Rodina, to je i babička a dědeček

Obsah článku:

• Mediální obraz mezigeneračních vztahů  
• Přínosy mezigeneračních vztahů
• Program 3G-tři generace
• Historický vývoj rodiny a prarodičovské role
• Význam prarodičovské role
• Pravidla a normy prarodičovské role
• Typologie prarodičovských rolí
• Mezigenerační konflikty

Mediální obraz mezigeneračních vztahů

V poslední době se stále více hovoří o potřebnosti mezigeneračních vztahů, mezigenerační solidarity, boje proti ageismu apod. Souvisí to zřejmě jak s demografickým stavem, kdy stárnutí populace je plně aktuální a neodvratnou záležitostí, tak právě i s „úrodou" stavu posledních desetiletí, kdy v naší společnosti panuje tzv. kult mládí a s lidmi staršího věku se veřejně prakticky vůbec nevídáme. Pokud se starší osoba objeví na televizní obrazovce, pak to bývá v reklamách, kdy neustálou péčí o sebe a svůj zjev s pomocí farmaceutického průmyslu či nejnovějších kosmetických vynálezů ukazuje, jak dovede umně skrýt svůj skutečný věk. Ve filmech to bývá často osoba spíše humorná, která „neví, jaká bije", často zapomíná a její názory a zvyklosti už dávno neodpovídají potřebám dnešní doby.

Stalo se zvykem ukazovat starší osoby, jak vypadají krásně, zdravě a mladě také díky neustálé péči o svůj jídelníček a fyzické i psychické zdraví pomocí cvičení, sebevzdělávání atp. Být aktivní je sice nesmírně důležité, avšak z pohledu medií to vypadá, že člověk, kterého něco bolí, anebo mu dokonce jen zešedivěly vlasy nebo vyskočilo pár vrásek, jako by někde udělal fatální chybu. Nemocní jsou většinou umístěni v nemocnicích, málo soběstační buď uzavřeni ve vlastních domovech a odkázáni na péči pečovatelek nebo v domovech důchodců a bezmocní v léčebnách pro dlouhodobě nemocné. Stáří a nemoc jako by téměř neexistovaly, jak by stačilo „zdravě" jíst, procvičovat své tělo a mozkové buňky na „zdravém" vzduchu a budeme žít mladí na věky věků, neboť stárnutí, stáří, nemoc i smrt se nám dokáží vyhnout...

Přínosy mezigeneračních vztahů

Jak se mají v této všudypřítomné atmosféře ostatní generace vyrovnat se svým vlastním stárnutím a stářím, přivítat ho a užít si ho, jak se patří? Navzdory klamným interpretacím je třeba stárnutí a stáří vidět jako naprosto běžnou součást života, jednu ze základních životních etap, která, při troše štěstí, potká každého z nás. Má své přednosti i zápory stejně jako dětství či dospělost. Příprava na vlastní stáří je zcela nezbytná a probíhá už od samého počátku žití, jen si to sám člověk příliš neuvědomuje a nepřipouští.

Babička s dědečkem hrají při přípravě na stáří svého vnoučete zásadní roli už tím, že existují a jsou součástí rodiny. Nenahraditelnost je právě v setkávání dítěte s celistvostí života a narovnání „mediálního" obrazu stárnutí a stáří, nahlédnutí do sousedních rozdílných světů dětství, dospělosti a stáří a pochopení různosti potřeb, názorů a chování napříč generacemi. Nelze vyjmenovat všechny další přínosy mezigeneračních vztahů, neboť se jedná o individuální záležitost do značné míry závislou na osobnostních vlastnostech, míře dobrovolnosti, frekvenci, délce a způsobu zapojení a dalších okolnostech. Mezigenerační vztahy například učí schopnosti vyrovnat se s odlišným pohledem na život a na svět, umožňují všem smysluplně strávit volný čas, učí vzájemné úctě, porozumění a podpoře, přináší aktivitu, obohacení života o nové zážitky a zkušenosti, zklidnění a odpočinek či naopak oživení, pobavení a potěšení bez zatěžující rodičovské odpovědnosti, učí novým dovednostem, slouží k předávání zkušeností a toho co umím (nejen ze strany seniora, ale i ze strany působení mladší generace například při zacházení s moderními technologiemi), seberealizaci a pocit prospěšnosti a potřebnosti (někdo mě potřebuje), instrumentální pomoc, vzájemný sociální kontakt atp. Mezigenerační vztah s sebou přináší výhody pro všechny účastníky. Záměrně na tomto místě hovořím o mezigeneračním vztahu nikoli pouze prarodičovské roli, neboť v mezigeneračním vztahu nemusí jít jen o roli prarodičovskou, blízký mezigenerační vztah s nepříbuznou osobou mnohdy může mít stejně i více přínosů, zejména pokud role prarodičovská z různých důvodů není možná.

Program 3G-tři generace

Program 3G-tři generace je mentoringový program, který koordinuje organizace HESTIA v Praze i v několika dalších městech České republiky (Jičín, Kadaň, Karlovy Vary, Kroměříž, Opava, Ústí nad Labem, Františkov nad Ploučnicí). Je založen na dobrovolnosti a zaměřen na dlouhodobý vztah, nikoli na instrumentální mezigenerační výpomoc. Snaží se o vytvoření blízkých mezigeneračních vztahů pro ty, kteří tuto možnost přirozeně nemají. Dobrovolníky jsou osoby starší padesáti let a v roli „náhradních babiček či dědečků" se pravidelně 1x týdně setkávají s dítětem či jeho rodinou téměř jako by byli prarodiči skutečnými. Koordinátor se snaží spojit strany na základě jejich poznání i odborného posouzení, pravidla zajišťují bezpečnost vzniklého spojení a součástí je pomoc a podpora při budování vztahu minimálně po dobu prvních šesti měsíců. Činnost je zprvu více zaměřena na pomoc rodině a dětem. Předpokladem je, že vznikne trvalý vztah a až bude třeba, pomocné role se obrátí.

Prozatímní zkušenosti z programu 3G-tři generace tuto domněnku potvrzují. Příběhy z prvních pěti let fungování programu si můžete přečíst v brožuře. Bezplatností a zaměřením na vztah se program 3G-tři generace liší od jiných možností navázání mezigeneračních kontaktů jako jsou inzeráty a mezigenerační seznamky organizací Život 90, Elpida, Veselý senior atd., hlídací a jim podobné mezigenerační agentury či projekty organizací nabízející společné jednorázové akce či kurzy pro více generací, čtení babiček ve školkách a podobně, například Mezi námi či Duhový Tandem. Rozšířená rodina propaguje význam komunitního soužití napříč generacemi, neboť blízký člověk nemusí být nutně pokrevní příbuzný. Trojlístek v Brně či projekt Náhradní babička organizace Totem v Plzni zajišťuje náhradním babičkám za jejich působení malou finanční odměnu.

Historický vývoj rodiny a prarodičovské role

V pravěku a starověku se o děti společně starali ženy a kmeti. „Stáří" a zkušenost byly vysoce ceněny a rozhodovací role byla svěřena radě starších. Děti se denně setkávaly se starými i nemocnými, kteří byli součástí společenství. Rodina byla poprvé prohlášena základním článkem společnosti v římské společnosti při sestavení právního kodexu (tzv. Dvanáct desek) kolem roku 450 před n.l.. Ve středověku měl každý stav jiná práva, povinnosti a jiný životní styl, dokonce i specifický typ rodiny. Typickou rodinou byla rodina širší, plnila především ekonomickou funkci a byla spíše zárukou přežití. Pro období před průmyslovou revolucí se v písemných pramenech častěji než rodina, objevuje výraz domácnost, který v sobě pojímá jak pokrevně příbuzné členy rodiny, tak i čeleď a další jedince v domě. Důležitá pro definici této jednotky není pokrevní příbuznost, ale společné stolování (jedení u jednoho stolu). Vztah hospodáře k čeledi a podruhům je do značné míry stejný, jakým je vázán ke svým pokrevním příbuzným.

Zatímco role muže a ženy, potažmo kompetence otce a matky, jsou v průběhu minulých věků popsány a jednoznačně rozděleny, o roli prarodičovské se dozvídáme až teprve nyní. Důvod je zřejmě takový, že krátká průměrná délka života zpravidla zabraňovala vzniku trojgenerační rodiny. Poté nastává relativně krátké „období babičky dle Boženy Němcové". Délka života i způsob bydlení umožňovaly, aby společně žily tři generace a pomáhaly si navzájem. Prarodiče pobývali na „vejměnku", pracovali, dokud mohli či jinak mladé rodině pomáhali, například s výchovou dětí. Ti se pak postarali o prarodiče, až bylo třeba. Smrt nebyla brána jako tabu. Mluvilo se o ní jako o běžné věci, která čeká každého z nás, byla všudypřítomná. Umírali nejen staří, ale i děti, nejvíce novorozenci.

Válečná období výrazně zahýbala stavem tehdejší rodiny a po válkách nastal takzvaný „poválečný baby boom" (1946-1964). Mladí často museli žít v jedné místnosti v bytě rodičů. Intenzivní zapojení prarodičů do péče o vnoučata se v této době ustavilo jako očekávaná norma. Při poklesu porodnosti stát převzal do svých rukou zodpovědnost za výchovu a péči o děti, zpřísnil podmínky potratů a přijal opatření ke zvýšení porodnosti jako například stavba malometrážních bytů. Na prvním místě začal převažovat nukleární typ rodiny se dvěma či jedním dítětem, zvýšila se rozvodovost.

Význam prarodičů v rámci rodiny

Role prarodičů se výrazně snížila. Jednak byli často mladí a chodili do práce, jednak péči z velké části převzaly instituce (jesle, mateřské školy apod.). Průměrná domácnost přestala být schopna zajišťovat péči o své nesamostatné členy, tedy o děti, staré a nemocné. Po roce 1989 se navíc zvýšil věk uzavírání manželství a prvních porodů. Potřeba prarodičovské role zůstává, mnohdy však není možná (vzdálenost, zaměstnání prarodiče, nedobré vztahy, rozvodovost apod.) Dnešní rodiny jsou charakteristické pluralitou možností, chybí jeden daný univerzální vzor či model určující, co je to rodina, mateřství, otcovství, prarodičovství, jaké role má kdo zastávat. Existuje mnoho podob rodinného soužití, a přitom neexistuje jediný „správný" model zdravého rodinného fungování.

Význam prarodičovské role

Role prarodiče je biologicky podmíněna, je neselektivní a má trvalý charakter. Člověk tuto roli získává, aniž by to záviselo na jeho vůli. Jak s ní naloží, zůstává na jeho rozhodnutí. Prarodiče a vnoučata se potřebují navzájem.

Co je na jejich vztahu tak cenné? Narození vnoučete v sobě přináší mnoho nových podnětů a aktivit. Přítomnost malého dítěte vyvolává vzpomínky na vlastní děti, když byly malé, vnouče je velmi vděčným příjemcem citových projevů a velmi často je oplácí. Obohatí tak život stárnoucího člověka a dodává mu nový smysl. Prarodiče si užívají pocit, že jsou milováni, oceňováni a přijímáni. Vnoučatům zase dopřejí čas věnovaný výhradně jim, jejich potřebám a zájmům, dostatek pozitivního přijímání a ocenění. V neposlední řadě je pro prarodiče vnouče symbolem pokračování vlastního života. Prarodičovská role ale také potvrzuje vlastní stárnutí a smířit se s tím může mnohdy vyvolávat ambivalentní pocity, zároveň znamená nutnost volby mezi aktivitami, což nemusí být vždycky jednoduché. Prarodiče fungují jako výpomoc při hlídaní a vyzvedávání dětí ze školy a školky, starají se o dítě, než se vrátí rodiče ze zaměstnání. Mají na děti nezanedbatelný výchovný vliv. Jako štafetu přitom předávají zkušenosti své generace. Bývají ve vztahu k dítěti méně kritičtí a více pozitivně potvrzující. Zdůrazňují jiné vlastnosti a projevy dítěte než rodiče, jejich hodnoty jsou orientovány jinak. Nekladou tolik důraz na výkon a profesní úspěšnost a mohou tak svým přístupem kompenzovat tlak, který na dítě vyvíjejí rodiče.

Prarodiče si cení více vztahu k hodnotám, potřeby vzájemnosti a ochoty si navzájem pomáhat než soutěživosti a touhy po kariéře. Tím nabízejí dítěti tolik potřebnou lidskou vzájemnost. Prarodič se proto často dítěti stává takzvanou důležitou vztahovou osobou, která je mu pozitivním vzorem, projevuje mu porozumění, lásku a přijímá ho takového, jaký je, a přitom předkládá hranice a pravidla, a to je velmi důležité pro jeho přiměřený vývoj a naplnění procesu socializace a individualizace.

Je zajímavé, že když se zájemců o dobrovolnictví ptáme na nejvýznamnější osobu v jejich životě, většinou to bývá právě babička nebo dědeček. Lidská vzájemnost se také projevuje tím, že se mladí učí od starých a staří od mladých. Nejen děti se učí od svých vychovatelů, rodičů a prarodičů, ale i dospělý je ovlivňován dítětem a při výchově dítěte vychovává sám sebe. Jsou to často babičky a dědové, kteří spoluvytvářejí dítěti to, co se nazývá poezie dětství. Když si spolu povídají o tom, jaké to bylo, když byl prarodič malý, je to pro dítě jakousi pohádkou, která je lepší než nějaká obyčejná pohádka, protože tohle jeho děda a babička skutečně prožili!

Prarodiče mívají čas, a to čas nejen na povídání příběhů z dětství, ale čas obecně, tj. nespěchají, bývají trpělivější a klidnější, protože vědí, že čas je třeba prožívat teď. V tomto si se svými vnoučaty dobře rozumějí, žijí a vnímají čas stejným způsobem, zatímco rodič má spoustu povinností, které se snaží stihnout. Přístup a představa prarodičů o tom, co je pro dítě nejlepší, se může od názoru rodičů lišit. Vidět dva odlišné způsoby žití vedle sebe přispívá k osobnostnímu růstu dítěte. Ve vztahu mezi rodiči a prarodiči však nesmí chybět vzájemný respekt a důvěra.

Pravidla a normy prarodičovské role

Zatímco rodičovské role jsou právně vynutitelné, prarodičovská role vynutitelná není a představy, co taková role babičky či dědečka obnáší, se člověk od člověka značně liší. Zda a jak jsou zapojeni prarodiče, rozhodují ti, kdo mají rodičovskou zodpovědnost. Rodiče sehrávají roli „zprostředkovatelů" vztahu s prarodiči. Svým rozhodnutím výrazně vymezují prostor, který je prarodičům k naplňování jejich role otevřen. Míra a charakter zapojení prarodičů se tak stává předmětem neustálého vyjednávání. Volba je také na prarodičích samotných. Mohou se svobodně rozhodnout, zda, jak a do jaké míry se budou věnovat svým vnoučatům. Někdy je to těžké rozhodnutí, neboť dnes je na výběr množství aktivit i v seniorském věku. Dá se však předpokládat, že pokud mají lidé sami dobrou zkušenost s vlastními prarodiči, kteří se jim věnovali, rozhodnou se stát dobrými prarodiči a jako rodiče podporují setkávání prarodičů s vnoučaty. Platí to ale i naopak, neboť tradice, zvyklosti a normy, které se dítě naučí v rodině, jej zpravidla provázejí celý život.

Jaroslava Hasmanová Marhánková ve stati „Být dobrou babičkou" (Czech Sociological Review, 2015, Vol. 51, No. 5, 737-760) popisuje pomocí tří norem výsledek svého výzkumu, tj. představy o tom, jakou úlohu by v současné české rodině měly hrát babičky v životě vnoučat. Norma nezasahování a význam babiček pro budování pozitivní atmosféry v rodině a emoční přínos pro dítě znamená, že úkolem prarodičů není vychovávat, ve vztahu k rodičům mají vystupovat spíše jako postavy v pozadí, které respektují pravidla jejich vlastní domácnosti, zároveň nabízí možnost obrátit se s prosbou o radu, jsou ochotné pomoci svým dětem nebo vnoučatům, ale měli by být těmi, kdo nevnucují své rady a směr výchovy vnoučat nechávají na rodičích. Jde tu o poměrně složitý proces ustavování křehké rovnováhy mezi nezasahováním a poskytováním rad a pomoci tak, aby nebyly vnímány jako vměšování.

Norma dostupnosti znamená jakýsi rezervoár pomoci, který může střední generace využívat podle své potřeby. Tato norma staví prarodiče do pozice vždy dostupné pomoci, která se ale řídí pravidly stanovovanými rodiči a dostává se často do střetu s jinými činnostmi a zájmy moderně aktivního prarodiče. Norma aktivity značí, že babičky by neměly být jen zajišťovatelkami péče, ale měly by skrze aktivity prováděné s vnoučaty přispívat k jejich osobnostnímu rozvoji. Tím se liší od pojetí prarodičovské role v dřívějších dobách.

Typologie prarodičovských rolí

Pro českou společnost je typická relativně vysoká míra mezigenerační solidarity, což souvisí s historicky významnou úlohou (především) babiček v česko-slovenské rodině. Rozdílné představy o roli prarodiče a zároveň rostoucí heterogenita rodinných uspořádání i individuálních životních stylů seniorů tak dává vzniknout rozdílným formám prarodičovství.

Jaroslava Hasmanová Marhánková s kolegyní Martinou Štípkovou se v rámci projektu „Významy a podoby prarodičovství v České republice" podrobněji zabývají typologií prarodičovských rolí a faktory ovlivňujícími zapojení prarodičů do péče o vnoučata (Naše společnost 1/2014, str. 15 -26). Podle charakteru poskytované péče rozlišují dva póly, z nichž jeden klade důraz na instrumentální pomoc (zabezpečení především základních potřeb dítěte) a druhý na zprostředkování zážitků. Zapojení rodičů dále strukturuje směr „poptávky", tedy otázka, kdo iniciuje zapojení prarodičů. Význam pomoci prarodičů pro běžný chod rodiny vede k rozlišení několika typů prarodičovství.

Typ každodenní pomoci nazývají „babička jako zaměstnání". Do kategorie intenzivních pečovatelů zařazují i typ „babička na telefonu". Jedná se o nárazovou pomoc zajištění přítomnosti dospělé osoby například v případě nemocí dětí, umožňuje také rodičům (a především matkám) pěstovat vlastní koníčky či styky s přáteli. Typ „babička jako vynucená pomoc" se odlišuje ve vnímání dostupnosti pomoci a matky se k ní uchylovaly pouze v případech, které se týkaly potřeb celé rodiny jako například návštěva úřadů, lékaře či hlídání v době nemoci. Typ „babička na zážitky" nejvíce koresponduje s „náhradní babičkou" v programu 3G-tři generace. Čas strávený s vnoučaty se mnohem více soustřeďuje na společné aktivity, než na obstarání každodenních potřeb dětí. U typu „babička jako návštěva" se kontakt s prarodiči omezuje pouze na občasné rodinné návštěvy a u typu „nepřítomní prarodiče" je kontakt s vnoučaty minimální či žádný.

Mezigenerační konflikty

Konflikty nastávají, pokud prarodič rodiče v něčem nerespektuje a zaujme roli zkušeného experta. Časté je i téma rozmazlování. Prarodiče totiž mají tu vzácnou výsadu, že nemusejí vychovávat, vychovali vlastní děti a teď si vnoučata užívají, „rozmazlují je". Tématu „rozmazlování" se hodně věnoval už docent Zdeněk Matějček a zákaz rozmazlování považoval skoro za „týrání prarodičů". Měl na mysli to, že prarodiče jsou ochotni dětem věnovat maximum času na hry, vyprávění a čtení pohádek, a to je správně.

Rozmazlování typu nerespektování názorů a požadavků rodičů a snižování jejich autority, nakupování zakázaných sladkostí a hraček a podobně má na vnoučata jednoznačně negativní výchovný vliv. Konflikty hrozí také v případech, kdy si rodiče dostatečně neuvědomují, že prarodič má vlastní zájmy a pečovat o vnoučata není jeho vymahatelnou povinností ani jedinou náplní volného času.

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Odborné texty:

• Mezigenerační soužití rodin jako zátěžová situace
• Aspekty mezideneračního soužití a solidarity v rodině
• Staří, ale dobří
• Mezigenerační soužití - solidarita nebo konflikt?
• Prarodiče - jejich význam a důležitost