Máme doma dvoje děti

Obsah článku:

• Doplněná rodina=nevlastní rodina
• Ty jsi můj, on je tvůj aneb Moje a tvoje
• Krok za krokem
• Moje pravidla, tvoje pravidla
• Nejsi můj táta, nejsi moje máma
• Pomáhají otevřenost a citlivost
• To je moje máma, to je můj táta
• Můj sourozenec, tvůj sourozenec
• Moje vlastní rodina
• Naděje na závěr

Nemohu se na úvod tohoto článku zbavit myšlenky na známý americký sitcom „Krok za krokem“. Seriál o ovdovělé kosmetičce se třemi dětmi a dělníkovi s dalšími třemi dětmi, kteří se rozhodli po vzplanutí velké lásky vzít. Svatba znamenala sestěhování obou rodin a vytvoření rodiny nové. Společné soužití provázelo mnoho problémů, konfliktů a překážek, které musela rodina i jednotliví členové postupně překonávat. Seriál s humornou nadsázkou ukazoval konflikty mezi nevlastními sourozenci, nepochopení nevlastních rodičů vůči nevlastním dětem a naopak. Zároveň však ukázal postupné obrušování hran mezi jednotlivými členy a problémy ustupující do pozadí. Pokud vynecháme humornou nadsázku, možná máme alespoň přibližnou představu úskalí takzvaných doplněných rodin.

Doplněná rodina = nevlastní rodina

Termín doplněná rodina zavedl jako alternativu pojmu nevlastní rodiny do psychologie jeden z našich nejvýznamnějších psychologů, profesor Matějček. Jeho publikace o rodině bychom měli považovat za povinnou četbu všech rodičů, kteří se rozhodnou pro rozchod nebo nový partnerský vztah. Prof. Matějček upozorňoval na to, že „V češtině nemáme pro ,nevlastní rodinu´ nějaký samostatný termín, a to ani v odborném ani v lidovém jazyku. V některých jiných jazycích, jako třeba v němčině a v angličtině, to vyjadřují zvláštním slovem. Pro nás však za slovem s předponou ne- cítíme něco nepřirozeného, nepravého, nežádoucího, nehodnotného. Ostatně také představa nevlastního otce nebo matky je v lidovém povědomí spojována skoro výhradně s představou neštěstí, zla a zhouby.“ (Matějček, 1994). Koneckonců si vzpomeňme na pohádky a představu nevlastní matky, jako necitlivé a zlé macechy, která si dělá z nevlastní dcery služku a rozhodně ji nepřijímá za svou. Souhlasit budeme pravděpodobně i s tím, že nevlastní rodina je opravdu rodina, která je spojením něčeho nepřirozeného – rozpadem původní rodiny minimálně jednoho z partnerů, který je rodičem.

Za doplněnou rodinu považoval prof. Matějček takové rodinné společenství, „v němž jeden z manželského páru je vlastním biologickým rodičem dítěte, kdežto ten druhý je dítěti biologicky cizí a tedy ,nevlastní´“ (Matějček, 1994). Samozřejmě, že dnes se nebude jednat pouze o manželství, ale i nesezdané dvojice.

Doplněná rodina přitom není v dnešních poměrech ničím výjimečným, i vzhledem k vysoké rozvodovosti, která se u nás stále vyskytuje. Je přitom celkem přirozené, že si dospělí, kteří jsou již zároveň v roli rodičů, nacházejí nové partnery, zamilovávají se, a doplněná rodina je tak zcela přirozeným krokem nově vzniklého partnerství. A co teprve v případě, že do rodičovské role jsou postaveni již oba partneři. Pak je rodina doplněná o nevlastního rodiče, ale i o nevlastní sourozence. Vzniká vlastně něco úplně nového, vzniká vlastně jakýsi „nový stát“. Zatímco primární rodina dítěte je utvořena na základě přirozených biologických vazeb, ta doplněná existuje pouze na základě vzájemných křehkých citových pout a vzájemné interakci, která se mění každodenním aktuálním děním v rovině, a může tak být velice nestabilní.

Nevlastní rodina - jak to (ne)funguje?

↑ nahoru

Ty jsi můj, on je tvůj aneb Moje a tvoje

Aby mohla doplněná rodina vzniknout, musí dítě nejdřív projít obdobím, které pro něj znamená ztrátu jistot, bezpečí – rozchodem (rozvodem) rodičů. Matějček a Dytrych (1994) uvádějí, že rozvod znamená životní krizi nejen pro dospělé, ale i pro dítě a pochopitelně v něm vzbuzuje nejistotu, napětí a úzkost. Dítě je postaveno před katastrofu, kdy ztrácí svoje jistoty a svoje lidi, na které bylo zvyklé. I když nemusí jít o rozchod komplikovaný, pořád to nebude jako dřív. Nebudou to jeho máma a jeho táta, kteří spolu bydlí v „našem“ bytě. Právě toto období je třeba mít neustále na paměti a nezapomínat na něj. Je to totiž část života dítěte a prožitek, který se může velice lehce připomenout v nově utvářející se doplněné rodině.

Právě „můj“ a „tvůj“ jsou dvě slova, která se dostávají do popředí v případě utváření doplněných rodin. Je to můj táta, tvůj táta, moje máma, tvoje máma a konečně moje děti a tvoje děti, případně můj a tvůj sourozenec. Děti nejsou většinou ti, kteří si přály rozchod rodičů a často nejsou ani těmi, kteří by si přály novou rodinu. Dospělí přitom mají často představu, že jsou staré rány zahojeny a není důvod na nic čekat. Pod vlivem zamilovanosti, praktických důvodů a pochopitelné touze být spolu vytvářejí onen „nový stát“, který můžeme nazvat „Naše nová rodina“, aniž by měli promyšlené zákony tohoto „státu“ nebo získanou důvěru lidu (v našem případě tedy dětí). „Nový stát“ je tak často vytvořen na chabých základech, které se mohou velice rychle zhroutit při nepokojích a protestech.

Moje a tvoje jsou důležitá slova. Ukazují nám, že není možné zapomenout na to, že každé dítě přichází z rozdílného prostředí, které považuje za své vlastní posvátné území. Přichází z původní rodiny, kde bylo zvyklé na to, že táta je tu pro něj a že máma ukládá do postele jen je. Bylo zvyklé na to, že se táta a máma měli rádi a rozhodně nemělo představu, že jeho rodiče si budou někdy cizí a že naopak se jeho blízkým má stát někdo, koho ještě před nedávnem vůbec neznalo. Snadno se tak může dítě setkat s pocitem, že je jeho bublina bezpečí narušena někým cizím, který ho chce vychovávat a mluvit mu do života.

První rada je tedy jasná, i když možná překvapivá. Než cokoli uděláte, respektujte vnitřně „moje“ a „ tvoje“. Respektujte, že děti vašeho partnera vás mohou mít za nevítaného cizince, který přišel ukrást jejich rodiče. Respektujte, že vaše partnerka je jejich máma, a nemusí tak vidět, že jejich máma je také vaše přítelkyně. Jde o vnitřní respekt k tomu, že to bylo jinak, že tu byl od narození dítěte jeho druhý biologický rodič. Dítě není tím, kdo se prosil o to, aby ho měl někdo další rád a někdo další zastával roli rodiče. Stejně tak budeme muset respektovat, že pro děti jste vy jejich rodič a on/ona jejich rodičem není. Moje a tvoje není nic špatného, alespoň zpočátku. Je to základ pro tvorbu něčeho společného, základ pro vyjasnění si pozic a hledání míru. Komunikace v doplněné rodině není jednoduchá, každé sdělení může mít pro děti partnera jiný význam. Bílá se stane v očích dětí černou a projevený zájem dotěrností a nepřiměřeným zásahem do soukromí.

↑ nahoru

Krok za krokem

Na začátku jsem zmiňoval seriál „Krok za krokem“. Jeho název přitom napovídá druhou radu při utváření doplněných rodin. Nic není třeba uspěchat. Ba dokonce rychlost je na škodu. Mírová jednání potřebují čas a trpělivost. Právě trpělivosti je třeba se naučit. Začátek soužití musí být pozvolný a rozhodně nesmí být ovlivněný touhou dospělých být za každou cenu spolu. Kroky by se měli řídit co nejvíce tempem dětí a jejich přáními.

Děti nesmí být jen pasivními pozorovateli, ale musí se aktivně do utváření nových vztahů zapojovat. Seznámení by mělo být postupné a pomalé. Dostatek času a prostoru totiž umožňuje nejen vzájemné poznávání, ale také odhalování vzájemných návyků, zvyků a třecích ploch. Každá rodina je jiná, každý rodič je jiný, má jiné výchovné představy a způsoby. Bez postupného poznávání a odhalování těchto pravidel hrozí nebezpečí, že se ze společného prostředí velice rychle stane bojová zóna, kde každá strana bude chtít dodržovat vlastní pravidla. Nebo ještě hůř zóna anarchie, kde nikdo nebude vědět, co je správné dělat.

Krok za krokem znamená pomalu se poznávat, podnikat společné výlety a postupně se začít navštěvovat ve vlastním prostředí rodiny. Díky tomu každý může ukázat, co jeho rodina znamená. Už zde se často objeví první konflikty a nechuť se seznamovat nebo trávit společné chvíle s těmi druhými. I zde platí jediné – respekt a otevřenost komunikace. Respektujte pocity dětí, jejich naštvanost i nechuť. Respektujte, že zpočátku nemají chuť poznávat cizí budoucí sourozence a nového rodiče. Pochopení neznamená, že byste měli vše hodit za hlavu. Pochopení znamená, že budete opatrní a nebudete na nic spěchat. Buďte otevření a s dětmi mluvte na rovinu s respektem k tomu, co si prožili a k jejich pocitům. Postupně můžete mluvit všichni mezi sebou a nenápadně tak tvořit vztah postavený na komunikaci. Můžete se opatrně zkusit bavit o představách do budoucna, nakousnout, za jakých podmínek by bylo možné mluvit o společném bydlení. Krok za krokem vytvářet půdu pro vzájemný respekt, porozumění a poznávání.

Doplněná rodina je oproti té původní ve velké nevýhodě. Nemá nic společného, musí si tvořit vlastní identitu a vytvářet si svoje vlastní příběhy, ve kterých bude mít každý člen rodiny svojí roli. Tyto příběhy může vytvářet již od počátku společnými zážitky a sdílením těch původních.

↑ nahoru

Moje pravidla, tvoje pravidla

Co rodič, to vlastní představa o výchově. Co rodina, to vlastní denní režim. U vytváření doplněné rodiny, do které přichází od každého partnera jeho děti (ať už na chvíli nebo nastálo), tak dochází ke střetu dvou různých světů. Je to, jako kdyby se lékař bez přípravy a zjištění potřebných parametrů snažil pacientovi vložit do těla implantát. Bude mu přitom jedno, jestli sedí velikost a jestli je to kloubní náhrada nebo nový zub.

Před samotným spojením a propojením dvou rozdílných světů je třeba opravdu detailně vyjednávat. Primární zodpovědnost za takové vyjednávání mají dospělí, tedy rodiče. Každý z rodičů má své představy, jaká je ta správná výchova. A také své hranice co je dobré a co špatné, svá vlastní měřítka pochvaly a trestu. Bez vzájemné shody a domluvy není možné pokročit dál. Rodiče se musí shodnout na společných pravidlech, která budou ve výchově zastávat. V opačném případě hrozí, že nastane situace, ve které se ve svých názorech rozejdou a stanou se nepřáteli. Jeden povolí, a druhý zakáže. Jeden potrestá, a druhý omluví. Samozřejmě, že se toto stává i v biologických rodinách, tam ovšem nepanuje atmosféra nedůvěry a očekávání první chyby, kterou lze využít pro nálepkování „ty nejsi můj“. I když tomu nelze úplně zamezit, minimálně můžeme snížit riziko vzniku boje tím, že si rodiče budou krýt záda. Oba partneři si musí být jistí v tom, co kdo může a že se ve vlastních rozhodnutích podpoří.

I v tomto případě lze doporučit, alespoň z počátku respektovat „moje“ a „tvoje“. V určitých situacích by měl mít vždy rodič dětí právo na poslední slovo nebo napomenutí. Je to jeden z možných pokusů, jak se může nový partner vyvarovat možným výpadům ze strany nevlastních dětí. Můžeme si tak představit, že v případě, že bude potřeba potrestat syna zákazem počítače, bude mít tuto pravomoc pouze jeho rodič. Mnoho psychologů se shoduje v tom, že na počátku vytváření doplněné rodiny by měl být nový partner spíše rádcem a přítelem dítěte, než jednoznačnou autoritou a plnohodnotným rodičem, který bude zakazovat. Odpovědnost za výchovu by tak měla v základních otázkách ležet na biologickém rodiči a velice pomalu by si měl partner vytvářet vlastní pozici a právo vstupovat do těchto otázek výchovy.

Pokud si pravidla domluví rodiče, je to pouze polovina úspěchu. I zde platí zásada otevřenosti a transparentnosti. Děti musí být s pravidly seznámeny a mají právo se k nim vyjádřit. Mají mít prostor pro připomínky a úpravy těchto pravidel, ideálně společně s rodiči tato pravidla dotvořit. Rodinná pravidla znamenají větší šanci k jejich dodržování a respektování trestu v případě jejich porušení. I zde nezapomeňme na zásadu kroku za krokem a trpělivosti. Určitě se během času budou objevovat nové třecí plochy a situace, na které pravidla nepamatují. V takovém případě je třeba se o situaci bavit hned, v rámci otevřené komunikace. Pokusit se vyvarovat rozhodnutí za sebe a uplatnění svých vlastních představ, jak se má situace řešit. I když taková představa může být ta správná, její prosazení na úkor vzájemné domluvy může zbytečně vyvolat konflikt nejen mezi rodičem a dítětem, ale i mezi partnery navzájem.

↑ nahoru

Nejsi můj táta, nejsi moje máma

Slova, kterých se mnozí obávají nejvíce a zároveň věta, která je z pohledu dítěte zcela přirozená a možná se jí ani nejde vyhnout. Pokud si promítneme text o několik řádků výše, mluvili jsme o tom, že dítě se muselo potýkat s rozchodem svých rodičů a ztrátou minimálně vnitřní jistoty a bezpečí. V některých případech je dítě bez varování postaveno do role pasivního pozorovatele, který má nového rodiče, nové sourozence a novou rodinu (babičky, dědečky atd.). Má je mít rádo a zapomenout na to, co se mu stalo. Dovolte mi to přehnat a představit si, že se dítě ocitá v pohádce se zlou macechou, která najednou rozkazuje, co má dělat a nikoho nezajímá, že ono novou rodinu nechce a rozhodně nechce bydlet s někým novým a toho poslouchat.

Byť se tato přehnaná ukázka může zdát na hony vzdálená realitě, v dětském světě to až tak přehnané být nemusí. Neexistuje dětské období, které by bylo to pravé na rozchod a stejně tak neexistuje dětské období, které by bylo to pravé pro vytvoření doplněné rodiny. Každé má své plusy i mínusy. Zatímco u malých dětí může dominovat úzkost ze ztráty druhého rodiče a s tím spojené potíže s adaptací, u dospívajících to bude vymezení vůči nevlastnímu rodiči jako někomu, kdo nemá právo rozhodovat o tom, co mají nebo nemají dělat. Jedině respektování negativních pocitů dítěte může trochu ulevit novému partnerovi v tom, že není dítětem od počátku přijímán, jak by si představoval. Samozřejmě najdeme i v tomto případě výjimky, kdy se dítě naopak stává rychle nečekaným spojencem nového partnera a rozumí si s ním. I přesto je na místě pamatovat, že může nastat situace, která bude znamenat vzájemné nepochopení nebo nutnost vymezení autority „já jsem řekl ne“.

↑ nahoru

Pomáhají otevřenost a citlivost

Vzájemná situace nepochopení nebo občasného boje do doplněné rodiny, podle mého názoru, patří. Stejně jako bolí hojení rány, bude pravděpodobně v některých momentech bolet i tvorba nových vztahů a komunikačních sítí doplněné rodiny. „Nejsi můj“, přitom nemusí znamenat snahu o tvrdý úder do srdce, ale jen pravdivé konstatování toho, že je to názor někoho, koho dítě pořádně nezná nebo k němu nemá stále důvěru. Samozřejmě vše má svoji hranice. V případě velkých konfliktů a hádek je na místě o celé situaci mluvit nejen s dítětem, ale i s partnerem. Napomoci tomu může opět otevřenost, pochopení, ale v tomto případě zároveň vlastní souznění partnerů v názorech a postojích. Stejně jako máme povinnost chápat prožívání dětí, je třeba se umět jednoznačně vymezit vůči jeho nepřiměřenému chování. Ovšem s respektem k jeho možnému prožívání zlosti, hněvu a pocitu nepochopení. Oproti biologické rodině, kde má rodič své jasné postavení, musí být tak toto vymezení daleko citlivější. S důrazem, že s partnerem sice biologický rodič souhlasí, ale zároveň jasným sdělením, že je stále tím milujícím rodičem.

Možná se tedy tomu, že nám dítě někdy vyčte, že nejsme jeho rodič, vyvarovat nedokážeme. Můžeme však mít na paměti, že to je možná jen způsob vlastní ochrany dítěte. Koneckonců nic nebrání tomu, aby z úst rodiče následovala věta: „To já vím, ale stejně mi na tobě záleží“ nebo „Stejně tě mám rád“. Nemělo by být cílem partnera stát se náhražkou biologického rodiče. Nejen, že to v dítěti může vyvolat oprávněné naštvání a pocit, že se nový rodičův partner dere na místo, kde nemá právo být, ale může to rozvířit vody nedůvěry a zablokovat vzájemnou komunikaci. I když to může znít tvrdě, nevlastní rodič bude vždycky v určitém smyslu „ne – vlastní“ a na to je dobré myslet. Je jen na dítěti, kdy bude do jeho světa zcela přijat.

↑ nahoru

To je moje máma, to je můj táta

Doplněná rodina je jen jednou ze stran pomyslné mince, na té druhé totiž zůstává bývalý partner rodiče dítěte, tedy ten „pravý“ rodič, společně s prarodiči a dalšími příbuznými. Ten pravý rodič, který může být často původcem zbrojení proti novému partnerovi a ten pravý rodič, který se může stát velice silným protivníkem a manipulátorem v zákulisí. Někdy naopak ale může pravý rodič pomoci v nastavení vzájemné komunikace s dítětem a být dobrým rádcem. Ať je to jakkoli je třeba vždy bývalého partnera vnímat jako důležitou osobu v životě dítěte a nikdy ho neodsouvat do pozadí. Na dítě bude mít ve většině případů nadále tento rodič obrovský vliv a i když bude negativní, není možné se mávnutím kouzelného proutku tohoto vlivu zbavit.

Celá rozšířená rodina tohoto rodiče má na dítě nadále velký vliv a může se velice silně podílet na názorech a postojích dítěte vůči novému partnerovi. Je proto potřeba dostatečně vnímat jak je tento vztah nastaven nejen vůči dítěti, ale i mezi bývalými partnery navzájem. Vzájemné hádky a boje bývalých partnerů mohou mít silný negativní vliv na nově utvářející se partnerství i na snahu o společné soužití. V některých případech je jen díky tomuto tento model neúspěšný a končí vzájemným rozchodem.

Nový partner rodiče by se proto nikdy neměl stávat prostředníkem nebo spojencem těchto bojů. Takové spojenectví bude přinášet jen další boje. Musí být tím, kdo se bude snažit odolávat ze všech sil útokům na vlastní osobu a nebude mít tendenci špinit nebo se negativně vyjadřovat vůči druhému rodiči dítěte. Měl by vždy zastávat názor, že ho táta nebo máma má rád a že by si přál, aby se rodiče nehádali. A měl by být tím, kdo bude respektovat, že má dítě rodiče rádo a nebude mu v této lásce bránit. Možná to zní až hloupě, avšak v praxi se často setkáváme s tím, že noví partneři pod vlivem emocí dítěti zakazují styk s druhým rodičem nebo se staví do pozice bojovníka za spravedlnost. Je však nutné si uvědomit, že tento boj není v rukou nového partnera ani dítěte. Naopak se tento partner může stát jediným bezpečným přístavištěm pro dítě. Ne vždy se to povede a rozhodně ne vždy je takový boj mezi rodiči viditelný.

Podobně nemůžeme zapomenout ani na novou rodinu, kterou dítě získává s příchodem nového partnera. I zde se mohou objevit vzájemné překážky vznikající přirozenou nedůvěrou nebo vzájemným poznáváním. Na místě je použít osvědčenou metodu krok za krokem. Velice riskantním se tak může například stát rodinný oběd za účasti všech příbuzných z obou stran partnerů, motivovaný rychlým poznáním.

↑ nahoru

Můj sourozenec, tvůj sourozenec

Vzájemné vztahy jsou komplikované nejen z pohledu dítěte a nového partnera, ale zcela přirozeně i mezi dětmi partnerů navzájem. Zde může být rivalita ještě větší, jelikož si děti nemusí brát servítky při ventilaci svých negativních pocitů a naštvanosti. Překážkou může být také rozdílný věk dětí, jejich pohlaví nebo zájmy a názory, které vyznávají. Jednoduše tak vznikne konstelace (opět si dovolím přehánět), že se bratry stanou fanoušek Slavie a Sparty a vzájemná řevnivost bude v rodině hned. Stejně jako si dospělí musí zvyknout na své výchovné způsoby a domluvit se na jejich použití, je třeba tento krok aplikovat i u dětí. Předcházet by tomu mělo již opakovaně zmíněné postupné seznamování, které právě různé názory a třecí plochy odhalí.

Nesmíme zapomenout ani na to, že ve vlastní rodině je dítě zvyklé na pozornost, která se upírá na něj, případně na jeho sourozence. Pozornost, která je utvářena územím, na které má dítě právo. Tato pozornost je však vznikem doplněné rodiny rozptýlena i mezi další sourozence, ty „ne-vlastní“. Tedy mezi děti, které by neměly mít na takovou pozornost nárok. Může tak docházet k žárlivým scénám a dalším a rozbrojům. I když se rodič bude snažit a v nejlepší víře se věnovat všem dětem v rodině, může být osočen skrytou žárlivostí a zlostí. Je proto třeba i s touto možností počítat. Bojovat s tím přitom není jednoduché a může se jednat o přirozenou součást tvorby doplněné rodiny. Jednou z mála možných reakcí je ujištění, že jeho rodič tím „jeho“ zůstává a nehrozí, že by o něj nějak přicházel. Zejména u menších dětí se však může tato žárlivost promítnout v úzkostných projevech a silné fixaci na rodiče.

Rozdílně je také třeba vnímat případ, kdy jsou děti v rodině nastálo, a kdy jsou jen návštěvníky (v případech pravidelného styku s rodičem). Právě v případě´, kdy se děti stávají návštěvníky, může být vzájemné navazování vztahu pochopitelně složitější, jelikož se děti vzájemně nemohou v celé šíři poznat a zvykat si na sebe.

Spravedlivé rozdělování pozornosti a péče je pro partnery velkým nárokem, kterému není snadné dostát. Stejně tak jako není jednoduché pro dítě zvyknout si na nového sourozence a změnu postavení v rodině. Zejména pak v případě jedináčků, kteří mohou být spokojeni se svým výsadním postavením. Větší pozornost, jak se k sobě děti chovají, jak spolu komunikují je zcela na místě. Stejně jako již v několikrát zmiňovaném seriálu trvalo rodině několik let, než překonala vzájemné překážky a hrany se obrousily, je možné, že bude třeba dost času, než se obrousí hrany mezi nevlastními sourozenci. Aby nebyly moc ostré, je třeba dodržovat vůči všem dětem jednotné hranice a předvídatelná pravidla. I když v případě rodin, kde dochází k setkání děti obou partnerů, je situace komplikovanější, ukazuje se, že vztahy mezi takovými dětmi jsou vcelku dobré a každé dítě přináší do těchto vztahů svůj osobní vklad, který může být pro ostatní velice cennou zkušeností.

↑ nahoru

Moje vlastní rodina

Závěry výzkumů posledních let jednoznačně potvrzují, že prožitky dítěte z jeho vlastní biologické rodiny, respektive zkušenosti s tím, jak se v jeho dětství tvořily rodinné vztahy, mají velký vliv na vlastní tvorbu partnerských vztahů v dospělosti. Lze jen doufat, že na toto budou pamatovat rodiče při každém svém kroku. Současná společnost ukazuje nové modely rodiny, které byly ještě před desetiletím ojedinělou nebo nepředstavitelnou záležitostí. Objevují se doplněné rodiny, kdy se děti ocitají díky několikátému partnerství jednoho z rodičů opakovaně v nových vztazích. Dítě tak může ztratit představu trvalosti vztahu mezi lidmi a pocit bezpečí, který je na stabilitě rodinného prostředí navázán.

Objevují se doplněné rodiny založené na volném partnerství, kde spolu partneři nežijí v trvalém svazku a nesdílí společné bydlení. Dítě se pak může v budoucnu dojít k názoru, že trvalý vztah není modelem správného fungování a podle původního modelu, který zažilo v dětství, se i chovat.

Vyvarovat se nemůžeme ani tolik diskutovanému rodinnému fungování homosexuálních rodin. I když výzkumy jednoznačně potvrzují, že takový model rodičovství nemá vliv na vývoj dítěte a jeho sexualitu, musí se taková rodina a tedy i dítě potýkat s odsuzujícími názory společnosti. To pak klade daleko větší nároky na pospolitost takové rodiny a schopnost vysvětlení takových situací dítěti.

Našli bychom možná i další příklady, ale jedno je jisté - rodiče by měli vždy myslet na to, že jakýkoli jejich krok v oblasti vztahů se nedotýká jen jich, ale i jejich dětí. Pokud hneme jednou figurkou, pohnou se i všechny ostatní na hracím poli. Velice jednoduše se potom může stát, že na toto zapomeneme a figurku za sebou budeme jen táhnout, aniž bychom si to uvědomili. Figurku, kterou děti se někdy mohou pod vlivem osobních přání rodičů stát.

Naděje na závěr

Situace doplněných rodin může být komplikována tím, že se v ní nově scházejí děti jednoho i druhého partnera. Dochází ke střetu dětí, které jsou různého původu, s rozdílným dědičným pozadím a s rozdílnými dosavadními životními zkušenostmi. Lišit se může jejich dosavadní kulturní zázemí a především dosud aplikované formy výchovy. Není žádnou výjimkou, že se novému páru narodí ještě vlastní dítě. Navenek se vzniklá situace může zdát dosti nepřehledná a obecně se soudí, že může představovat potencionální zdroj obtíží. Studie ovšem ukazují, že vztahy mezi samotnými dětmi bývají poměrně dobré. Je utvořeno širší společenství, do kterého každé dítě přináší svůj osobitý vklad. Je zřejmé, že doplněná rodina pro dítě nemusí znamenat pouze zátěž. Ve chvíli, kdy se dítě nebrání, může být pro něj i přínosem. (Matějček, Dytrych, 1999)

↑ nahoru

Seznam použité literatury:

• Z. Matějček: O rodině vlastní, nevlastní a náhradní, Praha Portál 1994
• Z. Matějček a Z. Dytrych: Děti, rodina a stres, Praha Galén 1994
• Z. Matějček a Z. Dytrych: Nevlastní rodiče a nevlastní děti, Praha Grada 1999

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.