Základní instinkt dítěte: Nesmím být opuštěno, jinak zemřu

Obsah čánku:

• Spánek dítěte o samotě
• Děti potřebují mít někoho pro sebe
• Deprivace a výzkumy
• Důležitost stálého prostředí
• Dítě, které přilne ke každému člověku, co je k dispozici
• Za jakých okolností tedy děti mohou strádat?
• Prevence 

Chtělo by se nám možná sice v důsledku toho začít uvažovat o geopatogenních zónách či o energiích feng-šuej, ale zůstaňme na zemi. Je to prozaičtější. Když do místnosti plné malých miminek někdo vkročil, děti přehlédl, zkontroloval, pozdravil se a pomazlil s tím nejblíže a zase odešel. Miminko u dveří mělo výhodu. Oční a fyzický kontakt skoro každé osoby, která vstoupila dovnitř, od lékařky po uklízečku.

Mnoho generací před námi děti trávily veškerý čas s rodiči. Z části proto, že rodiče neměli čas věnovat se dítěti tak, jako to děláme nyní my, a jednoduše se děti účastnily činností dospělých, z další části to zavinila (zavinila?) také prostorová stísněnost, celá rodina žila v jedné místnosti, na malém prostoru. Dítě bylo obklopeno mnoha lidmi, kteří se střídali v péči o něj, zároveň mělo možnost poslouchat různé zvuky, účastnit se všech možných činností, ať už jako pozorovatel, či později aktivně.

Moderní doba přinesla více prostoru, důraz na osobní svobodu. Budujeme dětské pokoje, vybavíme je moderními přístroji na monitorování dechu a pohybu dítěte, učíme děti „poslušnosti“ odmalička.

Spánek dítěte o samotě

„Stála jsem za dveřmi, tekly mi slzy, chtěla jsem tam za ním jít, ale vydržela jsem to,“ vypráví matka sotva půlročního syna, kterého „učí“ spát o samotě. „Jasně, přece ho nebudeš rozmazlovat,“, podporuje ji další. Představte si tu situaci – co je přirozenějšího, než že matka jde za plačícím dítětem, aby ho utěšila, přitom tato metoda učení samostatnému spánku je mezi mnoha rodiči velmi populární.

Co tím sdělujete dítěti, které si i vzhledem k věku a stupni neurofyzického vývoje nedokáže uvědomit, že rodič je za dveřmi, a i kdyby si to uvědomit dokázalo, tak zřejmě nepochopí, proč k němu tedy nejde? Jsi tady samo. Pláč nepomáhá. Dítě se ještě chvíli snaží přivolat do nejasné situace pomoc, ale pak i pláč opouští jako nefunkční strategii. Zůstává samo, zmatené, obvykle vyčerpáním usíná. Nejisté v dospělém světě neví, jak si přivolat pomoc.  

Další podobný příběh jistě viděl každý z vás. Ale možná ne každý měl možnost ho sledovat opravdu pečlivě, byla to prostě jedna ze součástí běžného dne. Matka s dítětem se vracejí z procházky, dítě je unavené, možná hladové, nestačí tempu matky. Možná ho zaujme něco, co matka nepovažuje za důležité – lístek, šnečí ulita, díra v plotě. „Nechám tě tady a půjdu sama!“ ozve se. Napadlo vás někdy sledovat výraz obličeje dítěte v tuto chvíli a zamyslet se, co se mu honí hlavou? Děti v batolecím a předškolním věku si neuvědomí, že je na chodníku nebo v tramvaji matka jednoduše nemůže nechat, že má nějaké rodičovské povinnosti a že je to vlastně planá vyhrůžka. Panika v očích a následující pláč signalizují opět to samé přání jako u dítěte, které nechce usínat samo – nebýt opuštěno. Když mě opustí, nepřežiju! A to je základní instinkt každého dítěte, každého živého mláděte. 

↑ nahoru

Děti potřebují mít někoho pro sebe

Co tedy vlastně děti potřebují k tomu, aby přežily? Potřebují mít kromě uspokojení biologických potřeb, jako je jídlo, teplo a dostatek spánku, také uspokojeny základní citové potřeby. Mít někoho pro sebe. Někoho, pro koho je dítě, obrazně řečeno, středem světa.

Není-li tomu tak, může tím být založeno na budoucí problémy. Všichni jsme jistě někdy slyšeli o deprivaci. Psychická deprivace je stav, který vzniká, jestliže člověk nemá uspokojovány základní citové potřeby po delší dobu a v dostatečné míře. Projevy citové deprivace jsou velmi různorodé. Pokusme se je rozdělit podle věku a ilustrovat příklady.

Psychická deprivace je bezpochyby stará jako lidstvo samo, mění se pouze to, jak, za jakých okolností vzniká, a její projevy. Dílčí záznamy o dětech, které byly vychovávány v izolaci, případně zvířaty, a o projevech jejich chování nalezneme takřka v každé odborné literatuře věnující se dětské psychice, namátkou můžeme zmínit „vlčí děti“ Amala a Kamala nebo Kašpara Hausera. Některé pokusy, které se prováděly za účelem zjištění reakcí dětí na omezení podnětů, by byly dnes vyhodnoceny minimálně jako neetické, ale zcela potvrzují to, co bylo do detailů popsáno později. Například německý císař Fridrich II. chtěl zjistit, která řeč lidstva je nejstarší a původní. Jak budou mluvit děti, které nikdy lidskou řeč neuslyší – hebrejsky, řecky, latinsky, arabsky nebo řečí svých rodičů? Vytvořil tedy jakýsi malý kojenecký ústav, kde bylo umístěno několik kojenců. Chůvám bylo nakázáno, aby o děti pečovaly, ale nepromluvily ani slova. Experiment skončil tragicky. Děti zemřely dříve, nedosáhly věku, kdy by měly mluvit. Kronikář Salimbene z Parmy, který tuto událost zaznamenal, dodává, že se tak stalo proto, že tyto děti „nemohly prostě žít bez mateřského mazlení, radostného výrazu obličeje, milých slovíček svých pěstounek a bez písniček, které ženy zpívají, když ukládají děti ke spánku, a bez nichž dítě spí špatně a neosvěží se“. (Matějček, Langamaier, 1981)

Deprivace a výzkumy

První zmínky o soustavnějším výzkumu deprivace nalezneme v polovině 19. století, kdy jednotliví autoři popisovali například situaci dětí v nalezincích, v sirotčincích či v podobných zařízeních určených dětem nechtěným, nadbytečným, postiženým či jinak nežádoucím. Ač bez užití současné terminologie, autoři se shodují na tom, že pro děti v raném věku je nejdůležitější lidský kontakt a množství kvalitních podnětů. Například děti v nalezincích se vyvíjely velmi pomalu, což bylo způsobeno tím, že fakticky neměly jiné podněty než pohled na strop do doby, než se samy postavily. Neměly možnost ani pozorovat okolí, protože postýlky byly odděleny závěsy.

V období po narození a v prvních měsících života jde o zejména o potřebu přívodu podnětů v přiměřené míře a variabilitě. Dítě potřebuje být stimulováno v oblasti zrakové, sluchové i hmatové, ale zároveň je třeba dbát na citlivost dětských smyslů a tomu podněty přizpůsobit. Mnohé studie, zabývající se dětským vývojem se nám snaží vnutit různé typy hraček spojené s nejrůznějšími tvrzeními. Věděli jste například, že když dítěti bude hračka přehrávat Mozartovy skladby, že tím zvyšujete šanci na vychování malého génia? Případně, že když budete dítěti ukazovat pouze černobílé obrázky, tak více respektujete jeho vývoj? Rodiče, kteří se snaží své dítě vychovávat a rozvíjet co nejlépe, jsou zřejmou cílovou skupinou pro podobná tvrzení.

V prvním období života ovšem nejde jen o množství a kvalitu hraček pro dítě, ostatně chrastítka nad postýlku vyrobená ze skořápek od ořechů udělají stejnou službu, pokud s nimi přichází i usmívající se rodič či jiný vychovatel, mluvící klidným hlasem, který dítě zvedne z postýlky a pomazlí se s ním.

Dítě, které vyrůstá v dokonalých podmínkách, ale bez dostatečného lidského kontaktu, může být a pravděpodobně bude ve vývoji zpožděno oproti dítěti, které má kontaktu dostatek. Již v raném věku se začíná vyvíjet řeč, a proto je důležité, aby dítě mělo také mimo jiné dostatek verbálních podnětů od známé osoby.

Dítě se rodí vybavené mnoha dovednostmi, které mu fakticky pomáhají přežít. Jednou z nich je také takzvaný sociální úsměv, který se objevuje kolem druhého měsíce života. Dítě v bdělém stavu tím reaguje na dospělého, který k němu přichází. U dětí, které mají nedostatek péče, i tento v podstatě reflexivní úsměv vymizí a jejich výraz obličeje je jaksi nedětský, vážný.

↑ nahoru

Důležitost stálého prostředí

Potřeby ve druhé úrovni vývoje navazují na předchozí. Dítě potřebuje mít kolem sebe smysluplný svět, důležitá je pro něj stálost prostředí, jak věcného, tak sociálního, které prostřednictvím blízké osoby poznává.

Záměrně zde nezmiňuji matku, protože muži, otcové, jsou velmi často stejnými či lepšími vychovateli než matky, stejně tak bych zmíněním matky jedním slovem vynechala pěstouny a pěstounky, kteří pečují o malé děti čekající na svoji adoptivní rodinu. 

Videorozhovor k tématu:

Dítě prostřednictvím řádu objevuje svět, a pokud se rytmus nebo řád změní, může to vést ke zpomalení vývoje, případně i k dočasnému poklesu na nižší vývojový stupeň. Takové reakce můžeme pozorovat u dětí, které jsou vytrženy z rodinného prostředí například z důvodu hospitalizace nebo z jiného důvodu. Opačné výsledky pozorování jsou zaznamenatelné u dětí předaných do péče adoptivním rodičům nebo pěstounům – jestliže je nastolen řád, vývoj dítěte může postupovat takřka ve skocích.

Právě nestálost věcného a sociálního prostředí je to, co je odborníky vytýkáno ústavní péči. Děti vyrůstající v ústavní péči, kde se střídá personál, byť odborně vzdělaný, nemohou mít potřebnou jistotu a jsou fakticky nuceny rozvinout mnohem širší škálu sociálního chování, na kterou nejsou ještě vývojově připraveny. Pro starší děti je také neuchopitelné to, že jsou pro někoho „práce“ a že se „jejich tety“ vracejí zpět ke svým dětem, kterým logicky dávají přednost.

Dítě, které přilne ke každému člověku, co je k dispozici

Touha dítěte po rodině a blízké osobě se projevuje i přilnutím ke každému přijatelnému člověku, který je k dispozici, ať už je to návštěva v dětském domově, učitelka ve školce, či vedoucí na táboře. U dětí, u kterých se dají vypozorovat příznaky deprivace, je možné vidět například „nepřiměřenost“ touhy po fyzickém kontaktu, po mazlení, držení za ruku, čímž se snaží podvědomě zaplnit propasti vzniklé v předchozím vývojovém stadiu.

Potřeba naplnění citových, emočních potřeb je charakteristickým znakem třetí úrovně vývoje. Dítě potřebuje mít kladný a opětovaný vztah se stálou vychovávající osobou, ale také k ostatním členům rodiny. V rodině dítě fakticky „nacvičuje“ své vztahy nanečisto, učí se respektovat, omlouvat se, tolerovat, soucítit a všechny další dovednosti a varianty lidských vztahů, které bude později replikovat ve vztazích partnerských.

U dětí do tří let se psychická deprivace projevuje zejména opožďováním psychomotorického vývoje, nápadná je apatičnost, nezúčastněná či rozmrzelá nálada, vážný výraz. U starších dětí je významným diagnostickým vodítkem zpoždění řeči. Nemá-li dítě dostatek podnětů a blízkých kontaktů, nemá se jak řeči učit. Nemůžeme ovšem usuzovat podle věku, dítě vyrůstající v rodině bez podnětů nebo s minimem podnětů, ač například šestileté, nemluví jako tříleté. Odlišná je i struktura slovní zásoby, dítě neklade otázky, nezná některé slovní varianty, například zdrobněliny, chybí mu dětská hravost a zvídavost, funkce řeči se omezuje na jeho obranu.

U dětí s psychickou deprivací je třeba takřka vždy odložit začátek školní docházky, protože kromě řeči a psychomotorických dovedností nejsou vybaveny ani dovednostmi sociálními, jejichž absence je již předem handicapuje v dětském kolektivu.

Za jakých okolností tedy děti mohou strádat?

Ne každé dítě se rodí jako chtěné. Ne každý rodič je kompetentní k tomu, rodičem být. Základy našeho rodičovství pocházejí z naší původní rodiny a zde může být jádro problému. Pokud jsme sami vyrůstali v rodině, kde byly vztahy chladné a více se dbalo na dojem navenek, na výkon nebo na jiné vnější aspekty, neměli jsme se kde naučit být rodiči, respektive zátěž, kterou si z původní rodiny neseme, nás může ovlivnit více, než předpokládáme.

Mezi rizikové rodiče patří rodiče dlouhodobě nespokojení, v komplikované sociální situaci, rodiče, kteří mají sníženou schopnost sebeovládání, která může vyústit v agresivní chování, rodiče nadužívající alkohol či drogy, ale i rodiče, kteří v dětství zažili týrání či zanedbávání.

Ze své praxe bych mezi rizikové rodiče zařadila i ty, kteří procházejí náročným rozvodovým konfliktem a z dítěte nebo dětí se stala jedna z hlavních zbraní tohoto konfliktu.

Zároveň ne každé dítě dokáže „zaujmout“ své rodiče. V tomto případě se mezi takzvaně rizikové děti řadí samozřejmě děti nechtěné, ale i děti se zdravotním postižením, děti neklidné a hlučné, děti náročné na péči, ale i děti apatické, klidné, které si svůj díl pozornosti nedokážou vybojovat.

Velká část prevence zanedbávání dětí a z toho plynoucí deprivace s dlouhodobými následky je na pediatrech, kteří by varovné známky zanedbávání měli odhalit při pravidelných kontrolách, ale i na pedagogických pracovnících ve školkách a školách. Ti by měli také disponovat nástroji pro její nápravu a společně s rodinou, pokud ta možnost je, hledat cestu, jak dítěti usnadnit vstup do života a minimalizovat následky špatného či necitlivého zacházení v minulosti.

Prevence

Jako jeden z preventivních prvků bych také viděla skutečnou výchovu k rodičovství ve školách a v médiích, nikoliv pouze formální předmět ve školních a jiných osnovách. Ne každý má možnost vyrůstat v ideální rodině tvořené milujícími členy a z takové rodiny si odnést základy pro svůj budoucí rodinný život.

Je dobré si uvědomit, že rodičovství je jen jedna z možných cest životem, a tuto žít vědomě a s radostí. 

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Další související literaturu a zdroje informacní najdete v naší Odborné knihovně.

Doporučená literatura: 

• VRTBOVSKÁ, Petra. O ztraceném dítěti a cestě do bezpečí. Attachment, poruchy attachmentu a léčení. Praha: Scan a Natama, 2010.
• BŘICHÁČEK, Václav. Raný vztah matky s dítětem, Psychologie Dnes 1/1999.
• KULÍSEK, Petr. Problémy teorie raného citového přilnutí. Československá psychologie, 44/5, 2000, str. 405–423.
• MATĚJČEK, Z. – BUBLEOVÁ, V. – KOVAŘÍK, J. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Praha: Psychiatrické centrum Praha, 1997. Související výukový materiál.
• PÖTHE, Peter: Teorie vazby a prevence týrání a zanedbávání dětí, In: PILAŘOVÁ, M. – PÖTHE, P. Raný vývoj dítěte a možnosti rané intervence. Praha: Futurum, 2001.