohodě a vlastně my všichni doma.“
Ani s laskavostí to nepřehánějme
Laskavou důslednost vřele doporučuji, nicméně musím varovat před urputnou snahou o ideál. Jako se vším, i s laskavostí či důsledností se to dá přehnat.
Povím vám o Monice, která se pro laskavou důslednost nadchla už v těhotenství, když na ni narazila kdesi na internetu. Hned si řekla, že to je ono, přesně takhle to bude dělat: ví, že děti potřebují hranice, volnou výchovu praktikovat nechce. Ale zároveň chce být vždy laskavá, milá, chápající a trpělivá. Na své dítě nikdy nevztáhne ruku, nebude na ně křičet, všechno mu vlídně vysvětlí. V mé poradně se Monika objevila, když bylo synovi tři a půl. Drobná žena vílí konstituce, kruhy pod očima, vyčerpaná a zničená. Syn ji tak štve, že by byla nejradši, aby si ho někdo vzal. Už ho snad ani nemá ráda, sděluje a propuká v pláč. Každý den je ve znamení neustálých sporů. Když ona řekne A, syn chce B. Když řekne B, syn si vynucuje A. Křičí a dupe, fyzicky na ni útočí. Ukazuje mi modřiny od kopanců a kousanců. „Za co mě osud trestá?“ ptá se.
„Tak třeba dneska ráno,“ vypráví Monika: „Abych mohla přijít sem, přišla hlídat moje máma. Syn ji má rád, ale když jsem mu řekla, že půjdu pryč a přijde babička, prohlásil: „Nechci babičku! Blbá babička.“ Já jsem mu co nejvlídněji vysvětlovala, že babička přeci není blbá, je to hodná babička, co ho má ráda a i on ji má rád. Ale syn jel jak kolovrátek: babička blbá, pitomá, hnusná… Připomínala jsem mu, jak ho babička vzala do zoo a jaké mu dala krásné lego, ale to ho jen víc a víc rozčilovalo, až mě nakonec praštil. Vůbec tomu nerozumím. Proč mi ubližuje a proč o babičce říká takové ošklivé věci? Obě se k němu chováme jen hezky.“ Když Monika dovypráví, zvedá ke mně své mandlové, uslzené oči: „Povězte mi, co dělám špatně?“
Svým způsobem Monika nic špatně nedělá, spíše to dělá až urputně dobře. Je hezké, že brání babičku, která je neprávem napadena, je hezké, že chce synovi vše vysvětlit a je hezké, že to dělá vlídně. Jenže mnohem líp by jí i synovi bylo, kdyby se na to vykašlala. Kdyby jeho řeči o babičce neřešila, nekomentovala, případně je odbyla jednou větou. Syn velmi pravděpodobně nepovažuje babičku za blbou. Nejspíš je prostě naštvaný, že máma odchází a k přitvrzování ho pak vede to, že máma reaguje na obsah jeho slov, a nebere přitom vážně jeho emoci.
Problém však může být i v tom, že Monika svůj nesouhlas dala najevo velmi vlídně. Malé dítě vnímá, co je dobré a co zlé nikoli primárně podle významu slov, ale podle jejich paraverbálního a nonverbálního doprovodu. Podle toho, jakým tónem mluvíme a jak se u toho tváříme. Když se usmíváme a máme sametový hlas, znamená to, že souhlasíme a podporujeme. Dítě v dané činnosti může bez obav pokračovat. Když se mračíme, máme přísný výraz, hovoříme úsečně a s vyšší intenzitou, je to pro dítě zpráva, že takhle ne, teď jste proti a s danou činností je záhodno přestat. Když máma hovoří příjemným hlasem a téměř s úsměvem, malé dítě navzdory významu jejích slov těžko chápe, že jeho chování či slova neschvaluje. Je to pro ně dvojná vazba, z níž je zmatené. Matce nerozumí, to ho štve, zhoršuje jeho náladu a nutí ho to činnost opakovat. Čistě ze snahy rozlousknout, jak to je, anebo prostě naschvál, na just.
Myslím, že Monika by udělala lépe, kdyby reagovala nikoli na obsah synových slov, ale na to, co je pravděpodobně za nimi, například: „Jsi naštvaný, že odcházím?“ Pokud by syn stále opakoval svou, mohla klidně reagovat nevlídně. Například se zamračit a ostře sdělit: „To ale vůbec není hezké, co říkáš!“ či něco podobného. A dál už nereagovat. Sděleno a uzavřeno. A velmi pravděpodobně též pochopeno. Sáhodlouhé laskavé vysvětlování matku i dítě rozrušilo, naštvalo a vyčerpalo.
Laskavost je moc fajn, ale nepřehánějme to s ní. Buďme laskaví tak akorát, buďme laskaví i k sobě.
Důslednost a pevné hranice nám mohou život velmi usnadnit. Když je to někdy tak a jindy onak, dítě se bude logicky snažit, aby bylo po jeho. Proč dneska nemůžu sladké před obědem, když jsi mi včera koupila koláč? Pochopí-li dítě, že ano je ano a ne znamená ne, ušetříme si spoustu přemlouvání. Na druhou stranu si myslím, že ani s důsledností není žádoucí to přehánět.
Představte si třeba, že jsou vánoční prázdniny a vy se vracíte z procházky. Prošli jste si ozdobené město, podívali se na Ježíška v jesličkách a na náměstí před kostelem krásně voní trdelník. Všichni na něj máte chuť. Nabízí se udělat milou tečku za příjemnou procházkou. No jo, ale máte přece pravidlo, že sladkosti před večeří nejíme! To by nešlo. Dneska povolíte, a zavaříte si na prosíkování, dohadování a vynucování zítra, pozítří i popozítří. Nebo ne? Ne. Čím jistější si jako rodiče jsme, tím méně se potřebujeme opírat o neměnná pravidla a zaštiťovat se důsledností. Výjimka potvrzuje pravidlo. Když děti vycítí, že jsme si jistí, nepřemlouvají. Přemlouvání je živeno dětskou nadějí, a ta rodičovskou nejistotou. Děti projeví obrovský přemlouvací talent, um a výdrž — jakmile vnímají, že váháme. Důležitější, než důslednost, je naše vnitřní rodičovská jistota.
Hezky je to vidět na dětském přemlouvání k zakázaným potravinám. Děti dokáží velmi intenzivně škemrat o sladkosti, o brambůrky, křičet a vztekat se, že chtějí hned teď koblihu a musíme jim ji koupit, anebo se tajně vloupat na sušenky do spíže. Pokud však má dítě nějaké jídelní omezení (celiakii, nesnášenlivost laktózy a podobně), nebude se sápat ani na ten nejlepší dort. Podobně se děti nesápou na sklenky s alkoholem. Důvodem je, že tady máme jasno: tohle prostě ne. A děti tu naši jistotu vycítí.
Podtrženo sečteno: laskavá důslednost je skvělá a inspirující metoda, jen ji neberme jako všespásnou. Neberme důslednost důsledně a laskaví buďme tak akorát, k dítěti i k sobě. Ani laskavá důslednost není zlatým grálem výchovy, nic takového neexistuje. Vedle důslednosti a laskavosti se hodí také autenticita, vnitřní síla, rozhodnost, důvěra v sebe i dítě, vřelost a citová stabilita, rodičovské sebevědomí a mnoho dalšího; někdy více to a jindy zase ono. Přeji vám, milé čtenářky a milí čtenáři, hodně radosti na vaší dobrodružné cestě rodičovstvím!
Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.
Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!
Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku
![Zmlácená dívka [fotograf Oleg Magni]](/sites/default/files/styles/article/public/2020-12/xID,P20380,P20-,P20Biti-deti.png,qitok=px-_Ptyw.pagespeed.ic.4OQrht4EWo.jpg "Zmlácená dívka [fotograf Oleg Magni]")
