Krizově intervenční rozhovor a typové věty

V tomto textu se zaměřujeme na krizovou intervenci v nejširším možném slova smyslu, tedy nejen na profesionální provádění osobami, které mají specifický výcvik v krizové intervenci. Zajímá nás uplatnění poznatků z krizové intervence pro běžné užití u každého, kdo se může setkat s osobou ve stavu krize či s osobou, která zažívá některou z náročných životních situací.

Před samotným rozhovorem bychom si měli vždy uvědomit, že již samotné prostředí, ve kterém se rozhovor bude odehrávat, pro nás může být velmi nápomocné, a že si ho dokonce můžeme přizpůsobit. Tuto větu můžeme zjednodušit do následujících pojmů: tiché, klidné a bezpečné prostředí, nabídnutí nápoje, vybídnutí k sezení, nabídka papírových kapesníků a podobně.

Zahájení rozhovoru je samozřejmě velmi zásadní a důležité. Provedení bude do značné míry odpovědné za další průběh rozhovoru. Než se začneme věnovat typovým příkladům, je vhodné uvědomit si dvě zcela rozdílná postavení, která můžeme mít. Půjde zde o určitou roli, na základě které budeme muset upravovat naše chování, tedy o náš přístup v krizově intervenčním rozhovoru.

Pokud jsme výše hovořili o různých rolích, jde nám primárně o to, jakým způsobem dojde ke kontaktu s jedincem v krizi. V zásadě mohou nastat dva případy. Buď my na základě vlastního pozorování či dalších poznatků vybídneme jedince k rozhovoru, který bude krizově intervenčního charakteru (oslovujeme jedince), nebo budeme sami osloveni jedincem a požádáni o takový rozhovor (osloveni jedincem).

Možná již nyní vás napadají možné výhody a nevýhody obou typů. V následující části textu zkusíme naznačit oba přístupy.

A. Oslovujeme jedince

Jako pedagogové (rodiče, trenéři, blízké osoby) si povšimneme, že dítě je více než jindy zahloubané do sebe, smutné, s okolím nekomunikuje a podobně. Rozhodneme se s ním tedy navázat rozhovor, který bude mít specifické nároky – citlivý přístup, důležité je nespěchat, nabídnout pomoc, ale „nelámat” jedince za každou cenu do rozhovoru.

„Ahoj, můžu se k tobě na chvíli posadit? Copak děláš? Nevadí, že si s tebou povídám? Můžu se tě na něco zeptat? Všiml jsem si, že jsi dnes více uzavřený do sebe, nemáš tolik energie jako obvykle. Děje se něco? Chceš si se mnou o tom popovídat?“

Je zcela legitimní, pokud dítě v dané době o věci komunikovat nechce. V tom případě je vhodné navrhnout alternativu: „Když si to rozmyslíš, jsem tu pro tebe. Najdeš mě … (místo).“

Lze použít i techniku zpětné vazby, která je založena na popisu chování klienta (subjektu, dítěte, …) a na pocitech, které to vyvolává – například: „Když vidím, že se s nikým nebavíš a jsi takový smutný, mám o tebe strach. Můžeme si prosím spolu popovídat?“

↑ nahoru

B. Osloveni jedincem

Pokud nás dítě či obecněji člověk v krizi sám osloví s tím, že ho něco trápí, můžeme navrhnout klasický postup. Ten může vypadat následovně: „Jsem moc rád, že jsi za mnou přišel. Chceš si o tom se mnou popovídat?“ Zde se odehrává mezi námi určitá dohoda o tom, zdali jedinec chce pokračovat v rozhovoru dál. Pokud souhlasí, můžeme se ho zeptat: „O čem bys chtěl mluvit?“ a/nebo„Co bys chtěl, abychom během našeho rozhovoru vyřešili?“

Poté co jsme získali „zakázku“ na rozhovor, můžeme použít velice jednoduchou větu: „Řekni mi teď vše, co považuješ za důležité, abych věděl.“ Tato věta umožní jedinci velice dobře popsat svůj příběh, své trápení. Současně také praxe ukazuje, že některým jedincům pomůže již jen to, že mají možnost své trápení někomu sdělit.

Je potřeba být přípraven na možné a velmi pravděpodobné „návaly“ emocí. Člověk při popisu událostí, které mu působí těžkosti, velmi často znovuprožívá situace (podněty), jež ho ke krizi dovedly (pláč, vztek, výčitky, …). S tím vším musíme počítat. Jde o přirozené jevy, ke kterým dochází, jednoduše lze říci, že „to musí ven“.

Možnost projevit emoce, ale i potlačené myšlenky, které se mohou nahlas říci, bývá velmi úlevná. Někteří lidé říkají například „Já bych ho nejradši zabil“ a následně se leknou a omlouvají se, že něco takového řekli. Za tyto výroky jedince nekritizujeme, nijak nekáráme. Naopak: umožníme mu, aby vše verbalizoval, sdělil, vyjádřil a klidně mu můžeme říci, že v takových situacích nás napadají různé věci. Samozřejmě tím nesouhlasíme se žádnou formou agrese – ať již heteroagrese (jde o agresi namířenou proti druhým), nebo autoagrese (jedná se o agresi namířenou proti sobě).

Je velký rozdíl mezi tím, že člověk něco říká, a tím, jestli je schopen to udělat. Když nám takové myšlenky sdělí, můžeme se ho v rámci rozhovoru ptát, zdali by to skutečně udělal. Pokud nám řekne, že ano, lze v rámci intervenčního rozhovoru pokračovat v otázkách typu: „A kdybys to skutečně udělal, co by se dělo potom?“

Je třeba připomenout skutečnost, že ne vše musíme v rámci krizového rozhovoru s jedincem řešit sami. Můžeme klidně krizový rozhovor ukončit s tím, že si vážíme toho, že se na nás jedinec obrátil, avšak že mu neumíme sami pomoci a že existují lidé, kteří jsou odborně proškoleni k tomu, aby pomoci dokázali.

Jedince se zeptáme, zdali nějakého odborníka zná, zdá ví na koho se obrátit. Pokud ne, můžeme mu zprostředkovat kontakt na nějakého odborníka nebo ho odkázat na linku důvěry, kde mu sdělí více informací.

↑ nahoru

Další typové věty

Uvedeme některé další typové věty, které lze při krizové intervenci použít. Jejich užití je samozřejmě nutné zvážit s ohledem na konkrétní rozhovor a jeho téma, nikoliv pouze „uměle papouškovat“.

• „Kdy se to stalo?“
• „Co ovlivnilo to, že ses rozhodl o tom mluvit? Co bylo tou poslední kapkou?“
• „Co bys nyní potřeboval, aby se vyřešilo?“
• „Co bys nyní potřeboval, aby nastalo?“
• „To je normální, že se takto cítíš. Každý z nás se čas od času dostane do podobné situace.“ (technika normalizace krize)

Během rozhovoru je velmi dobré užívat „pohlazení“ ega, tedy podpůrnou formu komunikace – například „Jsem rád, že jsi přišel“ nebo „Jsem rád, že o tom dokážeš mluvit“.

Samozřejmě je velmi vhodné ptát se v průběhu komunikace na pocity, a to zejména když si všimneme změny v neverbální komunikaci. Postačí jednoduchá otázka typu: „Jak se nyní cítíš, když to popisuješ?“

Nezapomínejme, že každý rozhovor je dobré zakončit pozitivní vyhlídkou, která má klientovi sdělovat „to bude dobré“.

Dále čtěte:

• Co je krize? Krize obecně a očima odborníků
• Typy a příčiny krizí u dětí a mládeže
• Odborná krizová intervence
• Možnosti krizové intervence
• Kde hledat pomoc

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Literatura

• BAŠTECKÁ, Bohumila a kol. Klinická psychologie v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 416 s. ISBN 80-7178-735-3.
• DUŠEK, K. a VEČEŘOVÁ-PROCHÁZKOVÁ, A.. Diagnostika a terapie duševních poruch. 2., přeprac. vyd. Praha: Grada Publishing, 2015. 646 stran. Psyché. ISBN 978-80-247-4826-9.
• KOUTEK, Jiří; KOCOURKOVÁ, Jana. Sebevražedné chování. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. 128 s. ISBN 978-80-7367-349-9. 
• KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. 215 s. ISBN 978-80-7367-383-3.
• KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. 3. vyd. Praha: Portál, 2009. 280 s. ISBN 978-80-7367-568-4.
• MIKŠÍK, Oldřich. Psychologické teorie osobnosti. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 273 s. ISBN 978-80-246-1304-8.
• VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 5. vyd. Praha: Portál, 2012. 872 s. ISBN 978-80-262-0225-7.
• VODÁČKOVÁ, Daniela a kol. Krizová intervence. 3. vyd. Praha: Portál, 2012. 543 s. ISBN 978-80-262-0212-7.

Další literaturu najdete v naší Odborné knihovně.