Vnitrostátní únos dítěte

Obsah článku

• Situaci komplikuje právní nejistota
• Za „únosem“ může být nutnost…
• …i špatný úmysl
• Jaké právní nástroje má poškozený rodič k dispozici?

Ačkoliv by se podle názvu mohlo zdát, že se jedná o trestný čin, není tomu tak, jakkoli se rozhodně jedná o porušení zákona. Rodič, který se takového jednání dopustí není trestně odpovědný, porušuje však povinnosti a překračuje oprávnění, jež jsou podřazena pod pojem takzvané rodičovské odpovědnosti, jak je upravena v ustanovení § 865 až 980 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Rodičovská odpovědnost je soubor práv a povinností vztahujících se k dítěti, které oba rodiče vykonávají zásadně společně a ve shodě. V případě, že oba rodiče nejsou schopni konsenzu dojít, je možné se obrátit na soud a zahájit řízení o tzv. rodičovské neshodě. Soudy však nerozhodují o jakýchkoliv neshodách rodičů, podmínkou takového řízení je, že se týkají záležitosti, která je pro dítě významná. Ustanovení § 877 odst. 2 občanského zákoníku potom uvádí, že „Za významnou záležitost se považují zejména nikoli běžné léčebné a obdobné zákroky, určení místa bydliště a volba vzdělání nebo pracovního uplatnění dítěte.“

Situaci komplikuje právní nejistota

Jako advokát musím říci, že jakkoliv se může právní úprava rodičovské odpovědnosti a povinnost rodičů činit zásadní rozhodnutí týkající se nezletilých dětí společně zdát jasná, představují vnitrostátní únosy dítěte jedním z rodičů situaci, s níž si často ani sebezkušenější právník neví rady. Bohužel jasné vodítko, jak by měly soudy v takových případech postupovat a rozhodovat, zatím nedala ani judikatura Ústavního soudu, která právní úpravu dotváří.

Obrázek

Je zřejmé, že stěhování dítěte na jinou adresu v rámci jednoho města nezpůsobí druhému rodiči větší komplikace v možnosti podílet se na péči o dítě nebo se s ním pravidelně stýkat. Přestěhování do jiného města, často do jiného kraje nebo na druhý konec republiky může ale mít fatální dopad na možnost udržení alespoň dostatečně širokého pravidelného kontaktu s „uneseným“ dítětem.

Ačkoliv vnitrostátní únos představuje faktické porušení zákona, ne vždy jsou z takového negativního jednání pro rodiče, který dítě proti vůli druhého rodiče přestěhuje, vyvozeny negativní důsledky.

Rodič, proti jehož vůli bylo dítě přemístěno, se v důsledku vnitrostátního únosu jeho dítěte dostává do fakticky slabšího postavení a často mu nezbývá nic jiného, než se dané situaci přizpůsobit a pokusit se najít co nejkomfortnější řešení pro sebe i dítě. Pakliže dojde k protiprávnímu přemístění dítěte jedním z rodičů, je třeba jednat velice rychle a fakticky zabránit tomu, aby si dítě v místě nového bydliště vytvořilo vazby, jež by mohly konstituovat nové obvyklé bydliště. Někdy však ani okamžitá reakce nezaručuje úspěch řízení.

Za „únosem“ může být nutnost…

Aktuální přístup soudů a judikatury ke střídavé péči jakožto preferovanému modelu péče o děti nahrává poměrně jednoduchému řešení: svěření dětí do střídavé péče s tím, že v určitém časovém úseku bude dítě pobývat s jedním z rodičů v místě A, a následně v druhém časovém úseku bude dítě s druhým rodičem pobývat v místě B. Většina rodičů není připravena dítě vystavit situaci, kdy bude mít například dvě školy, každou v jiném městě, s jiným zaměřením nebo osnovami, respektive učebním plánem.

Pokud je některému rodiči dítě odvedeno dál, často ustupuje a následek protiprávního jednání druhého rodiče prostě přijímá, aby je nevystavoval negativním důsledkům takovéto střídavé péče. Bohužel často jedná na svůj úkor a na úkor možnosti udržení a budování kvalitního vztahu se svým dítětem. V lepším případě pak bude v jeho životě figurovat jako „víkendový rodič“. Musím nicméně vzpomenout několik neuvěřitelných rodičů ze své praxe, kteří se v zájmu zachování pravidelného kontaktu s dítětem stěhují (často i několik stovek kilometrů), mění práci a opouští své původní zázemí. Takové jednání považuji za naprosto obdivuhodné. Samozřejmě ne vždy je to možné, jakkoliv by si to rodič, kterému bylo dítě „uneseno“, přál.  

Pokud situaci nevyřeší rodiče sami, mohou využít opatrovnické řízení. Jeho účastníkem není jen nezletilé dítě, ale též oba jeho rodiče a je velmi komplexní. Neomezí se na pouhé konstatování toho, kdo z rodičů a jakým jednáním zákonnou normu porušil. Především z ohledu nutnosti zkoumání potřeb, zájmů a poměrů všech zúčastněných musí fakticky vyřešit i celou rodinou situaci včetně úpravy péče. Rodič, jenž se porušení nepopiratelně dopustil, tak může z řízení vyjít „jako vítěz“. Nezletilé dítě není věc. Potřebuje své rodiče, aby o ně pečovali a poskytli mu zázemí a soudy tak často přihlížejí právě i k zájmům rodičů, respektive rodiče, který dítě přestěhoval. Velmi frekventovaným důvodem (protiprávního) stěhování dítěte bývají změny na straně rodiče po stránce pracovní, na které jsou přímo navázány též důvody finanční.

Obrázek

Do roviny čistě právní tak vstupuje rovina ryze praktická, kdy je sice dán předpoklad, že se rodiče mají dohodnout o tom, kde bude místo bydliště dítěte a v případě jejich neshody má být vycházeno z takzvaného posledního klidného stavu, tedy bydliště má být tam, kde bylo posledně určeno dohodou rodičů. Situace může však dospět tak daleko, že jeden z rodičů například nemá možnost bydlet nebo sehnat bydlení v místě původního bydliště nebo blízkém okolí, případně přijde o práci a ve stejné lokalitě nemůže práci nalézt. V takových případech se může stát, že soud v úvodu popsanému předpokladu navrácení v poslední klidný stav nevyhoví a musí se svým rozhodnutím přiklonit na stranu jednoho z rodičů. Pokud bychom si danou situaci představili ve zcela vyhrocené podobě, mohl by soud svým rozhodnutím přikázat danému rodiči, aby se do místa bydliště vrátil a žil zde fakticky bez domova a bez jakéhokoliv příjmu. To rozhodně není řešení, která by konvenovalo východisku zajištění nejlepšího zájmu dítěte.

…i špatný úmysl

Bohužel se v praxi stále vyskytují i případy, kdy je vnitrostátní únos použit jako prostředek sporu. Motivací tehdy není zájem o dítě, ale například nedořešený partnerský vztah a snaha druhému rodiči ublížit. Rodič, který dítě odvedl, se také může snažit vytvořit překážku svěření dítěte do střídavé péče.

Jaké právní nástroje má poškozený rodič k dispozici?

Fakticky jedinou možností a šancí zvrátit protiprávní přemístění dítěte, je bezodkladně podat návrh na vydání předběžného opatření, kterým se rodič domáhá navrácení dítěte do původního bydliště. Jak bylo nastíněno výše, ani tak nelze zaručit vítězství ve sporu. Vzhledem k tomu, že přestěhování dítěte zakládá jistou zásadní změnu poměrů na straně dítěte, domnívám se, že podání tohoto návrhu na předběžné opatření by minimálně mělo vyvolat zahájení řízení o úpravě poměrů nebo o změně úpravy poměrů. Zde však závisí na přístupu jednotlivých soudů, praxe je velmi rozdílná.

Pokud se obáváte, že se může schylovat k vnitrostátnímu únosu vašeho dítěte, doporučuji věnovat pozornost jakýmkoliv zmínkám druhého rodiče, směřujícím k případnému budoucímu stěhování. V případě, že máte podezření, že situace k vnitrostátnímu únosu směřuje, pokuste se zakročit ještě předtím, než k němu dojde, a to návrhem na vydání předběžného opatření, kterým by bylo druhému rodiči stěhování do budoucna zakázáno. Ani výsledek takového řízení však nemusí být jednoznačný.

Odstěhování se pečujícím rodičem s dítětem do větší vzdálenosti od druhého rodiče, a to bez jeho souhlasu, by také případně mělo vést k zahájení nového řízení o úpravě poměrů k dítěti z důvodu zásadní změny poměrů. Domnívám se, že soudy by mimo jiné měly přihlížet k okolnostem, které odstěhování pečujícího rodiče zapříčinily. Dále i k tomu, zda byl pečující rodič o této skutečnosti minimálně včas informován, aby se mohl pokusit stěhování zabránit prostřednictvím soudního rozhodnutí. Pokud již dojde k tomu, že se rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, odstěhuje do větší vzdálenosti z původního místa bydliště, obecné soudy nemohou ponechat tento aspekt stranou a minimálně jej musí zohlednit ve svém rozhodování o úpravě styku či vyživovací povinnosti.