Typy a příčiny krizí u dětí a mládeže

Obsah článku:

• Typy krizí
• Nejčastější příčiny krizí 

Typy krizí

Nejčastěji se vymezují následující typy krizí: situační, tranzitorní, traumatizující stresory, neřešené vývojové otázky pramenící z psychopatologie a neodkladné krizové stavy. Jednotlivé typy budeme dále charakterizovat. Pro větší názornost uvedeme příklady z praxe.

Situační krize

Situační krizi můžeme specifikovat jako situaci, kdy přichází velmi silný a neočekáváný stresor (podnět, který samozřejmě nejsme schopni řešit běžnými coping mechanismy).

Uveďme si několik příkladů.

• M. volá ohledně toho, že mu zemřela babička, kterou měl velmi rád, a neví, co má dělat, jak se s tím vyrovnat.
• L. vyhledala krizovou intervenci kvůli tomu, že se právě dozvěděla, že její přítel zkolaboval a zjistili mu závažné onemocnění.
• M. právě lékaři oznámili, že již nebude moci pokračovat ve sportu, který vykonávala na vrcholové úrovni.

Tranzitorní krize

Tranzitorní krize představují události, o kterých lze předpokládat, že nastanou. O co jde? Týkají se oblasti růstu a zrání jedince (VODÁČKOVÁ, Daniela. Krizová intervence. Praha: 2007. s. 34.). Nicméně jako každá krize budou tyto situace vyžadovat přehodnocení stávajícího žití. Půjde zde o změnu, která se bude týkat vývoje jedince – fyzického, psychického i sociálního. Obecně můžeme říci, že s každou změnou nastupuje stresor (stresující podnět).

Vcházíme do něčeho neznámého, do něčeho, v čem se nevyznáme, a abychom vývojové stadium vyřešili, budeme se muset přizpůsobit. Tím částečně narážíme na často zmiňovanou práci Erika H. Eriksona – Childhood and Society (1950). Zde totiž Erikson specifikoval zásadní mezník pro vývojovou psychologii – tzv. osm věků člověka. Tato práce je podstatná i pro nás. Pokud chceme pochopit význam krizí v životě dětí a dospívajících, je třeba dobře znát jejich vývoj a rozumět mu.

Osm věků znamená popis osmi psychosociálních stadií vývoje, kdy se každé z těchto stadií vyznačuje právě vývojovou krizí, určitým úkolem, který musí jedinec v daném období vyřešit. Jak píše Mikšík: „Erikson vyslovuje optimistický předpoklad, že každá osobní či sociální krize obsahuje výzvu k řešení, které vedou k rozvoji osobnosti a zvládání světa“ (MIKŠÍK, Oldřich. Psychologické teorie osobnosti. Praha: 2007. s. 84).

V tomto kontextu lze uvést, že i my na krizi pohlížíme optimisticky, respektive bereme krizi pouze jako změnu stavu, která jedince může dále rozvíjet, pokud se s ní dobře vyrovná. Stejně tak je třeba konstatovat, že cílem vývojové krize je její vyřešení, a pokud k němu nedojde, jedinec svým způsobem ustrne ve vývoji.

Konkrétnější popis toho, co se děje s jedincem, pokud krizi nevyřeší, opět nacházíme v textech Mikšíka: „Jestliže konflikt persistuje či je řešen neuspokojivě, je vývoj Ega poškozen a do Ega ve značném stupni vtělena negativní komponenta (např. nedůvěřivost, stud, nejistota)“ (MIKŠÍK, Oldřich. Psychologické teorie osobnosti. Praha: 2007. s. 84.).

Abychom lépe pochopili, odkud Mikšík čerpá tyto komponenty, dovolíme si uvést tuto jeho tabulku.

Neuvádíme ji kompletní, ale pouze tu část, která se týká dětí a mládeže, tj. období  cca do 25 let věku.

Stadium	Věk	Psychosociální krize	Účinná síla
1.      Orálně-smyslové	Do 1 roku	Základní důvěra versus nedůvěra	Naděje
2.      Muskulárně-anální	1–3 roky	Autonomie versus stud a nejistota	Síla chtění
3.      Pohybově-genitální	3–6 let	Iniciativa versus vina	Cíl (záměr)
4.      Latentní	6–12 let	Píle (přičinlivost) versus podřízenost	Kompenzace
5.      Adolescence	12–19 let	Identita ega versus zmatek rolí	Poctivost
6.      Raná dospělost	20–25 let	Intimita versus izolace	Láska

Pro snazší pochopení zkusíme jednoduchou interpretaci. V prvním roce života je pro dítě nesmírně důležité získání pocitu bazální (základní) důvěry na tomto světě. K tomu potřebuje jednu kontaktní osobu. Pokud se tato fáze nezdaří, může celý život pociťovat nedůvěru v tento svět. V další fázi si dítě již uvědomuje sebe sama, ověřuje tento svět, je vzdorovité a důležité pro ně je, že může vyjádřit vzdor a přitom se má kam vracet, bude přijímáno.

Pokud je potřeba autonomie utlačována, například hyperprotektivní (nadměrně starostlivou) výchovou, omezována či zesměšňována, může dítě začít pochybovat o svých schopnostech. V předškolních letech dítě objevuje svět na základě své vlastní iniciativy. Pokud v tomto stadiu budou rodiče a další významní druzí či vychovatelé dítě odrazovat nebo nedostatečně podporovat, mohou se objevovat pocity viny (zejména při výčitkách).

Na základní škole se rozvíjí znalosti, schopnosti a dovednosti dítěte v mnoha oblastech. Dojde-li ke zmaření v jeho vývoji v této době, může začít pochybovat o své vlastní zdatnosti, schopnostech. To může vést až k pocitům méněcennosti.

V období adolescence jedinec pátrá po tom, kdo je, kým bude. Vlastně hledá otázku vlastního smyslu života a pouští se do filosofických úvah o sobě sama a hledání sebe sama. Při nevyřešení tohoto stadia pociťuje mladiství zmatek ve svém životě.

Šesté stadium, které se ještě dotýká naší problematiky, se týká časné dospělosti. Stadium intimity znamená prožití vztahu s druhým člověkem, tedy schopnost starat se o druhého, sdílet s ním zážitky a vlastně i být schopen milovat. Nevyřešení tohoto stadia se projeví izolací, čili neschopností navázat vztah, a jedinec zůstává pouze sám se sebou.

Všechny tyto informace jsou velice podstatné k tomu, abychom pochopili, v jaké fázi vývoje se dítě zrovna nachází. Samozřejmě se nejedná o veškeré informace. Pro kvalitní zajištění krizově-intervenční péče je třeba znát celý kontext života dítěte, protože právě kontext nám bude dávat smysl jeho příběhu. Jde tedy o určité pátrání a zkoumání v životě dítěte, kdy hledáme to, co se zrovna děje, co se stalo a co s tím ještě může souviset (například vývoj rodinného systému).

↑ nahoru

Traumatizující stresory

Traumatizující stresor si můžeme představit tak, že dítě či mladistvý zažije situaci, která běžně přesahuje lidskou zkušenost. Psychologicky bychom mohli říci, že coping mechanismus zde zcela chybí. Představme si následující situace: Šestnáctiletá B. jela s rodiči v autě, nastala dopravní nehoda. Při příjezdu záchranné služby zmateně pobíhá okolo vozu, působí velmi rozrušeně. Nikdy předtím dopravní nehodu nezažila. P. (7  let) byl při cestě ze sportovního kroužku domů přepaden a okraden. Byl nalezen sousedem nedaleko jejich domu. Seděl na chodníku, nemluvil, nereagoval na oslovení, pouze se celý třásl.

Neřešené vývojové otázky

Výše jsme popisovali tzv. tranzitorní krize neboli krize vývojové. Na základě Eriksonovy teorie jsme si ukázali, že může nastat stav, kdy jedinec krizi nevyřeší. V takovém případě se mu pak může v různých příležitostech vracet, dokud tuto starou krizi nevyřeší. Přesuňme se nyní k příkladu: L. vyhledá krizovou intervenci kvůli zvláštnímu stavu, který se jí nyní děje. Při spánku se budí, má obrovský strach, pláče. Tomu, co se děje, vůbec nerozumí. Při dlouhodobější práci (již v rámci poradenství) zjistíme, že nyní 18letá dívka začala žít s partnerem. Vrátili se ji však zážitky z dětství – období, kdy jí bylo přibližně pět let. Tehdy se její rodiče často hádali, dokonce docházelo k domácímu násilí, kvůli kterému se často budila a plakala ze spaní. O těchto událostech nikdy s nikým nemluvila, až nyní.

Pramenící z psychopatologie

Toto označení považujeme stále za platné, i když v jiných textech se již objevuje novější název „zvýšeně zranitelní lidé“, což nám může pomoci i chápat tento typ krizí. Lze sem tedy zařadit otázky nejen ryze psychopatologické, ale například i krize vzniklé na základě špatné sociální situace (BAŠTECKÁ, Bohumila. Základy klinické psychologie. Praha: 2003. s. 251.).

Příklad: Matka volá kvůli dítěti, u kterého se začaly objevovat zvláštní rysy v chování. Vůči sourozencům se chová velmi agresivně, nedokáže se poučit z vlastních chyb, jedná velmi impulzivně, výbušně, začalo utíkat z domu…

Neodkladné krizové stavy

Vodáčková sem řadí následující: „… akutní psychotické stavy, alkoholové či drogové intoxikace a problémy spojené s kontrolou impulzů, jako je sebevražedné nebo vražedné chování a nekontrolovatelná zlost či agrese“ (VODÁČKOVÁ, Daniela a kol. Krizová intervence. Praha: 2007. s. 38.). Z našeho pohledu bychom právě u dětí a zejména mládeže zdůraznili autoagresivní sklony (agrese vůči sobě sama).

Do autoagresivního chování patří především sebepoškozování a sebevraždy. V rámci vlastního výzkumného šetření jsme zjistili, že ze 189 respondentů má vlastní zkušenost se sebepoškozováním (například řezáním se v oblasti ruky pomocí zavíracího špendlíku nebo žiletky) okolo 30 procent dotazovaných.

I otázka sebevražd je u mládeže samozřejmě velice vážná. Jak upozorňují autoři Koutek a Kocourková: „K podstatnému nárůstu dochází v adolescentní věkové skupině, tedy v období mezi 15. a 19. rokem“ (KOUTEK, Jiří; KOCOURKOVÁ, Jana. Sebevražedné chování. Praha: 2007. s. 23.).

 ↑ nahoru

Příčiny krize u dětí a mládeže

Výše jsme již naznačili, že to, co se ve skutečnosti stane pro dítě či mladistvého krizí, je značně subjektivní. Přesto se pokusíme vymezit ty případy, které se objevují v rámci krizové intervence opakovaně, řekněme s vysokou četností. Obecně můžeme specifikovat následující oblasti: škola, sociálně patologické jevy/psychopatologie, rodina, vztahy, osobní obtíže a sexuální otázky.

Škola

Špatný prospěch, vynikající prospěch (který však spolužáci nemohou zkousnout), šikana, problém s učitelem, problémy se spolužáky a jiné.

Sociálně-patologické jevy/psychopatologie

Alkoholismus, drogy, gamblerství, krádeže, týrání, sexuální zneužívání, šikana, útěky z domova, sebepoškozování (nejčastěji sebeřezání pomocí žiletky v oblasti rukou), sebevražedné myšlenky či chování, psychické onemocnění, …

Rodina

Hyperprotektivní rodiče (nadměrně pečující), změny v rodině (narození, úmrtí, rozvod a podobně), neshody rodičů, sociálně patologické jevy v rodině (alkoholismus rodiče, …), týrání, změna bydliště, změna rodinných zvyklostí, zjištění nevěry v rodině, rodiče nesouhlasí s partnerkou/partnerem dítěte, adopce, …

Vztahy

Nepřijetí do sociální skupiny, pocit vyloučenosti, izolovanosti, neshody s kamarády, strach o kamarády, pocity neobratnosti ve vztazích, zamilovanost a jiné.

Osobní obtíže

Nízké sebevědomí, pesimistická nálada, negativní myšlenky, pocit, že se v sobě sám/sama nevyzná, osobní neúspěchy (například ve sportu), obtíže v navazování partnerských vztahů, akutní onemocnění, strach z onemocnění, strach z následků onemocnění (úrazů apod.), vyrovnávání se se zjištěním závažného onemocnění, úmrtí blízké osoby, úmrtí zvířátka.

Sexuální otázky

Otázky ohledně sexuální orientace, sexuálních tužeb, masturbace, orálního sexu, pohlavního styku, strachu z AIDS, možnosti otěhotnění, strachu ze sexu (například strach z bolesti), erekce, předčasné ejakulace, odlišnosti v sexuálním chování (parafilie), …

Pokud se znovu podíváme do jednotlivých oblastí, můžeme si povšimnout, že se často opakují tyto vzorce: začátek (něčeho, někoho), změna a zánik (konec něčeho, někoho). Jde o určitý vzorec, který se u krizí může vyskytovat.

Dále čtěte:

• Co je krize? Krize obecně a očima odborníků
• Odborná krizová intervence
• Možnosti krizové intervence
• Kde hledat pomoc

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Literatura

• BAŠTECKÁ, Bohumila a kol. Klinická psychologie v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 416 s. ISBN 80-7178-735-3.
• DUŠEK, K. a VEČEŘOVÁ-PROCHÁZKOVÁ, A.. Diagnostika a terapie duševních poruch. 2., přeprac. vyd. Praha: Grada Publishing, 2015. 646 stran. Psyché. ISBN 978-80-247-4826-9.
• KOUTEK, Jiří; KOCOURKOVÁ, Jana. Sebevražedné chování. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. 128 s. ISBN 978-80-7367-349-9. 
• KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. 215 s. ISBN 978-80-7367-383-3.
• KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. 3. vyd. Praha: Portál, 2009. 280 s. ISBN 978-80-7367-568-4.
• MIKŠÍK, Oldřich. Psychologické teorie osobnosti. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 273 s. ISBN 978-80-246-1304-8.
• VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 5. vyd. Praha: Portál, 2012. 872 s. ISBN 978-80-262-0225-7.
• VODÁČKOVÁ, Daniela a kol. Krizová intervence. 3. vyd. Praha: Portál, 2012. 543 s. ISBN 978-80-262-0212-7.

Další literaturu najdete v naší Odborné knihovně.