K tátovi (mámě) nechci. Tak proč tam musím?

Obsah článku:

• Úprava styku dítěte s nerezidenčním rodičem
• Takzvaný syndrom zavrženého, respektive odcizeného rodiče
• Odmítání kontaktu
• Psychické dopady vynucovaných kontaktů
• Systémové týrání
• Slovo psychologa: Dítě je bez obalu obětí systému

Tam, kde rodiče selhávají, je dítě ohroženo, jeho psychické potřeby nejsou v důsledku vyhrocených vztahů jeho rodičů adekvátně uspokojovány buď jedním, nebo oběma rodiči. To platí o to víc, pokud rodiče řeší své problémy soudně a jejich motivací není zájem jejich dítěte, ale pouze sofistikovaná snaha ublížit tomu druhému, a to i za cenu poškození vlastního dítěte. Škody na psychice dětí jsou o to závažnější, pokud při hledání a přijímání adekvátních opatření selhávají i státní orgány.

V rodinných vztazích hrají důležitou roli morální pravidla; právo, které má a musí do těchto vztahů vstupovat, musí být proto interpretováno a aplikováno nikoli mechanicky, formalisticky, ale citlivě, s výlučným ohledem na jeho účel. Tím je za všech okolností realizace nejlepšího zájmu nezletilých dětí. Dítě je zvlášť zranitelným subjektem a před negativními vlivy ohrožujícími jeho vývoj musí být důsledně chráněno. V případě, že právo dítěte koliduje s právem jeho rodičů či jiných osob podílejících se na péči o ně, musí být vždy upřednostněno právo dítěte jako právo kvalitativně vyšší.

Úprava styku dítěte s nerezidenčním rodičem

Rozsah styku dítěte s nerezidenčním rodičem má být stanoven tak, aby poskytoval dostatečný prostor pro vytváření vzájemných citových vazeb; měl by být přínosem nejen pro dítě, ale i pro tohoto rodiče, nikoliv příčinou problémů, či dokonce závažných psychických poruch dítěte. Adekvátní úprava styku by v každém konkrétním případě měla zohledňovat specifika daného případu, přičemž by měl být vždy respektován názor dítěte a jeho pocity. Soudy, stejně jako orgány sociálně-právní ochrany dětí, ale zpravidla považují vzájemný kontakt dítěte s druhým rodičem pro další vývoj dítěte za nezbytný, a to i tehdy, když jej dítě důvodně odmítá a vymáhání tohoto kontaktu jej poškozuje. Pokud se pak druhý rodič snaží ochránit své dítě a kontakt neumožňuje, je toto jeho přirozené ochranitelské jednání považováno za nerespektování práv druhého rodiče a následně sankcionováno.

Soud může rovněž určit podmínky styku, zejména místo, kde k němu má dojít, může určit osoby, které se jej mohou či nemohou účastnit, může uložit rodiči povinnost doprovázet dítě na zájmové aktivity. V případě, že to vyžadují okolnosti případu, může realizaci kontaktu umožnit pouze za přítomností odborníků, eventuálně upravit kontakt distanční - písemný nebo prostřednictvím telekomunikačních prostředků /e-mail, telefon, Skype/. V odůvodněných případech jej soud nemusí upravit vůbec, případně jej může, respektive měl by jej zakázat.

Dítě má právo na kontakt s druhým rodičem, rodič má právo se s dítětem stýkat. Povinnost dítěte tento styk realizovat však není zákonem stanovena, stejně jako není zákonem stanovena povinnost rodiče se stýkat s dítětem. Nemůžeme-li tedy rodiče, v jehož péči dítě není, donutit stýkat se s dítětem, a to ani tam, kde si to dítě přeje a kde absencí kontaktu strádá, neměli bychom obráceně nutit dítě stýkat se s rodičem, pokud tento kontakt odmítá. Soudní úprava kontaktu by měla být nástrojem sledujícím prosperitu dítěte, nikoliv podkladem pro jeho poškozování a pronásledování, perzekuci, či dokonce kriminalizaci rodiče druhého, k čemuž v důsledku špatných soudních rozhodnutí velmi často dochází.

↑ nahoru

Takzvaný syndrom zavrženého, respektive odcizeného rodiče

V případě řešení rodičovských konfliktů spojených s odmítáním jednoho z rodičů se setkáváme s pojmem takzvaného zavrženého, případně odcizeného rodiče (Parental Alienation Syndrom - PAS), který vychází z teorie amerického psychologa R. A. Gardnera. V jeho pojetí se jedná o proces, kdy je dítěti jedním, programujícím rodičem (kterým je dle této teorie v zásadě vždy matka) vštěpován vůči druhému rodiči odpor, který je neoprávněný nebo přehnaný a v jehož důsledku dítě odmítá kontakt s druhým rodičem. Gardner dospívá k závěru, že v případě tohoto syndromu je třeba na kontaktech se „zavrženým" rodičem trvat, vymáhat je i proti vůli dítěte, v krajním případě dítě odebrat programujícímu rodiči a předat je do péče rodiče odmítaného, případně do péče odborného zařízení, kde by za asistence odborníků svůj vztah k zavrženému rodiči obnovilo.

I když Gardner konstatuje, že tento syndrom není možné diagnostikovat tam, kde rodič zavdal svým chováním důvod, aby jej dítě odmítalo, jsou jeho teorií a na ni navazujícími koncepcemi soudní rozhodnutí o úpravě kontaktů a jejich následná vynucování zásadně ovlivněna. Svépomocné skupiny za práva otců odvozují z PAS teorému genderově specifické strategie a používají tento koncept, aby se bránili obvinění z domácího násilí a sexuálního zneužívání i plnění své zákonné vyživovací povinnosti. Tito otcové se však na řádné výchově a výživě svých dětí zpravidla nepodíleli ani v době, kdy rodina žila společně či nebylo matkou požadováno výživné, a jejich hlavním cílem je kontrola a trestání partnerky, která se vymanila z jejich patologického vlivu.

Uplatňování konceptu syndromu zavrženého, respektive odcizeného rodiče vede k hledání viny u jednoho z rodičů, případně u dítěte, a k následným „represivním opatřením" - ukládání pokut za zmařené (neuskutečněné) styky, k následnému trestnímu stíhání rodiče pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, je-li styk rodiče s dítětem soudně upraven, a v extrémních případech i k předání dítěte do péče druhého rodiče. Z řízení se vytrácí respekt k dítěti a jeho osobnosti, k tvrzením primárního pečovatele a především zdravý selský rozum. Diagnostikování takového syndromu u dítěte je zcela nesprávné, neboť se nejedná o syndrom - neexistuje jako mezinárodně uznávaná diagnóza.

Odmítání kontaktu

Při projednávání opatrovnických věcí soudy, podobně jako orgány sociálně-právní ochrany dětí, velmi často selhávají a případné odmítání kontaktu dovedou vysvětlit pouze dvěma způsoby: prokázanou vlastní zkušeností dítěte s násilím či zneužíváním, které směřovalo bezprostředně vůči němu, tedy pouze pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a manipulací dítěte druhým rodičem (viz výše popsaná teorie PAS). Vlastní zkušenosti dítěte a jeho pocity jsou něčím, s čím stále většina soudců/soudkyň a sociálních pracovníků/pracovnic nedovede pracovat a v zájmu dítěte je ve svých rozhodnutích zohlednit.
Právo dítěte na kontakt s rodičem je třeba chránit a umožnit dítěti, aby se mohlo samostatně o jeho realizaci rozhodnout, a to s ohledem na jeho rozumovou a volní vyspělost. Pokud dítěti tuto schopnost přiznáme, pak je hledání důvodu odmítání rodiče bezpředmětné, protože dítě - stejně jako dospělého člověka - nemůžeme nutit ke splnění povinnosti, která není uložená zákonem.

Pokud dítě odmítá kontakt s rodičem, měly by příslušné orgány vždy náležitě situaci v rodině posoudit, zjistit skutečné příčiny, přičemž by měly přání a pocity dítěte zohlednit. Jejich nerespektování vede téměř vždy k psychickému diskomfortu dítěte. Případy, kdy jsou děti nuceny ke styku s rodičem, nebo dokonce svěřeny do péče odmítanému rodiči, bohužel nejsou v současné soudní praxi ničím ojedinělým; velmi často se s nimi setkáváme v rodinách dotčených domácím násilím. I přes pozitivní zákonnou úpravu bývá násilné jednání jednoho z rodičů /zpravidla otce/ bagatelizováno a není k němu přihlíženo jako k oprávněnému důvodu, pro který dítě kontakt odmítá. Dítě je pak nuceno k opakovaným setkáváním s původcem jeho traumatu, byť vedou k další retraumatizaci dítěte, nárůstu jeho obtíží a problémů. Závěry soudem ustanovených znalců jsou kladeny nad zprávy odborníků, psychologů či psychiatrů, kteří s dítětem dlouhodobě pracují, s odůvodněním, že tito nemohou být objektivní, protože nepracují s druhým rodičem nebo byli zvoleni pouze jedním z nich.

Soudy dále velmi často neakceptují osobnostní uzpůsobení dítěte, jeho věk a individualitu. Zejména u dětí útlého věku se setkáváme s tím, že je devalvováno mateřství a zcela přirozená vazba dítěte na matku, byť i Ústavní soud deklaroval, že se jedná o jednu z nejdůležitějších vazeb v životě lidského jedince. Snaha nastolit stejný časový podíl péče otců na výchově a snahy je v tomto směru nediskriminovat vedou velmi často ke zcela neadekvátní úpravě u velmi malých dětí, kdy je v rozporu s jejich potřebami upraven styk s přespáváním tam, kde dítě není schopno odloučení od matky zvládnout. Současná situace je již natolik absurdní, že soudy dokonce brání matkám kojit své děti s odkazem, že tímto pouze brání širokému kontaktu otce s dítětem, eventuálně střídavé péči, a již u několikaměsíčních dětí je kojení označováno za nepotřebné.

Soudy nedoceňují ani psychické nastavení jednotlivých dětí, úzkostnost, přirozené vytvoření silnější vazby k jednomu z rodičů či jeho prostředí, které se pochopitelně může s věkem dítěte měnit, zájmové aktivity dítěte, jeho sociální vztahy a potřeby. Z řízení péče o nezletilé se postupně vytrácí náležité zjištění skutkového stavu, problémy v rodině jsou bagatelizovány jako rodičovský konflikt, aniž by skutečná příčina či patologie jednoho z rodičů byly výslovně pojmenovány. Soudy se schovávají za alibistické závěry soudních znalců a nekvalitní znalecké posudky.
V některých případech, kdy dítě sice oprávněné odmítá kontakt s rodičem, mohou současně existovat i objektivní důvody k tomu, aby se soud pokusil kontakt s nerezidenčním rodičem navázat, případně tam, kde v minulosti existoval, jej obnovit, a to zpravidla na odborném pracovišti, případně za asistence odborníků. Takový postup by však měl být časově ohraničen, a pokud dítě rodiče i přes pomoc odborníků odmítá, tuto formu ukončit. Jen tehdy dostane dítě prostor své stanovisko přehodnotit, zatímco nucení dítěte proti jeho vůli je téměř vždy kontraproduktivní. Ostatně v odůvodněných případech, je-li kontakt s druhým rodičem vhodné podporovat, mohou být voleny takzvané distanční kontakty formou telefonátů, e-mailů, po Skypu. Vždy však platí, že v případech úvah o kontaktech násilného rodiče s dítětem je posttraumatická stresová porucha jasnou kontraindikací s tím, že k retraumatizaci může dojít nejen v případně osobního, ale i distančního kontaktu.

Veřejností otřáslo i několik medializovaných případů, kdy došlo z důvodu odmítání druhého rodiče k umístění dítěte do zdravotnického zařízení. Vytržení dítěte z existujícího rodinného prostředí je nepřípustné. Dítě nelze trestat za situaci, která je důsledkem psychopatologie jeho rodiče/rodičů.

↑ nahoru

Psychické dopady vynucovaných kontaktů

Pokud jedinec opakovaně zažívá v různých situacích bezmoc, nemá možnost kontrolovat situaci a mít na ni vliv, může se naučit pasivitě a rezignaci jako svému způsobu řešení, není schopen vyvinout efektivní obranu a nalézt zdravé řešení. Děti jsou zmatené ve svých pocitech vůči rodičům - mohou být plačtivější, úzkostnější, trpí malou sebeúctou, objevují se u nich poruchy příjmu potravy, mají suicidální tendence, dochází u nich k sebepoškozování, v případě starších dětí dochází k užívání drog, alkoholu i kútěkům z domova. Řada děti trpí indispozicemi vyvolanými stresem (teploty, bolesti břicha, hlavy, žaludku). Děti si opakovaně vybavují jednotlivé incidenty, celý zážitek se jim opakovaně vrací (flashback), a tak prožívají opakovaně stavy úzkosti. Trpí posttraumatickými stresovými poruchami, je narušována jejich vazba na rodiče, který je do kontaktů nutí a nedovede je ochránit. Jejich problémy se mohou vrátit po letech při volbě partnera či výchově jejich dětí v dospělosti. Již u malých dětí se setkáváme s depresemi a nízkou sebeúctou.

Systémové týrání

Spory rodičů, případně jiných osob odpovědných za výchovu dítěte jsou často spory zdlouhavé, traumatizující ve svých důsledcích především děti. Ty bývají vystaveny nesmyslnému tlaku, který zcela zasahuje do jejich soukromí, jsou nuceny docházet, mnohdy dlouhodobě a intenzivně, na odborná pracoviště, ať již za účelem asistovaných kontaktů s odmítaným rodičem, či na nařízené terapie, jsou opakovaně nuceny podrobovat se znaleckým vyšetřením, mnohdy současně v rámci probíhajícího civilního i trestního řízení. Systém, který byl zřízen a povolán k tomu, aby děti chránil, je následně jen zdrojem jejich další traumatizace a viktimizace. V těchto případech pak hovoříme o takzvaném systémovém týrání, jehož dopady do osobnosti dítěte jsou závažné.

Děti jsou, stejně jako rodiče, rovněž nositeli subjektivních práv, bytostmi s vlastní důstojností a vlastním právem na rozvoj osobnosti. Jestliže odmítnutí druhého rodiče je výrazem pravé vůle dítěte, pak není rozhodující, zda se tato vůle vyvinula nechtěným předáním vlastního odmítavého postoje pečujícího rodiče, nebo dokonce jeho cíleným ovlivňováním, protože dítě nesmí být trestáno za chyby svých rodičů. Jen tak budeme moci v případě mnoha dětí hovořit o jejich naplněném právu na dětství. 

Kde hledat pomoc?

• Seznam Poraden pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy - služby zdarma, na objednání, v každém větším městě
• Orgány sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) - na úřadech městských částí nebo pověřených obcích
• Specializované poradny, kde se zabývají i dětmi, které jsou rozvodem poškozeny: Dům tří přání , Arcidiecézní charita , Fond ohrožených dětí .

Kontakty na jednotlivé typy služeb a konkrétní pomoc ve svém regionu naleznete na portálu Ohrožené dítě. Vyberte kraj, ve kterém bydlíte, a vyhledejte nejbližší zařízení, kde vám mohou pomoci.
Znesvářeným rodičům v rozvodovém či porozvodovém období může být velice užitečná služba mediátora. Ten může pomoci s jejich komunikací a s řešením problémů. Více se dozvíte na portálu Asociace mediátorů , kde najdete i seznam akreditovaných mediátorů.

Související literatura

• GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. Praha: JAN, 1996.
• GARDNER, R. A. Terapeutické intervence u dětí se syndromem zavržení rodiče. Praha: Triton, 2010.
• NOVÁK, T. Odcizený, izolovaný, nebo zavržený rodič?. Právo a rodina, roč. 8, č. 1/2006.
• PAVLÁT, J. - ŠUSTA, M. Děti v rodičovských soudních sporech. Československá psychologie, roč. 52, č. 5/2008.
• NOVÁK, T. Rodičovské judo: dítě během rozvodového řízení. Praha: Grada, 2000.
• BAKALÁŘ, E. a spol. Průvodce otcovstvím aneb Bez otce se nedá dobře žít. Praha: Vyšehrad, 2002.
• NOVÁK, T. - PRŮCHOVÁ, B. Jak přežít rozvodové peklo. Brno: Jota, 2004.
• NOVÁK, T. - PRŮCHOVÁ, B. Předrozvodové a rozvodové poradenství. Praha: Grada, 2005.

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.