Pesso Boyden psychomotorická terapie

Obsah článku:

• Vznik a základní principy metody
• Teorie osobnosti podle PBSP
• Dnešní podoba PBSP – léčení v symbolické realitě
• Formy PBSP terapie, četnost sezení, dostupnost v ČR
• Doporučení
• Hodnocení a závěr

Pesso Boyden psychomotorická terapie (PBSP z anglického Pesso Boyden System Psychomotor) je původní psychoterapeutická metoda, určená ke zmírňování vlivu negativních emočně vztahových zkušeností z dětství na život v dospělosti. Autorem metody je americký psychoterapeut Albert Pesso (1929–2016), spoluautorkou je pak jeho žena Diane Boyden Pesso (1929–2016). Manželé Pessovi sdíleli původní profesionální základ ve výrazovém tanci, pohybovém divadle a choreografii. V těchto disciplínách objevili a definovali základní terapeutické principy, které během desetiletí vývoje metody nalezly paralely s nejvlivnějšími teoriemi současnosti, popisujícími psychologický vývoj osobnosti. Jde o teorii attachmentu, postuláty moderní psychoanalýzy a zejména o aktuální poznatky neurovědy o vývoji a činnosti mozku v emocionální a sociální oblasti. V České republice se PBSP rozvíjí od devadesátých let dvacátého století. V současnosti na našem území pracuje přibližně šedesát terapeutů, kteří prošli základním výcvikem v PBSP.

Vznik a základní principy metody

Když si manželé Pessovi založili taneční školu (Boston New York, 50.léta 20.stol), vytvořili pro své studenty sérii interaktivních cvičení, která jim měla umožnit větší autenticitu pohybu a výrazu. Při provádění cvičení se stávali emočně rozkolísanými a vynořovaly se jim vzpomínky, často negativní. Jak dnes PBSP terapeuti vědí, člověk při vyjadřování emocí automaticky provádí takzvané emoční pohyby (chytne se za hlavu, spráskne ruce, vyskočí radostí). Zvlášť bohatě se projevuje mimikou: rozevřené oči, zdvihnuté obočí, úsměv a obecně pohyby úst, zaťaté zuby a podobně. Emoční pohyby se vyznačují tím, že v jejich provádění hraje důležitou roli limbický systém – část mozku, která je centrem dlouhodobé paměti a primitivních afektivních reakcí. To je zásadní neurologická souvislost, kterou autoři zavzali do svého uvažování.

Když na vyjadřované emoce cvičících reagovali jejich partneři neadekvátně (například na vyjadřovanou zlost shovívavou reakcí, na radost znuděností nebo úsměškem), cvičencům bývalo až nevolno a často se jim vybavovaly podobné reakce jejich rodičů či jiných postav z dětství. Cvičenci tedy reagovali skrze současnou situaci (partner ve cvičení) na své někdejší zkušenosti (obrazy rodičů v paměti ) zapsané ve své dlouhodobé paměti. Čím těžší věci v minulosti zažili, tím hůře snášeli emoční dyskomfort ve cvičení. Albert a Diane zkoumali po léta tyto, v přítomnosti doslova hmatatelné, projekce obtížných dětských zážitků svých studentů a objevili převratnou věc: když partner ve cvičení dostane přesné instrukce, jak na emoci reagovat adekvátně (projeví mimikou, gesty, slovy a pohybem to, že partnerovu zlost bere vážně, nebo se s ním raduje), protagonistovi cvičení se uleví, pocítí satisfakci, a co více, účinek může být hluboký a dlouhodobý.

PBSP funguje jako „stroj času“ v rovině emocí. Jsme-li v prožitkovém kontaktu s něčím negativním ze svého života a nyní – teď a tady – ztvárníme (v prostoru místnosti, scénicky, rituálně, v symbolické zkratce) to, co bylo tehdy zapotřebí, v tu chvíli může mít tato přítomná zkušenost léčivý potenciál. Mozek má schopnost zapsat si ji do dlouhodobé paměti jako alternativu k prožitému „ tehdy a tam “. Nově nastavené alternativní zážitky dobrých vývojových vzorců nám umožňují vidět posléze trochu jiný svět, méně zatížený tím negativním, kdysi prožitým. Toto je základní princip PBSP.

Rok 1960 označoval Albert Pesso jako rok zlomu. Definitivně a cele se oddal objevování, rozvíjení, definování a šíření nové psychoterapeutické metody. Od roku 1970, prakticky až do své smrti v roce 2016, trávil mnoho měsíců v roce na cestách v zemích, kde PBSP zdomácněla.

Teorie osobnosti podle PBSP

PBSP plně souzní s vývojovými teoriemi psychoanalytického původu, které se vyvíjejí od dob Sigmunda Freuda. Je v nich kladen důraz na význam dětské zkušenosti s pečujícími postavami pro kvalitu života v dospělosti. Člověk nepřichází na svět jako nepopsaná tabule, ale jako jakýsi „polotovar“. Je vytvořen z informací o úspěšném přežití tisíců předchozích generací. Své genetické dispozice musí ale nutně rozvinout ve vztazích – nejprve s těmi nejbližšími, později s dalšími lidmi. Potřebuje zažít to pravé, s těmi pravými, v pravý čas. Rodiče mají za úkol naplnit potřeby dítěte tak, aby se mohlo cítit „ na svém místě “ (chtěné, obklopené láskou a pozorností nejbližších), nasycené dobrými, „výživnými“ podněty (nejen jídlem, ale i láskyplným kontaktem, podnětným světem okolo, informacemi), podporované (aby za ním rodiče stáli, uměli ho podržet a povzbudit), chráněné (aby stáli před ním a zaštiťovali je, uměli se ho zastat), aby ve vztahu s nimi našlo svůj limit - hranice (poznalo, že věci mají svou míru a řád, že nejsou neomezené a chaotické).

Dítě má s pomocí rodičů dále pojmout protiklady lidské přirozenosti, které v něm dřímou (ženskost x mužskost, síla x slabost, tvrdost x křehkost, duchovnost x tělesnost a další), aby se mohlo cítit pohodlně samo v sobě. Rodiče též mají pomoci dítěti rozvinout vědomí (najít slova pro věci vně i uvnitř) a konečně rozvinout takzvaného „pilota“ (schopnost sebereflexe, koordinace prožívání a zodpovědného jednání). Podaří-li se vše v uspokojivé míře, člověk má blízko k tomu, aby rozvinul a realizoval svou jedinečnost, prožíval život jako smysluplný a naplněný. S pocitem, že i on přispívá celku.

Svět ale není dokonalý. Jsou v něm války, nemoci, neštěstí. Naši nejbližší často nemohli svým dětem z nejrůznějších důvodů dát to, co potřebovaly. Rodíme se do okolností, které si nevybíráme, ale v nichž musíme žít. Každá živá bytost dělá, co může, aby přežila s co největší slastí a s co nejmenším utrpením. Mozek dítěte od počátku „načítá“, jaký svět je. Vyvozuje později verbalizovatelné pravdy o tom, jak to ve světě chodí, a vyvíjí zároveň strategie, jak v něm přežít, a přeci jen dosáhnout uspokojení formou, která je po ruce. Nedaří-li se získat to pravé, lze alespoň získat to, co je k dispozici (nemám-li dost smysluplnou náplň citového života, mohu se alespoň „naplňovat“ jídlem nebo televizními produkty). Nedaří-li se to pravé získat s těmi pravými, pak alespoň s těmi, kdo jsou poblíž (jiní lidé, zvířata, příroda) Nedaří-li se to pravé v pravý čas, pak to zkoušíme alespoň později (touha po bezpodmínečném přijetí v manželství).

Prožívání každého dospělého člověka nese v té či oné míře zátěž nepříznivých zkušeností z minulosti. Z vnější perspektivy je vidět symptom (deprese, bulimie, neschopnost udržet vztah, ale i různé povahové zvláštnosti a podivnosti). Z vývojového pohledu má každý symptom svou logiku vzhledem k době, kdy byl možná jediným dostupným, často sebezáchovným, mechanismem (jídlo pomáhalo ve své době získat jakousi spokojenost, nedostupnou v lepší formě ve vztazích).

Dnešní podoba PBSP – léčení v symbolické realitě

Metoda prošla rozsáhlým vývojem. Na její vnější podobě dnes již téměř není patrné, že ji vyvinuli tanečníci. PBSP tudíž není taneční terapií, jak se lidé často zpočátku mylně domnívají. Terapie probíhá v takzvaných strukturách. Struktura je název pro terapeutickou proceduru trvající zhruba hodinu. Vždy jde o práci s jedním klientem. Názvem struktura je řečeno, že klient by měl být na konci procedury strukturovanější a zformovanější, než byl na jejím začátku. Samotný průběh struktury lze jen velmi nesnadno popsat. Jde o postup propracovaný až s hodinářskou přesností, kdy každý jednotlivý krok má svůj smysl a zdůvodnění.

V obecných obrysech lze strukturu popsat takto: klient hovoří s terapeutem o tom, o čem hovořit chce. Terapeut speciálním, ritualizovaným způsobem sděluje klientovi, jaké emoce vidí na jeho obličeji (viz výše emoční pohyby), když mluví o tom či onom. Sděluje mu taktéž, jakých „pravd o světě“ a strategií z toho plynoucích si v jeho řeči povšiml. Je-li klient v kontaktu s emocemi a cítí-li, že je mu rozuměno, dává to najevo zcela bezděčnými projevy souhlasu. To je dobré znamení. Objevují se mu obvykle vzpomínky (viz propojení emočních pohybů s dlouhodobou pamětí). Objevují-li se negativně emočně laděné vzpomínky v souvislosti například s rodiči (ale i s jinými postavami), terapeut dává návrhy na inscenaci takzvaných ideálních postav (zde „ideálních rodičů“), kteří jsou pravým opakem toho negativního, co přinesly ty „reálné“, ve vzpomínkách obsažené postavy.

Klient na jejich ztvárnění spolupracuje s terapeutem (za pomoci lidí v terapeutické skupině, pomyslných prostorových projekcí nebo zástupných velkých předmětů v individuálním sezení), kde budou stát či sedět, jak budou interagovat, co budou říkat. Postavy promlouvají ke klientovi přímou řečí přesnými slovy, která jsou jim „vložena do úst“ tak, aby byl vytvarován co nejúčinnější alternativní zážitek k historické negativní zkušenosti či vzorci. Postupně vzniká účinná, scénicky ztvárněná, symbolická realita . Zažije-li člověk v symbolické realitě úlevu a nový, pozitivní pocit, je to léčivé a poučné (fiktivní klient může říkat např : „…aha, takhle když vidím, jak ideální rodiče stojí spolu za mnou a projevují si náklonnost, je mi překvapivě lehko a osvobozuje mě to. Umím si představit, že bych mohl…" (objevuje novou možnost)). Takový nový zážitek nás „doučuje“ pocitu, který by byl pro nás pravděpodobně daleko samozřejmější, kdybychom bývali v podobném prostředí reálně vyrůstali.

Formy PBSP terapie, četnost sezení, dostupnost v ČR

Metoda vznikla a od prvopočátku se praktikovala výlučně ve skupinové podobě. Až postupem let Albert Pesso vyvinul sofistikované postupy, s jejichž pomocí lze metodu stejně úspěšně provádět i v běžném individuálním sezení s terapeutem. Ani jednu z obou základních forem nelze jednoznačně označit za apriori úspěšnější. Úspěšnost každé z nich je vysoce relativní. Stejně relativní je četnost sezení (struktur PBSP) které musí klient absolvovat, aby dosáhl znatelného pokroku. Neplatí zde, mnoha terapeutickými směry tradičně hlásaná, přímá úměra mezi četností sezení a intenzitou či účinností terapie. Každá struktura PBSP, je-li kvalitně provedena, tvoří v podstatě uzavřený celek a nevytváří automaticky závazek další nutné práce. Klienti ji zároveň prožívají jako velmi intenzívní proces, který po nějakou dobu zpracovávají a připravují se na další. Na našem území se tak lze setkat s následujícími formáty PBSP praxe.

Doporučení

Kromě lidí s psychózou, pro které tato metoda vhodná není, souvisí omezení jejího využití spíše s individuálními odlišnostmi než s určitým okruhem diagnóz. PBSP není bezprahovou psychoterapií a klade na klienty jisté nároky. Ti musejí být v první řadě ochotni přistoupit na poněkud neobvyklou práci. Musejí připustit, že věci „jenom jako“ nás mohou nějak ovlivnit a být ochotni tento vliv na sobě zkoumat. Rovněž je zapotřebí, aby projevili aktivní motivaci k pochopení základních pravidel, na kterých metoda stojí. Jsou lidé, kterým se velmi líbí teorie a s metodou sympatizují, ale nefunguje jim určitý druh symbolické dispozice, takže zážitky k nim neproniknou. Každý zájemce by sí měl metodu zkusit a spolu s terapeutem posoudit, hodí-li se pro něho.

Hodnocení a závěr

Vyzdvihnout lze na PBSP kromě vysoké účinnosti zejména její bezpečnost. Ačkoliv se ve strukturách pracuje s těmi nejtěžšími věcmi, které lidé prožili, klienti (jak protagonisté, tak pozorovatelé) odcházejí v naprosté většině případů ze sezení v příznivém rozpoložení. Měli-li sami strukturu, bývají unaveni, ale spíše „poskládaní“ než „rozložení“. Tento pozitivní efekt je způsoben tím, že struktury „končí dobře“. Jádro terapie není ve znovuprožití negativního, ale ve ztvárnění žádoucí možnosti, což přináší úlevu a novou perspektivu.

 Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku