Životní ztráta a jak ji překonat

V životě nejsme schopni se vyhnout ztrátám. Každá ztráta bolí a čím důležitější hodnotu jsme ztratili, tím více taková ztráta bolí a tím déle člověku trvá, než se s takovou ztrátou vyrovná. Mezi nejtěžší ztráty patří ztráta vztahů, zejména vztahů s blízkými lidmi – partnery, rodiči, dětmi. A to ať už úmrtím, rozchodem rodičů, odchodem dětí z domova, nebo konfliktem, který rodinu rozdělí.

Další zátěží může být ztráta zdraví nebo ztráta zaměstnání některého člena rodiny. Taková situace postihuje nejen dotyčného člověka, ale obvykle celou rodinu. A i situace, se kterou se každý člověk setká i několikrát za život, například stěhování nebo změna školy či práce, s sebou nese zátěž ve formě ztráty známého prostředí, kolektivu a životních zvyků.

Každá situace ztráty je provázena intenzivními emocemi (samozřejmě podle míry závažnosti). Základní emocí spojenou se ztrátou je smutek, pocit bolesti, lítosti a prázdnoty.

Přirozenou reakcí člověka je obrana proti těmto nepříjemným prožitkům – snažíme se je vytěsnit (nemyslet na ně, překrýt je něčím jiným, třeba nějakou aktivitou), rozumově vysvětlit, proč se nám to stalo, obviňujeme okolí, nebo se uzavřeme do sebe. Proto také proces vyrovnávání se se ztrátou probíhá postupně a někdy velmi dlouho (v případě partnerského rozchodu nebo úmrtí člena rodiny i roky).

1. fáze

V první fázi tohoto procesu člověk vědomě či nevědomě fakt ztráty odmítá – popírá, že by to, co se stalo, mohla být pravda, má pocit neskutečna, myslí si, že člověk, kterého ztratil, se někde objeví, nebo že mu lékař oznámí, že se například spletl v diagnóze. Následuje obvykle hněv – proč se to muselo stát zrovna mně? Co jsem udělal špatného? Proč musím takhle trpět zrovna já?

2. fáze

V dalších fázích se člověk snaží vyjednávat s osudem, aby mu ztracenou hodnotu vrátil, aby mu dal ještě jednu šanci. Když ani to nepomáhá, postižený člověk obvykle prochází depresí, až nakonec dospěje k přijetí faktu, že o něco důležitého ve svém životě přišel.

Aby se člověk se ztrátou vyrovnal, potřebuje všechny emoce, které k němu přicházejí, připustit, ať už se jedná o smutek, či hněv. Člověk potřebuje truchlit. Truchlení, připuštění smutku a oplakání ztráty totiž pomáhá se smířit se ztrátou. Pokud tyto emoce v sobě potlačíme v naději, že se jich takto zbavíme (třeba tím, že sobě i druhým o ztrátě zakážeme mluvit), uloží se v našem nitru a rána a bolest způsobená ztrátou se nemůže zhojit.

Člověk prožívající životní ztrátu především potřebuje mít možnost o své situaci i o svém prožívání otevřeně mluvit a ventilovat všechny emoce, které prožívá. Už jenom tím, že člověk o své bolesti mluví, se mu uleví. Přirozeným prostředím pro sdílení smutku a bolesti jsou blízké vztahy a je důležité, aby se člověk nebál obrátit se na své blízké a přátele a mluvil s nimi o tom, co jej trápí.

Může se stát, že tuto možnost nemá, třeba proto, že i jeho blízcí nebo přátelé jsou ztrátou zasaženi. Je na místě, aby se v takové situaci obrátil na specializovaná pracoviště – na psychology, na krizová centra nebo na telefonní krizové linky, které nabízejí možnost anonymního rozhovoru.

Ztráta něčeho nebo někoho důležitého zároveň znamená i ztrátu opory v životě. V takové situaci se o to více člověk potřebuje opřít o ostatní své životní opory. Kromě vztahů to může být i jeho práce, aktivity, instituce, jichž je členem, i jeho vlastní tělo. Existuje řada relaxačních technik napomáhajících prostřednictvím těla uvolnění stresu a napětí v zátěžových situacích.

Důležitou oporou, které se řada lidí zbytečně obává, jsou psychofarmaka (zejména antidepresiva a anxiolytika). Zatíženému člověku mohou přinést úlevu, aby překonal nejhorší období. Závažná ztráta zpochybňuje člověku i samotný smysl života. Je proto na místě i otázka, co ještě člověku zbývá v jeho životě, aby ho mohl smysluplně žít, jaké hodnoty ztrátou nebyly ohroženy, přes všechno zůstávají v životě člověka a mohou ho naplňovat.

Konfrontace dětí s utrpením a ztrátou by se měla podobně jako u dospělých řídit několika důležitými zásadami. První z nich je zásada otevřenosti. Nikdy není dobré před dítětem zatajovat bolest, která rodinu postihla. To by vedlo jen k vytváření rodinných tabu. Dítě v takové situaci napětí v rodině stejně vnímá, jen mu nerozumí, protože se všichni tváří, že se nic neděje. Je proto vždy lepší dítěti jednoduše sdělit, co se stalo.

Druhou zásadou je volit  formu sdělení, která je přiměřená věku dítěte. Malé dítě není třeba přetěžovat detaily, kterým stejně příliš nerozumí. Naopak dospívající potřebuje znát okolnosti podrobněji. Třetí nezbytnou zásadou je ujistit dítě o tom, že jej máme stále stejně rádi a že tato ztráta nijak neohrozila náš vzájemný vztah.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!