Agrese a šikana u dětí: Mohou za to média, rodičovská výchova, nebo geny?
Obsah článku:
V současné době se školy, pedagogicko-psychologické poradny, střediska výchovné péče a vůbec všechna zařízení zabývající se výchovou potýkají s mnoha sociálně patologickými jevy, které se objevují u našich dětí a mládeže. Nejedná se pouze o zneužívání návykových látek, o záškoláctví, lhaní a podobně, stále častěji se objevuje agresivita, agrese a takzvaná šikana (tedy záměrné ubližování).
Vedle těchto jevů se stále častěji setkáváme s inklinací dětí a mládeže k různým subkulturám, jako jsou například fotbaloví hooligans (spouštějící násilí na fotbalových stadionech nejen v průběhu zápasu, ale i po něm), dále skinheads, Gottic rock, Emo a podobně. Pokud někdo tvrdí, že na jeho škole se tyto jevy nevyskytují, dává pouze najevo neznalost prostředí vlastní školy, popřípadě v horším případě tyto jevy popírá, nechce je vidět. Určitou příčinou tohoto popření je bezradnost nad řešením sociálně patologických jevů, někdy i strach z reakce okolí, především rodičů, kteří své děti mnohdy až nekriticky brání.
Cílem tohoto pojednání je objasnit širší souvislosti v projevech agresivity a agrese u dětí a mládeže a zamyslet se nad příčinami negativního chování.
Agresivita versus agrese
Dané pojmy jsou v našem jazyce (a to laickém i odborném) velice často zpodobňovány, přitom každý z nich znamená něco jiného.
AGRESIVITA
(z lat. agressivus – útočný)
Agresivita je do jisté míry charakteristický znak osobnosti jedince. Každý člověk musí být vybaven určitou mírou agresivity, jinak by neměl ve společnosti šanci na přežití. Vnější okolnosti nás často nutí k tomu, abychom agresivitu použili ve svém chování, ať už v osobním, nebo i v profesním životě. Míra agresivity je u každého člověka jiná. Dá se říci, že někteří jedinci disponují velice nízkou mírou agresivity, někteří naopak se svojí agresivitou těžce bojují, protože ovládá jejich život a působí vážné komplikace v mezilidské komunikaci.
Co je tedy pravděpodobnou příčinou zvýšené agresivity u jedince? Výraznou roli hrají genetické faktory, některé prameny uvádějí, že až ze šedesáti procent je agresivita dědičná. Těžko lze očekávat, že se potomek silně agresivního otce bude chovat jako anděl. Některé výzkumy – zabývající se například domácím násilím – potvrzují, že pokud je chlapec svědkem domácího násilí na matce, je až devadesátiprocentní pravděpodobnost, že i on bude v dospělém věku domácím násilníkem. Tyto výzkumy také ukazují, že pokud je dívka svědkem domácího násilí na matce, stane se z ní s velkou pravděpodobností v dospělém věku oběť domácího násilí.
Daleko větší problémy s agresivitou však mají děti, které jsou vychovávány takzvaně skrytě agresivní matkou. Jedná se o matky, které se v očích učitelů staví do pozice maximálně milující matky: „Paní učitelko, já bych na svoje dítě nikdy nesáhla, nemám to srdce ho potrestat.“ Výpověď takové matky je mnohdy velice přesvědčivá. Je to pravda, na své dítě by sama nikdy nesáhla. Ví však, že otec dítěte je „pruďas“ a nejde pro ránu daleko. Když dítě zlobí, používá matka instrukci: „Jen počkej, až táta přijde, on si to s tebou vyřídí.“ Po příchodu otce začne skrytě agresivní matka všechny prohřešky dítěte hlásit, mnohdy ještě situaci patřičně přibarví a nakonec se s klidem dívá, jak otec dítě trestá.
Z vlastní praxe mohu potvrdit, že těchto výchovných scénářů se v našich rodinách vyskytuje nepřeberné množství. Pokud k výše uvedené situaci dojde, dostává se dítě do značně složité situace. Matka tak přenese zodpovědnost za trestání na otce a tím se zbavuje své vlastní zodpovědnosti za jakýkoliv výchovný zásah vůči dítěti. Dále v sobě tato matka popírá pud chránit své mládě před nebezpečím z okolí. Otec je pro takové dítě osobou „nečitelnou“, tedy jemu si paní učitelka nestěžovala, on tam nebyl, navíc dítě často neví, jaká bude reakce otce. Jedinec, který tyto situace pravidelně zažívá, začíná vnímat svět jako nebezpečný – není zde nikdo, kdo by mě ochránil, ke komu bych se mohl schovat. Děti vychovávané skrytě agresivní matkou nakonec začnou vnímat svět jako místo, kde v každém koutě číhá nějaké nebezpečí – a já musím být připraven tomuto nebezpečí čelit.
Ve školním prostředí jsou výše uvedené děti poměrně dobře rozeznatelné – jsou popudlivé, vznětlivé, každý sebemenší podnět, který zavání potencionálním nebezpečím, provází výbuch vzteku či agrese (dalo by se lidově říci, že „startují na první našlápnutí“). Dítě vychovávané skrytě agresivní matkou má ve školním prostředí často velice těžkou pozici. Pro učitele jde o problémového jedince, který se těžko výchovně zvládá a je často trestán, na druhou stranu pro třídu je takové dítě častým zdrojem obveselení a zábavy – stačí ho vyprovokovat a všichni se jeho reakcím upřímně smějí, mnohdy nudné přestávky a hodiny volna jsou tak patřičně zpestřeny. U těchto dětí je vždy nutné pátrat po příčinách jejich vznětlivosti, neodsuzovat je hned za jejich nevhodné chování. Při rozhovoru s rodičem by měl učitel vždy nejprve vyzvednout kladné stránky osobnosti dítěte a poté řešit to, co je problémové.
Další možnou příčinou zvýšené agresivity u dítěte může být fakt, že rodiče od raného věku potvrzují, že agresivita slouží k dosažení vytyčeného cíle.
Každé dítě ve věku zhruba tří let se začíná chovat přirozeně agresivně. Tento stav souvisí s procesem rozvoje takzvaného „prvního já“, dochází k sebeuvědomování jedince a tendenci jednat samostatně. Každý rodič si určitě pamatuje situace, kdy jeho tříletá ratolest si vztekem, dupáním, kopáním, mlácením pěstičkami a podobně vynucovala pozornost a chtěla jednat samostatně: „Já to udělám, já tam nepůjdu, …“ Jestliže rodič začne ustupovat svéhlavému jednání dítěte a jedná pod scénářem „Radši ustoupím, aby byl klid, raději mu vyhovím, aby nedělal na veřejnosti ostudu“, dává dítěti v podstatě signál: „Dělej to, vždyť to přece funguje.“ Uvědomme si, že scénáře chování, které dítě používá v budoucím životě, se ve většině případů vytvářejí již ve věku právě tří až čtyř let. Všem rodičům radím, aby vztekajícímu se dítěti neustupovali, Můžeme dát sice najevo, že vidíme, že se dítě zlobí, že jeho vztek chápeme, ale dítě musí dostat jasný signál, že jeho chování je kontraproduktivní a nic jím nezíská.
Udělejte si náš on-line test:
Nemáte doma malého tyrana?
Agresivita spojená s „výchovnou slepotou“ rodiče
Jedná se o situace, kdy rodiče odmítají jakoukoliv spolupráci, nevidí v chování svého dítěte naprosto žádný problém a nic řešit nechtějí. Tito rodiče svádějí vinu za chování svého potomka na školu, spolužáky… Většinou tvrdí, že doma se dítě chová zcela normálně, potíže s ním mají pouze ve škole a že škola je od toho, aby si nezvladatelné chování jejich dítěte vyřešila. Zbavují se zodpovědnosti za chování svého dítěte. Tito rodiče nejsou schopni přijmout jakoukoliv výtku vůči své výchově, mají pocit, že vše dělají správně a pro blaho svého potomka.
Naprostou katastrofou jsou situace, kdy rodič dokonce své dítě k agresivitě nabádá – dítě je vedeno v představě, že současný svět je jenom o konkurenci, a pokud jedinec nemá „ostré lokty“, nemůže v této silné konkurenci obstát. V těchto případech jsou učitel, psycholog i psychiatr naprosto bezmocní, bez úzké spolupráce rodičů na problému nelze nic řešit a vyřešit. Pravé potíže u výše zmíněných dětí nastávají v okamžiku, kdy se terčem jejich agresivity stávají sami rodiče, kteří potomka nedokážou zvládnout ani v domácím prostředí (často se situace vyostří v období puberty). Až když se sami rodiče cítí ohroženi, přicházejí pro odbornou radu. V mnoha případech se však agresivní chování dospívajícího jedince již nedá terapeuticky zastavit, často zbývá pouze jedno řešení, a to určitá forma represe.
Výše uvedené příčiny zvýšené míry agresivity jsou do určité míry terapeuticky ošetřitelné – pokud se rodič s dítětem ve správnou dobu dostane do terapeutického vedení, může být problém poměrně rychle rozkryt a patřičně řešen. Existují však případy, kdy sebelepší a sebeodbornější pomoc není nic platná, nic nefunguje, dítě je vůči jakémukoli zásahu ze strany terapeuta imunní. Jedná se o případy, kdy je agresivita zapříčiněna organickým poškozením mozku, například jde o poporodní trauma, úraz hlavy či zánět mozku. Tyto případy spadají většinou do péče psychiatra, mnohdy musí být indikována medikamentózní léčba, a ani ta nebývá vždy úspěšná.
Čtěte také:
Vliv extremismu na děti a dospívající mládež
Posttraumatický rozvoj dětí a rodičů
O nevhodných přístupech v rodičovské výchově, psychickém násilí a jeho vlivu na vývoj dítěte
Videorozhovor o šikaně mezi dětmi s autorem článku PaedDr. Zdeňkem Martínkem
AGRESE
(z lat. aggressio – výpad, útok; jednání, jímž se projevuje násilí vůči některému objektu nebo nepřátelství a útočnost s výrazným záměrem ublížit)
Agrese znamená akt, kdy jedinec použije agresivitu ve svém chování. V odborné literatuře se setkáváme s různými definicemi agresí, s mnoha děleními, z nichž každé má své zastánce, ale i odpůrce. Většina z nás má představu, že agrese je něco nepřípustného, nesprávného, či dokonce patologického. Nesmíme však zapomínat, že agrese může mít do určité míry i pozitivní náboj – například agrese sportovce k dosažení lepšího výsledku či agrese matky bránící své dítě.
I agrese většinou má své typické příčiny. Za jednu z nejčastějších příčin zvýšené agrese u dětí považuji mediální násilí. Je pravda, že výsledky studií zabývajících se tímto fenoménem jsou nejednoznačné a mnohdy si i odporují. Důležité však je uvědomit si, že média mají velkou moc ovlivňovat myšlení, jednání i cítění lidí. Prostřednictvím televize lze manipulovat s informacemi, zjednodušovat realitu, jednoznačně upřednostňovat některé názory.
Agrese zhlédnutá v televizi může zároveň sloužit jako vzor vhodný k napodobení – malé dítě má poměrně nízkou rozlišovací schopnost v tom, co je možné a co ne, co je skutečné a co je fikce. Časté pozorování násilí upevňuje přesvědčení dítěte, že agrese je přípustná, povolená a pomocí ní může řešit konflikty, do kterých se během života dostane. Agrese, která je ve filmu prezentována jako morálně ospravedlnitelná, neboť oběť si zaslouží, aby byla napadena, většinou vyvolává u jedince agresivní chování. Navíc u dětí, které vnímají svět zjednodušeně, musíme počítat s tím, že neporozumí jemným nuancím významu, jenž je sdělován násilnickou scénou – jejím obsahem. Děti se zaměřují pouze na vnější podobu agrese, nechápou však záměr, proč se agresor tak chová.
Vraťme se však k televizi a malému dítěti. Dnešní děti jsou od raného věku vysloveně „bombardovány“ vzory agresivního chování skrz televizi, DVD, video, počítač. Poměrně známé jsou příběhy Toma a Jerryho. Situace, které tyto dvě postavičky prožívají, v dětech i dospělých vyvolávají smích, připadají nám legrační. Ovšem způsob, jakým se tyto postavičky k sobě chovají, je plný agrese a násilí. V každém příběhu je tělo – ať již kocoura, nebo myši – nějakým způsobem zraněno, deformováno. Během krátké chvíle jsou však jejich těla vrácena do původní podoby a zvíře nadále funguje jako nepoškozené. Rozlišení dobra a zla v rámci postavy není v těchto příbězích plně definováno. Dokáže snad někdo odpovědět na otázku, zda je hodný Tom, nebo Jerry?
Daleko zhoubnější vliv mají na dítě filmy s akčním nábojem. Akční film ovlivňuje malé dítě hned z několika směrů. Akční film je proto akční, že se jednotlivé sekvence filmu střídají velice rychle. Psychická vybavenost malého dítěte však není připravena spolehlivě tyto sekvence odlišit. Film pak dítěti splývá do jakési „šedé skvrny“, z které do popředí vystupují scény emočně zabarvené – tedy scény plné křiku, násilí a krve. Ty se pak dostávají do vědomí dítěte, to si je fixuje, stávají se jeho vědomostní výbavou.
Další směr – akční film, který může být pro dospělého člověka naprosto jednoduchý, až primitivní, je pro dítě složitý, nedokáže se v něm orientovat, dítě nemá pevně vyjasněno, proč se ten který hrdina agresivně chová, čeho chce agresí dosáhnout. Film se tak pro něj stává naprosto nečitelným. Nejhorším směrem pro malé dítě je situace, kdy se kladný akční hrdina chová agresivním způsobem. Často tento hrdina brání slabé proti silným, ovšem používá k této obraně agresi a násilí.
Čím častěji malé dítě tyto filmy sleduje, tím více si v hlavě utváří jakousi „kartotéku“ kladných akčních hrdinů, jejich chování si fixuje ve svých paměťových mapách. Pokud takové dítě přijde do širšího sociálního prostředí (tím je mateřská škola, základní škola a podobně), může se dostat do konfliktní situace, která velice zdánlivě připomíná scénu, kterou prožíval jeho akční hrdina ve filmu.
V tomto okamžiku se projeví takzvané oživení scénáře násilí, což znamená, že dítěti bleskem projede hlavou: „Jak by se asi v této situaci zachoval můj kladný akční hrdina?“ A dítě jeho chování napodobí. Čím obsažnější je v hlavě dítěte „kartotéka“ kladných akčních hrdinů, tím variabilnější jsou způsoby agresivního chování dítěte. Učitelé se dnes na školách dnes a denně setkávají s fenoménem oživení scénáře násilí v podobě mnohdy až bizarních a legračních napodobenin úderů, kopů a ran. Čím více dítě poznává, že se ostatní jeho agrese bojí, vyhýbají se jí, tím více se u něho agresivní chování posiluje, objevuje se pak tendence všechny konflikty řešit právě tímto chováním.
Podobnou funkci jako média plní v tomto smyslu i počítačové hry. Je jisté, že počítač a schopnost jeho obsluhy se dnes stávají neodmyslitelnou součástí našeho života. Mnoho programů dokáže dětem pomoci překonat nesnáze ve výuce, existují hry, které umožňují procvičovat koncentraci pozornosti, schopnost orientace v prostoru, logické myšlení a podobně.
Dle mého názoru však nemůžeme přijmout za normalitu hry, kdy se dítě snaží postřílet co nejvíce nepřátel, co nejvíce policajtů a podobně. V těchto případech se dítě často identifikuje s agresorem, násilí začne brát jako společenskou normu – agresi začne považovat za přirozený způsob sebeprosazení se.
Je pravda, že názory odborníků na vliv mediálního násilí na jedince jsou velice rozporuplné. Někteří autoři zcela zpochybňují význam tohoto vlivu, někteří ho naopak považují za jednu z nejhlavnějších příčin růstu agresivního chování mezi dětmi a mládeží. Ani experimenty probíhající na tomto poli nedokázaly dát spolehlivou odpověď (experiment však vždy probíhá v umělém prostředí).
Je zřejmé, že násilí v televizi přispívá k růstu agrese jedince, vždy je však nutné počítat i s jinými faktory, které se u dané osoby na míře jeho agrese podílely – ať již je to rodina, širší společenské prostředí, či negativní zážitky, kterými takový jedinec prošel v průběhu svého vývoje.
Čtěte také:
Děti médiím rozumějí – ale jinak! Mediální výchova v rodině
Rizika závislostního chování u dětí a dospívajících a jejich prevence
Geny a výchova
Potvrzování funkčnosti agrese – další častá příčina zvýšeného výskytu
V úvodní kapitole o agresivitě byl zmiňován případ tříletého dítěte, které si dokáže svým vztekem získat výhody a prosadit se. Totéž platí i o agresi. Někteří jedinci mají zvýšenou tendenci agresí zastrašovat, pomocí ní si posilovat svoje místo nejen v žákovském kolektivu, ale i v rámci celé školy. Pokud kolektiv učitelů chování takového agresora pouze pasivně přihlíží, popřípadě přijme jeho chování jako neměnné, s kterým se musí smířit, nastává obdobná situace. Jedinci, kterým agrese funguje k prosazení jejich záměrů a pozice, velice brzy ztrácejí zábrany, kam až mohu ve svém chování zajít. Agrese slouží jako prostředek k vyřešení jakéhokoli problému, agresoři se nezaleknou žádného výchovného opatření a v dospívajícím věku z nich ve většině případů vyrůstají jedinci s výraznou tendencí k sociálně patologickému chování násilného typu.
Nečitelnost ve výchově
Výchova rodiče i vychovatele by měla být pro každé dítě naprosto čitelná, což znamená opět nastavení jasných pravidel „co za co bude“. Čitelný rodič podporuje ve svém dítěti jistotu, že každý problém se dá vyřešit, a pokud nastane nějaký prohřešek, ponese si za něj dítě určitý přirozený následek, kterým bude tento prohřešek vyřešen.
Nečitelný rodič působí na dítě nejistě. Jeho nečitelná výchova spočívá v nejasných pravidlech, odměna či potrestání dítěte je přímo závislé na náladě rodiče. Pokud má otec nebo matka dobrou náladu, sebevětší prohřešek je bagatelizován, projde bez větších problémů. Naopak – jestliže rodiče právě oplývají špatnou náladou, sebemenší přestupek je přísně a nekompromisně potrestán. Potíž je v tom, že dítě neví, jakou náladu momentálně rodič má. Pokud se dítě dostane do této situace, prožívá výraznou nejistotu – a každá nejistota budí napětí a agresi.
Bohužel nečitelnost ve výchově nemá za následek pouze agresi v chování, je také častou příčinou jiných sociálně patologických projevů u dítěte, jako jsou lež, záškoláctví, úmyslné podvody a podobně. Dítě se nakonec dostává do nekonečného, začarovaného kruhu problémů, z kterých samo nedokáže vystoupit. Je trestáno a postihováno stále dokola za kupící se potíže v chování, málokdo se však zamyslí nad tím, kde je vlastně příčina jeho negativního chování. Ve své praxi se setkávám s výše popsaným fenoménem: rodiče přicházejí s tím, že dítě nezvládají, nevědí si s ním rady, málokdy si však připustí, že pravými spouštěči problematického chování jsou právě oni.
Současná uspěchaná doba a honba za materiálním zabezpečením rodiny nahrává této situaci. Velice často se nečitelnost ve výchově objevuje i ve zdánlivě dobře fungující rodině. Na tomto místě musím zmínit poměrně novou problematiku takzvaných dvoukariérových manželství. Tento jev se rozmohl především v podnikatelských rodinách, kde oba rodiče jsou plně vytíženi svým oborem, věnují se mu daleko více, než je zákonem stanovená pracovní doba, na dítě nezbývá žádný čas kromě zajištění základní potřeb.
Oba rodiče přicházejí z práce vyčerpaní, nervózní, jejich nálada je závislá na momentálním úspěchu v práci. Pokud rodič ten den byl úspěšný, je jeho nálada zjevně lepší než v situaci, kdy se nedaří – toto však dítě netuší. Zmíněným rodičům naprosto nedochází, že by v jejich výchově byly nějaké chyby – oni se přece starají o to, aby se jejich děti měly dobře, aby jim mohly koupit všechny lákavé věci, které jim nabízejí všudypřítomné reklamy, televize a obchody. Vše je v pořádku až do doby, kdy se dítě začne svých rodičů bát, začne jim zatajovat známky, jeho chování ve škole se prudce zhorší. Nastoupí zákazy, tvrdší tresty, popřípadě výprasky, dítě od svých rodičů dostává pouze signály nespokojenosti s jeho učením a chováním. Opět jsme v pomyslném bludném kruhu, z kterého dítě samo, bez pomoci rodičů, nevyskočí, byť by se snažilo sebevíc.
Nečitelnost ve výchově, dvoukariérové manželství, ale rovněž „podmíněná láska“ (to znamená: budu tě mít rád, když…), jakož i odmítání dítěte mohou mít za následek jednu z velice častých nespecifických poruch chování, a to opoziční vzdor. Jedná se o poruchu, která se projevuje typickými znaky:
- častá a nápadná náladovost dítěte,
- časté a záměrné vyvolávání hádek s dospělými,
- stálá neposlušnost,
- odmítání základních povinností či jejich neplnění,
- agresivní sebeprosazování,
- dělání věcí, o kterých jedinec evidentně ví, že dospělým či vrstevníkům vadí,
- svalování viny za vlastní prohřešky na někoho jiného,
- přecitlivělost vůči vrstevníkům či dospělým,
- mrzutost,
- zlomyslnost a mstivost,
- časté používání vulgarismů.
Opoziční porucha chování postihuje vztahy dítěte k celému světu – má problémy s vrstevníky, učiteli, rodiči, prarodiči, prostě s celým okolím. Je nezbytně nutné, aby se takový jedinec dostal co možná nejdříve do intenzivní terapeutické péče – a ani ta není vždy úspěšná. Pokud tato péče neproběhne, hrozí v dospívajícím či dospělém věku kriminalizace.
Agrese a vliv party (subkultury)
Každý člověk je od narození členem mnoha skupin, jejichž tlaku je neustále vystavován. Zde platí určité pravidlo: čím bližší je vztah jedince ke skupině, tím menší je jeho schopnost se od této skupiny distancovat, hrozí riziko nesoudného přijetí mnohdy patologických norem, jedinec ztrácí svoji individualitu a „zdravý rozum“.
U některých skupin se setkáváme s prezentací agrese a násilí (například skupiny s prvky rasistické ideologie). Jedinec se často identifikuje s normami těchto skupin, významnou roli hraje fenomén vůdce, jehož chování se stává příkladem pro ostatní. Pokud je agrese skupinou přijímána za normu, jedinec má tendenci se s ní mnohdy bezmyšlenkovitě ztotožnit, ztrácí tak individuální identitu ve skupině – jedná pod vlivem davu. Pod tlakem skupiny ztrácí kontrolu nad vlastním agresivním chováním, dopustí se často činů, které by sám za normálních okolností neprovedl. Parta či subkultura umožní jedinci anonymitu, dává mu pocit sounáležitosti, příslušnosti, posiluje pocit, že někam patří. V neposlední řadě za výsledek jednání nese odpovědnost celá skupina, individuální vina je zcela potlačena.
Hodnotový systém jedinců, sympatizujících s agresivními skupinami:
- tvrdost, neohroženost a schopnost bojovat,
- tvrdost vůči sobě i jiným,
- připravenost k fyzickému zápasu, která navenek působí jako odvaha,
- pohrdání lidským životem,
- úsilí o autonomii a svobodu v jednání – nikdo mi nebude nic nakazovat, mohu si dělat, co sám uznám za vhodné,
- vyhledávání vzrušení a rozptýlení – únik z každodenní nudy,
- tendence vidět výsledky snahy o pozitivní změnu jako zbytečné, nevedoucí k ničemu.
Tito jedinci jsou přesvědčeni o tom, že nemohou změnit svůj osud a že agrese je způsob, jak se prosadit alespoň někde.
Příčina inklinace k subkulturám či partám s agresivním programem spočívá v naprosté většině případů v primárním výchovném a společenském prostředí, kde takový jedinec vyrůstá. Jednou skupinou jsou děti a mladiství, kteří neznají rodičovskou jistotu a přijetí, mají zvýšenou touhu někam patřit, být uznáváni, získávají od party pocit, že jsou silní, potřební, mají většinou stejnou zkušenost z rodin jako ostatní příslušníci. Další skupinou jsou jedinci, kteří prošli příliš autoritářskou výchovou, rodiče jim dávali najevo, že nic není správně. V jejich výchově od raného věku převažuje pokárání nad pochvalou – věci, které přirozeně dělají dobře, jsou rodiči považovány za samozřejmost, neustále se poukazuje pouze na chyby, často se za tyto chyby nepřiměřeně trestá. (Pozor, k tomuto výchovnému scénáři mohou sklouznout i učitelé – přirozená snaha dítěte je samozřejmá, sebemenší zaváhání je kritizováno a trestáno.)
Dále se jedná o děti, které nejsou schopné zvládat mnohdy nereálné nároky rodiče. Tyto děti jsou tlačeny k výkonům, kterých nejsou schopny dosáhnout, nic pro jejich rodiče není dokonalé. Velice tvrdým kalibrem je srovnávání s úspěšnějším sourozencem: „Podívej, jaké známky má bratr, proč nemůžeš být jako on?“ Rodiče výše zmíněných dětí do nich často projikují svá vlastní přání a touhu po úspěchu: „Čeho jsem nedosáhl já, musíš dosáhnout ty.“
V neposlední řadě jde o jedince, kteří procházeli agresivní výchovou vlastních rodičů, byli téměř denně vystavováni tvrdým tělesným trestům. Agrese v těchto rodinách byla přirozeným výchovným prostředkem, a tudíž je jedincem přijata za normu. Jejich rodiče často jednali podle starého českého přísloví: „Škoda každé rány, která padne vedle.“
ŠIKANA
Základní definice šikany:
Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá spolužáka nebo spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci.
Základní podmínky:
- 1. Převaha síly nad obětí
Nemusí se vždy jednat o převahu fyzickou, tedy o to, že fyzicky silnější jedinec trápí fyzicky slabšího jedince. Tak tomu bývá často, ale ne vždy. Může se jednat i o převahu ve formě psychické síly – psychicky odolnější jedinec trápí psychicky méně odolného jedince. Ubližováno bývá většinou jedinci, který navenek „vyzařuje“ signály slabosti. Je zaražený, často nedokáže se spolužáky přirozeně komunikovat, stojí v pozadí, může být i drobně fyzicky odlišný. Takové dítě je velice často terčem nemístných žertů, nadávek, urážek, setkávám se však i s případy, kdy je takové dítě nuceno psychicky silnějšímu sloužit, nechá se jím manipulovat nebo vydírat.
- 2. Množstevní podoba
Větší část dětí trápí menší skupina dětí ve třídě. Známe případy, kdy ve skupině působí určitý klan silných jedinců, který na sebe „nabaluje“ stále další a další. Jedinci, kteří nechtějí být členy tohoto klanu, se stávají množstevně slabšími a jsou opět nuceni sloužit většině.
Ve školním prostředí si často neuvědomujeme převahu mentální síly. Jde o velice specifický jev, kdy intelektově zdatnější jedinec trápí intelektově méně zdatného jedince.
Nezapomínejme ani na převahu mocenské síly, tedy kdy „mocnější“ ve škole trápí méně „mocného“. V této souvislosti se jedná o záměrné ubližování, kdy žáci osmého či devátého ročníku ubližují žákům ze šestého nebo sedmého ročníku. Všichni víme, že ve školním prostředí existuje jakási nepsaná hierarchie – lidově řečeno deváťáci jsou „služebně“ starší a mohou si více dovolit.
Může však jít i o šikanu, kdy učitel záměrně ubližuje žákovi – i on užívá jakéhosi „mocenského“ postu. Nelze zapomenout ani na šikanu ve formě mobbingu – učitelé mezi sebou, popřípadě bossingu – ředitel vůči podřízeným učitelům nebo žákům.
- 3. Oběť vnímá útok jako nepříjemný
Například se ve škole mezi dětmi objevují různé přezdívky. Některé dítě se s přezdívkou ztotožní, je na ni hrdé, není pro něho urážlivá – zde se v žádném případě nejedná o záměrné ubližování. Jiné děti však přezdívku (která může být v mnoha případech hanlivá) nepřijmou, brání se jí, zuří kvůli ní a podobně – třída touto přezdívkou schválně spolužáka provokuje. Ten se může i agresivně bránit, je označen za agresora, naprosto nám však unikne, že právě on je tou obětí, protože se brání nepříjemnému útoku ze strany spolužáků.
V tomto smyslu agresoři často „hrají“ na nejcitlivější strunky osobnosti dítěte, a to je jeho rodina. Dítě ze sociálně slabšího prostředí na adresu svých rodičů slýchá nepříjemné poznámky, jeho rodiče jsou haněni kvůli svému chování či postavení ve společnosti. Mějme vždy tento fakt na paměti. I když víme, že rodina spolužáky napadaného dítěte nefunguje tak, jak by měla, nemůžeme přistoupit na tuto hru ubližujících dětí. Je nutné vždy napadené dítě bránit, nikdy by nemělo dojít ze strany učitele k jakémukoliv komentáři před třídou na adresu napadaného dítěte. Jakmile učitel přijme – třeba i jen „v duchu“ – myšlenku typu „Proč se vzteká? Vždyť ty děti mají pravdu“, staví se jednoznačně na stranu agresorů, navíc děti umí mlčící souhlas učitele velice dobře rozpoznat.
- 4. Dlouhodobost i krátkodobost útoku
Šikana je většinou postupně se rozvíjející negativní chování vůči spolužákovi či spolužákům, může to však být i jednorázový, krátkodobý akt, který ve své podstatě splňuje dvě výše uvedené podmínky. Je možno říct, že krátkodobé šikany jsou mnohdy daleko nebezpečnější, a to ze dvou důvodů. Za prvé probíhají v samotné třídě a učitel o nich neví. Za druhé je za šikanu ani nepovažujeme, neboť stále mezi odbornou veřejností panuje názor, že za všech okolností musí jít o dlouhodobý proces. Samozřejmě že nemůžeme za šikanu považovat jakoukoliv šarvátku mezi žáky, občasnou rvačku mezi dětmi, legrační popichování a podobně.
Vývojová stadia šikany
Již bylo řečeno, že šikana může být i krátkodobým aktem, většinou se však vyvíjí po určitých stadiích.
- 1. stadium: Ostrakismus
Slovo pochází z řečtiny a značí „střepinový soud“.
Jedná se o první fázi, ve které agresoři neubližují oběti fyzicky, „pouze“ oběť vyčlení ze svého kolektivu, nikdo se s ní nebaví, nikdo jí neodpoví na pozdrav, a pokud ano, tak pouze hanlivou poznámkou. Oběť je z kolektivu postupně „vytěsňována“. Mistryněmi v ostrakismu jsou většinou děvčata (tím nechci říci, že chlapci by tohoto jevu nebyli schopni). Každý přece ze svých školních let známe situace, kdy se dvě nebo tři děvčata domluvila na čtvrtou a začala o ní velice nenápadně roznášet různé pomluvy, popřípadě začala spolužačku odstrkovat a manipulovat celý kolektiv: „Nikdo se s Jiřinou nebude bavit, a kdo se s ní bude bavit, tak s tím se také nebudeme bavit.“ Tím dojde k naprostému vyčlenění dítěte z kolektivu.
Oběť najednou poznává, že není ve třídě nikdo, s kým by mohla sedět v lavice, každý ji odmítá, ponižující a urážející poznámky jsou jí nepříjemné. Zpočátku se tedy snaží bránit. Z tohoto důvodu se u ní začínají objevovat agresivní reakce vůči spolužákům – když od nich nedostávám pozitivní reakce, budu si říkat o negativní. Vrací spolužákům nadávky, brání se vztekem, ranami a podobně. Agresoři však vidí, že jejich pomluvy fungují, a svůj tlak zvyšují.
Nakonec oběť pozná, že její odpor je marný, a začne se „stahovat“ do sebe, stává se zamlklou, snaží se být z dosahu agresorů, sedí sama, nemá již sílu vyhledávat ve třídě jakékoliv přátele. Ve většině případů se u ní začnou objevovat tři charakteristické znaky. První známkou ostrakismu u oběti je fakt, že zničehonic a velice rychle se horší prospěch (například z dítěte, které prospívalo na dvojky, je najednou „čtyřkař“). S tím souvisí další jev a to je náhlé zhoršení schopnosti soustředit se. Opět mluvíme o dětech, které neměly se soustředěním žádné problémy – a najednou nedávají pozor, jsou v hodinách uzavřené ve svém světě, přemýšlí o vlastní vině, nedokážou pochopit, proč se k nim celá třída chová odmítavě. Na reakci učitele většinou reagují úlekem.
- 2. stadium: Fyzická agrese a psychická manipulace
Obětí se většinou stává již dříve ostrakizovaný jedinec. Nejčastěji tato fáze nastane, když se třída dostane do nějakého stresového napětí – čtvrtletí, pololetí, konec roku, kdy se píše větší množství písemných prací, tlak zvenčí na jedince ve třídě se zvyšuje. Agresoři si potřebují tento tlak vykompenzovat a oběť je v tomto případě vhodným kompenzačním prostředkem.
Vycházíme z faktu, že agresor na oběti trestá to, co je jemu samotnému nepříjemné. To znamená: jestliže já prožívám tlak zvenčí jako silně nepříjemnou situaci, udělám to tak, že oběti bude ještě hůře. Nemusí však jít o jediný scénář, proč agresor oběti ubližuje. Šikanující chování může být způsobeno i 
konkurenčním bojem, tento scénář je častý ve výběrových, případně sportovních třídách.
V některých případech agresor ubližuje oběti jenom proto, že se nudí a utrpení oběti pro něho znamená zábavu a vytržení ze všední nudy. Nelze pominout ani na fakt, že agresor si na oběti kompenzuje své snížené sebevědomí, pocit neúspěšnosti či nepřijetí ve skupině. Zde již začíná bití oběti, kopání, silné slovní urážky, oběť začíná být nucena k drobným úsluhám agresorům, například k nošení tašek, svačin, … Poměrně často se terčem útoků v tomto stadiu stává majetek oběti – výjimkou nejsou rozřezané bundy, pomočené boty, rozlámaná pravítka a tužky a podobně.
Agresor se v podstatě stává do určité míry závislým na ubližování oběti, jakýkoliv problém je okamžitě kompenzován tímto ublížením. Kromě toho začínají agresoři vůči oběti používat různých typů manipulací. Často oběti vyhrožují: „Zkus něco říct a bude to ještě horší.“ Časté bývají i neverbální výhružky – agresoři stojí proti oběti a ukazují výhružná gesta, například významné bouchání pěstí do dlaní.
Oběť začíná mít v tomto případě nepředstavitelný strach. V každém okamžiku, z každé situace ve třídě tuší určité ublížení. Přirozenou reakcí je v tomto případě útěk od strachu. Útěk se může v tomto případě projevit v různých podobách – od klasického záškoláctví přes somatizaci (útěk do nemoci), projevující se bolestmi hlavy, břicha, častými ranními teplotami a podobně, až po různé formy sebepoškozování.
V každém případě je prospěch ve škole téměř katastrofální, totéž se týká i docházky. Oběť bývá často svým okolím kritizována za své chování, od rodičů přicházejí různé formy trestů, nikoho však většinou nenapadne, že oběť se pouze brání.
- 3. stadium: Vytvoření jádra
Vytvoření jádra je logickým vyústěním neošetření předchozího stadia ze strany dospělých. Agresoři si začínají uvědomovat, že mají jasnou převahu nad obětí, mohou si s ní dělat, co chtějí, a nikdo na to nepřijde. Agresoři rovněž začínají silně ovlivňovat celý kolektiv – buď budete na naší straně, nebo se rovněž stanete obětí. Vzniká takzvaná pyramida šikanování. Na vrcholu této pyramidy stojí hlavní agresoři, kteří tvrdě tlačí na oběť. Tito agresoři však na sebe mají „nabaleny“ další spolužáky, ti zase další…
Oběť (případně oběti) stojí na samotné základně této pomyslné pyramidy, pozornost celé třídy v rámci ubližování se soustřeďuje pouze na ni. Ostatní spolužáci ubližování oběti přihlížejí, nikdo se jí však nezastane, dokonce se v tomto období oběť stává pro ostatní výhodnou, v jejich hlavách probíhá myšlenka: „Ať ho mlátí, já mu nic nedělám, já za nic nemohu, hlavně že to nejsem já, komu ubližují.“ Zde se již především agresoři stávají na šikanujícím chování závislí – jakmile jsem ve stresu či tíživé situaci, je tu vždy někdo, na kom si můžu svůj nepříjemný stav vybít.
Agresoři si většinou v tomto stadiu vyhledávají i takzvané hlídače, kteří sledují pohyb učitelů po chodbách a v případě blížícího se dospělého okamžitě hlavní agresory varují. Z tohoto důvodu je nejčastějším místem, kde šikanující chování probíhá, samotná třída. V této fázi je již celý kolektiv do jisté míry zodpovědný za chování, které vůči oběti ve třídě probíhá. Všichni o ubližování vědí, nenajde se však nikdo, kdo by se oběti zastal.
- 4. stadium: Vytváření norem
Oběť je stále více tlačena do podřízené úlohy, třída se začíná jasně rozdělovat na „vládnoucí třídu“ a „poddané“. Psychika oběti je v tomto období již tak zasažena, že i ona se stane na šikanujícím chování závislá, přijme svou úlohu jako normální, nebrání se ubližování, v některých případech dokonce začne své trýznitele obdivovat, bere je jako kamarády, ochotně provádí jejich příkazy a často to sama bere jako legraci. Poměrně často u oběti dochází k naprosto paradoxnímu chování – oběť začne ve třídě vyrušovat, šaškovat, dělá vše pro to, aby se agresorům zavděčila, aby je pobavila. Mnohdy pracuje pod scénářem: „Raději pro jejich pobavení udělám toto, než aby si na mě vymysleli něco horšího.“ Pro učitele je chování naprosto nepochopitelné – z téměř bezproblémového jedince se stává člověk, který má výchovné problémy, dostává poznámky, jeho prospěch je velice špatný.
Charakteristickým znakem čtvrtého stadia je, že i z lidí, kteří původně šikaně přihlíželi, se stávají agresoři, kteří šikanují takzvaně aktivno-pasivně. Pasivní složka spočívá v tom, že ostatní spolužáci se podílejí na vymýšlení způsobů trápení jenom proto, aby se zavděčili hlavnímu agresorovi: „Hele, on by mohl udělat ještě tohle, to by byla sranda.“ Agresor spolužáka pochválí slovy: „To je nápad, tak oběti konej!“ Oběť „dobrovolně“ vykoná příkaz agresora.
Aktivní složka znamená, že jeden ze žáků vkročí do třídy, hlavní agresor za ním přijde se slovy: „Heleď, jsi nějak naštvanej, jdi si do něj kopnout a uleví se ti!“ Oslovený žák s naprostou samozřejmostí jde a připadá mu to zcela normální.
Dalším charakteristickým znakem čtvrtého stadia je i fakt, že ve třídě se začne objevovat slovník nadřazenosti a podřazenosti. V nižších třídách základních škol se většinou jedná o řeckořímský slovník – agresoři se sami nazývají otrokáři, patricijové, nadřazená rasa, oběti jsou otroci, plebejci, podřadná rasa.
Ve vyšších třídách základních škol, na středních školách, středních odborných učilištích a podobně se často objevuje fašistický slovník, agresoři se nazývají jmény nacistických pohlavárů, popřípadě údernou jednotkou, úderným komandem, jednotkou SS, oběti jsou židi, muklové, heftlinci, odpad, …
Ve čtvrtém stadiu jsou agresoři již plně závislí na šikanujícím chování, mají radost z toho, že se jich oběť bojí, mnohdy ubližují pouze z nudy a pro své pobavení.
- 5. stadium: Totalita
Jedná se o konečné a poslední stadium šikanujícího chování, v podstatě neřešitelné stadium. Normy jsou jasně nastaveny, v kolektivu vládnou agresoři, ostatní je poslouchají na slovo, všichni agresory brání, včetně oběti. Ve školním prostředí v takové třídě nemá učitel žádnou šanci. Celá třída poslouchá pouze hlavní agresory, kteří mnohdy nemluví, vysílají pouze neverbální signály, které však jsou pro třídu zcela čitelné.
Agresoři jsou zcela opojení svojí mocí, v ubližování obětem jim nic nezabrání. Formy ubližování jsou v extrémních případech tak agresivní a hrubé, že hrozí těžké ublížení na zdraví, v nejhorším případě i smrt oběti. Jsou známy případy, kdy oběti byly páleny žhavými železy, vyhazovány ve skříňkách z vyšších pater školy či domovů mládeže, škrceny a podobně.
Oběti jsou většinou ve stadiu, kdy dochází k takzvanému Stockholskému syndromu, nedokážou si svůj život bez agresorů představit, vzhlížejí k nim, naprosto bezmyšlenkovitě plní ponižující příkazy, případně si nechají naprosto dobrovolně ubližovat bez známek jakéhokoliv odporu – i ony jsou na šikanujícím chování plně závislé. Pro kolektiv třídy je již ubližování zcela běžné, aktivně se na něm podílí, oddaně pomáhá hlavním agresorům.
Zatímco předchozí čtyři stadia jsou terapeuticky řešitelná, toto stadium je neřešitelné, respektive jediným řešením je rozpuštění celého kolektivu. Agresoři by měli za tuto šikanu nést velice tvrdý následek. Rozhodně je dle mého názoru namístě umístění v některém z výchovných zařízení, s obětí je nezbytně nutné dlouhodobě terapeuticky pracovat pod vedením psychologů a psychiatrů. Lze však předpokládat, že „šrámy“ na duši, které jí byly agresory učiněny, si mnohdy nese po celý život.
Kromě klasického popisu vývoje šikanujícího chování nelze opominout jednu z nejmodernějších forem šikany, a to kyberšikanu. Jedná se o ubližování oběti prostřednictvím e-mailů, SMS, sociálních sítí, zkrátka přes kyberprostor.
V číslech:
Původci a oběti nějakého projevu šikany mezi dětmi
Nejčastější formy kyberšikany u českých dětí
Základní rysy kyberšikany
- nezávislost na místě a čase – nemáme kam utéct, zasáhne nás kdykoliv a kdekoliv (doma, v zaměstnání, …),
- proměna agresora a oběti – není potřeba fyzická, psychická ani množstevní síla, ale zdatnost v komunikačních technologiích,
- zaručuje početné obecenstvo – slouží pro pobavení kohokoliv,
- obtížná kontrola a rychlé šíření,
- anonymita.
Základní druhy kyberšikany
- Kyberstolking – posílání obtěžujících, výhružných nebo krutých zpráv formou SMS, e-mailu, ICQ
- Phising – kradení hesel a následné zneužívání osvojeného účtu
- Blogování – zveřejňování intimních informací nebo pomlouvání prostřednictvím blogu
- Internetové hlasování – hlasování, kdo je super, kdo je nejhorší, koho je třeba zmlátit, …
- Happy Slapping – videonahrávka, ve které se aktéři baví útoky na nic netušící oběť
- Kybergrooming – chování, které má v oběti vyvolat falešnou důvěru a připravit ji na schůzku v reálném světě, hlavním cílem je oběť při setkání pohlavně zneužít
Základní pravidla při setkání s kyberšikanou
- Okamžitě ukončit komunikaci.
- Blokovat útočníka – zamezit přístup k účtu, číslu, zablokovat přijímání útočných zpráv či hovorů.
- Uchovat a archivovat důkazy – nic nemazat!
- Oznámit útok Policii ČR, případně se poradit s někým blízkým, kdo může pomoci.
- Co se týče rodičů, nejideálnější prevencí je mít přehled, co jejich dítě na počítači dělá.
Čtěte také:
Mýty a fakta o sexuálním zneužívání dětí
Násilí v partnerském vztahu
Problémy se sebepoškozováním
Závěr
Nesnažme se v každém šťouchnutí, bouchnutí, špatném slově vidět hned šikanu. Všichni jsme chodili do školy a víme, že i my jsme se někdy pohádali, poprali, pošťuchovali. Toto můžeme řešit domluvou. Pokud však máme důvodné podezření na šikanující chování vůči svému dítěti, nečekejme a ihned jednejme.
Ideální prevencí proti zmiňovaným patologickým jevům je i návrat k tradičním rodinným hodnotám. Neexistuje lepší prevence než rodinné prostředí plné důvěry, lásky, pochopení a především vzájemné komunikace.
Co se týče školy, povinností učitele by mělo být vždy při podezření na šikanu kontaktovat rodiče potencionální oběti, velice citlivě se ptát na pocity dítěte ze školy, na jeho chování doma, na kamarády, zda dítě chodí ze školy samo, zda nechodí domů zablácené, s modřinami a podobně. Neví-li si sám učitel rady, jak zasáhnout, je lepší obrátit se na některého z odborníků. Pedagog by se nikdy neměl do jakéhokoliv vyšetřování pouštět živelně a bez rozmyslu – hrozí nebezpečí, že vyšetřování vyzní naprázdno, pozice oběti se ještě zhorší a tím vznikne více škody než užitku.
Kdy a kde hledat pomoc
Než dáte dítě na školu, zajímejte se, jak má vybraná škola zpracovaný minimální preventivní program.
Přečtěte si více informací o dané problematice na důvěryhodných portálech či v odborně-populárních publikacích, například na internetových stránkách www.sikana.org . Kontaktovat a komunikovat s třídním učitelem, školním metodikem prevence, výchovným poradcem či školním psychologem. Pokud vaše podezření podpoří, dohodněte si schůzku se zástupcem ředitele (nebo přímo s ředitelem) za přítomnosti (nejlépe) třídního učitele.
Pokud máte pocit, že škola problém z různých důvodů nechce nebo neumí řešit, zkuste se obrátit na koordinátora primární prevence pro danou oblast (město, městskou část).
Můžete také využít anonymního dotazování v internetových poradnách, nebo krizové linky a linky bezpečí.
Problém je možné konzultovat s pracovníky pedagogicko-psychologické poradny nebo střediska výchovné péče, dále také v centrech a neziskových organizacích, které se zaměřují na primární prevenci a realizující intervenční programy.
V případě „léčby“ šikany a jejích následků (ať už jde o agresora nebo oběť) se obraťte na odborníky (psychology, terapeuty, poradce), kteří dlouhodobě pracují v dané problematice. Vždy je také dobré si o nich napřed získat nějaké informace z důvěryhodného zdroje.
Užitečné informace o kyberšikaně a dalších nebezpečích, která mohou dítě na internetu ohrozit, najdete na www.e-bezpeci.cz. Najdete zde i rady, jak předcházet či řešit případné ohrožení dítěte.
Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!
Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku
Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně pod pojmy "agrese" a "šikana".
Přečtěte si o tématu více
- Web "Zapojme všechny" od Národního pedagogického institutu ČR.
- BENDL, S. Prevence a řešení šikany ve škole. Praha: ISV, 2003.
- ELLIOTT, J. Dítě v nesnázích: Prevence, příčiny, terapie. Praha: Grada, 2002.
- FIELDOVÁ, E. M. Jak se bránit šikaně: Praktický rádce pro děti, rodiče i učitele. Praha: Ikar, 2009.
- KOLÁŘ, M. Bolest šikanování. Praha: Portál, 2005.
- KYRIACOU, CH. Řešení výchovných problémů ve škole. Praha: Portál, 2005.
- MATĚJČEK, Z. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada, 2002.
- MATĚJČEK, Z. Po dobrém, nebo po zlém? Praha: Portál, 2012.
- ŠIMANOVSKÝ, Z. Hry pro zvládání agresivity a neklid. Praha: Portál, 2002. 176 s.
- MARTÍNEK, Z. Agrese a agresivita u dětí a mládeže. Praha: Národní institut pro další vzdělávání, 2008.
- VANÍČKOVÁ, E. Cesta za poznáním šikany, šikanování mezi dětmi. Praha: Česká společnost na ochranu dětí, 2002.
- ŘÍČAN, P., JANOŠOVÁ, P. Jak na šikanu. Praha: Grada, 2010.
- LOVASOVÁ, L. Šikana. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006.
Audiozáznam
Český rozhlas – Studio STOP: Minimalizace šikany. 2008.
Video
- Česká televize – Rodina a já: I holky se šikanují . 2009
- Česká televize - Rodina, škola a já: Nenápadné strašidlo – šikana. 2007
- Česká televize – Co mám dělat, když…?: Nikdo nemáme odvahu zastat se šikanovaného spolužáka. 2009
- Česká televize – Pološero: Šikana. 2011.
Zdroje informací na internetu
