Jak s dětmi otevřeně mluvit o škole

Autor/ka: Mgr. Anita Michajluková
Datum publikace: 27. 10. 2022, Aktualizováno: 30. 11. 2022
S nástupem do školky končí období, kdy máme skoro výsostný přehled o všem, co dítě dělá. Ano, do té doby je občas s babičkou nebo tráví čas venku s tátou, ale ve školce je několik hodin skoro každý den. Kolem šestého roku pak dítě nastoupí do školy, čímž se naší každodenní přítomnosti opět o kus vzdálí. Pokud chodí do družiny, je i osm hodin denně jinde, než jsme my rodiče. Tráví čas vlastním způsobem, musí si bez nás poradit v mnoha situacích, zažívá ve škole úspěch i selhání, nabírá zkušenosti s fungováním ve vztazích s dětmi i dospělými. Zkrátka, zažije za tu dobu hodně.

Obsah článku

Pokud se o své dítě zajímáme, logicky jsme zvědaví, jak se mělo, co dělalo, jak se cítilo, z čeho mělo radost, nebo naopak jaké negativní emoce prožívalo.  Zároveň máme potřebu hlídat, jestli se mu neděje něco nepříjemného. Něco, s čím si neví rady, abychom mohli případně včas zasáhnout. A protože komunikace s dětmi není vždy snadná a někdy vázne, najdete v tomto článku tipy, jak pomoci tomu, že si s Vámi dítě bude o škole povídat. Kromě toho, co  „mluvení o škole“ podpoří, se také podíváme, čeho se vyvarovat.

Základem je vztah a respekt

Dítě s námi bude ochotné o škole mluvit, když je směrem k nám celkově otevřené a máme vybudovanou vzájemnou důvěru. Když s ním máme dobrý a fungující vztah. Pokud to tak není, nepomůže zaměřit se jen na mluvení o škole. Je třeba celkově zlepšit vztah – jak, to by bylo na samostatný článek. Ale ve stručnosti lze říct, že dítě vnímá, zda nám na vztahu s ním záleží, zda o něj máme opravdu zájem a zda bereme vážně, co prožívá a co je pro něj důležité. Tedy nebagatelizujeme závažnost toho, co prožívá. Sdílení není povinnost. Musíme si je zasloužit a zajistit si ve vztahu takovou pozici, kdy dítě má chuť mluvit s námi.

Zároveň je třeba respektovat povahu dítěte a jeho charakter. Někdo má doma povídálka, který co neví, nepoví, a někdo dítě, které toho celkově málo namluví. Z toho je potřeba vycházet a u méně mluvného dítěte k němu přistupovat tak, aby na něj nevznikal nepřiměřený tlak. U takového dítěte může být uspokojující a přiměřené, když řekne pár vět. Dál by naši snahu vnímalo jako nepříjemnou a příště by raději neřeklo nic. Pokud dítě naopak chrlí a chrlí, je třeba hlídat, aby komunikace probíhala ve vhodnou chvíli, když mu můžeme věnovat plnou pozornost.

Rozhoduje správný čas i místo

Obrázek
matka s dcerou

Dítě moc dobře pozná, zda se na školu ptáme jen ze zvyku, protože je to správné, nebo nás to opravdu zajímá. Pokud nevnímá opravdový zájem, sdílné nebude. Než tedy projevíte zájem o to, jak se dneska ve škole mělo, dobře zvažte, zda vás to v tu chvíli opravdu zajímá a máte kapacitu mu naslouchat.

S tím souvisí i výběr vhodného času a místa. Je rozdíl mezi dotazem v poklusu během nákupu v supermarketu (kdy přemýšlíme o tom, co bude třeba koupit k večeři) a situací, kdy opravdu máme pár minut abychom se plně soustředili na to, co nám dítě říká. V realitě každodenního života není vždy jednoduché takovou chvíli najít. Může to být pár minut v autě, kdy jste s dítětem sami na cestě. Já si třeba s dcerou ráda povídám při společném venčení psů v lese anebo cestou v autě, když ji vozím do stáje. Pokud sama chce něco sdílet a já na to zrovna nemám kapacitu, řeknu to. Vysvětlím, že se to teď nehodí, ale že si na ní vyhradím chvíli později a domluvíme se kdy. Pokud bych jí nechala mluvit, byla by za chvíli otrávená, že ji pořádně neposlouchám a příště by třeba nepřišla. Vhodný čas a vhodné místo jsou důležité.

Otázky, odpovědi a umění naslouchat

Umět se ptát není jen tak, a ne všichni to automaticky umíme. Vhodné či nevhodné otázky totiž mohou komunikaci podpořit, nebo naopak stopnout. Obligátní otázka: „Jak bylo ve škole?“ je pro většinu dětí nevhodná. U povídavých dětí, které vám vyprávějí i bez otázek, tím moc nezkazíte. Ty by povídaly i bez otázky. Ale u dětí, které ve sdílení potřebují podpořit, taková otázka přímo volá po odpovědi: „Dobře. Nic zvláštního se nestalo“.  Daleko lepší je ptát se na činnost nebo konkrétní věc, o které víte. Vyplatí se mít trochu přehled, jaké ten den děti měly předměty a ptát se přímo na ně. „Co jste dělali dneska o výtvarce? A jak dopadla ta písemka, co ses na ní učila? A co matika, pořád máte tu geometrii, ze které nejsi nadšená?“

Dobré je také navázat na něco, co dítě vyprávělo minule. Mluvilo o tom, že se holky kolem něčeho nepohodly? Můžu se zeptat: „A co ta situace mezi holkama, už jste to nějak pořešily? A jaké byly dneska praxe, znovu jste hrabaly listí a byla to nuda? A co ten Ukrajinský spolužák, jak se vám daří s ním komunikovat? A co chemikářka, pořád toho na vás tolik chrlí?“

Takovéto otázky jsou na rozmluvení dítěte daleko lepší. Dítě se má čeho chytit, od čeho začít. Pak už můžete rozhovor dál rozvíjet. Ale pozor! Nic „nezabije“ komunikaci spolehlivěji, než když druhého nenechám vyjádřit se; vstupuji mu do toho, co říká, opravuji ho, koriguji a hned vysvětluji, že já to vidím jinak. Když naopak naslouchám, dávám tím najevo zájem o druhého – o to, co říká. Ukazuji tím, že je to pro mě důležité, beru to vážně a přemýšlím nad tím. Zvlášť, když se vám podaří rozmluvit ne úplně sdílné dítě, raději se třikrát kousněte do jazyka, než něco řeknete. Nechte ho povídat, klidně ať je chvíli ticho. A pak se ho ptejte, nikoliv vysvětlujte. Chtějte vědět víc. Na váš názor dojde později, nebo i vůbec. Vždyť jde hlavě o to, abyste se dozvěděli, co má dítě v sobě.

S informacemi od dítěte zacházejte s citem

Obrázek
matka s dcerou u stolu

Naše reakce na to, co dítě říká, ho buďto podpoří, nebo odradí od toho, aby s námi mluvilo příště.  Nejčastější chybou je, že bagatelizujeme, co říká: „Nic si z toho nedělej, to přece není tak hrozné, v tvých letech mi to přišlo velký, ale teď vidím, že je to prkotina“. Nebo když něco nadšeně líčí a my reagujeme ve smyslu: „Zase to tak neprožívej, co vlastně řešíš, vždyť to žádná velká věc není.“ Podobné výroky dítěti podprahově sdělují, že to, co zažívá, nebereme vážně. Rozmyslí si, zda mu stojí za to říkat nám je, když je stejně nebereme jako důležité a ještě je shazujeme. Mnohem lepší je dítě povzbuzovat k dalšímu vyjadřování: „Opravdu? Řekni mi o tom víc, to teda muselo být náročné. Chápu, že jsi měla radost, to je super, že se ti to podařilo!“ a podobně.

Dále zachovejte důvěrnost, jste-li požádáni. Aby s námi dítě mluvilo a svěřovalo se třeba i s různými nepříjemnými situacemi, které ve škole může zažívat, potřebuje se cítit komfortně. Vědět, že když se svěří, nedozví se to celé příbuzenstvo a všechny máminy kamarádky. Proto respektujte, pokud dítě požádá, že nechce, abyste o tématu hovoru mluvili, třeba i s druhým rodičem. Pokud vám přijde důležité, aby to druhý rodič věděl, vyjednávejte o tom s dítětem. Rozhodně nikdy nejednejte za jeho zády.

Kdy zpozornět, pokud o škole dítě nemluví?

Respektujte, když dítě zrovna sdílet nechce. Někdy, stejně jako my, prostě nemá náladu na to si s někým povídat. Možná si chce někam zalézt a nebýt rušeno. Nebo má rozkoukaný film a zrovna se to nehodí. Zkrátka důvodů, proč se zrovna v tu chvíli o škole bavit nechce, může být spoustu. Neberte si to osobně. Když to budete respektovat, zvyšujete šanci, že bude sdílné, až se chuť a příležitost potkají.

Někdy se může stát, že i přes vaši veškerou snahu dítě komunikaci o škole odmítá. Pokud je to náhlé, předtím sdílné bylo a o jiných věcech s Vámi hovoří, je dobré zbystřit; jestli něco neskrývá, jestli se ve škole neděje něco, co by vyžadovalo pozornost.  Pokuste se na to přímo zeptat. Pokud se i nadále bude rozhovoru vyhýbat, může se za vším skrývat nějaký problém. V tom případě může být dobrým krokem kontaktovat třídního učitele nebo školního poradenského pracovníka (školní psycholog, výchovný poradce), zjistit, zda si něčeho podezřelého nevšimli a poradit se o dalším postupu.

Základem pro dobrou komunikace o škole je každopádně dlouhodobá péče o vztah s vašimi dětmi. Budování vzájemného respektu, důvěry a zájmu o druhého, a to i v jiných oblastech, než je škola.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

 

Autor/ka

Vystudovaná psycholožka, ve své soukromé praxi se věnuje dětem, dospělým, párům i rodinám, se kterými řeší široké spektrum problémů, jež život přináší či které si neseme v sobě. Pracuje také jako školní psycholožka na základní škole, kde s dětmi, rodiči i učiteli řeší nejrůznější vzdělávací či výchovné problémy a pracuje s třídními kolektivy. Má dvě děti a je autorkou dvou knih o výchově určené rodičům - „Dítě, které se v životě neztratí – jak ho vychovat a podpořit na vlastní cestě“ “ a „Školák, který se v životě neztratí – jak vést děti k samostatnosti a odpovědnosti“.    

Odborná knihovna:
Články: