Jak budovat pozitivní vztah s dětmi?

Autor/ka: Mgr. Anita Michajluková
Datum publikace: 19. 05. 2022, Aktualizováno: 20. 06. 2023
Začnu možná trochu neočekávaně vyvrácením jedné velmi zažité představy, že pozitivní, důvěrný a blízký vztah s dítětem vzniká zejména skrze pozitivní zážitky. Tím hezkým a milým, co mezi námi a dítětem vzniká. Ač se možná z toho důvodu pokoušíme maximálně eliminovat možné konflikty a nepříjemné zážitky, myslím si, že je to trochu jinak. V tomto článku vám chci nabídnout svůj úhel pohledu.

Obsah článku:

Ano, potřebujeme pozitivní zážitky, ale jsou jen malou částí toho, co je potřeba, abychom měli s dítětem vzájemně pozitivní a důvěrný vztah. Ten je totiž třeba budovat i skrze to, že jsme na dítě někdy nepříjemní, přísní, nekompromisní a neoblomní. Vůbec se nesnažíme v klidu dohodnout, ale neváháme dát najevo i svoje negativní pocity a emoce. Důležitou součástí budování pozitivního vztahu jsou možná trochu překvapivě i zážitky ne vždy příjemné – všemožné nepohodlí a nepříjemnosti, které dítě zažije jako součást výchovy pomocí důsledků. Hranice, které stavíme a na kterých pevně stojíme, a jednoznačná NE.

Kočkování na gauči nestačí

Pokud se řekne budování pozitivního vztahu s dítětem, většině rodičů se vybaví legrace při kočkování na gauči, čtení večerní pohádky, hezký výlet, povídání při večeři. Všechno to je moc důležité a žádoucí s dítětem vytvářet a zažívat. Ale málokdo si dává záležet i na druhé polovině procesu. Tou je pevnost rodiče, jasně vymezené mantinely, a zejména výchova k odpovědnosti i samostatnosti dítěte a jeho podpora směrem ven – „do světa“. Pozitivní vztah s dítětem totiž budeme mít tehdy, když samo bude chtít být s námi. To nastane, když bude mít svůj prostor, svoji odpovědnost, bude přiměřeně samostatné a dostane možnost objevovat svět. Dítě podporujeme, když vytváříme situace, ve kterých má možnost učit se, že všechno má své důsledky. Nic není zadarmo a když něco chci, musím pro to něco udělat. Není to tak, že mi všechno projde. Takový prožitek dítě opravdu připravuje na život a až zjistí, že je dobře připravené, rozhodně k vám bude mít pozitivní vztah. Bude ve vás mít důvěru, bude se na vás obracet, když si nebude vědět rady, bude se vám svěřovat, bude si vážit vašich zkušeností. A hlavně, samo bude chtít setrvávat ve vaší blízkosti. Pokud ale budete své dítě držet příliš blízko, příliš mu určovat jak a co má dělat tam, kde už je schopné danou věc zvládnout po svém a zároveň pozná, že co řeknete nedodržíte, důvěru a blízkost k vám mít nebude.

Možná jste trochu zaskočeni a podle nadpisu jste očekávali, že se dočtete o různých námětech, jak s dítětem vytvářet pozitivní zážitky a harmonii. Přesto se o harmonii bavíme – pokud chceme mít pozitivní vztah s dítětem (ale třeba i psem), je potřeba, aby byla v harmonii důvěra a respekt, aby bylo v harmonii a v rovnováze o co se staráme my, a o co dítě, svoboda a omezování, odpovědnost dítěte, a naše vlastní. Aby byla správně nastavená délka lana, kterým dítě udržujeme u sebe. Podívejme se na to, co je potřeba, abychom tuto rovnováhu zvládali udržovat a na co se zaměřit v konkrétním věku dítěte.

Věk 0 až 6 let

Když se dítě narodí, potřebuje naši pevnou náruč a takřka nepřetržitou péči. Ale už od narození má svůj malý kousíček odpovědnosti – za to říct si o jídlo a dát najevo nespokojenost. A ideálně se naučit, že když dá najevo, že něco potřebuje, ze světa kolem něj a od jeho blízkých přijde odezva. Naučit se, že se vyplatí dávat své potřeby najevo, protože se pak najde cesta k jejich uspokojení. Proto je důležité na dítě v miminkovském věku reagovat, hledat, co nám chce sdělit a potřebu řešit: přebalením, nabídnutím zábavy, svlečením, když je mu horko apod. Jak se dítě učí mluvit, bývá situace postupně jednodušší a snáze zjišťujeme, co potřebuje. S blížícími se druhými narozeninami přichází další fáze – dítě zjišťuje, že může lidi a události kolem sebe ovlivňovat. Když dá najevo, že něco chce nebo nechce, okolí se podle toho zařídí! Kouzelná věc, já mám vliv a moc! Okolo druhých narozenin by tedy rodiče měli přidat další prvek – zkušenost, že ne vždycky se věci a události stanou hned a ne vždycky podle představ. Dítě potřebuje zjišťovat, že svět se netočí jenom podle něj, ale někdy také podle druhých.

Dítě si v tomto věku potřebuje zabudovat do své představy o světe existenci jasného „NE“. To znamená opravdu „NE“, hranice zde pevně stojí. Mnoho rodičů má s jasným „NE“ problém. Snaží se raději odvádět pozornost, dítě přemlouvají, vysvětlují, hrají na honěnou a „pokušenou“, kdo toho zanechá dřív. Měla jsem ve své ordinaci rodiče, jejichž dítě nechtěli ve školkách, protože se nevhodně chovalo k dětem a nerespektovalo žádná pravidla. Díky tomu, že s sebou měli i mladší dcerku se brzy ukázalo, že jejich děti „NE“ vůbec neznají. Pak ale neznají respekt, který nemají ani k rodičům, ani k jiným autoritám. A bez respektu není dobrých vztahů.

Obrázek
Matka mluví s dítětem

Jasné „NE“ souvisí se zřetelnými hranicemi – i ty vedou k pozitivním vztahům. Dokud není dítě dospělé, neseme za ně odpovědnost, kterou mu postupně přenecháváme. Z toho důvodu je třeba, aby bylo jasné, že některé věci dítěti nedovolíme prostě proto, že z našeho úhlu pohledu nepřinesou nic dobrého. Dítě dostatečně široký úhel pohledu zatím nemá. Nedomyslí, že z hřiště je třeba odejít včas, abychom stihli nakoupit a měli tak co k večeři. Dítě je ponořeno do přítomného okamžiku, kdy si chce hrát. Nemůže mít odpovědnost za odchod z hřiště. Tu máme my a je v pořádku, že trváme na odchodu a jsme pevní jako skála. Díky této pevnosti má dítě jistotu a ta přispívá k dobrým vztahům.

Zbývá poslední důležitá věc tohoto období. K pozitivním vztahům vede dostatek životního prostoru, který dítěti dáme. Měl by být tak velký, jak je připraveno zvládat. Pokud mu tento prostor nedáme, ale „okupujeme“ ho, bude nevrlé, nespokojené a k nám nepřátelské.  Dítě v předškolním věku má totiž jeden moc důležitý úkol – dělat to, co ho baví. A na to potřebuje prostor: učit se hledat si zábavu, vyhodnocovat, co mě právě teď bude bavit a pak to praktikovat, zkoumat a experimentovat. Pokud je na druhé straně rodič, který dítě příliš komanduje a v dobré víře navádí: „chytni to tady, takhle to udělej, otři si to, hrej si s tím takhle…“, dítě se naučí, že mu někdo jiný určí, co má dělat. Pak je z něj dospělý, který neví, co chce. Nechte tedy dítě, ať svůj volný čas řídí samo. Nechte mu prostor a bude vás mít rádo.

Školní léta: věk 6 až 14 let

V tomto období se dítě učí dělat to, co se musí a co zrovna není zábava. Tomu se různě snaží vyhnout, „okecat“ to, zkoušet, co se stane, když úkol neudělá atd. Je moc důležité, aby se naučilo, že dělat, co se musí, je prostě třeba. A že když to neudělám, přinese mi to potíže. V tomto věku je třeba, aby rodiče nechali dítě ony potíže pocítit. Nechali ho, ať pocítí důsledky svých kroků.

Obrázek
Děti se houpou na houpačce

Nenapil ses; máš žízeň. Neudělal jsi úkol; paní učitelka se na tebe zlobila. Loudal jsi se ráno s vypravováním do školy; ujel ti autobus. Neřekl jsi, že je třeba zaplatit výlet; musíš zůstat ve škole a jít do cizí třídy. Koukal jsi v autobuse do mobilu a přejel jsi zastávku; najdi si, co ti jede zpátky a počkej na autobus. Zkrátka dítě to, co je třeba, neudělá proto, že mu to po stopadesáté vysvětlíme, ale proto, že neudělat to se nevyplatí.

Pokud budeme rodiči, kteří neustále vysvětlují, ale nakonec dítě z problému stejně vytáhneme, dítě si nás nebude vážit a nebude nás brát vážně. To vztahům neprospívá.

Místo trestů sáhněte raději po dobře nastavených důsledcích, které avizujete předem. Pak má dítě v rukách to, co nastane a vy nejste zdrojem jeho problémů. Je jím ono samo a zlobit se může leda na sebe. Když ho potrestáte, jste tím, kdo mu působí nepříjemnosti vy – a tak vás nebude mít rádo a bude od vás chtít dál, a nikoliv blíž.

Věk 15 až 18 let

Vaše dítě už vlastně není dítě. Klube se z něj osobnost, zvýrazňují se některé rysy a vlastnosti, objevují se i nové stránky osobnosti. Občas můžete mít pocit, že vaše dítě je někdo jiný, než koho jste dosud znali. A tenhle pocit může být úplně správný. I dítě má plné ruce práce s poznáváním, kdo je. I ono je překvapeno samo sebou. Nezamrzněte v představě o svém malém chlapečkovi nebo holčičce. Berte vážně, že je třeba málo znáte – i přesto, že spolu už žijete mnoho let. Když s tím budete počítat, nepůjdou vám na jazyk výroky, nad kterými pak dítě otočí oči v sloup. Když se o ně budete zajímat a nepředjímat, bude ho to těšit a i v tomto věku bude mít chuť s vámi alespoň částečně sdílet svůj život. A to rozhodně vede k pozitivnímu vztahu.

Většina z nás si přeje, abychom měli s dětmi dobré vztahy a byli spolu rádi. Jsem přesvědčená, že když dáme dítěti dostatečný prostor pro růst a možnost dělat věci po svém, nebudeme plni přehnaných obav, ale budeme zároveň v některých věcech pevní a jednoznační a budeme používat jasné „NE“, děti s námi budou rády a naše vztahy budou pozitivní. A v tom případě nic nebrání tomu, abychom spolu podnikali výpravy, výlety, strávili pěkné chvilky při společném večerním povídání nebo řádění a plnili tak pomyslný společný pohár pohody a harmonie. Z takového poháru se rádi budeme chodit“ napít“.

Autorka se tématu věnuje v knihách „Dítě, které se v životě neztratí“ (2019) a „Školák, který se v životě neztratí“ (2021).

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

 

 

Autor/ka

Vystudovaná psycholožka, ve své soukromé praxi se věnuje dětem, dospělým, párům i rodinám, se kterými řeší široké spektrum problémů, jež život přináší či které si neseme v sobě. Pracuje také jako školní psycholožka na základní škole, kde s dětmi, rodiči i učiteli řeší nejrůznější vzdělávací či výchovné problémy a pracuje s třídními kolektivy. Má dvě děti a je autorkou dvou knih o výchově určené rodičům - „Dítě, které se v životě neztratí – jak ho vychovat a podpořit na vlastní cestě“ “ a „Školák, který se v životě neztratí – jak vést děti k samostatnosti a odpovědnosti“.    

Odborná knihovna:
Články: