Obsedantně kompulzivní porucha u rodiče

Autor/ka: Mgr. Lucie Straková Jirků
Datum publikace: 28. 11. 2022, Aktualizováno: 23. 01. 2023
„Vždycky jsem měla ráda uklizeno, ale v poslední době se musím k mnoha věcem vracet. Tak třeba po vyžehlení a složení prádla do skříně se tam jdu ještě třikrát podívat, zda mi vše lícuje, trička jsou správně srovnaná. Dokážu od skříně odejít, až když trička několikrát uhladím rukama. Ráno mám doma docela frmol, tak jsem začala vstávat dříve. Je třeba všude vyvětrat, ustlat postele, udělat svačiny, zkontrolovat myčku, konvici, sporák, zda je vypnutý, přemýt linku, několikrát se vrátím, abych zkontrolovala okna, zda jsem je zavřela. To je asi normální, viďte? Co mi ale zabírá dost času jsou seznamy, ráno i večer, než si vše sepíšu a zkontroluji.“

Obsah článku:

„A co si do seznamů píšete?“

„Vše, co je ten den třeba, že mám ráno vyvětrat, umýt linku, zkontrolovat spotřebiče, a tak dále. To si večer vše sepíšu a druhý den si to odškrtávám, jestli jsem to udělala. Chodím kvůli tomu nyní pozdě spát a cítím se už unaveně.“

I tak může začít vyprávění na jednom z terapeutických sezení. Příběhy lidí s podobnými potížemi jsou si v mnohém podobné. Tyto klienty doprovází úzkost, vtíravé myšlenky a představy, které je sužují do té doby, než nutkání vyhoví a určitým ritualizovaným chováním se nepříjemných pocitů na čas zbaví. Řeč je o obsedantně kompulzivní poruše, známé pod zkratkou OCD (z anglického obsessive-compulsive disorder). Člověka, jenž onemocní OCD, trápí vtíravé, neodbytné myšlenky a představy, které v něm vzbuzují silnou úzkost. Té se zbaví jen díky provedení takzvaných kompulzí, tedy určitého nutkavého chování, které může mít až podobu rituálů. Převážná část lidí trpících OCD má náhled na to, že vtíravé myšlenky jsou jejich, že je produkuje jejich mysl. Tím se liší od dalších psychických onemocnění (například schizofrenie), kdy mají nemocní pocit, že tyto nepříjemné myšlenky jim do hlavy vkládá někdo jiný, kdo je ovládá.

Kde se berou vtíravé myšlenky?

U dětí i dospělých se můžeme setkat s mnoha typy vtíravých myšlenek (obsesí), z nichž nejčastější jsou tyto:

  • Znečištění,
  • nakažení se infekcí, vážnou nemocí, ohrožení zdraví,
  • strach ze smrti,
  • agrese vůči sobě či jiným lidem – strach, že někomu či sám/sama sobě ublížím, obavy z hrůzných, násilných představ v mysli, strach z nadávání, křiku, že něco špatného řeknu, a podobně,
  • sexualita – zakázané, perverzní myšlenky, obrazy,
  • morální témata,
  • náboženství, magie – obavy z ovládání něčím, někým, strach z urážky Boha, provinění se,
  • potřeba správnosti, strach, že způsobím něco špatného,
  • nebezpečí, katastrofy,
  • pochybnosti o tom, co člověk dělá,
  • uspořádání věcí, potřeba perfektnosti, potřeba kontroly nad veškerým děním.

Vtíravé myšlenky (obsese) přichází mimo naši volní kontrolu, a to nejčastěji v situacích, kdy se setkáváme s takzvanými spouštěči – tedy věcmi, lidmi nebo situacemi, kterých se obsese týkají. Například u člověka obávajícího se nákazy je velká pravděpodobnost, že se obsese objeví ihned po opuštění bytu. Člověk trpící obsesemi, jejichž obsahem je strach o blízké, bude neodbytným myšlenkám vystaven, jakmile mu člen rodiny nezvedne po dvou vyzváněních telefon, nepřijde na minutu včas, jak avizoval, či jakmile zaslechne v rozhlase zprávu o hromadné bouračce. Spouštěče nemusí však být jen vnější okolnosti, ale i vnitřní pochody, jako jsou například naše vzpomínky.

Obsedantní myšlenky přicházejí do mysli člověka bez jeho vlastního přičinění. Nemocní mají snahu je potlačit, ale většinou se tím dostávají do ještě větší tenze. Je to, jako byste si řekli, že nebudete myslet na růžového slona. Jistě vám v mysli jeho obraz vytanul, a čím více se budete snažit, aby představa zmizela, tím spíše jej budete vnímat ve všech jeho detailech. Pokud se nemocným přeci jen podaří myšlenku na chvíli opustit, vyskytne se za chvíli znovu. Úzkost spojená s obsesí je tak silná, že je třeba se jí okamžitě zbavit.

Paní Jitka žila po rozvodu sama s dcerou Nelou. Rozvod a navazující období byli pro paní Jitku velmi náročné. Bylo pro ni těžké osamostatnit se, postavit se na vlastní nohy a starat se o malou dceru. Paní Jitku sužovaly obavy z nákazy. Ruce si vždy pečlivě myla mýdlem a drhla kartáčkem až po lokty. V době, kdy se postavila na vlastní nohy, byla její dcerka často nemocná. Nemohla chodit do školky a paní Jitka se o ni musela starat. Časté absence v práci však ohrožovaly její zaměstnání, bez nějž by se octila v tíživé finanční situaci. Tyto okolnosti u ní prohloubily závažnost nemoci. Ze strachu z onemocnění, vlastního či dceřina, zesílila své nutkavé chování. Po příchodu z práce a ze školky dala ihned prát veškeré prádlo. Ona i Nelinka si drhly ruce mýdlem a časem i dezinfekcí. Bylo třeba umýt si obličej a prostříkat nos mořskou vodou, aby se omyly sliznice, na nichž by mohly být zachyceny viry či bakterie.  Klíče, telefon a kliku od dveří omyla dezinfekcí. Často s Nelinkou promlouvala o tom, co smí a nesmí dělat, protože by se nakazila, onemocněla a zapříčinila, že se budou množit viry a bakterie. Holčičky se opakovaně ptala, zda si umyla ovoce, ruce. Pokud přinesla z obchodu nákup, nechala jej několik hodin nejprve na balkoně „vyvětrat“, až poté ho skládala v rukavicích do lednice. Jitka kontrolovala datum spotřeby na potravinách. Paní učitelky ve školce si všimly, že Nelinka často odchází do koupelny, kde si oplachuje ruce a nechce se ve školce držet s ostatními dětmi za ruku, protože by se prý maminka zlobila. Na pískovišti se usedavě rozplakala poté, co na něm upadla a spolkla několik zrnek písku, která se jí dostala do pusy. Překvapeným učitelkám pak řekla, že když má písek v břiše, tak se jí jistě ucpou střeva a bude muset do nemocnice. Ochranitelské chování matky a její apel na čistotu a předcházení domnělého nebezpečí z nákazy, která „číhá na každém rohu“, způsobily neopodstatněný strach dcerky z různých situací, podporují sklony ke katastrofickému myšlení. Její chování mělo vliv i na ambivalentní pocity, které Nelinka, malé dítě, prožívala ve školce. Chtěla být s dětmi, spontánně si s nimi hrát, být v těsném kontaktu a zároveň vyhovět požadavkům milované maminky, aby se skrze kontakt s dětmi nenakazila třeba chřipkou.

Kompulze nemocnému pomáhají, mohou se stát ale i pastí

Obrázek
mytí rukou

K neutralizaci nepříjemné emoce slouží kompulze. Toto chování je ve většině případů určitým způsobem ritualizované, má svůj přesný postup, podmínky i počet opakování. Člověk trpící OCD si je vědom nesmyslnosti a přehnanosti svého chování. Někdy nedovede vysvětlit, proč je třeba určité chování dělat a proč zrovna daným způsobem. Nedovede si však pomoci a je nucen toto chování opakovat, neboť mu přináší úlevu. Zabránit nutkavému chování je příliš obtížné. Nemocní se je někdy snaží skrývat a provádí takzvané mentální rituály (v duchu počítají, přeříkávají modlitby, básničky a podobně). Mentální kompulze jsou myšlenky, stejně jako obsese. Rozdíl mezi nimi je v tom, že mentální kompulze vyvolává nemocný svou vůlí a plně je ovládá. Má je tedy pod kontrolou, na rozdíl od obsedantních myšlenek. Někdy mohou být mentální kompulze spojeny i s představou. Nemocný znepokojovaný obsesí typu: „Věci v mém pokoji nejsou správně uspořádány,“ se musí v duchu ubezpečit myšlenkou: „Všechno je v pořádku,“ a vybavit si přitom obraz uklizeného uspořádaného pokoje. Stejně jako obsedantní myšlenky, můžeme i kompulze tematicky rozdělit. Nejčastěji se objevuje:

  • nutkavé umývání, čištění, praní oblečení,
  • nutkavé ověřování si, kontrolování,
  • opakování běžných aktivit, například vycházení ze dveří, opakování pohybů očima, prsty, opakování určité aktivity stále dokola, opakované přepisování (aby vše bylo správně),
  • jiné zjevné (na první pohled viditelné) chování – dotýkání se věcí, sepisování seznamů, rovnání věcí, přesné stlaní postele, dělání věcí v určitém pořadí, …
  • hromadění věcí,
  • skryté nutkavé chování (mentální kompulze) – opakování si v duchu určité slovo, větu, modlitbu, magickou formuli, představování si určitých obrazů, modlení se.

Úskalí kompulzivního chování je v tom, že pokud klient své potíže neřeší, stávají se kompulze po čase nedostačující k neutralizaci úzkosti a je třeba je zesílit. To znamená, že je například nutné umývat se déle, mimo mýdlo použít ještě dezinfekci, magickou formuli, kterou si říkám k zažehnání neštěstí zopakovat patnáctkrát, neboť třikrát je již málo a podobně. Mnohé z toho, co člověk nutkavě dělá (kompulze) ve snaze zbavit se úzkosti, je nelogické. Klienti jsou si toho vědomi, mají náhled na své chování. Uvědomují si, že je přehnané, nelogické až směšné. To je jedním z důvodů, proč do terapie přichází velmi pozdě – za své chování se totiž stydí. Přichází mnohdy až po několika letech soužití s OCD, kdy jsou již nemocí vyčerpáni. OCD obsadila plně jejich život a provádění kompulzí jim znemožňuje běžné fungování. Bohužel je pak o to obtížnější s nemocí bojovat a terapie trvá podstatně déle. Potíže v tomto stadiu je třeba řešit nejenom psychoterapií, ale i farmakoterapií.

Pana Karla sužovaly obsese týkající se strachu ze selhání, z chyby a s nimi spojená kontrola věcí. Vytvářel si přesné seznamy všeho, co je třeba mít pod kontrolou, a postupy kterými této dokonalé kontroly docílí. Kontrola se netýkala jen elektrických spotřebičů v domácnosti, ale i jiných věcí. Všechny musely být na svém místě v určité poloze či pořadí. Rodina se musela řídit přísnými pravidly, které pan Karel doma nastavil. Snažil se tak vyhnout spouštěčům vlastních obsesí – „něco je jinak, než má být“. Pokud děti porušily jeho požadavky a zaběhlý systém věcí, velmi se na ně zlobil. Postupem času se čím dál více uzavíral do sebe. Mnoho času trávil s tužkou a svým blokem, kam si zapisoval kontroly. Rodina se nesměla do bloku podívat. Pan Karel začal nadužívat alkohol, který pomáhal snižovat jeho úzkosti. Manželce a dětem zakázal zvát si domů návštěvy, protože by mohly narušit řád věcí a jeho bezpečné prostředí, které si postupem času díky pravidlům v domácnosti vytvořil. Mimo přísná pravidla toho, kde a jak mají věci být, zakázal dětem manipulovat s některými elektrickými spotřebiči, v obavě, že by vznikl požár. Začal hromadit věci. Nic z domu se nesmělo vyhodit, co kdyby to bylo ještě potřeba? Rodinu chování pana Karla velmi omezovalo. Děti se otce začaly bát, samy trpěly úzkostí a strachem z jeho nepředvídatelného chování a výbuchů vzteku, omezením sociálních vazeb, ale i v dalších oblastech běžného života. Rodina byla omezena v praktickém fungování v domácnosti vlivem hromadění věci, sociálně se izolovala. Svým chováním otec dětem vštěpoval strach z chyby, ze selhání. Děti byly uzavřenější, bály se zkoušet nové věci a trpěly samy úzkostí, zda vše udělaly správně. Působily introvertně, plaše a nerozhodně. To se promítlo nejenom do jejich vrstevnických vztahů, ale i školního výkonu. S velkou pravděpodobností se děti v průběhu svého dospívání a dospělosti budou striktně držet pravidel, budou mít časté obavy ze selhání, objeví se u nich kontrolující chování a budou celkově úzkostnější.

Kompulzivní chování nemocného zasahuje i do jeho vztahů

Obrázek
matka se synem

Nutkavé chování, jak už jsme zmínili výše, bývá prováděno často rituálně. Pokud někdo, nebo něco rituál naruší, je třeba jej opakovat znovu, což je pro nemocného dosti vyčerpávající. Časem kompulzivní chování nabírá na intenzitě, protože člověk trpící OCD ve své úzkosti začne pochybovat o dostatečnosti provedených rituálů. Kompulze se tak stávají stále promyšlenější, složitější a časově náročnější, což silně ovlivňuje život člověka v mnoha oblastech. Podobným způsobem se rozšiřuje i spektrum obsesí. Bál-li se nemocný sáhnout na záchodové prkénko na záchodě, později se nedotýká ani klik u dveří, madel v autobuse a všech věcí v cizím prostředí. Bylo-li domácí prostředí prozatím „bezpečné“, mohou se obsese (strach z nákazy) rozšířit i na toto prostředí.

Jistým druhem kompulze je i ujišťování, kdy se člověk trpící OCD opakovaně ptá lidí ze svého okolí, zda například zamknuli dveře, zda nebyl někdo v jejich pokoji, zda někoho cestou do práce nepřejeli a podobně. Ujištění okolí na chvíli úzkost člověka sníží, po čase má však nemocný potřebu ptát se znovu a naléhá, dokud nedostane odpovídající odpověď. To je pro jeho okolí velmi zatěžující. Toto chování patří mezi projevy, které významnou měrou ovlivňují vztahy v rodině, a jsou zdrojem nepohody rodinného systému.

Kompulzivní chování obsazuje v životě člověka čím dál více času, chování klienta zasahuje do jeho vztahů s okolím, soužití s rodinou, nebo je i zdraví poškozující (například neustálé dezinfikování rukou vede k ekzémům).

Život člověka s OCD neovlivňují jen kompulze, ale i předcházení kontaktu se spouštěči. Protože je nemoc velmi vysilující, snaží se nemocný dříve či později chránit se před obsesemi tím, že se spouštěčům snaží úplně vyhnout. Toto vyhýbavé chování ho z jeho pohledu chrání, prakticky ho však udržuje v nemoci. Má také obrovský negativní dopad na fungování člověka v běžném životě. Můžeme si uvést příklad studentky, která se z důvodu obavy z onemocnění vzdala všech svých koníčků, aby se vyhnula kontaktu s dalšími lidmi a sahání na věci na veřejných místech. Přestala chodit nakupovat, místo cestování autobusem chodila denně několik kilometrů pěšky, či ji museli rodiče vozit autem, až nakonec zůstala doma (bylo jí umožněno přerušit studium). Budeme-li v příběhu pokračovat, dostaneme se k další ze strategií, kterými si nemocný s OCD snaží ulevit a ochránit se před obsesemi, a to takzvanému zabezpečujícímu chování. V případě studentky vypadalo tak, že nutila členy rodiny, aby si ihned po příchodu šli umýt ruce a vydezinfikovali po sobě kliku, nesedali si na její židli u stolu, převlékli se v chodbě z oblečení na ven do domácího a nechodili do jejího pokoje. Zabezpečení, nebo také řekněme předcházení rizikovým situacím, může vypadat i tak, že lidé mající v rámci svého OCD obavy z nákazy, otevírají dveře domu klíčem, aniž by sáhli na kliku, tlačítko ve výtahu mačkají loktem, či si nasadí na ruce rukavice, než se něčeho dotknou. Takto bychom mohli pokračovat dlouhým výčtem různého vyhýbavého či zabezpečujícího chování. Oběma strategiemi se nemocný snaží předejít spuštění obsesí a provádění následných kompulzí, které ho obtěžují, jsou časově náročné a psychicky vyčerpávající. Obě tyto strategie, byť na první pohled „výhodné“, mají devastující dopad na běžný život člověka s OCD. Zhoršují jeho psychické obtíže, oslabují sociální dovednosti a mohou v konečném důsledku člověka invalidizovat.

Jak vzniká obsedantně kompulzivní porucha?

Mechanismy vzniku OCD nejsou dosud zcela známy. Pokládáme ji za multifaktoriální poruchu, neboť má na její vznik vliv více faktorů. Mezi ně patří neurobiologické faktory, značný vliv má i serotonin, který u lidí s OCD není v rovnováze. Dále způsob výchovy v rodině, přílišný důraz na čistotu, pořádek, uspořádání a úzkostné ladění rodičů. Existuje i určitý vliv genetiky, ale není prokázáno, že by souvisel vždy s rozvojem OCD. Jako dědičná se jeví spíše celková emocionální přecitlivělost a neurotické ladění, což může v životě dítěte vést k rozvoji jiné úzkostné poruchy. Riziko vzniku této psychické poruchy může být tedy zvýšené, pokud bylo OCD diagnostikováno u někoho v příbuzenstvu.

Paní Lenka měla vtíravé myšlenky, týkající se násilí na jejích vlastních dětech. Po kontaktu s dětmi si nebyla jistá, zda jim něco neudělala zda je nebouchla, nezatahala za vlasy. Spíše, než myšlenky se jí do mysli vtíraly představy násilí, kterého se dopouští na dětech. Kdykoli doma odešla z dětského pokoje a přepadly ji tyto obsese, vracela se ke dveřím pokoje, kde za zavřenými dveřmi naslouchala, zda tam někdo nepláče. Pokud neslyšela klidný hovor či smích dětí, žádala manžela, aby se šel na děti podívat a ubezpečil ji, že jsou v pořádku. Byly-li její obavy z nekontrolovaného napadení dětí silné, chtěla, aby manžel, děti prohlédl, zda nemají na těle modřiny. Několikrát ho žádala, aby s nimi jel do nemocnice, zda nemají vnitřní zranění. Když manžel nebyl doma, volala své matce, která bydlela nedaleko. Ta šla děti na její naléhání zkontrolovat či jim volala, a poté volala paní Lence zpět, že je vše v pořádku. Ve dnech, kdy byla Lenka doma sama s dětmi a potřebovala se s nimi učit, pomoci při osobní hygieně a podobně, chodila vždy s telefonem v ruce, na který se po celou dobu natáčela, aby si pak ve chvílích vtíravých představ mohla záznam přehrát a ubezpečit se, že dětem nic neudělala. Její obavy z toho, že ublíží/ublížila dětem byly natolik silné, že se jim začala stranit. Odmítla je doprovázet do školy ze strachu, že by je na ulici strčila pod jedoucí auto. Pokud vařila, zamykala se v kuchyni, aby po dobu, kdy má v ruce nůž do kuchyně nikdo nemohl. Celá rodina byla Lenčinou nemocí velmi zatížena. Pro děti bylo obtížné porozumět tomu, proč se jim maminka straní, proč o ně nepečuje tak jako dřív, proč je většinu času zamčená v ložnici a pláče, proč se s ní nemohou pomazlit. Nemoc matky měla v tomto případě dopad na vztahy v rodině, omezení rodičovských kompetencí, a především na citový rozvoj dětí, narušení vztahové vazby matka – dítě.

OCD není na věky

Z příběhů rozptýlených u tohoto textu je patrné, že všichni rodiče byli v určité fázi svou nemocí zatlačeni do kouta a omezeni ve svých rodičovských kompetencích. To vše na nevědomé úrovni, ale pod tíhou závažnosti svých potíží. Společným jmenovatelem pro všechny děti z příběhu je přenos pociťované úzkosti, obav a domnělých strachů, které však formovaly jejich dětství či dospívání, a tak s největší pravděpodobností budou hrát roli i v jejich dospělém životě. Jak můžeme takovým rodinám pomoci?

Obsedantně kompulzivní poruchu lze léčit, a to především prostřednictvím psychoterapie a farmakoterapie. Uvádí se, že nejlepších výsledů bylo dosaženo, když se obě metody kombinovaly. Existuje mnoho psychoterapeutických směrů a přístupů, při léčbě OCD je však na prvním místě doporučována kognitivně behaviorální terapie, která má v rámci studií nejlepší výsledky. Zjednodušeně řečeno je to terapie zaměřená na změnu myšlení a chování.

Obrázek
terapie

V rámci kognitivně behaviorální terapie je metodou první volby práce pomocí odstupňované expozice. Expoziční léčba je systematicky propracované postupné snižování úzkosti v situacích, které ji vyvolávají, a to na základě vystavování se těmto situacím bez provedení rituálu. Postupujeme od nejlehčích po náročnější situace. Z toho důvodu je velmi důležité, aby se počátku terapie věnoval dostatek času detailnímu prozkoumání obsesí, kompulzí a intenzity prožívané úzkosti v jednotlivých situacích. Zábrana, neprovedení rituálu je klíčem ke zvládnutí OCD. Pokud je z počátku těžké je vůbec neprovést můžeme pracovat tak, že se snažíme rituály zkracovat, či je alespoň oddalovat. Dále v terapii však postupujeme k tomu, aby se rituál vůbec neuskutečnil. Člověk trpící OCD se díky nácviku pomocí expozic má naučit, že jeho úzkost poklesne i bez provedení kompulze, pokud jim dokáže odolat dostatečně dlouhou dobu. Zároveň, pokud se člověk něčeho obává, většinou se těmto podnětům vyhýbá a ztrácí tak možnost poznat, zda je jeho obava oprávněná. Cílem expozice není úzkost zcela odstranit, ale zmírnit na únosnou mez. Při expozici nemocný pociťuje z počátku silnou úzkost. Ta však časem odezní. Za jak dlouho je individuální záležitost, rovněž záleží na počáteční míře úzkosti, ale většinou se jedná o patnáct až třicet minut. Jen výjimečně silná nepohoda trvá déle. Jednotlivé expozice je třeba opakovat tak dlouho, až je nemocný dokáže zvládnout bez větších obtíží. To znamená s únosnou mírou prožívané nepohody a bez vykonání jakýchkoli kompulzí či zabezpečovacího chování. Expozice je třeba trénovat pravidelně. Expoziční léčbu bychom mohli připodobnit k otužování, kdy nejprve začínáme vlažnou sprchou, až se postupně dopracujeme k tomu, že jsme schopni zvládnout ledovou koupel.

Další metody, s nimiž se v rámci kognitivně behaviorální terapie při práci na léčbě OCD pracuje jsou: práce s myšlenkami, katastrofickým scénářem či odvedením pozornosti. Velmi záleží na typu obtíží, se kterými nemocný přichází, jeho osobnosti i motivovanosti postavit se nemoci. Důležitou složkou pro úspěšné zvládnutí nemoci je i práce s rodinou, kdy je třeba okolí nemocného seznámit s podstatou jeho obtíží a poučit je o tom, jak se mají k nemocnému chovat, aby nevědomky neudržovali jeho nemoc, například tím, že ho ujišťují. Důležitou součástí léčby je i práce s relaxací a  mindfulness.

Obsedantně kompulzivní porucha patří k jedněm z nejčastějších psychických onemocnění. Uvádí se, že jí onemocní 2-3% populace. Vyskytuje se u mužů i žen a někdy bývá doprovázená depresí. Vždy je však možná léčba, která vede ke zmírnění potíží a zvýšení kvality života člověka. Je třeba sebrat odvahu, nestydět se za své chování a vyhledat odbornou pomoc včas. Pokud máte, milí čtenáři, ve svém okolí někoho s obtížemi podobajícími se těm, které jsou zmíněny v článku, podpořte ho v tomto kroku. Oslovte psychoterapeuta ve vašem okolí, kontakty na KBT terapeuty získáte na stránkách České společnosti KBT (www.cskbt.cz).
 

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

 

Autor/ka

Psychoterapeutka, vystudovala Husitskou teologickou fakultu obor psychosociální studia a sociální pedagogika. Je absolventkou pětiletého psychoterapeutického výcviku v Kognitivně behaviorální terapii pod vedením J.P. Praška a P. Možného a dále Systemické rodinné terapie. Více jak patnáct let se věnuje práci s lidmi s poruchou autistického spektra a jejich rodinami v organizaci APLA Jižní Čechy, z.ú., v soukromé praxi se pak zaměřuje na práci s dětmi, dospívajícími a dospělými s úzkostnými poruchami a OCD. Je lektorkou spolku Collo, který se zabývá péčí o duševní zdraví zaměstnanců ve firmách. Působí jako externista na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, kde vyučuje na studijním oboru speciální pedagogiky. Je autorkou knihy Obsedantně kompulzivní porucha u dětí a dospívajících (nakladatelství PasParta).

Odborná knihovna:
Články: