Agresivita na vzestupu

• Jsou dnešní děti jiné?
• Vzdělanější a úzkostnější společnost
• Násilí opravdu plodí násilí
• Souvisí původ zvyšující se agresivity s liberální výchovou?
• Agresivitu děti vnímají jako projev dospělosti
• Popkultura jako ventil, nebo příčina?
• Školní prostředí násilí nahrává
• S agresivitou lze pracovat
• Agresivita má v moderní společnosti jen negativní význam

Jsou dnešní děti jiné?

Pokud odhlédneme od vývoje a proměn společnosti, dalo by se říci, že se člověk (i dítě) příliš nemění. Vycházet můžeme z krásné literatury, ve které máme pocit, že vidíme stejné city, vášně, lidské nepravosti, jako pozorujeme dnes. Platilo by to i pro agresivitu. Zároveň se ale dá namítnout, že v současnosti představuje prakticky veškerá agresivita komplikaci. Život ve vyspělých demokratických společnostech je nastavený jinak. Stojí především na spolupráci a komunikaci. Soutěživost sice rovněž existuje, neobsahuje však zpravidla přímé násilí. Díl nárůstu agresivity u dětí je dán zcela určitě tím, že se dnes mnohem víc zajímáme o jakékoli projevy jejich přemrštěné aktivity (fyzická agrese, křik, nadávání, šikanózní jednání). Jako společnost jsme k takovému chování podstatně citlivější a hodně je řešíme. Podobně jsme mnohem citlivější než v předcházejících obdobích na takzvanou hyperaktivitu. Dřív dospělí některé nepatřičné projevy dítěte nechávali bez povšimnutí, v případě potřeby vůči němu sami zasahovali výraznými tresty. Křik, nadávky, výhrůžky, zavírání do tmy, spaní bez večeře. Výprasky tvořily integrální součást legitimního výchovného přístupu – v rodině i ve škole minulé doby. O části příkoří, která se dětem přihodila, se navíc dospělí vůbec nedozvěděli, protože děti nebyly zvyklé svěřovat se rodičům nebo učitelům. Věděly totiž, že by je dospělí stejně neřešili a v některých případech by jim ještě přidali. Podobně řada přestupků dětí zůstala utajena před dospělými, protože spousta aktivit se odehrávala mimo jejich dohled. Zřejmě všichni brali jako fakt, že se něco děje a nelze to změnit. Nikdo moc neřešil, jestli to je špatně nebo dobře, prostě to tak bylo. Násilí rozvoji osobnosti určitě nesloužilo ani v minulosti, ale společnost ho skutečně vnímala a hodnotila jinak.

Vzdělanější a úzkostnější společnost

Dnes máme tendenci být s dětmi více. Snadno si všimneme i drobných událostí, které následně zpravidla také řešíme. Podstatný důvod pro větší citlivost vůči dětskému násilí nebo násilí na dětech spočívá mimo jiné v tom, že lépe známe potřeby dětí a víme, že negativní události zanechávají v jejich vývoji nepříznivé stopy. Na druhé straně si uvědomujeme, že když dítě zažije a zvládne konfliktní událost, může je to posílit. Už jen tím, že situaci zvládne. Jenže my dopředu nevíme, které události dítě posílí a které mu naopak způsobí zcela zbytečné trauma. Preventivně tak možná řešíme víc událostí, než by bylo potřebné. Pak se společnost celkově jeví jako přespříliš úzkostná. Ženy, které doma i ve vzdělávacích institucích převažují, jsou oproti mužům více opatrné, nemají rády násilí a agresi, zpravidla ani v podobě sportu. Leckdy pak potlačují i docela obyčejnou, výraznější, zejména klukovskou aktivitu, pokusnictví a hlučnost. Rovněž pohled veřejného mínění se posouvá a hodnotí jakékoli násilí stále negativněji. Jednání dospělých, které bylo před několika desítkami let zcela přijatelné, je dnes odmítané. Týká se to jak násilí, zejména vůči ženám (někdy i vůči mužům), tak méně vehementně i vůči dětem. Určitě bychom neměli nechat bez povšimnutí agresivitu, kterou děti vnímají a někdy i zažívají v rodinném prostředí. Vzhledem k tomu, že rodiče představují významné osoby v životě dítěte, jejich vliv je mnohem výraznější, než působení násilí v médiích nebo ve veřejném prostoru. Přestože se násilí leckdy netýká samotného dítěte, ale partneři jím řeší vlastní spory, dítě postihuje prakticky stejně, jako když se týká jeho osoby. Přinejmenším mu důležití dospělí dávají špatný příklad, jak má řešit náročné situace. Jak se chovat ke spolužákům a později k partnerovi, k dětem, k podřízeným. Ještě složitější je, že takovým jednáním berou dítěti přesvědčení, že život je v zásadě pěkný. Dítě je totiž „od přirozenosti“ spíše optimistické, těší se na to, co přichází, z mnoha věcí se raduje, má pocit, že všechno dokáže, nepřemýšlí o tom, že může být hůř, že se něco stane, že jednou jeho život skončí.

Násilí opravdu plodí násilí

Stejné dopady na podporu násilí u dětí má tělesné trestání. Ve výzkumech se ukázalo, že pokud byly děti ve třech letech bity více než dvakrát měsíčně, vykazovaly v pěti letech statisticky významně vyšší míru agresivity. Podobný vztah je mezi tělesným trestáním v pěti letech a poruchami chování v devíti. Zvýšené množství nevhodných projevů navíc vedlo k vyššímu počtu tělesných trestání. Každá negativní interakce tak posiluje minulé negativní interakce a vytváří komplexní negativní spirálu. Stále ještě vcelku sociálně přijímanou verzi agresivity představuje křik. Řada rodičů křičí při sebemenší příležitosti. Přitom používají nevybíravé výrazy. Přestože děti jsou samy docela hlučné, všeobecně nemají křik dospělých rády, s nelibostí přijímají i verbální naléhavost, kterou za křik někdy zaměňují. Neexistuje vhodný křik, ale existují situace, kdy vyhodnotíme, že nelze jinak než zakřičet, protože možná újma by mohla být mnohem větší než to, že na dítě křikneme.

Souvisí původ zvyšující se agresivity s liberální výchovou?

Část agresivity u dětí můžeme určitě spojit s liberalizací výchovy. Liberálnější výchova dává podstatně větší prostor pro rozmanité způsoby chování než dřívější, značně restriktivní, autokratická. Dítě se v praxi velmi pozvolna učí, jak efektivně komunikovat s druhými dětmi i s dospělými a jak se vypořádávat s problémy. Musíme počítat s tím, že přitom dělá množství chyb. Dokud je fakticky nenaučíme jak reagovat jinak, musíme počítat s tím, že jedna z možností reakce na konflikt, domnělou nespravedlnost či neuspokojené přání, je agrese. Z hlediska dítěte je tato forma rychlá a efektivní. Navíc u malého dítěte odpovídá i vývojovým možnostem. Vyjednávání, verbální odmítání, nevšímání, rozhovor a velkorysou vstřícnost můžeme očekávat až u poněkud staršího dítěte, a to stejně jen někdy.

Agresivitu děti vnímají jako projev dospělosti

Dítě je bytost společenská. Vnímá chování dospělých kolem sebe a vzhlíží s obdivem zejména k viditelným, povrchním atributům dospělosti. Význam přitom mají zejména důležití dospělí a mediální vzory. Kdyby dítě mohlo, tak by kouřilo a pilo alkohol. Vzhledem k tomu, že to legálně není možné, tak alespoň přijímá vulgarity v řeči. Zejména rodiče a učitelé představují silné vzory. Neměli bychom ale zapomínat na to, že alespoň část násilí dětí nemůžeme spojovat s působením prostředí. Už batolata projevují značnou dávku agresivity a část z nich ve velké intenzitě a vytrvalosti (koušou, kopou, škrábou…). Někteří rodiče se chovají k těmto projevům dítěte neadekvátně, jeho agresivitu ve skutečnosti posilují, takže ta přetrvává i do pozdějšího období. Mezi nejnebezpečnější neadekvátní reakce například patří, když dospělí reagují stejnou agresí. Neomlouvá ani pocit, že dítě zlobí schválně. Výzkumy přinášejí doklady pro to, že agresivita v dětském věku představuje rizikový faktor pro násilí v pozdějším životě. Jaké jsou tedy vhodné reakce? Vždy bychom měli vyjádřit verbálně svůj nesouhlas: „Tohle se mi nelíbí, tohle nemám rád, je mi to moc nepříjemné, bolí mě to.“ Měli bychom dítě upozornit, že my se k němu takhle nechováme, i když leckdy dělá velké lotroviny. Měli bychom mu fyzicky zabránit v agresivním jednání – vzít za ruce, zadržet, obejmout a podobně. Někdy bychom měli dítě připravit o publikum – vezmeme ho vedle do místnosti, odejdeme z pískoviště. Jsou situace, kdy bych nedělal nic a dítěti bych vůbec nevěnoval pozornost. Nevšímal bych si ho a nějakou dobu bych nereagoval na jeho případná přání (já ti vůbec nerozumím, až budeš mluvit česky, tak se můžeme bavit, až se na mě usměješ, tak budeš moct).

Popkultura jako ventil, nebo příčina?

Opakovaně diskutovanou otázkou je působení virtuálního násilí zprostředkovaného médii. Je nepochybné, že české dítě během prvních osmnácti let „zkonzumuje“ stovky až tisíce násilných činů v různých filmech, hrách či videích na youtube. Pro děti může představovat násilí ve hrách uvolnění psychického napětí – je ovšem pravda, že mnohé takové hry vyhledávají pouze po krátkou dobu, nebo vůbec. Neměli bychom jejich význam přeceňovat, nicméně nic významně pozitivního od jejich sledování nemůžeme očekávat. Zejména děti, jejichž běžné životní zážitky jdou v podobném duchu a nejsou vyvažovány mnohem větší měrou pozitivních zkušeností a emocí, mohou být ovlivněny víc. Podobně představuje další negativní okolnost množství času, které u nich děti stráví. U dětí vyrůstajících v běžných podmínkách láskyplných rodinných vztahů s největší pravděpodobností žádný zásadní a dlouhodobý negativní efekt nezanechají.

Školní prostředí násilí nahrává

Školní třída nabízí prostředí, ve kterém zpravidla více než dvacet dětí tráví v uzavřeném prostředí stovky hodin ročně. Je zcela logické, že v takových podmínkách dochází ke konfliktům, k verbálnímu i tělesnému násilí. Zejména, když učitel není přítomen nebo na místech, kam se nedostane. Dřív zřejmě nebývaly běžné přímé útoky (verbální nebo dokonce fyzické) rodičů na učitele. I agrese žáků vůči učiteli dnes nabývá mnoha forem a vyskytuje se častěji. Vysvětlení mám velmi jednoduché. Někteří rodiče neumějí reagovat na náročné situace jinak a dnes nemají před „úřadem“ žádnou brzdu, stejně jako ji nemají vůči jiným institucím (viz například zvyšující se ataky na lékaře, úředníky...). Děti mají pro své chování vzor.  Za škodlivé a podporující agresivitu se dá považovat srovnávání a soutěžení ve školních podmínkách. Dnešní škola má sloužit maximálnímu rozvoji (učení) každého individuálního dítěte. Vzhledem ke značným odlišnostem je srovnávání prakticky nemožné, nebo nespravedlivé. A soutěž nestejných „váhových“ kategorií v jedné třídě rovněž postrádá logiku. Je evidentní, že se ve škole rovněž stále velmi málo zaměřujeme na podporu pozitivních vztahů mezi dětmi i na vymáhání a oceňování slušného chování. Zejména škola by měla rozvíjet pěkné vztahy mezi dospělými a dětmi i mezi dětmi samotnými. Všichni zaměstnanci školy by se měli chovat absolutně slušně.  

S agresivitou lze pracovat

Nemalá míra agresivity je integrální součást člověka. Představa, že ji zcela eliminujeme, je nerealistická. Uvažování by tedy nemělo spočívat v tom, jak agresivitu zcela utlumit, ale jak ji kultivovat, případně vést sociálně přijatelným způsobem. Ve sportu je žádoucí soutěžení, snaha být nejlepší, porazit soupeře, tedy i určitá míra agresivity. Podobně různé prospěšné aktivity, které bychom rozhodně neoznačili jako agresivitu, mohou představovat proměněnou formu agrese. Učme dítě, aby dávalo najevo agresi způsobem přijatelným v místě a čase. Například ve škole, na kroužcích, v divadle a podobně, jsou děti „svázané“ jasnými pravidly a konvencemi, zatímco na hřišti a louce je možné chovat se mnohem volněji. Ale i v těchto případech platí určitá omezení. Podobně když dítě ve vzteku zmačká papír, nevznikne žádná škoda. Když zlomí tužku, vznikne jen malá škoda. Když někomu ublíží, je problém. Mezi dospělými se vyskytují tací, kteří obhajují své negativní působení na dítě s tím, že život dospělých představuje nemalé nároky a dítě by si na ně mělo zvykat. Tento názor je pomýlený v řadě ohledů. Představa, že některý (běžný) rodič je s to vytvořit dítěti absolutní skleník bez sebemenšího bezpráví, neodpovídá skutečnosti. Dítě se setkává se světem, který mu nezajišťuje pouze pozitivní zážitky, takže je hloupost dodávat negativní uměle. Současně bychom měli přijmout, že věk dětství a dospívání je věkem učení. Snižovat efekt tohoto období například tím, že dítě pravidelně trestáme, že mu nadáváme, je krajně nevhodné.

Agresivita má v moderní společnosti negativní význam

Měli bychom uznat, že agrese vůči druhým lidem, věcem i proti sobě samému, neobsahuje rozvojový potenciál. Snad jedině může sloužit k odreagování silné emoce. Děti bychom měli odmala učit, že agrese jako reakce na vztek není něco, co přichází samo o sobě, ale jde o jednu z možných reakcí, pro kterou se rozhodujeme. Věta „jsem vztekloun (cholerik), nemohl jsem si pomoct“ by vůbec neměla zaznít. Snad ji ještě můžeme odpustit dítěti, ale ne dospělému. Ani rodiče a ani učitelé by sami neměli agresi používat. 

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně. 

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.