Dítě v krizové situaci

O stresu slýcháme kolem sebe dnes a denně. Zdá se, že je nežádaným a nevítaným, leč věrným průvodcem všech našich dnů. Nemusí tomu tak být, ale je třeba si přiznat, že opravdu každý jedinec, tedy i rodič či dítě, může být v průběhu svého života skutečně vystaven působení různých stresových faktorů (takzvaných stresorů).  

Obsah článku:

• Škála míry stresu životních událostí
• Podle jakých příznaků poznáme, že se člověk nachází v krizi?
• Fáze krize
• Vnitřní a vnější faktory
• Typické projevy toho, kdo se nachází v krizi
• Útok, útěk, ochromení
• Krizová intervence
• Možnosti „nepsychologické intervence“
• Pozitivní scénář života 

Člověk se do stresu dostává tehdy, je-li míra stresogenní situace (stresoru či stresorů) vyšší než schopnost nebo možnost daného jedince tuto situaci zvládnout. Obecně se jedná o takzvanou nadlimitní zátěž, která vede k vnitřnímu napětí a ke kritickému narušení rovnováhy organismu (Špatenková, 2004).

Vyvrcholením stresové situace je vznik krize. Krizi chápeme jako reakci na situaci, která dotyčného subjektivně ohrožuje, má velký dynamický náboj a kterou nelze řešit obvyklými strategiemi, které jsme uplatňovali při řešení běžné zátěže.

Typickými příčinami, které vedou ke vzniku krizové situace, jsou:

• ztráta (smrt, rozchod s partnerem, s přáteli, ztráta zaměstnání, odchod dětí z rodiny);
• změna v životě (změna zdravotního stavu, změna rodinného stavu – sňatek, příchod nového člena, narození dítěte);
• volba (působení dvou stejně silných motivů – například manžel má těžkou rakovinu a zároveň musím pečovat o novorozeně – jak rozdělit svoji péči mezi oba potřebné).

Zajímavý přehled stresových situací, které u někoho následně mohou vést i ke vzniku krize, sestavili američtí psychologové již v minulém století, každou situaci hodnotí určitým počtem bodů. Míra ohrožení jedince je pak dána součtem bodových hodnot těch událostí, které se v jeho životě vyskytly za určité období. V tomto přehledu figurují i takové situace, jako jsou například odchod do důchodu, půjčka, mimořádný osobní čin, vstup do školy nebo její ukončení – ve všech fázích docházky (zde navíc můžeme uvažovat náročnou situaci při přechodu na školu střední a vysokou v kombinaci s působením pubertálních vývojových změn), změna pracovní doby, změna spánkových zvyklostí, změna stravovacích zvyklostí. Pokud jedinec při použití této metody dosáhne vyššího součtu bodů než 250, lze uvažovat, že se dostává na hranici vlastních rezerv a působení dalších situací ho právě dostává do stavu krize.

Škála míry stresu

Podobně je zaměřená Škála míry stresu životních událostí (blíže Tennant, Andrews, 1976).

Z hlediska přístupu k řešení krizových situací je nutné si uvědomit, že některé krizové situace přicházejí neočekávaně, na jiné se lze do určité míry připravit, neboť souvisí s logickým během životního cyklu člověka. Mezi nenadálé krizové situace patří např. autonehoda nebo nějaké hromadné neštěstí, úmrtí v blízkém okolí nebo rodině, ztráta zaměstnání, zločin, živelná katastrofa.

Jedlička v tomto kontextu uvádí, že podle spouštěčů lze dělit krizové situace na situace vzniklé v důsledku životních změn a krize traumatické (Jedlička, 2011).

Za možný spouštěč krize, jak ukazuje Hučín (2003), lze také považovat situaci, kdy člověk z nějakých důvodů nemá možnost se dostatečně vyrovnat s vývojovými úkoly, které mu přirozeně přinášejí jednotlivé životní fáze, a neprošel zdárně tranzitorní krizí. Pak se téma nezpracované krize může objevit i později v životě právě ve formě vývojové krize. Typickým příkladem bývají případy dospělých jedinců, kteří kvůli těžké rodinné situaci nebo kvůli přílišné ochranitelské péči rodičů nemohli projít obdobím dospívání se vším, co k němu patří. Potřeba naplnit tento vývojový úkol se u nich objeví ve věku, kdy to okolí nečeká a pozastavuje se nad náhlými životními zvraty, potřebou dobrodružství nebo experimentování se vztahy v době, kdy už by dotyčný „měl mít rozum“.

Krizi může vyvolat i soužití s dlouhodobě nemocným člověkem či nemoc sama (ať už nemoc somatického charakteru, nebo nemoc vzniklá v důsledku psychosomatických obtíží či nemoc duševního rázu), jak ukázal například případ mediálně prezentované uherskobrodské masové vraždy z roku 2015 (blíže o incidentu informuje například Biben, 2016).

↑ nahoru

Podle jakých příznaků poznáme, že se člověk nachází v krizi?

• neadekvátní reakce z pohledu okolí (v důsledku silného emocionálního prožívání se člověk jakoby nechová normálně)
• pocit nejistoty, úzkost (nejasná představa ohrožení, přitom velmi silně ochromující nebo vedoucí k agresivitě)
• narušení dosavadních vzorců chování
• poruchy životních rytmů – spánku, příjmu potravy
• projevy psychosomatických obtíží (vegetativní obtíže, bolesti hlavy, bolesti svalů)
• pocit ztráty dobrého zdraví, ztráta životní spokojenosti
• omezení fyziologických procesů (pocit dechové nedostatečnosti, poruchy stability, svalová ztuhlost v důsledku působení stresu)
• únava, nespavost

Související články na portálu Šance Dětem:

• Krize u dětí a mládeže a možnosti krizové intervence
• Životní ztráta a stres
• Problémy v rodině

Fáze krize

Krizi jako proces lze rozdělit do tří základních fází:

• Iniciální – moment, první působení faktoru, který krizi následně vyvolává. Můžeme v tomto kontextu hovořit i o fázi šoku. Typické pro fázi šoku bývá popírání dané situace, přehlížení daného faktu či hledání viníka, který za daný stav může. Velmi často se s takovým průběhem setkáváme například u rodičů, jimž se narodí postižené dítě, v situaci, kdy dojde k úrazu, vážnému onemocnění či úmrtí.
• Velmi důležité je, aby právě v první fázi či na počátku fáze druhé byla dotyčnému, který se do krizové situace dostal, poskytnuta primární péče. Jak lze právě na již zmíněném příkladu masové vraždy v Uherském Brodě doložit, podcenění varovných signálů a netečnost okolí mohou mít fatální důsledky. S ohledem na výše uvedené příklady jde například o pomoc odborného lékaře a specialisty na vrozené vady a postižení, spolupráci s klinickým psychologem, pomoc jiných rodičů se stejným problémem, velkým pomocníkem jsou dnes „Informace“, neboť odpoutávají pozornost jedince od subjektivního prožitku konkrétní situace a směrují jeho myšlení k racionálnějšímu pojetí problému a k případnému řešení.
• Závěrečná fáze integrační – v této fázi dochází ke zpracování obtíží (samozřejmě v ideálním případě).

Je velmi důležité si uvědomit, že u krizí vyvolaných v důsledku životních změn bývá nástup iniciační fáze pozvolný a mnohdy nemusí být počátek krize dobře rozpoznán. V podstatě je to způsobeno právě „plíživostí“ vznikajícího problému, který svým působením vyvolává zpočátku snahu organismu se s těmito pozvolnými změnami vyrovnat na úrovni stabilizace rovnováhy organismu. Oproti tomu náhlý zvrat v životě jedince neumožňuje tuto postupnou adaptaci, a reakce jedince bývá proto mnohem výraznější. V prvním případě se často setkáváme s nepochopením okolí, když dotyčný, který je v krizi dlouhou dobu, aniž by to bylo ale zjevné, začne svým chováním vybočovat z „běžné normy“, a tak se místo pomocné ruky okolí od daného jedince začne „odtahovat“ a vytvářet bariéry. Takový jedinec pak hledá cesty k pomoci mnohem hůře než ti, u nichž je na první pohled jasné, že jejich životní úděl není lehký.

Podstatnou okolností při řešení krizových situací je míra citlivosti každého z nás vůči krizovým situacím, která je ovlivněna jak vnitřními faktory (tedy faktory osobnostního charakteru), tak faktory vnějšími. 

↑ nahoru

Vnitřní a vnější faktory

Mezi vnitřní faktory patří zejména stupeň kognitivního (rozumového) vývoje jedince, míra tolerance vůči stresu – zátěži, kvalita osvojených sociálních dovedností a kvalita mezilidských vztahů, v nichž se člověk v době krize nachází (srov. například Vizinová, Preiss, 1999). Důležitým faktorem je rovněž míra resilience jedince (takzvaná nezdolnost, respektive odolnost vůči nějaké výrazné zátěži – blíže Hošek, 1979, 1999, Švamberk Šauerová, 2016) a působení vulnerabilních (zraňujících) faktorů, které právě míru resilience (odolnosti) jedince negativně ovlivňují, či možnosti jedince porozumět situaci, která nastala.

Mezi vnější faktory patří pak zejména povaha situace samotné (týká se jedince nebo jeho okolí) a to, zda má spíše charakter dlouhodobé zátěže, nebo jde o působení několika faktorů najednou, zda jde o opakované situace, či náhlou náročnou událost.

Určitě nelze opomenout ani vliv sociálního prostředí, výchovy, působení vzorů řešení náročných životních situací v rodině a okolí, význam kvality sociálních interakcí, kvality sociální atmosféry v sociálních skupinách, jichž je dotyčný členem, celkový nárůst násilí ve společnosti a médiích, včetně rezistence společnosti vůči jakýmkoliv problémům – takzvanou přesycenost, preferované morální hodnoty současné společnosti a řada dalších faktorů.

Mezi vnější faktory patří rovněž působení takzvaných ameliorativních (chránící jedince před nepřízní osudu) a adaptačních faktorů (blíže Švamberk Šauerová, 2016).

Zaměříme-li se na nejčastější příčiny krize u dětí a dospívajících, je vhodné vyjít ze statistických údajů, které si evidují dětská krizová centra. Samozřejmě se míra výskytu událostí v jednotlivých regionech liší v závislosti na celkové míře a charakteru trestné činnosti, sociokulturní úrovni a bohatosti sítě vzdělávacích, volnočasových a dalších odborných institucí. V tomto článku jsou východiskem údaje Dětského krizového centra v Praze. Nejčastější příčinou, proč děti a dospívající vyhledají pomoc krizového centra, je od roku 1992 do roku 2015 sexuální zneužívání (až čtvrtina případů, které se v centru řeší), přičemž se zneužívání nejvíce týká dětí ve věku tří až šesti let, dále je to rozvodová problematika (zhruba pětina případů), ohrožující prostředí (sem patří domácí násilí, poruchy osobnosti rodičů, konflikty rodičů, alkoholismus v rodině) a jiná problematika, která zahrnuje zejména zanedbávání péče, násilné trestné činy mezi rodiči, dopravní nehody, výchovné problémy, sebepoškozování a podobně.

Kromě výše uvedeného přehledu, který je dán skutečnou závažností situací, s nimiž se děti a dospívající setkali, můžeme za nejčastější příčiny krize chápat zejména: špatný prospěch či problematické chování ve škole (reálný či relativní neprospěch, vztahové problémy se spolužáky – například šikana, SPU a SPUCH - specifické poruchy učení a chování), vysoké nároky a nereálná očekávání přespříliš ambiciózních rodičů na výkon dítěte (zejména ve škole a v oblasti volnočasových aktivit – sport, hudba, jazyk průprava, účast v soutěžích), rodinné problémy (rozvody a rozchody rodičů, noví příchozí členové rodiny, neshody mezi rodiči a prarodiči, onemocnění rodiče somatického či psychického původu, týrání, zanedbání péče), chudost sociálních interakcí – dítě si nemá s kým povídat, osobnostní charakteristiky dítěte (nemoc či specifické obtíže dítěte, úzkostnost, nízké sebevědomí, poruchy příjmu potravy, závislosti, láska, sekundární obtíže vyplývající z neřešení některých výše uvedených obtíží – nárůst agresivity, krádeže, depresivní stavy, stavy apatie a podobně).

Čtěte také:

• Vývoj dítěte a jeho potřeby
• I děti mohou mít vážné psychické problémy. Jak je poznat?

↑ nahoru

Typické projevy toho, kdo se nachází v krizi

Při řešení krize dítěte je velmi důležité si uvědomit, jaké bývají typické projevy toho, kdo se v krizi nachází. Projevy nemusí být vždy hned od počátku výrazné, často se může jednat o drobné odchylky od běžného způsobu chování jedince, tyto počáteční odchylky můžeme chápat jako takzvané volání o pomoc. Bohužel si těchto signálů (varovných signálů) okolí často nevšímá a zareaguje až v době, kdy je projev natolik dramatický, že jej skutečně nelze přehlédnout. Pak najednou okolí takové jednání posuzuje jako nenormální, protože se jeví jako nepřiměřené. Uvažujeme-li ale, že je daný člověk vystaven působení stresoru již dlouhou dobu nebo se sejde stresorů více, pak lze i nepřiměřenou reakci považovat za naprosto přirozený projev vyčerpaného organismu.

Na příkladu vidíme, kam tlak stresových situací může vést. V tomto případě by k výše popsané reakci stačil jeden z faktorů, které na chlapce působily, a dá se říci, že přes reakci učitelky, že je chlapec „blázen“, lze uvažovat, že odolnost chlapce byla vcelku vysoká. Neboť některé z faktorů působily celoživotně (vrozená nemoc je permanentním faktorem ohrožujícím vůbec život), vážné onemocnění otce, obava z jeho úmrtí, sledování fyzického i psychického strádání rodiče po chemoterapiích a i po transplantaci kostní dřeně, sledování unavené matky, vyčerpané z péče o otce, sestru a o něj samotného (pravidelné rehabilitace pohybového aparátu, příprava do školy, volnočasové aktivity), strach o matku, která pro něj je jediným zdrojem bezpečí a ochrany.

Útok, útěk, ochromení

Na krizové situace je, jak jsme viděli, možné reagovat například agresivitou. Je to jeden ze základních způsobů, jimiž lidé na stresové situace reagují. Těmto způsobům – strategiím – říkáme coping strategie. Existují v podstatě tři základní strategie, které se pak dále člení na konkrétní mechanismy. Jsou jimi útok (kam právě patří i agresivní jednání), útěk (rezignace) a ochromení (apatie).

První dvě strategie patří k takzvané obranné reakci typu A neboli k aktivní reakci na krizovou situaci. Typická je pro ni převaha činnosti sympatického nervového kmene, což způsobuje zrychlení fyziologických procesů, vyplavení látek, které vedou k zásobení svalů energií a kyslíkem, tedy připravuje člověka na to, že je schopen se bránit nebo utéct (Hučín, 2003). V současném světě ale člověk nemá možnost látky vypotřebovat v boji nebo klasickém útěku, čímž dochází k narušení rovnovážného stavu organismu.

Druhá reakce, typu B, je vyvolána působením parasympatiku a vyvolává ochromení a apatii jedince. Fyziologické procesy se zpomalují. Zajímavé jsou v tomto případě reakce okolí, které, když si uvědomuje, že se dotyčný v krizi nachází, apatičnost jeho reakcí nechápe, očekává „akci“, snahu krizi řešit a naopak svými podrážděnými reakcemi jedince stresuje ještě více. Typickým příkladem nám zde může třeba být situace dítěte s ADD (porucha pozornosti), které nedokáže plnit požadavky školy a ani třeba náročných rodičů, dostává se do „začarovaného kruhu“ a při sebelepší vůli není schopné projevit výraznější aktivitu. Rodiče i učitelé na dítě jen „tlačí“ a nechápou, že dítě je v takovém stresu, že se mu nedaří ze začarovaného kruhu dostat. Velmi často od takového okolí v poradenské péči slýchám, že dítě je naprosto flegmatické, že ho nic nezajímá, že nereaguje na jakoukoliv nabídku pomoci ze strany rodičů (budeme se učit, natrénujeme danou věc), že je dítě líné a je zbytečné mu jakoukoliv pomoc nabízet. Tomuto okolí v podstatě chybějí „klasické reakce“, jako jsou pláč, křik, agresivita, podle kterých by „rozpoznalo“, že dotyčnému situace nevyhovuje. Velmi těžko rozumí vysvětlení, že tichý a apatický člověk může být v mnohem hlubší krizi než ten, který právě pláče a křičí. V tomto směru je velmi podstatná osobnost rodiče či učitele a jejich předchozí zkušenost s různými reakcemi lidí na krizové situace.

↑ nahoru

Krizová intervence

Při řešení krizové situace se používá pojem intervence, tento pojem označuje soubor určitých opatření, kterými se snažíme dotyčnému v jeho náročné životní situaci pomoci.

Jedlička zdůrazňuje, že základem krizové intervence je psychologická první pomoc, kterou lze v případě potřeby (s ohledem na konkrétní situaci) doplnit dalšími sociálními strategiemi – navázání kontaktu s pomáhajícími institucemi (například Klokánek, azylový dům) či dalšími odborníky (adiktolog, psychiatr, terapeut, fyzioterapeut), kteří napomohou stabilizaci jedince a mobilizaci vnitřního rezervoáru sil a vlastních potencí, které lze při řešení krize využít (díky fázi šoku a negativního subjektivního prožívání si jich ale člověk nebývá vědom).

Důležité je, aby pomocnou ruku nabídl v prvním okamžiku kdokoliv, kdo si krizové situace daného jedince všimne, není podstatné, aby ten, kdo „první pomoc“ poskytuje, byl proškolený specialista. Důležité samo o sobě je vůbec pomoc nabídnout. Poskytnout prostor pro sdílení, naslouchání problému druhého, poskytnout prostor pro pláč. Není podstatné z dotyčného hned „vydolovat za každou cenu“ důvod jeho smutku.

Člověk v krizi potřebuje mít pocit bezpečí, pocit, že se může druhé straně se svým problémem svěřit, a toho nedosáhneme během několika minut. Pokud chceme jedinci v krizi pomoci a on naši nabídku přijme, je možné, že naše první setkání proběhnou mlčky. I to někdy bývá velmi cenné. Často se v tomto ohledu setkávám s nepochopením na straně učitelů. Všimnou si nestandardního chování dítěte, nabídnou prostor pro pomoc, ale pak „spěchají“ a „tlačí“ na dítě, aby hned sdělilo, kde má problém. Často i bývají uražení, že jim dítě hned „nevysype“, co ho trápí, a argumentují, že přece každý soudný člověk chápe, že aby se mu mohlo pomoci, musí vysvětlit, v čem má problém. Ale to člověk v krizi nemusí umět. Svou situaci může vidět jako naprosto bezvýchodnou, může mít předchozí špatné zkušenosti s „otevřením se“, navíc pozice učitele je velmi problematická… děti mají k učitelům specifický vztah, který je limitován jejich profesí a udílením známek. Ve stejné situaci se ale může ocitnout i rodič. Ani k němu nemusí mít dítě v daném okamžiku důvěru, typické je to například u problému při zneužívání partnerem matky, příbuzným. Podobná situace – neochota rodičů něco řešit – vzniká i u problémů ve škole s učiteli, spolužáky – ne vždy se sama setkávám s plnou podporou rodičů, když má dítě problém ve škole. Někteří rodiče nekriticky hájí každý prohřešek dítěte, jiní ale ani při vážných signálech nezasáhnou, a to s argumentem: „Učitel je autorita, jestli tě kluci bijou, tak jsi srab, že se necháš, do školního prostředí já zasahovat nebudu.“

Pokud tedy patříme do podobného okruhu lidí, pak je ideální nasměrovat dotyčného rovnou někam, kde víme, že takový prostor dotyčný jedinec dostane, i když ho zrovna třeba i nebude „vyžadovat“. Každý máme svá pozitiva a limity a při řešení krizové intervence bychom si jich měli být velmi dobře vědomi a svou pomoc přizpůsobit tomu, co opravdu můžeme (nebo chceme). Měli bychom mít vždy na paměti, že první pomoc při řešení krize se, jako celkový psychoterapeutický přístup při práci s klientem, opírá o empatii, trpělivost, otevřenost, upřímnost, opravdovost a akceptaci druhého (to znamená, že dotyčného bereme takového, jaký je, nehodnotíme ho, ani neodsuzujeme, proto je i velmi důležité používat popisný jazyk, nikoliv jazyk hodnotící).

Podaří-li se nám navázat s jedincem v krizi vztah, v němž je schopen se otevřít, následuje snaha zmapovat situaci (pozor na vytváření nátlaku, viz příklad výše).

Možnosti „nepsychologické intervence“

Pokud se dítě „brání“ vyhledat další odbornou pomoc a cítí důvěru ve vzniklém vztahu, mohou učitelé a rodiče využít techniky, která orientuje dítě na budoucnost a pomáhá hledat vlastní potenciál k řešení situace. Takový postup můžeme využít u méně závažných situací (například situace vznikající ve školním prostředí – mimo šikanu) a základními přístupy mohou být Pozitivní scénář života, Posilování sociálních dovedností dotyčného, využití peer aktivisty či mediace, máme-li na škole někoho, kdo se na danou oblast specializuje. S ohledem na univerzálnost techniky Pozitivní scénář života si dále představíme právě tuto techniku.

↑ nahoru

Pozitivní scénář života

Technika pozitivního scénáře (blíže Starý, 2008) je v podstatě jednoduchá, i když se může někdy jevit poněkud zdlouhavě. Její využití se neváže na přesně stanovený postup, je možné se touto technikou jen inspirovat a využít v praxi její princip, který je založen na orientaci dotyčného do budoucnosti, odpoutání se od vlastního prožívání a posilování vlastních potencialit a jejich hledání. Důležité je ale vybrat takové otázky, které se k dané situaci hodí (u obtíží sociálního přijetí se nebudeme dotazovat na vnímání druhými, při nízkém sebehodnocení zase vynecháme dotazy na sebehodnocení). Hledáme odpovědi na takové otázky, jako jsou například:

• Jak se vidím já sám?
• Jaký bych chtěl být, co mi k tomu schází?
• Jaké dovednosti je třeba rozvinout, abychom dosáhli cíle (konkrétního zlepšení)?
• Jak můžeme tuto dovednost (stav) změřit, jak lze posoudit její dosavadní úroveň?
• Jaké úrovně bychom chtěli dosáhnout do konkrétní doby?
• Jak mě vidí ostatní?
• Jak by hodnotil mou situaci nezávislý pozorovatel (někdo, kdo mě nezná)?
• V čem se liší mé vidění situace od nezávislého pozorovatele?
• Co všechno tvoří okolnosti mého problému?
• Pokus o určení příčin a důsledků svého chování
• Co by mi takový člověk poradil?
• Co bych podle takového člověka měl udělat?

Kromě včasného poskytnutí první pomoci hraje při řešení krize důležitou roli kvalita zakotvení daného jedince v životě. Zakotvení v rodině a v sociálních skupinách, které jej nejtěsněji obklopují (školní třída, pracovní kolektiv, sportovní kroužek). Proto je velmi důležité působit i na tuto oblast, aby jedinec našel více opěrných bodů, o něž se v počátku řešení krize může opřít.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Odborná literatura:

• BIBEN, M.: Osm vražd v Brodě: hrozba rostla 16 let. 12. 2. 2016. MF Dnes, 2016.
• HOŠEK, V.: Psychická odolnost při neúspěšné činnosti. Praha: Univerzita Karlova, 1979.
• HOŠEK, V.: Psychologie odolnosti. Praha: Karolinum, 1999.
• HUČÍN, J.: Zvládnutá krize může psychiku posílit. 18. 9. 2013. Hospodářské noviny, 2003.
• JEDLIČKA, R.: Pedagogická diagnostika, preventivně výchovná činnost a poskytování poradenských služeb ve škole. In. VALIŠOVÁ, A., KASÍKOVÁ, H.: Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, 2011.
• STARÝ, K.: Pedagogika ve škole. Praha: Portál, 2008. 151 s. ISBN 978-80-7367-511-0.
• ŠVAMBERK ŠAUEROVÁ, M.: Hyperaktivita nebo hypoaktivita – výchovný problém? Bratislava: Walters Kluwer, 2016.
• ŠPATENKOVÁ, N. a kolektiv: Krize. Psychologický a sociologický fenomén. Praha: Grada Publishing, 2004.
• TENNANT, CH., ANDREWS, G.: A Scale to Measure the Stress of Life Events. Australian and New Zealand Journal of Psychiatry, 1976, Vol. 10, No. 1: Pages 27–32
• VIZINOVÁ, D., PREISS, M.: Psychické trauma a jeho terapie. Praha: Portál, 1999.

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně pod pojmy "krize" a "stres".