Bájivá lhavost u dětí

Proč Tomáš takto záměrně lhal? A byla to záměrná lež? Měla by si maminka děla starost nebo to s úsměvem může brát jako nevinnou dětskou lež, která se občas u dětí objeví?

Většina z nás od rodičů, prarodičů nebo učitelů v dětství slýchala „lhát se nemá“. Koneckonců víme přeci, že lež má krátké nohy a pravda vždy vyjde najevo. Pokud jsme to slýchávali, znamená to, že jsme museli pravděpodobně někdy zalhat. I když je lež něčím, co se snažíme již od útlého dětství podchytit a dát dětem najevo, že ve světě lež nemá své místo, je přirozenou součástí vývoje a někdy i dospělého života. Koneckonců zkuste zapřemýšlet, zda jste někdy někomu řekli jen půl pravdy, abyste ho neranili nebo tak trochu nezalhali, aby mu něco nebylo líto. Jako vše ani lež není černobílá. I lhaní je třeba posuzovat opatrně a individuálně. Lež je přeci opakem pravdy, a tedy její vlastní sestrou.

Není lež jako lež

Lhaní většinou není bez příčiny, a to znamená, že se vždy musíme nejdřív snažit dívat na to, co ji mohlo způsobit. To, jak děti vnímají lež je přitom velice úzce vázáno na jejich morální vývoj – jinak řečeno přirozený vývoj toho, jak vnímají v různém věku rozdíl mezi pravdou a lží, spravedlností a nespravedlností. Již čtyřleté děti umí vnímat rozdíl mezi pravdou a lží a vědí, že lhát se nemá. Právě v tomto věku dítě získává schopnost lhát, což mu umožňuje testovat svět dospělých a zjišťovat, že dospělí nevědí všechno. Se zjištěním, že já můžu lhát, přichází také zjištění, že někdo může lhát mě, které je důležité pro určitou opatrnost a obezřetnost ve vztazích. Otázkou ale zůstává, co je lží pro dítě a co pro nás. Pro přehlednost můžeme vnímat několik základních typů lží

• Záměrná (instrumentální) lež – lež, na jejímž základě se snaží člověk získat nějakou výhodu, nebo naopak zabránit prozrazení vlastní viny
  Záměrná lež se objevuje v dětském věku poměrně často v situacích, kdy se dítě obává nějakého trestu nebo důsledku za své chování. Když rozbije dítě vázu, bude se snažit rodičům vysvětlit, že to nebylo ono, ale že zafoukal silně vítr, nebo to udělal mladší sourozenec. O tom, jak nám dítě bude lhát, když něco provede, přitom často rozhoduje chování dospělých a jejich reakcí. Pokud bude rodič dítěti nadávat, ponižovat ho nebo ho obviňovat, zcela logicky se dítě bude uchylovat ke lži z důvodu obav a strachu z následků.
  Dítěti je třeba samozřejmě vysvětlovat, že lhát se nemá. Avšak s vysvětlením, že lež mu k ničemu není dobrá a že mu může přinést jen to negativní. Předně však rodič musí dítě za pravdu oceňovat a vzbuzovat v něm důvěru, že když řekne pravdu, nebude následovat přísný trest. Pokud se dítě k něčemu přizná, mělo by následovat povídání o tom, co se stalo, proč se to stalo a pochvala za to, že dítě řeklo pravdu. Jen klidným, trpělivým přístupem a budovanou atmosférou důvěry může dítě získat pocit, že pravda je něco, co se vyplatí říkat a že lež není v jeho životě důležitým pomocníkem, jak se zbavit strachu z trestu. Stejný příkladem je tvrzení dítěte, že si již uklidilo pokoj, aby si mohlo jít hrát ven s kamarády. I když rychle vyjde najevo jeho lež, není cílem jeho potrestání. Motivem totiž nemusí být snaha rodiče podvést, ale obyčejná touha hrát si venku s kamarády. I zde platí, že je na místě trpělivost a vysvětlování.

• Milosrdná (prosociální) lež – lež, díky které se snažíme šetřit city někoho druhého a naše cíle jsou pozitivní – např. snaha někoho uchránit před smutkem
  Milosrdná lež je lží, která se objevuje až v pozdějším věku, kdy dítě dokáže chápat pojem spravedlnosti a více si uvědomuje různé odstíny toho, co je správné a co ne. Zatímco pro šestileté dítě bude každý zloděj zlodějem, postupem vývoje se dospívající začne zajímat o to, proč to udělal a jak spravedlivý je právní systém, který ho odsoudil. Pokud teta neřekne svému synovci na dovolené, že jeho tatínek zamřel při autohavárii a záměrně mu tuto informaci o dva dny zamlčí, bude to lež motivována rozhodnutím, že si synovec užije zbytek dovolené. Jen těžko soudit, zda by taková lež měla být potrestána.

• Nezáměrná lež – lež, kdy řekneme něco na základě chybných informací, ale myslíme si, že říkáme pravdu
  Syn se s námi bude hádat o tom, že máma k večeři bude dělat špagety. Vychází totiž z toho, že o tom včera máma mluvila. Už neví, že se rodiče ráno dohodli na tom, že k večeři budou palačinky. Jeho lež není snahou o nadvládu, ale mylným přesvědčením, že má pravdu. A za pravdu se přeci vyplácí občas bojovat, nebo ne?

Bájná lhavost – dětská lež

Zejména v předškolním věku a částečně ještě po nástupu do školy je svět dítěte hodně ovlivňován přáními a fantaziemi. Děti si představují, jak budou v dospělosti kosmonautem nebo ředitelem zeměkoule. Hrají si na Strážce vesmíru a věří tomu, že zlo bude vždy potrestáno, jako je tomu v pohádkách. Tato fantazie je s realitou v dětském světě tak úzce propojena, že se někdy i pro samotné dítě stírá její hranice. Jednoduše se přání a fantazie stává něčím reálným, čemu může dítě na chvíli uvěřit, aniž by chtělo někomu ublížit nebo záměrně lhát. Když se vrátíme na začátek k příběhu Tomáše: Tomáš se nechal unést představou lyžaře a toho, jak s celou rodinou sjíždějí černé sjezdovky. Možná jen chtěl být lepší než Petr, který vyprávěl o tom, jak byl s rodiči taky na horách a učil se tam na snowboardu. I soupeření a snaha zalíbit se paní učitelce, dostat pochvalu, je totiž v tomto věku zcela přirozená a normální.

Dětská lež je někdy nazývána jako bájivá lhavost a je spojena s tím, že dítě je v příběhu hlavním hrdinou a vypráví je, jako by je samo prožilo. Často se přitom jedná o příběhy nebo zážitky překvapující, až nereálné. V rodičích může vyvolávat strach, zda nejde o nějaký hlubší problém, který by bylo potřeba řešit. I když je pravda, že jednou ze známek bájivé lhavosti je stírání rozdílu mezi realitou a fantazií, dětská lež je v tomto věku zcela běžná. Při posuzování je třeba vždy třeba vnímat míru lhaní u dítěte a možného spojení lži s nějakou konkrétní situací. I když je třeba vždy lež nějakým způsobem usměrňovat, je třeba mít na paměti, že se jedná o součást vývoje, která postupem času a nástupem dítěte do školy sama odezní. Literatura uvádí nejčastěji vymizení této dětské lži do období sedmi až osmi let. 

Kdy si dělat starosti

I když je dětská lež součástí přirozeného vývoje, vše má svoje hranice a jako všude platí, že i zde mohou nastat situace, kdy by měli rodiče (dospělí) zpozornit a minimálně se více zaměřit na sledování dítěte.

Některé děti vnímají svět fantazie a přání jako únik od starostí světa reálného. Proto se mohou děti, které si nedokážou se svými starostmi poradit, uchylovat ke lžím a příběhům, které pro ně znamenají bezpečí. Takové dítě uniká do světa lží velice často a není schopno rozlišovat, co je reálné a co je pohádkou. Zatímco běžná dětská lež je situací výjimečnou, kdy si dítě občas něco vyfantazíruje a vztahuje se ke konkrétním situacím, tyto děti ve světě fantazie žijí téměř celý den. Příkladem může být situace chlapce, který nosí kostým superhrdiny a věří tomu, že superhrdinou je. Vypráví příběhy o tom, kde byl a koho zachraňoval a odmítá mluvit o něčem jiném. Celý jeho svět je světem superhrdiny.

Jak jsme se již zmínili, dětská lež by měla do určitého věku sama ustoupit. Většina literatury hovoří o sedmi letech, kdy se dítě dostává do další vývojové fáze a fantazijní svět již pro něj není tak dominantní. Pokud se tedy opakované lži objevují i nadále, je třeba se zaměřit na to, zda nemohou být důsledkem přílišných nároků nebo obav ze světa dospělých. Velice snadno se totiž dítě může začít uchylovat ke lžím, které ho budou chránit před přílišnými nároky od rodičů nebo strachem z trestu. Dítě si může začít vymýšlet, že mu něco nejde, něco ho bolí nebo mu někdo ve škole ubližuje. V takovém případě by se měli nejdříve rodiče zamyslet nad tím, jaký přístup k dítěti volí a zda nejsou oblasti, kde by se mu něčeho nedostávalo. Zejména u školáků je lhaní spojeno se školními neúspěchy nebo přílišnou kontrolou. Při potížích se dítě může snažit takzvaně vykroutit nebo se snažit změnit realitu tím, že si příběh poupraví - „pětku dostali všichni“. Když už se dítě k něčemu přizná, měl by rodič zůstat v klidu a reagovat bez hněvu.

Podobně je třeba vnímat možné lhaní i u dospívajících. V jejich světě má lež své místo jako nástroj vzepření se světu dospělých a snahu získat výhodu nebo prospěch. Pokud máma zakáže jít ven, proč to nezkusit na tátu s tím, že máma to povolila. Právě určitá kontrola informací nebo vyhýbavé odpovědi se v dospívání stávají součástí vzájemné komunikace mezi dítětem a rodičem a jsou známkou toho, že dospívající nemá chuť se dospělému svěřovat s tím, co se mu v životě děje a být pod neustálou kontrolou. Příležitostné lhaní tak není v tomto věku ničím, co by mělo vzbuzovat obavy. Pokud se lhaní u dospívajících objevuje ve spojitosti s jejich sociálním statusem nebo rodinným zázemím, může se dítě cítit méněcenné. Chronické lhaní může být projevem nesouhlasu s autoritou, se snahou se vůči ní vymezit a vymanit se z kontroly.

Zvýšené lhaní nemusí být primárně projevem nějakého duševního onemocnění a může jen odrážet snahu dítěte o ochranu. Lhaní dítěti, stejně jako dospělému poskytuje v těžkých situacích únik do fantazie a může být známkou potřeb nebo přání dítěte. Proto se často objevuje lhaní u dětí rozvádějících se rodičů, kteří chtějí odpověď na otázku, koho máš radši nebo s kým chceš být. Aby se dítě dostalo z prostředí nátlaku využívá lži, kdy každému rodiči říká něco jiného nebo si začne vymýšlet vlastní příběhy.

Bájivá lhavost jako nemoc

Bájná lhavost, někdy nazývána jako patologická lhavost (Pseudologia Phantastica) ve svém pravém smyslu, je psychickým onemocněním, které je třeba odborně léčit. Lhaní se v tomto případě stává nemocí, při které jedinec ztrácí hranici vědomého rozlišení mezi realitou a fantazií. V tomto případě nemá mýtoman (jak se člověk s tímto onemocněním nazývá) ze lhaní žádný prospěch a často mu dokonce i ubližuje. I přesto si nedokáže pomoci a lže dál. Svých lží si přitom může a nemusí být mýtoman vědom. U dítěte nebo dospívajícího nebudou pomáhat žádné domluvy, tresty ani vysvětlování. Výmysly, které mýtoman povídá, se zdají být neuvěřitelné a nelogické. Na vyprávěných příbězích se často zdá být něco, co nesedí, co se nemohlo tak stát. Na smyšlených příbězích se daný člověk stává až závislým a je pro něj velice nepříjemné popisovat skutečnou realitu.

Důležitou součástí bájivé lhavosti je, že mýtoman svým příběhům často skutečně věří a vypráví je, jako by je prožil. Podobně jako u dětské lži je většinou hlavním hrdinou. Příběhy vypráví i přes to, že mu lež nepřináší žádnou výhodu nebo zisk. Dokonce mu může ve finále i ubližovat a narušovat díky tomu vztahy s nejbližším okolím a kamarády. Právě odlišení hranice „normální lži“ a té „patologické“ nemusí být zcela jednoduché a to zejména, pokud se to týká osoby, která je nám blízká. Cílem bájivé lhavosti je zejména potřeba ocenění, zájmu, pozornosti nebo respektu. Proto se jejich příběhy zdají být tak neuvěřitelné a obdivuhodné.

Pro nelehké odlišení od běžné lži se může pro rodiče stát velice obtížným pojmenovat, že se děje něco, co by bylo vhodné zkonzultovat s odborníkem.

Mezi možné základní příznaky bájné lhavosti tedy patří:

• opakované sdělování fantastických, neskutečných příběhů
• jedinec se zcela vžívá do svých představ, prožívá je jako skutečnost a věří jim
• v případě zpochybnění reaguje negativně, silně emotivně
• lhaní nepřináší dotyčnému žádný zisk

Bájivá lhavost je nemoc, kterou si však postižení odmítají připustit, a proto není ani jednoduchá jejich léčba. Pro samotné mýtomany není vnímané lhaní jako problém a na první pohled se může jevit jako neškodná. Ve svých důsledcích se ale stává problémem zejména pro sociální okolí a rodinu, kterou opakované a téměř vytrvalé lhaní postihuje.

Specifickým druhem bájivé lhavosti je Münchhausenův syndrom, který není motivován obdivem nebo respektem. Jedná se o záměrné předstírání nebo vyrábění nemocí a projevů nemocí. Tyto nemoci nebo různé symptomy člověk předstírá tak přesvědčivě, že je podrobován opakovaným lékařským vyšetřením, hospitalizacím a výjimkou nejsou ani lékařské zákroky, které podstupuje. Jedná se o velice závažnou duševní poruchu, která může v konečném důsledku ohrozit člověka na zdraví. Jakousi odnoží je pak Münchhausenův syndrom by proxy, kdy rodič (častěji matka) vyrábí různé nemoci nebo symptomy u svého dítěte s cílem jeho opakované léčby. Tento syndrom je přímo ohrožujícím pro dítě na životě, a proto je v případě podezření nutno okamžitě zasáhnout. Často je však tento syndrom rozpoznán až po delším čase, kdy si dítě již protrpělo mnoho různých vyšetření a bolestivých zákroků. 

Co mohu jako rodič dělat?

Při otázce, co dělat, se musíme nejdříve zaměřit na to, jak postupovat, když nám dítě začne lhát nebo lže bez ohledu na možnost bájné lhavosti.

a) hledat příčinu lhaní

Rodič si musí nejdříve sám položit otázku, proč mu dítě lhalo. Pokud nechtějí rodiče pustit dceru na diskotéku není nic jednoduššího, než že si vymyslí, že bude spát u kamarádky. Když dostane syn pětku z matematiky a bude očekávat, že mu táta dá na zadek, raději řekne, že ji ztratil. Lež tedy může být motivována strachem, nedůvěrou nebo jen snahou vymanit se a postavit se autoritě. Pokud rodič dokáže zjistit příčinu, bude pro něj daleko jednodušší o celé věci s dítětem mluvit a nastavit pravidla vzájemné komunikace.

b) pozitivní vzor

Víme, že je lež součástí vývoje a dítě se s ní dříve nebo později setká. Je tedy na rodičích, jak s ním o pravdě a lži budou mluvit. Pravdu a lež ukazují nejen pohádky a různé příběhy. Rodič může s dítětem sám mluvit o tom, co to lež je a proč ji někdy dospělí používají. Vysvětlovat, že lhaním člověk většinou nic nezíská a může mu to ublížit. Pokud rodič dokáže nastavit otevřenou atmosféru, ve které je pravda oceňována jako pozitivní a dítě ví, že pro něj znamená pochvalu, že nic nezatajilo, bude menší pravděpodobnost, že bude lež vnímat jako běžnou součást jeho života, kterou má používat.

c) lež versus realita

Vysvětlování a nastavování hranic je pro rodiče a dospělé obecně celoživotním úkolem. Neznamená to jen pozitivní vzor pro dítě, ale i vysvětlování toho, co je správné a co špatné. V průběhu celého vývoje a dospívání je téma pravdy/lži přítomno a dítěti je třeba neustále jeho podstatu vysvětlovat. Zatímco u dítěte budeme vysvětlovat, že by nemělo lhát kamarádům v tom, jestli má doma tuhle hračku nebo ne, s dospívajícím se budeme bavit o tom, proč nám lže o tom, zda zkoušel kouřit. Pokud se se lží dítě dokáže seznámit již v dětství a bude věřit tomu, že pro něj není přítelem, v dospívání ji nebude potřebovat k obraně proti rodičům nebo ke zbytečným útokům.

d) vysvětlování místo trestů

Trest, který následuje po lži, většinou nevede k tomu, aby si dítě pro příště rozmyslelo, zda bude lhát nebo ne. Jen v něm bude posílen strach z toho, že se na to, co provedlo, přijde. Stejně tak nepomáhá obviňování, nebo odsuzování předem – „já vím, že si tam nebyla … určitě mi zase lžeš“. Nálepkování dítěte, že je lhář nebo něco udělalo, velice jednoduše může posílit pocit z toho, že opravdu lhářem je a nemá smysl pravdu říkat. Bez toho, aby dítě v pravdě vnímalo smysl, lze jen těžko očekávat, že ji bude říkat. Proč koneckonců dělat něco, co nemá smysl. To, že by dítě nemělo být trestáno, neznamená, že by jeho chování nemělo mít nějaký důsledek. I když se může rozdíl zdát nepatrný. Dát dítěti facku za to, že mi lhalo do očí, bude vnímáno dítěte zcela jinak než vysvětlení toho, že je vám to líto, budete rádi, když vám příště poví pravdu, a protože se zachoval nesprávně, nemůže jít nyní na počítač. Právě pochopení smyslu reakce dospělého na chování dítěte je tím, co v dítěti posiluje vnitřní vnímání spravedlnosti.

e) nalezení pravdy, trpělivost

Pokud vám již dítě zalhalo, snažte se vše řešit v klidu. Cílem je nalezení pravdy, která bude znamenat, že celé lži porozumíte. Cílem tedy nikdy nesmí být to, že dítě budete moci nachytat, seřvat nebo potrestat. Na místě je často velká dávka trpělivosti, která se však může vyplatit tím, že se vám dítě nebude bát svěřit s nějakým problémem.

Pokud se lež stává problémem, znamená to, že se objevuje nejen doma, ale i v dalších místech, kde se dítě pohybuje a neobvyklého chování si často všímají další lidé z okolí dítěte. Rozhodně není třeba hned panikařit. V tomto případě je klid a rozvaha tím prvním krokem. Bez dalších informací a zjištění, zda dítě nemá nějaké potíže, které by se snažilo lží řešit, se dál neposunete. Zkuste s dítětem o tom, co se děje mluvit. Dejte mu vědět, že se vám může s čímkoli svěřit a jste tu pro něj.

Čtěte také:

• Tresty ve výchově dětí: ano, či ne?
• Kolik času svých rodičů potřebují současné děti?
• O nevhodných přístupech v rodičovské výchově, psychickém násilí a jeho vlivu na vývoj dítěte

Vyhledání odborné pomoci

Když se ani přes velkou dávku trpělivosti a vysvětlování nedaří lhaní u dítěte změnit, je na místě více pozorovat v jakých situacích dítě lže a jak se přitom chová. Zkusit se zeptat ve škole, zda si všimli nějakého neobvyklého chování nebo se spojit s dalšími blízkými osobami v okolí dítěte. Stejně tak je na místě zpozornit, když se lež objevuje příliš často i v situacích, kdy ke lži není důvod nebo se i přes snahu nedaří dobrat pravdy.

Právě dlouhodobost, opakovanost a intenzita jsou hlavními příznaky, jejichž splnění může vést rodiče k vyhledání odborné pomoci. U dětí a dospívajících je možné primárně navštívit praktického lékaře, s kterým se domluvíme na dalším postupu. Tím bude nejpravděpodobněji vyšetření na dětské psychiatrii a případné nasazení podpůrné medikace. Hlavní léčbou je u bájivé lhavosti, stejně jako u Münchhausenova syndromu dlouhodobá psychoterapie, která se zaměřuje na odlišení reality a fantazie a uvědomění pacienta, že trpí nějakým onemocněním.

Návštěvu psychologa je možné využít i v případě, kdy se lež u dětí jeví jako reakce na nějakou překážku nebo problém, s kterým se dítě potýká. Terapie bájné lhavosti je velice komplikovaná a vyžaduje i velkou spolupráci a podporu celé rodiny. Pro daného člověka totiž znamená rozbourání jeho dosavadních modelů fungování ve světě.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.