Jak na vyvážený výchovný styl?

Autor/ka: Jan Zajíček
Datum publikace: 26. 04. 2022, Aktualizováno: 19. 05. 2022
Výchova dětí je jedním z nejdůležitějších úkolů rodičů. Odedávna je stmeluje, či rozděluje. Míra stmelení, či rozdělení, určuje míru harmonie, či disharmonie mezi partnery a atmosféru v rodinách. Jak moc být ve výchově přísní a jak moc liberální? Jak obě tendence „vybalancovat“? A jaká jsou možná rizika obou zmíněných přístupů, jsou-li příliš vyhraněné?

Obsah článku

Každý z nás prošel v dětství určitou výchovou. To, jak jsme své rodiče vnímali jako vychovatele určilo, zda jsme se s jejich výchovným stylem ztotožnili, anebo se proti některým prvkům vyhranili a nabyli přesvědčení, že to či ono budeme dělat jinak. V praxi ovšem nastává otázka, jak vlastně vypadá správná výchova?

Další komplikaci může přinášet pohled našeho partnera. I on byl nějak vychováván, má vlastní prožitky, a ty jej též vedou k osobní a osobité představě o výchově dětí. Rozdílnost pohledů vede mnohdy k nejednotě ve výchově a k zaujetí určitých pozic (tvrdý táta – měkká máma a různé kombinace postojů). Výsledkem je nejednota a zmatení dětí.

Klíčový je soulad rodičů

Dítě je v ideálním případě v průběhu svého života v rodině obklopeno tátou, mámou a sourozenci. Atmosféra rodiny je odvislá od kvality interakcí mezi oběma rodiči. Všichni v rodině mají vnitřní touhu, aby jim spolu bylo dobře, aby byli šťastni. A děti ke svému zdárnému a plnému sociálnímu rozvoji potřebují pocit jistoty a bezpečí. Ten čerpají z možnosti vidět a vnímat milující se rodiče. Díky tomu, co vidí, získávají výbavu pro svůj dospělý, svébytný, suverénní a samostatný život. Rodiče by rozhodně měli dbát na jednotu ve výchově. Přístup muže a ženy ke stejné otázce může být rozdílný, nesmí si ale odporovat v cíli.

Příklad: Rodina jde s dětmi na kopec k rozhledně. Matka říká nejmladšímu: „Nemáš těžký ten batůžek?“ A táta říká: „Makáme, makáme, nahoře bude krásný výhled…“ Cíl je společný, oba rodiče chtějí dojít k rozhledně, jen podpora dítěte je odlišná, a ne nutně soupeřící. 

Pokud ovšem rodiče nespolupracují, či dokonce jsou ve výchově v protikladu, vychovají člověka vypočítavého, sobeckého a hledajícího primárně výhody pro sebe sama.

Tři výchovné styly

V nedávné minulosti prošla značná část naší populace autoritativním výchovným stylem. Cílem bylo vychovat slušného člověka. Rodič byl autorita určující, co si má dítě myslet, jak vystupovat a jak se chovat. V případě neuposlechnutí následovaly tresty, i fyzické. Dobré chování dítěte podmiňovalo projevy lásky a blízkosti. Fungovala zde autorita strachu z trestu či odmítnutí lásky. Ve výsledku se některé děti v přítomnosti autority chovaly slušně a vzorně a v její nepřítomnosti byly tzv. utržené z řetězu. Svévolné, bez respektu k normám a okolí. Pokud je autoritativní výchova důsledná, mohou z ní také vyjít jedinci neschopní mít ve své dospělosti vlastní svobodný a nezávislý názor. Mají problém se samostatným rozhodnutím a jsou konfrontováni s myšlenkami: co by na to řekl táta/máma?

Obrázek
Dítě se cítí vino

Tito lidé při realizaci svého rodičovství buď pokračují v podobné linii výchovy, nebo zaujmou postoj: „nechci, aby moje děti prožívaly to samé, jako já.“ Přikloní se k protipólu autoritativní výchovy, k liberálnímu výchovnému stylu. Jestliže se autoritativní výchovný styl vyznačuje přísným sevřením a pravidly, co se smí a nesmí, liberální styl pro změnu nenabízí téměř žádné hranice a deklaruje, že si dítě samo vybere, co je pro něj dobré. Je to rezignace na své nenahraditelné povolání průvodce dítěte na cestě od nedovednosti k dovednosti. Výchova je nahodilá, značně ovlivněna momentální náladou rodiče. Tři dny je určité chování tolerováno bez připomínek, a čtvrtý den za totéž chování přichází trest bez varování či vysvětlení. Výsledkem takové výchovy jsou jedinci nezdravě sebevědomí, nespolupracující, neschopní utvářet a udržet vztahy. Myslí si, že se jim okolí musí přizpůsobit.

Třetím výchovným stylem je demokratický výchovný styl. Někteří rodiče zažili snahu svých rodičů o takovou výchovu, která děti vede k samostatnosti a zodpovědnosti dáváním důvěry, povzbuzováním a oceňováním dosaženého. Navazují na něco, v čem se cítili být přijímáni a chyba nebyla důvod k trestu, ale prostor pro dosažení dovednosti. K nastavení hranic toho, co je možné, a za co rodič své dítě nepustí, byla uplatňována „laskavá důslednost“. Důsledné nastavení hranic dává dítěti silný pocit bezpečí a důvěry ve své průvodce na cestě k dovednosti. Takový člověk je v dospělosti samostatný, nezávislý, mající respekt a úctu k sobě, i ostatním. Je tvořivý, iniciativní a odpovědný. Respektuje řád a pravidla. Problémy řeší s rozvahou.

Jak veliké nároky na dítě klást?

Každé naše dítě je naprostý, nikdy neopakovatelný originál. Má své tempo vnímání, chápání a osvojování dovedností. Je důležité uvědomit si, že malé děti se nepohybují v čase chronos, ale kairos. Čas chronos je časem nás dospělých. Podle něj vstáváme, uléháme, chodíme do práce a děláme mnoho dalších úkonů. Dítě toto do určitého věku nepoznává. Jeho prioritním časem je čas kairos, čas zrání. Každý má svůj čas kairos a my jej neurychlíme. Vlastní nervozitou a přehnanými nároky dítě spíše poškodíme. Proto je důležité nesrovnávat děti stejného věku a nenutit je soupeřit ve věcech, které nemají osvojené a ve kterých nemají sebedůvěru. Stejně jako zemědělec je závislý na čase zrání svého obilí, aby jej mohl sklidit, i my musíme svým dětem dopřát čas kairos. Při získávání dovedností je můžeme rozvíjet podporou a povzbuzením, nebo je zraňovat svou netrpělivostí, kritikou a srovnáváním. Proto neustále zvažujme, jakými průvodci jsme na cestě od nedovednosti k dovednosti? S časem chronos se děti seznamují postupně v předškolním věku.

Patří do výchovy trest?  

Trest byl v minulosti běžným nástrojem výchovy a nikdo se nepozastavoval nad jeho důsledky pro dítě i vztahy mezi dítětem a rodičem. Postupem času i vlivem změn ve výchovných stylech nahrazujeme trest přirozenými či logickými důsledky (PLD). Na cestě výchovy od nedovednosti k dovednosti musíme vycházet se schopností provázeného dítěte.

Prvním uplatňovaným principem je laskavá důslednost. Můžeme se však dostat do situace, kdy musíme malé dítě, neschopné spolupracovat při uplatnění PLD, nasměrovat, kam potřebujeme. Typicky u malých dětí v situacích, kdy svým jednáním ohrožují sebe nebo své okolí a situaci jim nelze vysvětlit (například opakovaně se pokouší sáhnout na rozpálená kamna). Tehdy, výjimečně a vždy úměrně naléhavosti situace, můžeme fyzicky zakročit (např. symbolickým plácnutím přes ruku), abychom vyjádřili nepřekročitelnost hranice. Vždy se však musí jednat o stanovení meze, bez afektu či odreagování vlastní emoce. I to bychom však, dle schopností dítěte, měli co nejdříve nahradit používáním PLD.

Příklad PLD:
Pokud nestihneš být doma ve stanovený čas, pět minut před vypršením času zavoláš a dáš vědět, co se děje. Pokud by se ti to nepodařilo, budeš příště venku o hodinu méně. Dítě si samo volí, co se stane příště.

Důslednost ve výchově

Důslednost je jedním z klíčových prvků výchovy, který dětem přináší pocit jistoty a bezpečí. Úkolem dítěte je zjistit, zda jsou prostor a lidé v jeho okolí (rodiče) důvěryhodní. To si ověřuje i tím, že zkouší, zda to, co říkají, platí. Pokud na své chování (ověřování) nalezne vždy stejnou odezvu, utvrdí se, že je pro něj rodič bezpečným průvodcem a přestane mít potřebu zkoušet. Zvýší se jeho míra důvěry. Naopak, pokud je dané pravidlo tzv. propustné, zvyšuje se jeho neklid a nedůvěra v bezpečnost prostoru a osoby.

V tom tkví jeden z největších nároků kladených na nás, rodiče (průvodce). Pokud stanovujeme pravidla či PLD, musíme je stanovovat tak, abychom byli schopni zajistit kontrolu jejich dodržení. Jinak se požadovaný efekt nedostaví a výsledným výchovným stresem trestáme především sami sebe. Pokud dítě dospěje do věku (obvykle mezi třetím a pátým rokem), kdy rozumí PLD a je schopno převzít za jejich plnění zodpovědnost i nést důsledek při nesplnění, je vhodný čas začít je v procesu provázení používat. Zásadou je, že PLD stanovujeme předem, souvisí se situací a jsou úměrné tomu, co se stalo.

Obrázek
Rodina

Důslednost neznamená příkazy

Někteří rodiče se domnívají, že výchova spočívá v eliminaci nevhodného chování dítěte, tzv. zlobení. Tím se ve výchově soustřeďují na příkazy, zákazy a tzv. doporučení. V této atmosféře nikomu není dobře. Děti se učí tím, co vidí. Velký význam má náš vlastní příklad a nabídka pomoci při zvládnutí pro dítě obtížného úkonu. Na potřebu pomoci se dítěte ptáme a necháváme je samostatně dělat maximum věcí, na které si troufá. Poskytujeme mu povzbuzení a slovní podporu. Tím rozvíjíme jeho samostatnost a zodpovědnost. Naopak kritika rozvoj dovedností brzdí, po nezdaru bere chuť zkoušet věci znovu a rozvíjet se. Chyba není prostor ke kritice, ale k získání nových dovedností. V tom spočívá naše průvodcovská role. Ani my jsme neuměli vše hned a dobře. Když dítě udělá chybu, mnohdy si ji uvědomuje a prožívá samo ze sebe pocit zklamání. Nepomůže mu kritika, ale velkorysé přehlédnutí chyby či povzbuzení, že příště to určitě vyjde.

Jak do výchovného stylu vstupuje puberta

Obrázek
Dospívající dívka

Puberta je pro děti i dospělé v mnoha případech velmi náročné období. Je důležité mít na vědomí, že je to vývojový stupeň na cestě k dospělosti a je velmi užitečné, když proběhne tehdy, kdy přirozeně má. Platí zde zásada, že ji musíme všichni přežít, pokud možno s co nejmenšími následky. Je důležité brát potřebu dítěte vymezovat se, izolovat se a projevovat se jinak než obvykle, jako legitimní. I v tomto období máme nástroje, jak v prostředí rodiny udržet příznivou atmosféru pro život všech jejích členů. Pokud mají děti zkušenost s výrokem „u nás v naší rodině platí to a to“, můžeme s úspěchem korigovat cokoli, co to vážným způsobem narušuje. Přesto  pro dítě mnohem více znamená dialog v soukromí, projev pochopení a důvěry, že společnými silami máme na to překlenout toto období, a vyjít z něj jako silnější tým, rodina. Mluvím i z osobní zkušenosti. V tomto období bývala moje žena skeptická, co z dětí bude. Říkala: „Podívej, jak se chovají…“ Uklidňoval jsem ji slovy: „Ještě prosím, nesklízej, ještě sejeme.“ Dnes jsou všechny čtyři naše děti již dospělé a to, co jsme do nich vložili, zúročují.  

Cílem výchovy je pomalu a bezpečně otevírat svou náruč doprovázejícího, až zůstane trvale otevřená. Poselství k dospělému dítěti je: „Jdi věřím ti, že zvládneš všechny nároky života, jsi dobrý, máš na to. Pokud budeš chtít, kdykoliv přijď, jsi vítán.“ Tímto aktem se naše rodičovství v ideálním případě proměňuje v přátelství dospělých, svébytných, vzájemně se respektujících osob s nárokem vzájemné úcty a respektu, bez nároku poslušnosti. Přeji nám všem, rodičům, aby se to dařilo.

V rámci seriálu v následujících měsících postupně projdeme tato témata:

  1. Jak přijmout rodičovství a těšit se na dítě?
  2. Jak na vyvážený výchovný styl?
  3. Jan na pozitivní vztah s dítětem?
  4. Jak budovat společné zájmy?
  5. Jak řešit spory s dětmi?
  6. Dítě potřebuje svůj bezpečný prostor
  7. Trocha nepořádku do dětského pokoje patří
  8. Otevřená komunikace o škole
  9. Péče o zdraví v rodině
  10. Jak dětem nepředávat vlastní zlozvyky?
  11. I rozejití rodiče mohou být skvělými rodiči

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Autor/ka

V roce 1993 s ženou a přáteli založil Centrum pro rodinu a sociální péči z. s. jako místo setkání rodin, prostor pro doplnění kompetencí, vzdělání a později i pomoc rodinám s těžce postiženým dítětem prostřednictvím čtyř sociálních služeb. Velkou prioritu Centrum klade na primární prevenci patologických jevů ve fungujících rodinách. Zaměřuje se na vzdělávání ke vztahům dětí základních škol, přípravě snoubenců, programy na posílení partnerských vztahů, rodičovských kompetencí a poradenství. V Centru autor pracoval také jako mediátor, konzultant, lektor kurzů Efektivního rodičovství a přednášející na vztahová témata. Centrum vedl až do svého odchodu do penze, od roku 2001 je předsedou Rodinného svazu ČR. 

Odborná knihovna:
Články:
Matka si hraje s dětmi

Co je podle vás nejdůležitějším cílem výchovy?

Choices