Dítě a prostor, který ho obklopuje

Autor/ka: prof. PhDr. Lenka Šulová, CSc.
Datum publikace: 20. 08. 2022, Aktualizováno: 30. 08. 2022
Prostor netvoří jen předměty, ale především lidé. První prostor, který dítě obklopuje je matčino tělo. Prostor, ve kterém dítě žije, můžeme chápat v nejširším slova smyslu: zda dítě žije na čistém vzduchu v souladu s přírodou, zda žije v době války či míru, v potravinovém dostatku, či době hladu. Prostor, který dítě užívá se proměňuje v čase. Je nyní často zmiňován v souvislosti s porozvodovým uspořádáním formou takzvané střídavé péče. Jak dítě předškolního věku ovlivňuje nestabilnost intimního prostoru, jímž je domov? Jak vnímá střídání osob i předmětů, které ho obklopují v době, kdy pro svůj vývoj nutně potřebuje stabilitu a orientaci – v prostoru, v časoprostoru, v životní kontinuitě a pravidelnosti?

Obsah článku:

Význam prostoru, ve kterém dítě žije, se mění s jeho věkem. Současně ho můžeme základním způsobem rozdělit na prostor předmětný (předměty, které dítě obklopují, estetika a barevnost prostoru) a personální (lidé, kteří tvoří základní součást světa, jež dítě především v počátku života vnímá). V prvních letech života dítěte dokonce není tak důležité, kde matka žije, ale hlavně jak se matka k dítěti chová, jak ho uchopuje, jak je na přijetí mateřské role naladěna a jak je mu schopna okolí zprostředkovat. O matce v prvních měsících po narození dítěte se v odborných zdrojích mluví dokonce jako o jakémsi filtru okolního prostředí. Ochlazuje dítě, když je kolem přílišné horko, zahřívá ho v chladnu, chrání ho před ostrými zvuky, přílišným slunečním svitem. Je hormonálně vybavena zvýšenou empatií pro pocity dítěte.

Rodina jako součást ekosystému

Obrázek
rodina

Někteří autoři se zabývají vnějšími vlivy či významem prostředí ve kterém jedinci žijí. Příkladně je známý Bronfenbrennerův Ekologický model rodiny. Model se zaměřuje na různé úrovně sociálního kontextu, v němž se rodina nachází a působení tohoto kontextu.

Nejvzdálenějším prostorem, jenž jedince ovlivňuje, je rovina Makrosystému. Je důležité, zda se člověk narodí v krizi, v době války, v době blahobytu, do rodiny migrantů, či do rodiny příliš pracovně vytížených rodičů. Zda mají na zahradě bazén, či bydlí v azylovém domě, jak dlouho určitý typ prostředí na jedince působí, zda se ho týká přímo, či jen zprostředkovaně.  

Další rovinou je Mezosystém. Projevují se v něm především vlivy původní rodiny a v ní uplatňovaných výchovných principů, úrovně vzdělání, kvality vrstevnických vztahů, pracovního zaměření a předchozích partnerských vztahů.

Exosystém sdružuje vlivy, které nepůsobí přímo na jedince, ale pouze na prostředí, ve kterém žijí (covidová doba nás ovlivnila bez vazby na to, zda jsme nemoc měli či nikoliv).

Psychologové věnují ve svých publikacích asi největší pozornost faktorům Mikrosystému.

Jak se v rodině komunikuje, jak se řeší konflikty, jak zdravě – či nezdravě – se členové rodiny stravují, jaké výchovné principy jsou uplatňovány vůči dětem, jak se tráví volný čas, jak jsou rozděleny povinnosti související s chodem domácnosti, jak se dělí finance a kdo o nich rozhoduje, jaký prostor je poskytnut dítěti nejen ve smyslu prostorovém (místo v domově), ale též v čase a v míře pozornosti, která je dítěti věnována.

Prostor je prolínání vztahů i stávání se sebou samým

Obrázek
děti

Existují práce, které analyzují prostor domova ve vztahu k rodinným vztahům (v ČR příkladně práce Vančurovy a Šmolkovy). V některých domácnostech je dítě jakýmsi centrálním prvkem a veškeré aktivity dospělých jsou potlačeny v zájmu dítěte. Přítomnost miminka je v takových domácnostech nepřehlédnutelná i v době, kdy dítě ještě neopouští postýlku. Jinde je naopak jakýmsi nezvaným a vytlačovaným prvkem, kterému se soužití s ostatními nenápadně komplikuje (malé batole, které má mezi svým pokojem a ložnicí rodičů zeď s okénkem ve výši očí dospělého a které musí obejít rozsáhlý byt, aby se k rodičům v noci dostalo). Některým dětem neustále intervenujeme do jejich intimních zón (v dětském pokoji nalepené lístečky s instrukcemi typu „nesvítíš zbytečně?“, „nečti dlouho“, „nejprve úkoly a pak zábava“), takže i ve vlastním pokoji se necítí zcela uvolněně a svobodně.

Pro malé děti, přibližně do 3 let, je domovem především jejich personální okolí. Pokud mají maminku a tátu v souladné a harmonické komunikaci a cítí přátelskou atmosféru, moc nezáleží na tom, kde zrovna jsou. V případě změn jim musí někdo pomoci zorientovat se v měnícím se prostoru . Děti, které mají k této personální harmonii navíc i stejný a neměnný prostor domova, jsou ve výhodě, protože se v něm velmi brzy naučí orientovat. Je důležitým faktorem jejich stability, jistoty a sebevědomí. Kolem osmého měsíce se děti samy a odvážně pouští na výpravy za poznáním a aktivně observují své prostředí a získávají v něm podněty důležité pro kognitivní vývoj. Prostor dítěte je tedy významný nejen v rovině socioemocionální, ale také v rovině kognitivní (poznávací, což souvisí s pamětí, vnímáním, učením, řešením problémů, řečovým vývojem).

Velmi detailně popisuje tento proces poznávání prostoru a postupného oddělování se dítěte od matky M. Mahlerová, která mluví o takzvaném elastickém poutu. Děti vyrůstající v prvním roce života s matkou, respektive s rodiči, v harmonických vztazích (ve smyslu attachment), se nebojí od rodičů pouštět na výzkumné výpravy a zase se k nim po chvíli vrací. Pro posilu, energii, ujištění, že jsou rodiče stále zde a stále pro ně. Děti bez tohoto personálního stabilního zázemí se od rodičů vzdalovat bojí, a tím se šidí o možné nové podněty, tak významné pro psychický vývoj. Mahlerová také popisuje dva významné procesy: jedním je separace (schopnost oddělovat se od svých dospělých a být chvíli sám a autonomní) a druhým proces individuace (schopnost dítěte mít takovou důvěru ve stabilitu svého prostředí, že se postupně formuje jeho sebedůvěra a sebeobraz). Jedná se tedy o proces „stávání se sebou samým“ (dle Mahlerové „zrození psychologického Já“).

V rámci seriálu v následujících měsících postupně projdeme tato témata:

  1. Jak přijmout rodičovství a těšit se na dítě?
  2. Jak na vyvážený výchovný styl?
  3. Jak na pozitivní vztah s dítětem?
  4. Důležitost společných aktivit s dětmi
  5. V řešení konfliktů jděte dětem příkladem
  6. Dítě a prostor, který ho obklopuje
  7. Trocha nepořádku do dětského pokoje patří
  8. Otevřená komunikace o škole
  9. Péče o zdraví v rodině
  10. Jak dětem nepředávat vlastní zlozvyky?
  11. I rozejití rodiče mohou být skvělými rodiči

V kočovných kmenech, kde dochází ke stálé změně vnějšího prostředí, bylo o to pevnější fyzické pouto s rodiči, zvířaty a předměty, které s dítětem cestovali a tvořili mobilní domov. Pokud se dnešní rodiče s nomády srovnávají (stěhují se často za prací v rámci nadnárodních firem a podobně) měli by mít na paměti, že kočovníci měli se svými dětmi skutečně úzký fyzický kontakt. Malé děti byly připoutány často na tělo matky, byly propojeny se sourozenci, případně dětmi z dalších rodin. Byly ve stálém kontaktu s rodiči, viděly je při jejich aktivitách, mohly je stále pozorovat a komunikace mezi nimi byla nepřetržitá. To je dnes, v době vysokého pracovního vytížení (často obou rodičů) a digitálních technologií, poněkud jiné.

Moje maminka, moje autíčko, moje šatičky

Obrázek
dětský pokoj

Kolem třetího roku zaznamenáváme u dítěte vlastnické projevy spojené se slovem „moje“. Jak je s tímto vlastnickým pudem naloženo opět záleží na konkrétní situaci dítěte a na výchově v rodině. Jsou děti, které se začnou automaticky dělit s rodiči a sourozenci, protože vidí, že to tak v rodině dělá každý. Jiné děti si urputně brání každý knoflík a každé jablíčko, jako by vše na světě bylo připraveno jen pro něj. V tomto období je velmi důležité, aby ostatní respektovali, že něco patří skutečně jen dítěti a že je jen na něm, zda to bude s někým sdílet či předmět někomu půjčí. Je to poměrně dlouhý proces a s některými předměty (milovanými plyšáky, se kterými dítě příkladně od narození spí) se nežertuje. Jakékoliv jejich znevažování dítě vnímá velice úkorně.

Počátkem předškolního období (3-6 let) bychom měli dítěti vyčlenit nějaký vlastní prostor. Záleží ovšem na možnostech rodiny. Může to být malá skříňka nebo jen zásuvka, někde celý pokojíček. Důležité však je, že s delegováním vlastnictví by se měla pojit zodpovědnost k němu. Úklid vlastního prostoru v mezích možností dítěte, rovnání předmětů, estetické ztvárnění prostoru (různé nástěnky s obrázky dítěte, květiny, barevné ladění prostoru), do kterého dítě může a má zasahovat. Rodič by měl od počátku zdůrazňovat, že on pomáhá dítěti rovnat jeho předměty, a ne, že dítě pomáhá rodiči uklízet hračky ve vlastním prostoru. Jak si dítě v tomto období hraje, včetně péče o hračky, oděvy a prostor, tak se učí a následně pracuje. Vlastnit něco svého je výborná průprava pro péči a zodpovědnost o vlastní prostor a majetek v dospělosti. Dítě by tedy mělo mít vlastní prostor, byť někdy zcela skromný.

Měla jsem možnost kontaktu s dětmi v různých institucích, a jednoznačně negativně vnímaly, že v některých případech neměly nic svého – ani vlastní zásuvku, kterou by si mohly zavřít před ostatními. Často hledaly nějaké vlastní řešení  a měly skrýše někde na zahradě dětského domova, nebo pod kobercem ve společné herně. V domovech rodinného typu tuto „prostorovou deprivaci“ řešili. Děti patřily ke stále stejné skupině pečovatelů, k jedné kuchyni a ložnici. Měly vlastní oblečení, skříně, či psací stoly.

Pravidla společného prostoru

Obrázek
obývací pokoj

I v rodinách může nastat komplikovaná situace, když se narodí sourozenec a po nějakém období začne sdílet společný prostor se svým starším bratrem, nebo sestrou. Velmi často musí rodiče pro společný prostor stanovit nějaká pravidla, která soužití různě starých dětí usnadní. V podstatě je to ale velmi dobrá průprava pro rozvoj empatie, pro schopnost dohodnout se, pro schopnost dělit se a sdílet. Odlišná situace je často mezi sourozenci téhož či opačného pohlaví. Svou roli také hraje časový odstup mezi nimi, ale dle mého soudu je nejdůležitější celková atmosféra v rodině, která s možnými sourozeneckými konflikty umí pracovat a pozitivně je využívat pro budoucnost dětí.

V posledních letech se setkávám se značnými problémy dětí předškolního věku ve střídavé péči, kterým se pravidelně mění jejich intimní prostor domova. Nejen kvalitou, ale také zvyky, které v obou domovech panují. Někdy dokonce rodič rozdílnost zdůrazňuje. Tady je to jiné, tady se neuklízí, tady se večer nekoupeme – aby ukázal dítěti, že s principy v druhé domácnosti nesouhlasí. Setkala jsem se i s tím, že v případě znovusložených rodin nově vytvořený rodičovský pár samozřejmě předpokládá, že si jejich ratolesti z předchozích rodin budou rozumět, hrát si spolu, mít se rády, a především sdílet společný dětský pokoj. Pro obě dotčené děti je to často utrpení. Jeden vnímá druhého jako vetřelce ve své intimní zóně a druhý se cítí nevítaný, jako na návštěvě. Často je smutný, že nenachází klid a možnost být sám sebou, být chvíli sám a cítit se jako doma.

Projevy mezi novými sourozenci někdy mohou dokonce připomínat projevy šikany. Děti mladšího školního věku, v období takzvaného hodného dítěte (přibližně do dvanácti let), se často neozvou, ačkoliv trpí. Snaží se svým rodičům vyhovět a dělat jim především radost. Starší děti už se umí vyjádřit a ozvat lépe. Proto by rodiče vůči nim měli být vnímaví.

Prostor dítěte jako významný formativní faktor jeho psychického vývoje je široké téma a výše uvedený text lze vnímat pouze jako malou inspiraci k zamyšlení. Mohli bychom příkladně mluvit o prostoru městských aglomerací, vyčleněných pro děti a jejich bezpečný vývoj, o rozvoji estetického cítění, o schopnosti sdílet prostor ve škole, či mezi sourozenci, o vytváření vlastního prostoru mezi vrstevníky v době dospívání, o prvním prostoru, který ve svém těle vytváří budoucí maminky a které jsou pro různé plody (foetus) různě pohodlné a v různé harmonii s matkou.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

 

Autor/ka

Dětská psycholožka, vysokoškolská pedagožka a členka řady odborných společností. Vystudovala klinickou a sociální psychologii na Filozofické fakultě UK v Praze. Působila mimo jiné v poradnách, jako psycholog pro děti v náhradní péči, provozuje soukromou psychologickou poradnu a vyučuje psychologii na Filozofické fakultě UK.

Odborná knihovna:
Články:
chlapec

Jaký prostor má k dispozici vaše dítě?

Choices