Vliv rozvodu na duši a chování dítěte

Každý rok zažije v České republice rozvod svých rodičů na třicet tisíc nezletilých dětí. Nezáleží na tom, v jakém věku dítěte k rozpadu rodiny dojde, protože jím tak či onak trpí všechny děti. Na rozdíl od dospělých situaci nechápou, neumí se s ní racionálně vypořádat, cítí se zcela vykořeněné a nejisté. Doslova ztrácí půdu pod nohama, protože největší jistota jejich života – bezpečí rodiny s tátou a mámou – se rozpadla jako domeček z karet. Je proto logické a pro reakci dětí na rozvodovou krizi příznačné, že se v něčem zhorší…

Obsah článku:

• Možné reakce dítěte na spory mezi rodiči
• Obecná pravidla pro dítě a rodiče po jejich rozvodu
• Pravidla vzájemné komunikace mezi rodiči a dětmi po rozchodu 

Možné reakce dítěte na spory mezi rodiči

Reakce dítěte na spory mezi rodiči může být různá. Odvíjí se od věku dítěte, od jeho vlastností, temperamentu, charakteru, od toho, jak bylo zvyklé již v minulosti bojovat s různými překážkami, jak se jim dokázalo s pomocí dospělého postavit. V mnoha situacích jsou reakce, které zde uvádíme, jakýmsi obranným mechanismem dítěte, dítě chce na sebe upozornit, aby si ho dospělý všiml. Mnohdy mají reakce psychosomatický nádech – je to touha upozornit na sebe a na to, že něco není v pořádku.

Dítě jako kdyby volalo: „Něco se mi děje, nechte toho sporu, který máte mezi sebou, usmiřte se a pojďte se starat o mě, oba dva.“

Mnohdy to nejde. Lze ale dítěti pomoct, aby do těchto stavů nepřicházelo nebo aby to bylo jen ve velmi omezeném množství. Přečtěte si, s čím vším se můžete u dítěte setkat a jak mu v té které situaci pomoct.

↑ nahoru

Noční děsy

Je to stav dítěte, který se projevuje asi od osmého měsíce věku do konce mladšího školního věku – cca do jedenácti let. Dítě se v noci jakoby probudí (jeho vnímání však není plné) a začne křičet mnohdy jen útržkovitá slova, mnohdy něco, co nedává vůbec žádný smysl. Rodiči se zdá, že je dítě probuzené, protože má otevřené oči, ale není tomu tak.

Rozdíl mezi noční můrou a nočním děsem je v tom, že při noční můře dítě dokáže při úplném probuzení (buď v danou chvíli v noci, nebo v dalším dnu, až se probudí) říct, co se mu zdálo. Dokáže si vzpomenout a rodič jej pak na základě konkrétního sdělení může uklidnit. Při nočním děsu je prožitek dítěte intenzivnější, hlubší, uklidnit dítě je obtížnější a nedokáže si na to, co se mu zdá, vzpomenout.

Co s tím?

Příčinou bývá určitý prožitek, který dítě zažilo během dne. Nemá ho však vysvětlený, nerozumí mu nebo měl tak vysoký stupeň, že to jeho psychika nezvládla. Důvodem může být hádka rodičů – nevysvětlená, napětí doma – nevysvětlené, nepříchod jednoho z rodičů domů – nevysvětlený, pláč matky – nevysvětlený.

Důležité tedy je, pokud se děje nějaká situace, která není v rodině standardní, aby ji rodič vysvětlil nebo dal dítěti příležitost, aby se zeptalo na to, čemu nerozumí. Dítěti pomáhá ventilace pocitů, rozhovor a fyzická aktivita - cvičení, běh, jízda na kole… Je zapotřebí na to nezapomínat, aby se pocity v dítěti nevršily. Pokud by se to stalo, může reagovat na normální situace neadekvátně – více emocionálně, více zpupně, více rozhořčeně.

Čťěte také:
Problémy se spánkem

Pomočování

Také obnovené pomočování v tom případě, že již dítě dovedlo dobře chodit na záchod, může u dítěte nastat kvůli náročné situaci hádek, sporů nebo možnému rozchodu rodičů. Pomočí se ve chvíli strachu před rodičem nebo když je přítomno něčemu, čeho se bojí (prudká hádka…), co si nedovede vysvětlit.

Rodič se tohoto projevu ve většině případů poleká, neví, co s ním. V některých okamžicích má pocit, že to dítě dělá schválně, nedokáže si v první chvíli spojit napětí, které na ně působí, a jeho projev.

Co s tím?

Pokusit se přijít na důvod. Dítě netrestat, nevyhrožovat. Pokud je to možné, příčinu odstranit, snížit, vysvětlit, komentovat… Dítě může takto reagovat i z přemíry napětí, které v danou chvíli prožívá. Pokud by to tak bylo, nebo by rodič měl toto tušení, je zapotřebí hledat, jak toto napětí snížit.

↑ nahoru

Zhoršení školního prospěchu

Tento projev je také typický pro dítě, které si prožívá obtížnou situaci v domácím prostředí spojenou s hádkami nebo rozchodem rodičů.

Některý rodič má zkušenost, že jeho dítě je dobrý školák, ve škole se mu daří. Pokud však začnou doma „haprovat“ vztahy, nedaří se, rodiče jsou k sobě lhostejní, nebo se naopak hádají nebo se nevidí, protože jeden z nich se vyhýbá pobytu doma, může se tento stav projevit i na dítěti v jeho školním prospěchu. Z jedniček mohou být trojky i pětky. Učitel dítě nepoznává a může to ve vztahu k němu i negativně komentovat, což také jeho stav a prožitky nezlepší. Dítě se nemůže na učení soustředit, myšlenky se mu stále honí v hlavě. Jsou zaměřené na domácí situaci, co a jak bude…

Co s tím?

Především dítěti pomoct, orientovat ho v situaci, že to není tím, že by učivo nezvládalo, ale chce to víc soustředěnosti z jeho strany. Pomoct mu v této chvíli učit se ji. Pokud mu něco vrtá hlavou, ať se zeptá. Ať střídá častěji fyzickou aktivitu s aktivitou psychickou, kdy se má soustředit na učivo. Ať si zopakuje to, co se už naučilo, po částech. Jestliže to rodič považuje za vhodné (jsem toho zastáncem), je zapotřebí také informovat učitele o nové situaci v rodině, aby se k tomu mohl nějakým způsobem postavit.

Projevy spojené se somatickými prvky

Dítě si začne stěžovat na bolesti břicha, bolí ho hlava, chce se mu zvracet… Pokud přijde k lékaři, je vše v pořádku, žádné známky nemoci nejsou patrné.

Ve většině případů tak dítě na něco reaguje. Například slyšelo v noci hádku a ráno není otec doma (i když to tak většinou bývá), dítě má obavu, že odešel a již nepřijde. Matka je smutná, nevšímá si ho, nebo je naopak velmi rozhořčená, stále telefonuje svým kamarádkám a sděluje jim, co se stalo.

Dítě tedy svým projevem chce dát najevo, že má obavu, strach, jak vše bude. V pozdějších chvílích může takovým způsobem reagovat i na to, když má například odejít od jednoho rodiče k druhému. Tyto zkušenosti mám spíše s dětmi ve věku předškoláků nebo mladšího školního věku. 

Co s tím?

Důležité je především lékařské vyšetření, aby si byl rodič jistý, že dítěti skutečně nic není, že jeho projev nemá fyzickou příčinu. Pokud se vyloučí fyzická příčina, znamená to, že příčina je psychická. Dítě nezvládá situaci, která na něj doléhá, nedokáže se k ní postavit, neví si s ní rady a reaguje tímto způsobem.

Podstatné je, aby rodič nepodlehl tomu, že je dítě nemocné. Rodič si má uvědomit, že dítě takto projevuje svoji úzkost, strach, obavu. Má nabídnout dítěti vše, co potřebuje, aby mu bylo lépe – lék, obklad, kýbl k tomu, aby se vyzvracelo… Má si s ním také v klidu sednout a říct mu, že se mu zdá, že ho něco trápí, něco není z jeho strany v pořádku, ať o tom mluví, ať chce od něj odpověď.

Ať přistoupí k situaci jako k překážce, kterou se pokusí za pomoci rodiče zdolat. Svým psychosomatickým projevem se ji snaží jako by obejít, neřešit ji. Může se pak stát, že pocit obavy a strachu u dítěte zůstane delší dobu, protože by se neřešila podstata problému. Proto řešte, mluvte…

↑ nahoru

Nechutenství

Nechutenství, které může vyústit až do mentální anorexie, může být reakcí dítěte na stav a ovzduší v rodině v době, kdy se rodiče rozcházejí nebo se doma dějí velké hádky, dusno, křik…

Dítě začne odmítat potravu, nejí s ostatními příslušníky rodiny, nechce se dotknout toho, co je připraveno na stole ke společnému jídlu, schovává se s jídlem (pokud vůbec nějaké jí).

Dalo by se říci, že mentální anorexie je nemocí vztahů – vztahů v rodině, přehlížení citových potřeb, které dítě požaduje.

Co s tím?

Tady je zapotřebí samozřejmě hlubší analýza toho, co se děje, společně s odborníky na odborných pracovištích.

Někdy samotná krize v rodině může být jen vyústěním toho, co již dlouho v rodině nefungovalo. I přístup dítěte a jeho projevy mentální anorexie mohou být tedy vyústěním již dřívějšího nezájmu nebo nepozornosti rodičů k němu – jak prožívá svůj život, kdyje spokojené, co mu dělá radost, co mu dělá starost, z čeho je nešťastné, čemu nerozumí…

Je zapotřebí se i s pomocí odborníka nad celou rodinnou situací zamyslet a podstoupit rodinnou terapii, která by mohla dítěti pomoct.

Čtěte také:
Poruchy příjmu potravy v dětsví a dospívání

Koktání

V některých momentech reaguje dítě na rozpor mezi rodiči i formou určitého úniku – koktáním. Je to vlastně projev toho, že má v sobě větší emoční náboj a neumí se s ním „poprat“. Koktání znamená, že se dítě zadrhává v řeči, nejčastěji bývá charakterizováno jako dětská neuróza – to znamená, že dítě nemá nijak poškozenu centrální nervovou soustavu. Příčinou jsou v tomto případě konfliktní mezilidské vztahy, které dítě vnímá, a které na něj nějakým způsobem doléhají. Nedokáže zátěž, kterou prožívá, projevit jinak, nedokáže se rozbrečet, rozkřičet, rozběsnit, jít do náruče tomu nejmilejšímu, kterého má ve svém okolí, a všechno mu říct. Koktání je jeho reakcí na zátěž, kterou prožívá.

Co s tím?

Mluvit s dítětem o tomto stavu, dát mu prostor k tomu, aby mohlo ventilovat svoje pocity, svoje úzkosti – jakýmkoliv pro rodinu přijatelným projevem. Dát mu prostor k mluvení a ke vznesení jakékoliv otázky, která ho napadne.

Mnohdy nelze situaci řešit, ale lze ji nějakým způsobem trochu uvolnit, pokud je sdělená. V některých chvílích dítěti pomáhá, že vnímá, že se rodič také nemá moc dobře, je proto vhodné mu sdělit, že i on si s tím neví rady, ale chce mu nějak pomoct. Rodič se má snažit být rozhodný a jistý.

↑ nahoru

Dítě se cítí vinno

V některých případech se stává, že se dítě samo obviňuje za vzniklou situaci. Ono si připadá vinno, zaobírá se tím, co udělalo špatně, vyčítá si, že nebylo hodné, špatně se učí. Ono je vinno, že se rodiče hádají, že si nerozumí, že už nejsou spokojení. Kdyby dítě nebylo, bylo by určitě všechno v pořádku a rodiče by se nehádali. I takové sebeobviňující myšlenky může dítě mít. Vina dítě sžírá. Stává se více smutným, není spokojeno samo se sebou, není spokojeno mezi kamarády, protože ho tato myšlenka stále provází, může se zhoršovat ve školním prospěchu…

Co s tím?

Velmi pevně, láskyplně, komunikačně z dítěte tuto vinu sejmout. Ono není vinno. Díky tomu, že se narodilo, se mohly nějaké vlastnosti rodičů více projevit. Mohlo se to díky tomuto faktu však pouze více ukázat. Mohla se více ukázat sobeckost jednoho z nich nebo obou.

Mohlo se projevit to, že nejsou schopni nést větší odpovědnost, která je nyní zapotřebí. Je nutné to dítěti opakovat a chránit ho před jeho myšlenkami nebo mu je znovu vysvětlit.

Pokud by se to znovu stalo a rodič by znovu slyšel jeho sebeobviňování, má dítě vždy slyšet, že s tím rodič nesouhlasí. Má mu to být opět vysvětleno – v některých případech i trochu pevněji nebo striktněji, tato pevnost u něj může vyvolat větší jistotu. Díky tomu může dítě svůj názor na sama sebe pozměnit. Je důležité, aby v něm nenarůstal pocit viny z toho, co ono samo nezavinilo!

Zvýšená ukázněnost, vzornost

U některých dětí se může v době krize v rodině objevit také jejich zvýšená ukázněnost, pořádkumilovnost, klidnost, dítě je ve zvýšené míře hodné, „dělá to, co vidí na očích rodičů“. Ve většině případů se domnívá, že takto dokáže ještě něco napravit, dokáže situaci doma uklidnit a „zažehnat“ tak rozchod rodičů.

Je to nepřirozená a nepřiměřená reakce dítěte. Takovým způsobem si nechává emoce v sobě ukryté a nedokáže je projevit. Možná se zlobí samo na sebe, obviňuje se. Právě tomu má rodič zabránit.

Někdy se stane, že je rodič tak plný vlastních prožitků, vlastního žalu, hledání řešení, obviňování, nejistoty…, že není schopný vidět to, jak se tím trápí jeho dítě. Pak může pomoct někdo jiný z blízkých, kdo na to rodiče upozorní a pomůže mu, aby nějakým způsobem na dítě reagoval.

Co s tím?

Nenechat v tom dítě samotné. Sejmout z něho pocit viny vysvětlením. Říct mu, že ono není vinno. Je hodné, že se snaží teď chovat lepším způsobem. Tím vlastně rodiči pomáhá, protože nezlobí, nepřidává mu starosti.

Rodič mu chce ale pomoct, aby se víc smálo, aby víc zlobilo, aby bylo takové, jak jej zná. Aby bylo znovu přirozené. Má také dítěti vysvětlit, že svým přístupem (větší poslušností…) rozchod rodičů neoddálí nebo mu nezabrání – pokud to tak je. Rodiče mu mají sdělit také opravdový důvod jejich možného rozchodu, pokud to dítě ještě neví. Je-li to možné, má se také jejich pozornost znovu nasměrovat i na prožitky dítěte.

↑ nahoru

Neposlouchání, používání sprostých slov…

V období, kdy se vrší hádky nebo mlčení nebo se blíží rozchod rodičů, se někdy rodič setká s tím, že dítě začne používat nadávky – i ve vztahu k rodičům. Neguje skoro všechno, co mu rodič řekne, nechce, neposlechne, nepůjde, neudělá, je mu všechno jedno, může se na to…

Tuto svoji neurvalost ve většině případů používá dítě ve vztahu k tomu, kdo je osobnostně slabší, křehčí, kdo je více zranitelný – většinou jsou to tedy matky. Jen málokdy to bývá otec dítěte. Může se to stát u malých dětí v předškolním věku (dítě ani často neví, co sprosté slovo znamená) i u dětí starších, samozřejmě především v pubertě.

Co s tím?

Pokud se takto dítě nechovalo v dřívějších dobách, je to zřejmě známka určitého protestu proti všemu, co se stalo, co se děje u něho v rodině. Dítě má zřejmě v sobě nahromaděné negativní emoce, neví si s nimi rady, a tak je používá ve formě útoku proti tomu, koho má nejraději. U mladších dětí, které ještě nevědí, co dané slovo znamená, se může také projevovat to, že chtějí tímto způsobem na sebe upoutat pozornost.

Tady je zapotřebí rozlišit dvě úrovně chování dítěte. Jedna je ta, že jsou zřejmě v něm samotném nahromaděné emoce, se kterými si neví rady a které ventiluje. Pokud je ventiluje ve vztahu k druhému člověku, má být vedeno k tomu, jak to na něj působí, jak je to negativní, co to všechno u něj vyvolává. Má být vedeno také k tomu, že to narušuje jejich vzájemný vztah.

Druhá úroveň má dítěti dovolit a najít spolu s ním způsob, jak si může dané emoce vyventilovat formou fyzické aktivity, fyzické práce, komunikace, která mu s touto ventilací pomůže.

Pokud se zklidní, pak je příhodná doba, aby ze sebe i slovně vydalo to, co se v něm děje. Někdy je i vhodné a dobré, pokud má dítě možnost použít tvrdší slovo už ne ve formě útoku, ale ve formě povídání spolu s rodičem. Prožité emoce se tak z něj více dostanou ven, pomůže mu to.

Lhostejnost

Některý rodič pozoruje u svého dítěte také zvýšenou lhostejnost, na kterou není zvyklý. Jako by se ho nová situace v rodině vůbec netýkala. Nezajímá se o to, co se v rodině děje, ani o to, zda má z toho rodič trable, zda ho to trápí. Dítě si s tím ale vlastně neví rady. Lhostejnost může být obranná póza dítěte. Nechce nebo se brání tomu, aby se ho dotýkalo to, co se v domácnosti děje. Tato změna (rozchod rodičů), která se v rodině chystá nebo o které rodiče uvažují, však zasáhne i jeho život. Je proto důležité, aby se lhostejnost změnila na zájem.

Co s tím?

Nenechat dítě v klidu. Krátce ho informovat o tom, co se děje, jaký je stav v rodině. Také ho požádat o pomoc, a to v něčem konkrétním, kde bude vidět, že rodiči snižuje starost s péčí o domácnost a podobně.

Je také důležité, aby rodič mluvil s dítětem o tom, zda to není z jeho strany pouze nějaká póza. Zda se nebrání právě tím, že nechce nic slyšet, nic vnímat. Dítě by pak bylo oploštěné o emocionální prožitky a k tomu by nemělo dojít. Pokud má tedy rodič zkušenost, že se u dítěte něco děje, měl by jej provokovat k reakci. Především by se mu měl svěřit – krátce a ne vyčítavě – s tím, jak si on situaci prožívá. Neměl by se bát mu dát nahlédnout do svého prožitkového světa. Je to pro život dítěte a rodičů obohacující. Více poznávají život jeden druhého.

↑ nahoru

Lež

Jednou z reakcí na rozchod nebo spory rodičů může být u dítěte zvýšená lhavost. Rozdíl mezi fantazijním myšlením a lživostí je definován věkem kolem pěti let. V tomto období má mít dítě ve vnitřním prožívání již jasně definované, co je jen fantazie a co je lež.

Lží ve většině případů chce dítě na sebe upozornit, zranit někoho. Dítě chce, aby se o této lži rodič dozvěděl, aby ho vyburcovala k reakci. Prvotně si dítě často neuvědomuje, že reakce rodiče bude negativní.

Lež je projevem toho, že dítě žije v nějakém světě, kde mu není moc dobře. Utíká proto do lži – do situace, kterou si vysní. Samo ví, že to není moc pravděpodobné. Chce, aby tomu i ostatní uvěřili. Aby se stalo něčím zvláštní, aby upoutalo pozornost na sebe. Má ale vědět i o rizicích, které ze lží vycházejí. Že může být i ono vnímáno jako negativní, jako že něco provedlo.

Co s tím?

Pokud se lež dozví rodič, je zapotřebí zareagovat. Kolem dané lži by se neměla dělat věda. Rodič by si měl s dítětem sednout a měl by mu říct, jaká je skutečnost. Pokud by to bylo možné a mohl by přizvat ke komunikaci i druhého rodiče dítěte, bylo by to velmi vhodné. Dítě by pak mělo zkušenost, že se dozvědělo pravdu z obou stran. Nemělo by dál pochybnost.

Čtěte také:
Lež a lhaní

Drobné krádeže

V období, kdy rodiče řeší spory a je možný jejich rozchod, se mohou objevovat také protestní drobné krádeže dítěte. Jsou to krádeže, kdy dítě neukradne danou věc tak, aby se na to nepřišlo, ale udělá spíše vědomě něco, čím by na sebe více upozornilo.

Zase tímto způsobem touží po tom, aby se poměry v rodině urovnaly, aby si ho rodiče všimli a začali se o něho zajímat, volá tak po nápravě situace. Obrazně řečeno – neumí to jinak, nebo má pocit, že takto více upoutá pozornost rodičů. Možná také cítí, že je to tak negativní způsob chování, že musí  reakci rodiče vyprovokovat.

Co s tím?

Je-li to možné, tak hned nevybuchnout, nehubovat, neútočit. Pokud by to totiž rodič udělal, asi by to zablokovalo otevřenost dítěte a chuť říct důvod jeho chování.  Důležité je přijít na to, co je za tím. Nechat dítě mluvit o svých pocitech, co se v něm děje, z čeho má obavu, čemu nerozumí…

↑ nahoru

Útěk z domova

V některých situacích se stává i to, že dítě chce utéct z domova nebo skutečně uteče. Někdy má tento čin rozmyšlený, schraňuje si nějaké druhy potravin, deku, aby bylo vyzbrojené na pobyt venku. Ve většině případů mám zkušenost s tím, že dítě utíká najednou, například při hádce. Je to v době jeho zkratu na základě určité situace.

Opět je to v některých případech nevědomá a v některých vědomá reakce dítěte na to, že něco není v pořádku, že to není v normě tak, jak je na to doma zvyklé. Utíká pryč z této situace, protože ji nechce dál snášet. Při tomto zkratu si neuvědomuje, že daná situace nemá pokračování, nemá budoucnost. Přijde noc, nebude vědět, kam jít, kde přespat. Může se stát, že bude mít obavu být venku, v lese, bude se chtít vrátit.

Nebo dítě uteče proto, že chce, aby si rodiče tohoto problému více všimli, aby se přestali hádat, aby tak na sebe více upozornilo. Aby jejich reakci přerušilo.

Předpokládám, že si také dítě neví rady se svými pocity. Jsou v něm nakupené, je jich přemíra a neví, co s nimi.

Co s tím?

Samozřejmě při samotném útěku dítěte (když to rodič zjistí) je důležité jít ho hned hledat a zalarmovat pro toto hledání i další kamarády a přátele, kteří by mohli tušit, kde ho najít. Důležité také je, aby rodič vždy zkontroloval, když jde spát nebo když má dítě v určitou dobu přijít domů, zda se to stalo, zda je v posteli.

Poté, co rodiče nebo jiní lidé dítě najdou, je důležité ho uklidnit, obejmout (v mnoha případech je i ono samo neklidné z toho, co vlastně udělalo) a v určitém časovém sledu mu vysvětlit příčinu, kvůli které zřejmě provedlo tento útěk. Je důležité ho ujistit, že ho rodiče mají stále rádi, že s ním počítají, že se o něj budou starat. Nebo pokud to bude jen jeden rodič, tak že se o něj bude starat on. Toto ujištění je pro dítě velmi důležité. Stává se pro něj jistotou, jak věc bude probíhat dál, i když rodič neví vše, alespoň to, co ví, je zapotřebí dítěti říct.

Útěk k partě

U starších dětí – konec mladšího školního věku (jedenáct let) a období pubescence – mám také zkušenost s tím, že utíkají z domova k různě zaměřené partě. To, že rodiče mají starosti sami se sebou a se svým vztahem, nemohou nebo nemají sílu se v určitém věku dítěte o něj intenzivně starat, tak jak by to vyžadovalo, může způsobit to, že tento útěk k partě a vztah s jejími členy je intenzivní – je intenzivnější než vztah s rodiči.

Rodič má pak obavu z toho, jaká tato parta je (pokud o ní vůbec ví), má obavu, zda nebude na dítě špatně působit její vliv, názory, postoje. Zda v partě budou drogy, cigarety, alkohol… Samozřejmě že okruh kamarádů, se kterými se dítě setkává a chce se setkávat, do tohoto věku patří a bylo by zvláštní, pokud by to tak nebylo.

Co s tím?

Ze strany rodiče nelamentovat, nekřičet, nezuřit, nevyčítat, prvotně nezakazovat. Pokud by se to stalo ve chvíli afektu, domnívám se, že by se dítě zatvrdilo a vůbec by nebralo názor rodiče v potaz. Díky silnějšímu vzdoru by se dostalo do opozice a schválně by udělalo to, co mu rodič zakázal.

Je ale potřeba, aby rodič sdělil dítěti vše to, co se v něm odehrává. Má o něj obavu, strach, nechce, aby to pokračovalo, ví, že si tak (v případě alkoholu, cigaret…) kazí zdraví. Rodič by měl také dítěti říct to, co se s ním dělo, jak si prožíval on sám situaci rozchodu. Pokud byl mezi nimi dobře nastartován vztah v době dětství, věřím tomu, že je možné ho znovu obnovit.

Čtěte také:
O nevhodných přístupech v rodičovské výchově, psychickém násilí a jeho vlivu na vývoj dítěte

↑ nahoru

Zamlklost

V některých rodinách se objevuje to, že je dítě po známkách sporů nebo možnosti rozchodu rodičů více nemluvné, než jak jsou na to rodiče zvyklí. Chodí a má hlavu plnou myšlenek, přemítá si o čemsi, rodiče neví, o čem. Je zadumané, zamyšlené, jeho věty jsou jen útržkovité…

Co s tím?

Opět zkusit s dítětem mluvit o tom, co se s ním děje. Někdy vyvolá tuto zamlklost jeho nejistota, kdy neví, co bude, co se stane. Jindy slyší necelou informaci a neví si s ní rady, je mu nesrozumitelná. Nebo slyší o podobné situaci vyprávět svého spolužáka a to mu přináší do srdce a do mysli různé otázky, které však nesdělí. Je tedy důležité nabídnout mu, že ve vztahu k němu chce být rodič otevřený, ať se ho zeptá na vše, co ho napadá, čemu nerozumí, co mu vrtá hlavou. Toto společné sdílení náročné situace může dát dítěti najevo, že ji nese ještě s někým.

Je to důležité pro vytváření větší jistoty dítěte. Ta mu přináší klid a také ho více ujišťuje o vzájemné důvěře a vztahu mezi ním a rodičem.

Zhoršení vztahů s vrstevníky

Při obtížích v domácím prostředí se může projevovat ze strany dítěte také zhoršení vztahů ke kamarádům. Může být méně mluvné, může se utrhovat na kamarády, nemluvit s nimi, může se stydět před ostatními, může se jim vyhýbat.

Pro kamarády nebo spolužáky je to nezvyklé, protože byli zvyklí na to, že se dříve s nimi bavilo, bylo družné, možná to byl smíšek, komik třídy. Pokud jim v tom nikdo nepomůže, může se stát, že se obrátí k dítěti zády a nechají ho v jeho postoji samotné.

Co s tím?

Tady je parketa pro samotné děti, aby pomohly, pro učitele, pro rodiče i pro rodiče dětí, které si všimly tohoto chování u kamaráda.

Především je důležité, aby dospělí pomohli ostatním kamarádům nenechat toto dítě dlouho se trápit samotné. Mnohdy může být důvodem trápení právě pocit jeho samoty. Může to být také pocit, že nikdo jiný si to ještě neprožil. Důležité je, aby dítě nebylo osamocené v této své nové a obtížné situaci.

↑ nahoru

Popření

Rodič nebo jiný příbuzný se setkává s takovým přístupem dítěte, kdy ono samo roztržky nebo konflikty nebo nestandardní situaci doma popírá. Pokud se ho například babička zeptá, zda je doma všechno v pořádku a jak se vlastně má, vždy odpoví s úsměvem, že je vše v pořádku a má se velmi dobře. Babička ovšem ví, že v rodině vše v pořádku není, maminka chodí uplakaná, řekla  jí také, že se něco děje, babička se tedy domnívá, že by tato situace měla působit i na dítě.

Dítě se tak jakýmsi způsobem snaží uchránit toho, že ho budou fakta bolet. Snaží se situaci obejít, nevnímat ji, popřít ji, odejít od ní nebo ji odsunout.

I když rodič vnímá situaci ve své podstatě pozitivně – může mít někdy dojem, že se to jeho dítěte nedotýká – není tomu tak. Dětská frustrace nebo potlačené emoce se v něm mohou ukládat a mohou vyjít najevo ve chvíli, kdy to nikdo nebude očekávat.

Co s tím?

Nebát se dítěti komentovat to, co rodič vnímá a zažívá spolu s ním. Mluvit o tom, jak situaci prožívá rodič sám. Nenutit do komunikace dítě, dát mu ale nahlédnout do rodičovského prožitku. Také mu říct, že podle jeho názoru není možné, aby si to nějak neprožívalo i ono. Říct mu, že se rodiči zdá, že se snaží před situací uniknout, utéct, schovat se. To mu může pomoct, aby i ono samo otevřelo vlastní nitro tomu nejbližšímu – svému rodiči.

Zvýšená rozmazlenost

V některých případech se můžeme setkat s tím, že dítě, které prožívá hádky nebo rozchod rodičů, je zvýšeně rozmazlované. Nemá hranice, může si dělat, co chce, může si také ukázat, na co chce, a dostane to. Ve většině případů to takto praktikuje jen jeden rodič, někdy oba rodiče a snaží se předhánět v tom, čím ho obdarují, co pro něj udělají, co mu dovolí.

Rodič si tak dítě kupuje materiálními dary, které se mu mohou nějaký čas líbit. Pokud by se tak dělo delší dobu, mohlo by se do budoucna stát, že by bylo dítě ploché, co se týká jeho citových prožitků, a mohlo by to mít následky i do jeho dalšího života při navazování kontaktů s jiným pohlavím.

Do určité míry chápu tento přístup rodičů. Snaží se pomocí něj alespoň nějak odstranit nebo odejmout tíhu a napětí, které dítě zřejmě prožívá. Z mého pohledu to však není dobře. Dítě si může na tento přístup zvyknout, může ho zaskočit, pokud se najednou po nějaké době změní. Může být také překvapené, že tento přístup nerespektuje i další dospělý – učitel, prarodič, vychovatel v družině… Otázkou také zůstává, jak si při tomto postoji dítě váží věcí i lidí, jak se v tomto jeho přístup mění.

Co s tím?

Pokud si tohoto faktu všimne druhý rodič či prarodič a chce s tím něco dělat, je zapotřebí jednat jemně, obezřetně, ne formou útoku. Vysvětlit dítěti danou situaci by měl rodič, který mu není schopný dávat takový přísun věcí. Je důležité, aby vytáhl to, co on dává dítěti – čas, prožitky… Důležité je, aby nezmizel projev, kdy se vytváří vztah mezi rodičem a dítětem. Ten se formuje především právě díky prožitkům, které spolu zažijí, díky času a společné komunikaci a díky hře, kdy si mohou opravdu spolu hrát, spolu sportovat, spolu jít do kina…

Měl by se snažit o dané problematice promluvit i s tím rodičem, který dítě obdarovává. Je zapotřebí, aby dítě nežilo v opojení z věcí. Mohlo by si na to velmi rychle zvyknout a pokulhávat v budování vztahu mezi ním samotným a rodiči. Také by mohlo začít zneužívatsvého postavení a manipulovat s tím rodičem, který jej nezvládne takto obdarovávat. Toho by to mohlo rozčílit, mrzet, mohl by zaútočit i ve vztahu k dítěti.

↑ nahoru

Koalice dítěte s rodičem proti druhému rodiči

V některých situacích se také stává, že si rodič dělá nárok na dítě. Svěřuje mu všechno, radí se s ním o všem, dělá z něj jakéhosi spojence proti druhému rodiči. Dítě se tak stává společníkem, spojkou rodiče, stává se jeho „partnerem“. Dostává se do role, kdy cítí, že má rodiče více chlácholit, utěšovat, má ho vyslechnout, má mu být oporou a podporou. Může vnímat také určitou rozpolcenost, v některých chvílích nesouhlas s celou situací, neví si s ní rady. Jednoho rodiče nechce zranit, ztratit, v mnoha případech má však rádo i toho druhého.

Je tedy tato koalice dobrá, vhodná?

Podle mého názoru není. Rodič zatěžuje dítě tím, na co ještě není zralé. Přisuzuje mu roli (často obhájce a soudce jednoho a druhého rodiče), která není jeho rolí. Není to tedy z jeho strany rozumné a správné, aby to takto dělal.

Dítěti se pak může stát, že ztratí kus dětství nepřiměřenou cestou – nepřiměřenými požadavky na něho samotného. Tyto požadavky si může na sebe klást i samo dítě.

Co s tím?

Tady chci velmi apelovat přímo na rodiče, aby se takového jednání v zájmu dítěte vůbec nedopouštěli.

Čtěte také:
Rozvod a dítě: Víte, co je syndrom zavrženého rodiče?

Obecná pravidla pro dítě a rodiče po jejich rozchodu

Pravdivá a otevřená komunikace

Doporučuji pravdivou a otevřenou komunikaci s dítětem. Otevřená komunikace znamená, že se dítě bude moct zeptat na to, co ho zajímá, co mu vrtá hlavou. Jsem také příznivcem pravdivé komunikace. Dítě je inteligentní tvor. Častokrát tuší, co se mezi rodiči děje.

Mluvte s dětmi, nejlépe oba dva. Dejte jim možnost, aby se zeptaly na cokoliv, co je napadá. Dítě může mít různé myšlenky, může si věci, komentáře, které někde slyší, různě spojovat. Nedopusťte, aby si v hlavě vytvořilo nějakou mylnou myšlenku nebo něco, co nebude ve finále pravdivé.

Sledujte projevy dítěte

Sledujte projevy dítěte, jak se má, jak a co si prožívá. Často i negativní projevy – zvýšený vzdor, odmlouvání – jsou následkem toho, že dítě prožívá něco, čemu nerozumí, z čeho má strach, co mu není příjemné, co neví, jak dopadne. Na takové projevy reagujte, ale ne kritikou nebo nařízením či fyzickým trestem. To by mohlo zatvrdit dítě v tom, že si pak nebude chtít povídat a svěřovat se. Zkuste mu dané věci vysvětlit, komentovat. Pak se ve většině případů sníží negativní projevy.

Nenechte dítě, aby se zatvrdilo

V mnoha případech si to neuvědomujeme, ale může se stát právě zmiňovaná situace z předchozího bodu. Pokud totiž začnete na dítě reagovat negativně, začnete je kritizovat nebo mu zabraňovat v jeho projevech, může se stát, že se zatvrdí a tím pádem s vámi přestane komunikovat.

To byste neměli dopustit. I kdyby se to stalo, mělo by to být pouze na přechodnou dobu. Pokud byste se k němu chovali příliš odměřeně, shrňte mu pak situaci, omluvte se mu, řekněte, co si myslíte, že to mezi vámi způsobilo, a začněte znovu.

Nikdy neočerňujte nebo neobviňujte dítě

Dítě není vinno tím, že se rozcházíte. Situaci v rukou mají mít rodiče. Oni se mají snažit věci napravit, korigovat. Pokud byste ho vinili, často jde pouze o zástupný problém, kdy rodič nedokáže přiznat svoji chybu a vinu. Dítě pak může cítit pocit provinění, může se vnitřně trýznit, cítit pocity viny, neschopnosti. Nedopusťte to. Přiznejte jako dospělí svoji vinu, neshazujte ji na druhého.

↑ nahoru

Dětská a rodinná psycholožka Ilona Špaňhelová radí, jak minimalizovat dopady rozvodu rodičů na dítě/děti

Pravidla vzájemné komunikace mezi rodiči a dětmi po rozchodu:

• Na důležitých pravidlech ve vztahu k dítěti se domlouvejte, nezapomeňte, že vaše role rodiče ve vztahu k němu neskončila, pokračuje dál. (Mám na mysli, kam například půjde dítě do školy. Kdy s ním budete mimo republiku – tam je zapotřebí pouze oznámení druhému  rodiči.)
• Pokud prožíváte ve vztahu nějakou obtíž, komentujte krátce, že se něco děje, chcete to řešit. Vaše odžití této obtíže má být „provedeno“ jinde než před dítětem. Může se stát, že ono velmi miluje druhého rodiče, o kterém byste mluvili, je pak zmatené, překvapené, celé paf z toho, co mu říkáte.
• Snažte se zachovávat podobný režim dnů a nocí tak, jak ho má dítě i u druhého rodiče – mluvte o tom. Pokud tedy u matky jde dítě spát mezi osmou a devátou hodinou, je špatně, pokud u táty jde spát pravidelně až kolem půlnoci. Někdy se to stát může, jsou to ale mimořádné věci a události. Pokud by to dělal jeden rodič i schválně, aby se dítěti zalíbil a na protest druhému rodiči, považuji to za jeho „malost“ a nevyzrálost.
• Neskrývejte před dětmi dlouho nějakou novinku, kterou prožíváte. Myslím tím například nový vztah. Pokud ho rodič skrývá delší dobu, mám za to, že to dítě přece jen vycítí z jeho chování, z jeho telefonátů v době, kdy si myslí, že ho neslyší… Mohlo by se také stát, že mu novinku řekne někdo jiný, a ne rodič. Pak by mohl vzniknout mezi ním a dítětem pocit nedůvěry.

Článek je výtahem z knihy Dítě a rozvod rodičů, kterou v roce 2011 vydalo nakladatelství Grada Publishing, a.s.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

 Zjistěte si o tématu více:

• KALHOTKOVÁ, D. Adaptace rodiny na porozvodovou situaci a její zvládání dětmi. 2006.
• KRAMULOVÁ, D. Budeme se rozvádět. 2008.
• BERGER, M. – GRAVILLON, I. Když se rodiče rozvádějí: jak pochopit cítění dítěte a jak mu pomoci. 2011.
• BACHÁROVÁ, G. Nezvládám školu: naši se totiž rozvedli. 2009.
• DANČÁKOVÁ, T. Psychologické aspekty rozvodovosti – vliv na děti. 2010.
• ZELEŇÁKOVÁ, Š. Rozvod a jeho dopad na děti v adolescentním věku. 2007.
• KRAMULOVÁ, D. Rozvod rodičů změní pocity dítěte. 2005.
• NUCOVÁ, P. Vliv rozvodovosti rodičů na sňatečnost dětí. 2006.
• HOPUOVÁ, J. Vliv rozvodu na děti. 2006.
• FUSKOVÁ, A. Vliv rozvodu na dítě ve školním prostředí (první stupeň základní školy). 2007.

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.