Kolik času svých rodičů potřebují současné děti?
Obsah článku:
- Rodičovství současnosti – výkonnostní disciplína
- Od narození do tří let: Pouze v rodině, nebo i mimo ni?
- Spory o jesle
- Jak sladit potřeby dítěte s profesními?
- Otcové, je vás zapotřebí!
- Předškolní a mladší školní věk – první skutečná samostatnost dítěte
- Jakou cestou jít v době dospívání?
- O své děti se rodiče musí utkat s okolními tlaky a vlivem vrstevnické skupiny
- Když se nedaří, nezoufejme
- Rozhovor místo závěru
Rodičovství současnosti – výkonnostní disciplína
Milující rodiče mají dnes plnou hlavu toho, co všechno mají svým dětem zajistit nebo co pro ně musí udělat, aby je dostatečně a všestranně zaopatřili a připravili do života. Nemálo rodičů při snaze obstát na všech frontách dříve či později umdlévá pod tlakem přemíry povinností a – jak potvrzuje i praxe rodinných poraden – mnozí se přitom potýkají s pocity zklamání. Na dítě se tolik připravovali a těšili, a najednou bojují s vyhořením. Mají pocit, že si rodičovství vlastně neužívají.
Všiml si toho německý fejetonista Gustav Seibt, který situaci nedávno shrnul pro Süddeutsche Zeitung zhruba takto: „Mít děti už není samozřejmostí jako dřív. Mít děti dnes znamená vybrat si konkrétní životní projekt, který zásadně mění životní nastavení – partnerský život, pracovní podmínky, možnosti pro volný čas, spotřebu. Děti znamenají obrovskou investici, a to nejen v hmotném a finančním smyslu. Pokud se pro ně někdo rozhodne, často očekává, že půjde o smysluplný a úspěšný projekt. Nestačí zkrátka, že ‚děti jsou roztomilé‘. Musí rodičům také plnit určitá očekávání.“
A očekávání jsou vysoká. Stejně jako nároky, které jsme zvyklí na sebe i na své děti mít. Připustíme-li si to, snáze pochopíme, proč se v současnosti péče o děti pro tolik rodičů dříve či později mění ve vyčerpávající maraton, v němž umdlévají i ti nejvytrvalejší. Rodiče se cítí být přetíženi. Ze soužití s dětmi se jim čím dál častěji vytrácí radost a spontaneita. Jenže právě ty jsou pro uspokojivé rodičovství a pro úspěšnou výchovu mimořádně důležité. Proč? Protože charaktery dětí a pocit vzájemnosti s nimi rodiče neutvářejí sofistikovaným plánováním ani promyšlenými příkazy nebo zákazy, nýbrž především osobním příkladem a naplňujícím každodenním soužitím. A tedy i společně prožívaným časem.
Udělejte si náš on-line test:
Kolik času potřebují děti strávit se svými rodiči?
Od narození do tří let: Pouze v rodině, nebo i mimo ni?
Nejvíc rodičovského času a pozornosti děti vyžadují v raném věku, to znamená od narození přibližně do tří let. Takto malé děti potřebují přítomnost svých nejbližších pečovatelů nejen z důvodu své prozatímní nemohoucnosti, ale především také pro vytváření stabilní vztahové vazby, tzv. attachmentu, česky přilnutí. Tato prvotní vazba může mít ráz bezpečného, jistého připoutání, ale také může být pro dítě poškozující, to když je nejistá nebo {l-ZusH+~ai}. Její kvalita má v každém případě tendenci přetrvávat až do dospělosti a spoluutvářet zásadním způsobem dispozici člověka pro všechny jeho další významné životní vztahy.
Psychologové a terapeuti, kteří jsou o významu přilnutí přesvědčení, ať už na základě výzkumů, nebo své práce s klienty, upozorňují na nenahraditelný význam intenzivní všestranné blízkosti primární pečující osoby, nejčastěji matky, která dítěti uspokojuje jeho vývojově neodkladné potřeby.
Neodkladnost souvisí s tím, že dětský mozek není během prvních let života dovyvinut.
V emocionální oblasti děti plně vnímají už od narození, respektive ještě dříve, protože amygdala (centrum rozlišování emočně významných informací, které máme v mozku umístěno ve střední části spánkového laloku a které hraje hlavní roli při formování a uchování našich emocionálních zážitků) je funkční už během posledních měsíců těhotenství. Schopnost racionalizace a chronologickou paměť, které dítěti pomáhají se v emočně významných zážitcích vyznat, začíná ovšem dítě používat až později, protože hipokampus (součást limbického systému ve spánkové části koncového mozku, který má rozhodující význam pro převádění emocionálních zážitků do dlouhodobé paměti) dozrává teprve mezi druhým a třetím rokem věku.
Z tohoto důvodu bývá rodičům dětskými psychology doporučováno, aby dítě zhruba do třetích narozenin setrvalo v péči a chráněném prostředí rodiny a dostalo příležitost plně zakotvit ve stabilních láskyplných vztazích. Teprve poté je vybaveno bez újmy pronikat za hranice rodiny a skrze školku a následně školu budovat svou vlastní vztahovou historii.
Čtěte také:
Ztracené dítě – noční můra všech rodičů
Rozvod a děti: Víte, co je syndrom zavrženého rodiče?
Agrese a šikana u dětí: Mohou za to média, rodičovská výchova, nebo geny?
Spory o jesle
Vyzrálost dítěte se zpravidla pozná podle toho, že odloučení od svých nejbližších dobře snáší. Míra přizpůsobivosti cizímu prostředí nebo péči cizí osoby bývá u různých batolat různá. Každé potřebuje jinak dlouhý čas, aby si na změny zvyklo. Pokud některé dává dlouhodobě najevo, že se v nových okolnostech necítí dobře (projevuje se to například vytrvalým fňukáním nebo pláčem po mamince, zvýšenou srdeční aktivitou nebo nemocností), je namístě to respektovat. Výrazně napomáhá, pokud si dítě na novou situaci zvyká postupně, v začátcích třeba i za přítomnosti primární pečující osoby.
Není bez zajímavosti, že v České republice se na téma, kdy je vhodné dítě odevzdat do péče cizí osoby nebo instituce, vedou bouřlivé debaty, v nichž proti sobě obvykle stojí názory psychologů na jedné straně a sociologů a ekonomů na straně druhé. Zastánci jeslí a školek pro děti před třetím rokem věku upozorňují na to, že ve srovnání s jinými evropskými zeměmi vykazuje Česká republika četné zvláštnosti z hlediska strategií rodičů pro návrat do zaměstnání. Ačkoliv naše země patří k těm s vůbec nejvyšší zaměstnaností žen, dobré uplatnění na trhu práce se netýká matek miminek a batolat, které jsou naopak ohroženy horší zaměstnatelností, nebo dokonce nezaměstnaností. Důvodem je příliš dlouhé setrvávání na mateřské a rodičovské dovolené, které způsobí přerušení kontinuity profesního vývoje a má za následek zhoršené podmínky pro návrat na pracovní trh.
Změny v pojetí hlídání batolat a předškolních dětí jsou v České republice momentálně v plném proudu. Silná kritika nedostatku míst v jeslích a školkách svědčí o tom, že zdejší matky své postoje přehodnocují. Pod tlakem finanční potřebnosti i pod vlivem evropských norem chtějí čím dál častěji své potomky umístit do mimorodinné péče před třetím nebo dokonce i druhým rokem života dítěte.
S doc. PhDr. Jaroslavem Šturmou si rodinná terapeutka PhDr. Eva Labusová povídala o tom, jak důležité je, aby rodiče svým dětem věnovali dostatek času.
Jak sladit potřeby dítěte s profesními?
Co by si vybraly samy děti? „Jesle nikoliv, mateřskou školu ano,“ říkával legendární dětský psycholog Zdeněk Matějček. Jednoznačná odpověď na otázku, kdy jsou děti připraveny opustit prostředí rodiny a být hlídány cizími osobami, přesto neexistuje. Rodičům a zvláště matkám – protože navzdory deklarovaným rovným příležitostem otcové slaďování profese a rodinných povinností zdaleka v takové míře neřeší – nezbývá než se rozhodovat podle své konkrétn
í situace a podle svědomí.
Rozhodně neplatí, že matky, které se rozhodnou být s dítětem plně doma až do jeho třetího roku věku, pro ně skutečně vždy také dokážou vytvářet dostatečně psychologicky bezpečné a inspirující prostředí. Dítě potřebuje matku pokud možno vyrovnanou a spokojenou. Průzkumy i každodenní praxe ukazují, že rozhodující je, nakolik se žena v roli matky na plný úvazek cítí dobře a nakolik je v ní dobrovolně.
V rodinných poradnách se setkáváme jak s matkami na plný úvazek na pokraji vyhoření nebo v depresi, tak s těmi pracujícími, které se zase zmítají v pocitech viny, že své dítě kvůli profesnímu vyžití opustily předčasně. Kudy ven z této schizofrenie? Především pravdivým zmapováním situace té které ženy a podáváním všestranných informací.
Pokud byla žena před nástupem na mateřskou ve své profesi úspěšná a pokud před tím věnovala mnoho let tvrdé práce a nezřídka i financí studiu, často se chce do práce vrátit dříve než za tři roky. Pro mnoho žen jde také o otázku existenční. Nezbývá než přispívat do rodinného rozpočtu druhým nebo – v případě osamělých matek jediným – platem. Není namístě tlačit matky do jednoznačných řešení, nýbrž je důležité připomínat, že úspěšné slaďování práce a rodiny záleží na schopnosti flexibility a spolupráce obou partnerů, respektive širší rodiny.
Zároveň jde i o to, nepodléhat mýtu podporovanému častým mediálním obrazem superžen z řad V.I.P., že slaďování lze zvládnout dokonale a bez obětí. V běžném životě, kdy není k dispozici dost pomocníků ani peněz, nezbývá než hledat kompromis a nevyhýbat se při tom citlivým otázkám včetně té, co je naší hlavní motivací pro návrat do práce: Potřebujeme druhý plat? Nebo nás pobyt s dítětem doma neuspokojuje a začínáme být z věčného kolotoče péče a úklidu vyhořelé?
Často na tohle téma se ženami hovořím, ať už během přednášek, nebo v rámci poradenství. Ukazuje se, že je důležité, aby si ženy upřímně přiznaly, kde cítí svou hlavní životní realizaci. Je to neuralgický bod. Když tuhle otázku matkám natvrdo položím, nezřídka reagují podrážděně. Je přece samozřejmé, že na prvním místě je vždy dítě! Když ale situaci rozebereme blíže, pohled se začne měnit. Pracuje-li žena například na exponované manažerské nebo vědecké pozici, práce ve skutečnosti často mívá přednost. Termínovaný projekt nepočká kvůli rostoucím zubům miminka…
Učinit rozhodnutí o tom, jak v té které rodině slaďování bude probíhat, pro mnoho žen představuje skutečnou vývojovou krizi, umocněnou tím, že společenské podmínky pro snazší slaďování (dostupnost zkrácených úvazků, sdílená pracovní místa, home-office a podobně) se v České republice teprve pozvolna utvářejí. V realitě tak bývá nutné, aby matku jako primární pečovatelku před třetím rokem věku dítěte zastoupila jiná osoba.
Otcové, je vás zapotřebí!
Rovnocenný matce je v péči o dítě pochopitelně otec. V ideálním případě se oběma rodičům daří slaďování realizovat společnými silami, když starost o děti i domácnost spolu spravedlivě sdílejí.
Avšak otce v roli primárního pečovatele nalézáme navzdory legislativní dostupnosti této varianty zřídka – páry tohle řešení volí nejčastěji v případě, že plat ženy rodinu lépe zajistí. A i jinak, přestože zvláště ve městech takzvaných „nových otců“ přibývá, většinově se otcové pořád ještě zdráhají sdílet s matkami rodičovské povinnosti půl na půl. Často se tak do role hlavní náhradní pečovatelky dostává babička dítěte nebo jiný příbuzný. A konečně, někdy je jediným řešením hlídání placenou cizí osobou nebo právě jesle či školka.
To, jak dítě náročnou ekvilibristiku slaďování nakonec zvládne, záleží na tom, zda se rodičů daří udržovat – jak mezi sebou, tak i s dítětem – láskyplný intenzivní vztah a zda slaďování navzdory běžným organizačním zmatkům celkově probíhá ve vztahovém bezpečí. Jinými slovy: slaďování a odloučení od rodičů představuje pro malé děti značný stres, ale z hlediska vývojové psychologie se není třeba obávat tělesného či duševního poškození, pokud stále zohledňujeme základní a neodkladné vývojové potřeby dítěte.
Pokud už dítě musíme svěřit do cizí péče, klíčová je osobnost člověka nahrazujícího primárního pečovatele. Ten by měl mít dítě upřímně rád a mělo by mu přirozeně záležet na uspokojování jeho potřeb. Což u chův a babysittterů, kteří tuto svou roli přijali hlavně kvůli honoráři, může někdy váznout. Co se jeslí týká, velká studie provedená před časem na dané téma v USA prokázala, že do roku a půl věku dítěte by jedna cizí pečující osoba měla mít na starost maximálně tři děti, jinak hrozí narušení přilnutí.
Předškolní a mladší školní věk – první skutečná samostatnost dítěte
S přibývajícím věkem dítěte rodiče obvykle pociťují úlevu. Končí doba úmorného hlídání fyzické bezpečnosti, péče o netěsnící tělesné otvory a náročné vštěpování nejzákladnějších návyků. Konečně nastává čas soustředit se více také na rozvoj sociálních a intelektuálních dovedností.
Z vývojového hlediska dochází v předškolním věku k velkému pokroku v oblasti socializace. Děti navazují první přátelství. Prožívají první samostatné zážitky, v nichž rodiče už nefigurují. S nástupem do školy se tohle ještě prohlubuje. Proto je třeba vědomě organizovat rodinný život tak, aby v něm setkávání rodičů a dětí stále mělo své pravidelné místo.
U rodin silně orientovaných na výkon a školní prospěch se stává, že děti pro přemíru učiva stále jen dřepí nad psacím stolem nebo u počítače. Vymlouvají se, že nemohou pomáhat v domácnosti, a při množství úkolů, které si ze školy nosí, to často i bývá pravda. Hrozí přetížení dětí, zvláště pokud jsou navíc ještě zapsány do mnoha kroužků. (Více se dočtete v článku Jsou dnešní děti přetížené?)
Řešením je opět hledání rozumného kompromisu a rodičovská důslednost ve stálém zapojování dětí do rodinného dění i do povinností zahrnujících péči o domov a domácnost, která nabízí mnoho jedinečných příležitostí pro společné konání, prožívání a komunikaci.
Jakou cestou jít v době dospívání?
Po dvanáctém roce věku dětí času stráveného s rodiči ubude ještě více, protože dospívající mají stále více vlastních zájmů. Může se tak dít za pocitu, že je to v pořádku a že důležité věci rodiče a děti nadále sdílejí, nebo za frustrace, že se obě generace, obvykle pro časté konflikty a neporozumění, od sebe nenávratně vzdalují.
Bývá nápomocné, pokud si uvědomíme, že puberta jen navazuje na vzorce soužití, které si rodina vytvořila v mladším věku dětí: Dařilo se vytvářet rodinnou pospolitost? Byla věnována pozornost rodinným aktivitám a rituálům? Bylo členům rodiny spolu dobře? Trávili spolu dostatek času, takže jsou na svou vzájemnou přítomnost zvyklí a přijde jim žádoucí? V tom případě na tom puberta nic zásadního nezmění – byť už ne v dřívější míře, přesto i během dospívání budou chtít mladí lidé se svými rodiči být a komunikovat. A to i přes svůj občasný typický odpor, náležející k tomuto věku.
Je důležité za všech okolností dávat dospívajícím najevo podporu a sounáležitost, kterou někdy lépe než slovy vyjádříme laskavým fyzickým dotykem. Oč více jsou dospívající potomci „naježení“ a působí rezervovaně či konfliktně, o to větší tiché přijetí svých rodinných příslušníků, a zvláště rodičů, potřebují.
Rodinná poradkyně PhDr. Eva Labusová se společně s PhDr. Janou Kropáčkovou, Ph.D., zamýšlí nad jednotlivými etapami dětství a nad potřebou rodičovského času, který děti mají.
O své děti se rodiče musí utkat s okolními tlaky a vlivem vrstevnické skupiny
Je veliká škoda, pokud mnozí rodiče své hlavní nasazení spatřují především v zaopatřování materiálních potřeb svých dětí a v organizování jejich vzdělávání, avšak na výše zmíněné prosté sdílení a společné konání nebývá dostatek času. Dostáváme se k tomu, co už bylo řečeno. Dnešní rodiče se mnohdy stávají štvanci dobových představ o tom, co je nutno činit, aby děti dostaly optimální start do života. Aby ho zajistili, často se zříkají společného času s dítětem. Tím však bohužel ztrácejí to nejpodstatnější – energii, kterou by mohli věnovat vytváření vztahu s dítětem.
Vůbec nejdůležitější proto je uvědomit si, že dětství našich dětí nakonec velmi rychle a nenávratně uteče a že čas pro vytvoření základů celoživotního stabilního vztahu mezi rodiči a dětmi, včetně dimenzí respektu a intimity, mizí mezi porodem a třetími narozeninami. S nástupem do školky a ještě více do školy se dítě ocitá pod mnoha cizími vlivy a rodičovské působení na dítě se stále více oslabuje.
Učitelé, trenéři, veřejný prostor, média, internet a především vrstevnická skupina mají na naše dítě nesmírně silný a nezřídka destruktivní vliv. Aby vše zdárně ustálo a dokázalo být samo sebou a abychom si jako rodiče udrželi potřebný podíl na utváření jeho osobnosti a hodnot, nezbývá než se s těmito vlivy o dítě utkat v pomyslném, často velmi tvrdém, souboji.
Nezvítězíme, pokud čas, který se svými potomky trávíme, nebude pro děti jedinečný a pokud vztah, který nás s nimi pojí, nebude mít výjimečnou kvalitu. Prožívat takový čas a vytvořit takový vztah obnáší nasazení, které se na rozdíl od nasazení věnovaného výdělečné práci nevrací zpět v podobě finančního zisku ani možností poměřit svůj výkon nebo dosáhnout společenské prestiže (což je dnes považováno za hlavní měřítka takzvaného úspěchu). Výsledek přesto může být více než uspokojivý. Stresy a odříkání, včetně dočasných obětí přinesených vlastnímu profesnímu vývoji, a pozornost věnovaná kvalitě vztahu s naším dítětem se nám mnohonásobně vrátí, a to jak během raného věku (je například prokázáno, že miminka a batolata se zdravou vazbou na rodiče obvykle méně pláčou a také se dříve osamostatňují), tak ve všech následujících letech, včetně komplikovaných let pubertálních.
Když se nedaří, nezoufejme
Pokud máme pocit, že nám to v rodičovství skřípe nebo že nic nestíháme, zpomalme a zastavme se. Usilujme o nápravu. Harmonie a rovnováha v soužití s dětmi jsou křehké stavy, které nelze vybudit pouhou vůlí, rozkazem nebo dokonce násilím. Pokud nám to s potomky neklape, nezbývá než soulad s pokorou hledat. Klíčem k úspěchu bývá uvědomění, že emocionální náklonnost od druhých získáme tím pravděpodobněji, čím více jí dokážeme sami poskytnout.
Učme své děti odmala otevřeně vyjadřovat pocity, přání a touhy. Berme v úvahu jejich rozdílné zkušenosti a temperamenty. Naslouchejme jim. Stanovujme přiměřené hranice. Obezřetně zacházejme s pochvalou i tresty. Komunikujme. Přemýšlejme o skutečných prioritách. A také přehodnocujme, čím jsme kdysi jako děti sami prošli. Máme-li v soužití s našimi potomky podstatný problém, vraťme se, třeba i s pomocí odborníka, do vlastní minulosti a hledejme a hojme svá zraněná místa.
Přitom všem průběžně věnujme pozornost atmosféře času, který trávíme se svými dětmi. A pokud si někdy zoufáme, jak je to náročné a těžké, připomínejme si slova dětského psychologa Jaroslava Šturmy: „Dítě může být považováno za narušitele životních plánů, za překážku v jejich uskutečnění. Ale může být též chápáno v kontextu lidského vývoje jako zásadní obohacení a podnět k našemu osobnímu růstu. Hledání cest ke společnému blahu rodičů a dětí je nanejvýš aktuální, dynamický a tvořivý proces, velké dobrodružství lidského zrání a rozvoje.“
Místo závěru: Rozhovor s autorkou článku, rodinnou poradkyní PhDr. Evou Labusovou
- Čtenář možná při čtení článku stále čeká, kdy narazí na odpověď z titulku článku. Dala by se nějak zformulovat? Kolik času, vyjádřeno kvantitativně, bychom se svými dětmi měli strávit?
Záměrně jsem neuváděla konkrétní časové údaje. Protože si myslím, že počítat čas s dětmi na hodiny může být zavádějící. Snažila jsem se hlavně postihnout skutečnost, že důležitost času rodičů s dětmi je v jeho atmosféře a kvalitě, ne nutně v počtu společně strávených hodin.
Ale máte pravdu, že některé rodičovské příručky se zmiňují i o konkrétních časových údajích. Svého času, v době kdy se s rozvojem rovných příležitostí začaly ženy v západních zemích více uplatňovat na pracovním trhu a nemohly být s dětmi pohromadě, byl populární pojem „kvalitní čas“ (quality time). Šlo o teorii, že pokud pracovně vytížení rodiče tráví se svým dítětem aspoň půl hodiny denně – s tím, že se v tomto čase soustředí pouze na dítě a nedělají v tu chvíli nic jiného –, podchytí se jejich vzájemný vztah dostatečně. Samozřejmě se ukázalo, že jde o mýtus, protože vzájemné vyladění rodičů a dětí nenastává na povel. Na druhou stranu, v přetížené době, v jaké žijeme, je na místě hlídat, abychom jako rodina denně trávili určitý čas pohromadě a dokázali ze svých nabitých harmonogramů silou vůle ukrojit čas pro společné konání.
Kdybych se měla přece jen pokusit o nějaké kvantitativní shrnutí, určitě znovu zopakuji, že nejvíce našeho času a pozornosti děti potřebují od porodu do druhých až třetích narozenin, kdy se teprve dotváří jejich mozek a je nanejvýš důležité, aby dítě bylo v láskyplném prostředí a v blízkém kontaktu se svými hlavními pečovateli. V tomto období se utváří schopnost dítěte navazovat vztah s druhými i se sebou samým. Není-li dítě v dobrých podmínkách, aktivuje to primitivnější části jeho mozku odpovědné za zpracování stresu, zatímco struktury neokortexu, odpovědné za rozvoj sociálnosti a inteligence, svůj vývoj zpomalují, nebo dokonce pozastavují. Zanedbávané nebo deprivované děti pak projevují méně vyvinutou schopnost učení, menší schopnost zklidnit se ve stavu rozrušení, méně přizpůsobivé společenské chování.
Vypadá to, že je řeč o dětech ze sociálně problémových rodin, ale bohužel často i rodiny takzvaně normální dnes základní potřeby svých miminek a batolat často nejsou schopny zajistit. Nedostatek času a pozornosti věnovaných dětem patří k největším bolestem rodinného života. Vedle přeplněných pracovních diářů jde i o to, že mnoho rodičů při současném krizovém stavu rodiny netvoří potřebný názorový tandem, rodiče mívají spoustu osobních problémů, bývají spolu v partnerském konfliktu nebo jeden rodič dokonce ani nebydlí ve společné domácnosti.
- Jak jako rodič poznám, že mému dítěti náš společný čas nestačí a potřebovalo by ho více? Jak se projevuje, že dítě trpí nedostatkem pozornosti svých rodičů?
Zní to jako klišé, ale děti jsou zrcadla svých rodičů a svým chováním odrážejí, co se mezi rodiči a v rodině odehrává. Pokud dítě nadměrně stoná, je plačtivé, smutné, svému věku neúměrně nesamostatné, strhává na sebe nepřiměřenou pozornost, pak to často jen znamená, že volá o pomoc a vlastně prosí, aby si ho rodiče více všímali. Zaznamenáváme v tomto směru i negativní snažení – dítě může zjistit, že své rodiče zaujme pouze tehdy, když vydatně zlobí. Rodiče to rozčílí a možná začnou i křičet nebo dítě trestat, ale jejich plná pozornost je aspoň na chvíli u dítěte.
- Důležitá je i kvalita společně tráveného času. To, že se matka nachází ve stejném bytě jako dítě jistě nestačí… Co se tím „časem pro dítě“ vlastně myslí?
Podstatou času pro dítě je, že se během něho vytváří vzájemná vazba, tedy jedinečné a pevné pouto mezi rodičem a dítětem. Časem pro dítě je takový čas, kdy jsou rodič a dítě na sebe vzájemně vyladěni, společně něco prožívají, umí se jeden do druhého vcítit, respektive v počátečních stadiích života dítěte jde samozřejmě hlavně o to, aby se rodič uměl vcítit do dítěte. Podle míry vcítění rodiče se dítě samo učí schopnosti empatie.
V raném věku dítě proto potřebuje především něco, co bych nazvala empatickým rodičovstvím. Projevy a prostředky takového rodičovství jsou hojný tělesný kontakt a mazlení s dítětem, nošení včetně nošení v šátku, citlivost vůči dětskému pláči, kojení podle potřeb dítěte a s tím, jak dítě roste, samozřejmě i přiměřené vymezování hranic, k němuž dochází ne odměnami a tresty, ale spíše příkladem – tím, jak se jednotliví členové rodiny chovají k sobě.
Jde i o to, abychom byli schopni zůstat v empatickém vztahu s dítětem, ač jsme od něho jako rodiče dočasně odloučeni. Čímž narážím na vaši poznámku o matce, která s dítětem opravdu nemusí být stále zavřená v jednom bytě. Podstatné je, že i když se matka od dítěte na chvíli vzdálí a hlídá třeba babička, matka s dítětem zůstává v myšlenkovém propojení. Kojící maminky to poznávají třeba podle toho, že se jim při vzpomínce na miminko spouští mléko. Proto je důležité umožňovat ženám, které z nějakého důvodu spěchají do práce, kojení ve firmách, zřizovat na pracovištích miniškolky a celkově brát ohledy na to, že matky – a samozřejmě i otcové – s návratem do pracovního procesu nemohou své snažení směřovat jen k pracovnímu výkonu a orientaci na svůj výdělek a zisk firmy, ale že si v hlavě stále potřebují udržovat i vědomí velké důležitosti svého rodičovství a vztahového propojení s dítětem.
- Blíží se Vánoce. Projevuje se problematika společného času rodičů a dětí také v podobě drahých vánočních dárků? Kompenzují takové dárky nedostatek času na dítě? A proč dárky samy o sobě vztahy nespraví?
Dávání dárků je jedním z pěti jazyků lásky – viz známá teorie Garyho Chapmana. Těmi dalšími jazyky jsou skutky služby, vnímavá pozornost, slova ujištění nebo ocenění a fyzický dotyk.
Hmotné dárky jsou nejviditelnější a dnes o nich platí, že jsou také nejsnáze dostupné, stačí prostě jít a něco koupit. Jenže věci samy o sobě, i kdyby to byly ty nejkrásnější hračky, neuspokojí potřebu sdílení, citu, vzájemného prožívání a dotýkání.
Na druhou stranu dnes už přibývá rodin, kde hmotné dárky o Vánocích přestávají být v módě. Rodina si raději dopřeje společný zážitek, a tedy i společný čas – výlet či pobyt na horách, divadlo, večeři v dobré restauraci… Aby to ale nevypadalo, že dárky o Vánocích nemají své místo: Samozřejmě mají. Spíš než o jejich finanční hodnotu jde ale o to, nakolik prozrazují, že jsme na sebe vzájemně skutečně dokázali myslet a vybrali jsme něco, co dotyčného, a zvláště dítě, opravdu potěší.
Kolik dětí se v dnešním hmotném nadbytku a přesycenosti dokáže z dárků skutečně radovat? V množství hraček a dalších věcí pod současnými vánočními stromky po vybalení dárků vznikají nepřehledné hromady, děti chvíli přebíhají od jednoho ke druhému a během několika málo dnů se o dary tohoto druhu přestanou zajímat…
Použité a doporučené zdroje:
- Není rodič jako rodič (o rodičovské kvalifikaci)
- Kdo pohlídá vaše batole?
- Rozhovor s dětským psychologem Jaroslavem Šturmou
- Rodiče, děti a jejich společný čas
- HAŠKOVÁ, H. – SAXONBERG, S. (eds.) – MUDRÁK, J. Péče o nejmenší. Boření mýtů. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, 2013.
Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!
Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku
Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.
![Maminka si hraje s dcerou [fotografka Andrea Piacquadio]](/sites/default/files/styles/article/public/2021-01/xN548,P20-,P20Cas.png,qitok=M44ppIza.pagespeed.ic.PAJJpFC7aD.jpg "Maminka si hraje s dcerou [fotografka Andrea Piacquadio]")
