Obsedantně kompulzivní porucha u rodiče

Obsah článku:

• Kde se berou vtíravé myšlenky?
• Kompulze nemocnému pomáhají, mohou se stát ale i pastí
• Kompulzivní chování nemocného zasahuje i do jeho vztahů
• Jak vzniká obsedantně kompulzivní porucha?
• OCD není na věky

„A co si do seznamů píšete?“

„Vše, co je ten den třeba, že mám ráno vyvětrat, umýt linku, zkontrolovat spotřebiče, a tak dále. To si večer vše sepíšu a druhý den si to odškrtávám, jestli jsem to udělala. Chodím kvůli tomu nyní pozdě spát a cítím se už unaveně.“

I tak může začít vyprávění na jednom z terapeutických sezení. Příběhy lidí s podobnými potížemi jsou si v mnohém podobné. Tyto klienty doprovází úzkost, vtíravé myšlenky a představy, které je sužují do té doby, než nutkání vyhoví a určitým ritualizovaným chováním se nepříjemných pocitů na čas zbaví. Řeč je o obsedantně kompulzivní poruše, známé pod zkratkou OCD (z anglického obsessive-compulsive disorder). Člověka, jenž onemocní OCD, trápí vtíravé, neodbytné myšlenky a představy, které v něm vzbuzují silnou úzkost. Té se zbaví jen díky provedení takzvaných kompulzí, tedy určitého nutkavého chování, které může mít až podobu rituálů. Převážná část lidí trpících OCD má náhled na to, že vtíravé myšlenky jsou jejich, že je produkuje jejich mysl. Tím se liší od dalších psychických onemocnění (například schizofrenie), kdy mají nemocní pocit, že tyto nepříjemné myšlenky jim do hlavy vkládá někdo jiný, kdo je ovládá.

Kde se berou vtíravé myšlenky?

U dětí i dospělých se můžeme setkat s mnoha typy vtíravých myšlenek (obsesí), z nichž nejčastější jsou tyto:

• Znečištění,
• nakažení se infekcí, vážnou nemocí, ohrožení zdraví,
• strach ze smrti,
• agrese vůči sobě či jiným lidem – strach, že někomu či sám/sama sobě ublížím, obavy z hrůzných, násilných představ v mysli, strach z nadávání, křiku, že něco špatného řeknu, a podobně,
• sexualita – zakázané, perverzní myšlenky, obrazy,
• morální témata,
• náboženství, magie – obavy z ovládání něčím, někým, strach z urážky Boha, provinění se,
• potřeba správnosti, strach, že způsobím něco špatného,
• nebezpečí, katastrofy,
• pochybnosti o tom, co člověk dělá,
• uspořádání věcí, potřeba perfektnosti, potřeba kontroly nad veškerým děním.

Vtíravé myšlenky (obsese) přichází mimo naši volní kontrolu, a to nejčastěji v situacích, kdy se setkáváme s takzvanými spouštěči – tedy věcmi, lidmi nebo situacemi, kterých se obsese týkají. Například u člověka obávajícího se nákazy je velká pravděpodobnost, že se obsese objeví ihned po opuštění bytu. Člověk trpící obsesemi, jejichž obsahem je strach o blízké, bude neodbytným myšlenkám vystaven, jakmile mu člen rodiny nezvedne po dvou vyzváněních telefon, nepřijde na minutu včas, jak avizoval, či jakmile zaslechne v rozhlase zprávu o hromadné bouračce. Spouštěče nemusí však být jen vnější okolnosti, ale i vnitřní pochody, jako jsou například naše vzpomínky.

Obsedantní myšlenky přicházejí do mysli člověka bez jeho vlastního přičinění. Nemocní mají snahu je potlačit, ale většinou se tím dostávají do ještě větší tenze. Je to, jako byste si řekli, že nebudete myslet na růžového slona. Jistě vám v mysli jeho obraz vytanul, a čím více se budete snažit, aby představa zmizela, tím spíše jej budete vnímat ve všech jeho detailech. Pokud se nemocným přeci jen podaří myšlenku na chvíli opustit, vyskytne se za chvíli znovu. Úzkost spojená s obsesí je tak silná, že je třeba se jí okamžitě zbavit.

Kompulze nemocnému pomáhají, mohou se stát ale i pastí

Obrázek

K neutralizaci nepříjemné emoce slouží kompulze. Toto chování je ve většině případů určitým způsobem ritualizované, má svůj přesný postup, podmínky i počet opakování. Člověk trpící OCD si je vědom nesmyslnosti a přehnanosti svého chování. Někdy nedovede vysvětlit, proč je třeba určité chování dělat a proč zrovna daným způsobem. Nedovede si však pomoci a je nucen toto chování opakovat, neboť mu přináší úlevu. Zabránit nutkavému chování je příliš obtížné. Nemocní se je někdy snaží skrývat a provádí takzvané mentální rituály (v duchu počítají, přeříkávají modlitby, básničky a podobně). Mentální kompulze jsou myšlenky, stejně jako obsese. Rozdíl mezi nimi je v tom, že mentální kompulze vyvolává nemocný svou vůlí a plně je ovládá. Má je tedy pod kontrolou, na rozdíl od obsedantních myšlenek. Někdy mohou být mentální kompulze spojeny i s představou. Nemocný znepokojovaný obsesí typu: „Věci v mém pokoji nejsou správně uspořádány,“ se musí v duchu ubezpečit myšlenkou: „Všechno je v pořádku,“ a vybavit si přitom obraz uklizeného uspořádaného pokoje. Stejně jako obsedantní myšlenky, můžeme i kompulze tematicky rozdělit. Nejčastěji se objevuje:

• nutkavé umývání, čištění, praní oblečení,
• nutkavé ověřování si, kontrolování,
• opakování běžných aktivit, například vycházení ze dveří, opakování pohybů očima, prsty, opakování určité aktivity stále dokola, opakované přepisování (aby vše bylo správně),
• jiné zjevné (na první pohled viditelné) chování – dotýkání se věcí, sepisování seznamů, rovnání věcí, přesné stlaní postele, dělání věcí v určitém pořadí, …
• hromadění věcí,
• skryté nutkavé chování (mentální kompulze) – opakování si v duchu určité slovo, větu, modlitbu, magickou formuli, představování si určitých obrazů, modlení se.

Úskalí kompulzivního chování je v tom, že pokud klient své potíže neřeší, stávají se kompulze po čase nedostačující k neutralizaci úzkosti a je třeba je zesílit. To znamená, že je například nutné umývat se déle, mimo mýdlo použít ještě dezinfekci, magickou formuli, kterou si říkám k zažehnání neštěstí zopakovat patnáctkrát, neboť třikrát je již málo a podobně. Mnohé z toho, co člověk nutkavě dělá (kompulze) ve snaze zbavit se úzkosti, je nelogické. Klienti jsou si toho vědomi, mají náhled na své chování. Uvědomují si, že je přehnané, nelogické až směšné. To je jedním z důvodů, proč do terapie přichází velmi pozdě – za své chování se totiž stydí. Přichází mnohdy až po několika letech soužití s OCD, kdy jsou již nemocí vyčerpáni. OCD obsadila plně jejich život a provádění kompulzí jim znemožňuje běžné fungování. Bohužel je pak o to obtížnější s nemocí bojovat a terapie trvá podstatně déle. Potíže v tomto stadiu je třeba řešit nejenom psychoterapií, ale i farmakoterapií.

Kompulzivní chování nemocného zasahuje i do jeho vztahů

Obrázek

Nutkavé chování, jak už jsme zmínili výše, bývá prováděno často rituálně. Pokud někdo, nebo něco rituál naruší, je třeba jej opakovat znovu, což je pro nemocného dosti vyčerpávající. Časem kompulzivní chování nabírá na intenzitě, protože člověk trpící OCD ve své úzkosti začne pochybovat o dostatečnosti provedených rituálů. Kompulze se tak stávají stále promyšlenější, složitější a časově náročnější, což silně ovlivňuje život člověka v mnoha oblastech. Podobným způsobem se rozšiřuje i spektrum obsesí. Bál-li se nemocný sáhnout na záchodové prkénko na záchodě, později se nedotýká ani klik u dveří, madel v autobuse a všech věcí v cizím prostředí. Bylo-li domácí prostředí prozatím „bezpečné“, mohou se obsese (strach z nákazy) rozšířit i na toto prostředí.

Jistým druhem kompulze je i ujišťování, kdy se člověk trpící OCD opakovaně ptá lidí ze svého okolí, zda například zamknuli dveře, zda nebyl někdo v jejich pokoji, zda někoho cestou do práce nepřejeli a podobně. Ujištění okolí na chvíli úzkost člověka sníží, po čase má však nemocný potřebu ptát se znovu a naléhá, dokud nedostane odpovídající odpověď. To je pro jeho okolí velmi zatěžující. Toto chování patří mezi projevy, které významnou měrou ovlivňují vztahy v rodině, a jsou zdrojem nepohody rodinného systému.

Kompulzivní chování obsazuje v životě člověka čím dál více času, chování klienta zasahuje do jeho vztahů s okolím, soužití s rodinou, nebo je i zdraví poškozující (například neustálé dezinfikování rukou vede k ekzémům).

Život člověka s OCD neovlivňují jen kompulze, ale i předcházení kontaktu se spouštěči. Protože je nemoc velmi vysilující, snaží se nemocný dříve či později chránit se před obsesemi tím, že se spouštěčům snaží úplně vyhnout. Toto vyhýbavé chování ho z jeho pohledu chrání, prakticky ho však udržuje v nemoci. Má také obrovský negativní dopad na fungování člověka v běžném životě. Můžeme si uvést příklad studentky, která se z důvodu obavy z onemocnění vzdala všech svých koníčků, aby se vyhnula kontaktu s dalšími lidmi a sahání na věci na veřejných místech. Přestala chodit nakupovat, místo cestování autobusem chodila denně několik kilometrů pěšky, či ji museli rodiče vozit autem, až nakonec zůstala doma (bylo jí umožněno přerušit studium). Budeme-li v příběhu pokračovat, dostaneme se k další ze strategií, kterými si nemocný s OCD snaží ulevit a ochránit se před obsesemi, a to takzvanému zabezpečujícímu chování. V případě studentky vypadalo tak, že nutila členy rodiny, aby si ihned po příchodu šli umýt ruce a vydezinfikovali po sobě kliku, nesedali si na její židli u stolu, převlékli se v chodbě z oblečení na ven do domácího a nechodili do jejího pokoje. Zabezpečení, nebo také řekněme předcházení rizikovým situacím, může vypadat i tak, že lidé mající v rámci svého OCD obavy z nákazy, otevírají dveře domu klíčem, aniž by sáhli na kliku, tlačítko ve výtahu mačkají loktem, či si nasadí na ruce rukavice, než se něčeho dotknou. Takto bychom mohli pokračovat dlouhým výčtem různého vyhýbavého či zabezpečujícího chování. Oběma strategiemi se nemocný snaží předejít spuštění obsesí a provádění následných kompulzí, které ho obtěžují, jsou časově náročné a psychicky vyčerpávající. Obě tyto strategie, byť na první pohled „výhodné“, mají devastující dopad na běžný život člověka s OCD. Zhoršují jeho psychické obtíže, oslabují sociální dovednosti a mohou v konečném důsledku člověka invalidizovat.

Jak vzniká obsedantně kompulzivní porucha?

Mechanismy vzniku OCD nejsou dosud zcela známy. Pokládáme ji za multifaktoriální poruchu, neboť má na její vznik vliv více faktorů. Mezi ně patří neurobiologické faktory, značný vliv má i serotonin, který u lidí s OCD není v rovnováze. Dále způsob výchovy v rodině, přílišný důraz na čistotu, pořádek, uspořádání a úzkostné ladění rodičů. Existuje i určitý vliv genetiky, ale není prokázáno, že by souvisel vždy s rozvojem OCD. Jako dědičná se jeví spíše celková emocionální přecitlivělost a neurotické ladění, což může v životě dítěte vést k rozvoji jiné úzkostné poruchy. Riziko vzniku této psychické poruchy může být tedy zvýšené, pokud bylo OCD diagnostikováno u někoho v příbuzenstvu.

OCD není na věky

Z příběhů rozptýlených u tohoto textu je patrné, že všichni rodiče byli v určité fázi svou nemocí zatlačeni do kouta a omezeni ve svých rodičovských kompetencích. To vše na nevědomé úrovni, ale pod tíhou závažnosti svých potíží. Společným jmenovatelem pro všechny děti z příběhu je přenos pociťované úzkosti, obav a domnělých strachů, které však formovaly jejich dětství či dospívání, a tak s největší pravděpodobností budou hrát roli i v jejich dospělém životě. Jak můžeme takovým rodinám pomoci?

Obsedantně kompulzivní poruchu lze léčit, a to především prostřednictvím psychoterapie a farmakoterapie. Uvádí se, že nejlepších výsledů bylo dosaženo, když se obě metody kombinovaly. Existuje mnoho psychoterapeutických směrů a přístupů, při léčbě OCD je však na prvním místě doporučována kognitivně behaviorální terapie, která má v rámci studií nejlepší výsledky. Zjednodušeně řečeno je to terapie zaměřená na změnu myšlení a chování.

Obrázek

V rámci kognitivně behaviorální terapie je metodou první volby práce pomocí odstupňované expozice. Expoziční léčba je systematicky propracované postupné snižování úzkosti v situacích, které ji vyvolávají, a to na základě vystavování se těmto situacím bez provedení rituálu. Postupujeme od nejlehčích po náročnější situace. Z toho důvodu je velmi důležité, aby se počátku terapie věnoval dostatek času detailnímu prozkoumání obsesí, kompulzí a intenzity prožívané úzkosti v jednotlivých situacích. Zábrana, neprovedení rituálu je klíčem ke zvládnutí OCD. Pokud je z počátku těžké je vůbec neprovést můžeme pracovat tak, že se snažíme rituály zkracovat, či je alespoň oddalovat. Dále v terapii však postupujeme k tomu, aby se rituál vůbec neuskutečnil. Člověk trpící OCD se díky nácviku pomocí expozic má naučit, že jeho úzkost poklesne i bez provedení kompulze, pokud jim dokáže odolat dostatečně dlouhou dobu. Zároveň, pokud se člověk něčeho obává, většinou se těmto podnětům vyhýbá a ztrácí tak možnost poznat, zda je jeho obava oprávněná. Cílem expozice není úzkost zcela odstranit, ale zmírnit na únosnou mez. Při expozici nemocný pociťuje z počátku silnou úzkost. Ta však časem odezní. Za jak dlouho je individuální záležitost, rovněž záleží na počáteční míře úzkosti, ale většinou se jedná o patnáct až třicet minut. Jen výjimečně silná nepohoda trvá déle. Jednotlivé expozice je třeba opakovat tak dlouho, až je nemocný dokáže zvládnout bez větších obtíží. To znamená s únosnou mírou prožívané nepohody a bez vykonání jakýchkoli kompulzí či zabezpečovacího chování. Expozice je třeba trénovat pravidelně. Expoziční léčbu bychom mohli připodobnit k otužování, kdy nejprve začínáme vlažnou sprchou, až se postupně dopracujeme k tomu, že jsme schopni zvládnout ledovou koupel.

Další metody, s nimiž se v rámci kognitivně behaviorální terapie při práci na léčbě OCD pracuje jsou: práce s myšlenkami, katastrofickým scénářem či odvedením pozornosti. Velmi záleží na typu obtíží, se kterými nemocný přichází, jeho osobnosti i motivovanosti postavit se nemoci. Důležitou složkou pro úspěšné zvládnutí nemoci je i práce s rodinou, kdy je třeba okolí nemocného seznámit s podstatou jeho obtíží a poučit je o tom, jak se mají k nemocnému chovat, aby nevědomky neudržovali jeho nemoc, například tím, že ho ujišťují. Důležitou součástí léčby je i práce s relaxací a  mindfulness.

Obsedantně kompulzivní porucha patří k jedněm z nejčastějších psychických onemocnění. Uvádí se, že jí onemocní 2-3% populace. Vyskytuje se u mužů i žen a někdy bývá doprovázená depresí. Vždy je však možná léčba, která vede ke zmírnění potíží a zvýšení kvality života člověka. Je třeba sebrat odvahu, nestydět se za své chování a vyhledat odbornou pomoc včas. Pokud máte, milí čtenáři, ve svém okolí někoho s obtížemi podobajícími se těm, které jsou zmíněny v článku, podpořte ho v tomto kroku. Oslovte psychoterapeuta ve vašem okolí, kontakty na KBT terapeuty získáte na stránkách České společnosti KBT (www.cskbt.cz).

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku