O dětech, smrti a truchlení
Téma neodtruchlené smrti se může aktualizovat kdykoliv v období celého života a především pak konfrontací s životními mezníky. Pojďme společně nahlédnout do příběhů dětí, abychom jim mohli lépe porozumět a pokusit se jim v období životních ztrát smysluplně pomoci.
Obsah článku:
- Úmrtí v rodině
- Jak vypadá období truchlení v dospělém světě?
- Jak vypadá období truchlení v dětském světě?
- Chování dospělých k dítěti
- Úmrtí prarodiče
- Úmrtí sourozence
- Nejčastější dotazy k tématu smrt v rodině
- Úmrtí vrstevníka
- Smrt zvířete
- Závěrem
Úmrtí v rodině
Naši cestu do duše pozůstalého dítěte začneme příběhem – kazuistikou, která mapuje a ilustruje v delším časovém úseku život a psychický stav chlapce od dvanácti do šestnácti let. Lukášův příběh popsaný na dalších řádcích v lecčems ukazuje, co prožívá dítě, jemuž zemře rodič. Některé rysy jsou typické a některé zase ryze individuální, odpovídající osobnosti jedince, vývojovému období, odolnosti vůči zátěži a dřívější prožité zkušenosti. Dítě je konfrontováno se složitým způsobem truchlení pozůstalého rodiče, bývá zmateno jeho nečekanými proměnami psychického stavu. Dítě vstupuje do paralelního, imaginárního světa, kde prožívá pokračování existence ztracené bytosti.
Lukáš (16 let) se do psychoterapie dostal po nezdařeném pokusu o sebevraždu.
„Máma byla celá v černém, uplakaná,“ vzpomíná. ‚Upřímnou soustrast‘ byla věta, kterou opakovali úplně všichni, kdo potřásali mamince a nám – mně dvanáctiletému a tříleté sestře – rukou. Ani nevím, jestli tátu znali, ale podle zdrceného výrazu v obličeji jsme asi mnohem větší rodina, než jsem si původně myslel,“ dodává s lehkým nádechem ironie. „Sestra, tříletá holčička, stála u květinových věnců a utrhávala gerberám okvětní lístky. Nějaká paní ji okřikla, že to nesmí dělat. ‚Tatínek tě vidí, pozoruje tě z nebíčka,‘ téměř varovně říká ta paní sestře, která začne hlasitě plakat. Maminka se rozpláče ještě víc, z davu slyším ‚chudáci děti‘ a pak ‚chudák ženská, teď je na ně sama‘. Po mamince v řadě podávají ruku mně, dvanáctiletému. „Musíš teď mamince pomáhat. Nesmíš ji už zlobit, je toho na ni moc.“
Když táta umřel, nastalo peklo, mamka pořád brečela, ale časem začala hodně nadávat na tátu, jak nám to mohl udělat. Myslel jsem si, že za tu bouračku nemohl. Mamka ale řekla, že byla u nějaký paní s kyvadlem a ta jí řekla, že manžel měl podvědomé přání odejít z tohoto světa, a tak se mu to splnilo. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Řekl jsem si, že musím pomáhat a dobře se učit. Začal jsem nosit dobrý známky, ale moc mě nepochválila. Po nějakým čase jsem školu flákal a hodně se zhoršil, mamka zase brečela a řekla, že jí dělám starosti. ‚Ty mě utrápíš!‘ slýchával jsem.
To jsem ale opravdu nechtěl. Táta mi hrozně chyběl, hrál se mnou fotbal a bral mě na vodu, taky jsme si povídali a byla s ním legrace. Asi dva měsíce po tátově smrti jsem si začal psát deník, kde jsem se s ním bavil. O tom, co jsem zažil, taky jsem se s ním radil. Někdy jsem měl pocit, jako bych slyšel jeho hlas.
Po dvou letech si máma přivedla přítele a ten si myslel, že musí zvládnout všechno, co mamka ve výchově zanedbala, a začal mě tlouct. Pak se ale stal ten průšvih. Šli jsme se sestrou na koupaliště a já hrál s klukama fotbal. Sestře jsem řekl, ať se na nás dívá a nikam nechodí. Když jsem slyšel, že někdo křičí ‚topí se dítě‘, udělalo se mi zle. ‚Dej na ni pozor‘, zařvala mi v uších slova, se kterýma mě mamka posílala ven. Nějak jsem tušil, že to je Janka. Hned ji sice vytáhli, kašlala vodu, brečela, ale doma jsem to schytal. Za trest jsem byl celý prázdniny doma, ale nejhorší byl mámin pláč. ‚ Jak jsi mi to mohl udělat, copak nevíš, čím jsem si prošla?‘ znělo mi v hlavě. A to byl důvod, proč jsem potajmu začal sbírat prášky, který měla mamka na nervy, a pak, když jsem myslel, že už jich je dost, všechny jsem je spolykal.“
Zatímco dospělý člověk po smrti svého blízkého prochází poměrně předvídatelnými fázemi období, jež nazýváme truchlení, u dítěte je tomu jinak.
Jak vypadá období truchlení v dospělém světě?
Pozůstalý člověk prochází jednotlivými fázemi, které však na sebe nemusí nutně navazovat, mohou se mísit, přeskakovat a opakovaně navracet.
- První období: Popření („To přece nemůže být pravda.“)
V tomto období, těsně po sdělení faktu úmrtí, se člověk ocitá v jakémsi světě na pomezí reality a tragického snu. Realita je spojená s výkonem neodbytných záležitostí, jako je zajištění mrtvého a pohřbu. Lidé sami vyprávějí, že je to období jakéhosi „robota“, tedy automatického vykonávání povinností bez přítomnosti emocí.
Na tom, jak silné je popření, se podílí i povaha smrti. Záleží na tom, zda se jedná o dlouhodobé onemocnění, nebo o náhlou tragickou smrt. U dlouhodobého onemocnění si rozumově připustíme eventualitu smrti, byť do poslední chvíle můžeme věřit v zázrak uzdravení. Náhlá smrt je opravdu k neuvěření, je mimo zákonitosti vývoje lidského života.
- Druhé období: Fáze s chaotickými emocemi
Z praktických zkušeností víme, že u dospělého člověka je nejtěžší prožití prvního roku po úmrtí blízké osoby, to znamená prožít si všechny významné okamžiky toho roku – narozeniny, Vánoce, první výročí úmrtí, … V tomto období, kdy praktické věci jsou už vyřešeny a ochranná slupka popření se rozlamuje, nastává situace přijetí skutečnosti, že dotyčný skutečně zemřel, a faktu, že „už ho nikdy neuvidím, že se ho nikdy nedotknu, že už se ho nikdy na nic nezeptám “. V emočním světě přichází pláč jako výraz smutku. Stav, jemuž říkáme deprese, se plně projevuje – nechutenstvím, plačtivostí, nesoustředěností, poruchami spánku, ztrátou chuti dělat cokoliv, co nás dříve těšilo. Mohou se objevit různé psychosomatické potíže, jako bolesti hlavy, zad, poruchy trávení.
Pozůstalí však mohou být překvapeni, že prožívají kromě pochopitelné deprese i návaly zlosti vůči zemřelému – „Jak jsi mě tady mohl nechat?“, „Cos mi to udělal?“. Lidé se často, v důvěrném terapeutickém vztahu, téměř plaše dotazují, zda je v pořádku, že prožívají také velikou úlevu. Tímto pocitem jsou zmateni a považují ho za neadekvátní a morálně nedovolený stav. Úleva je stav, který se dostavuje zejména tehdy, když jí předchází dlouhodobá vyčerpávající péče o blízkého. Pacient je vystaven psychicky a fyzicky náročné léčbě, trpí bolestmi, zhoršená kvalita života ovlivňuje chod celé rodiny. Pečující nezřídka sám prožívá depresi, ale „nemůže si ji dovolit“, protože musí být k dispozici blízkému.
- Třetí období: Fáze hledání viníka
Obvykle se u lidí v tomto období projevují pocity viny: „Kdybych ho tam neposlala, tak by neboural.“; „Kdybych na ni víc tlačil s doktorem, tak by se určitě uzdravila.“ Sebeobviňování prohlubuje depresi a blokuje znovunastavení ozdravných vnitřních sil každého člověka.
V tomto období se také hledá viník, „kdo za smrt může?“ – zdravotníci, účastníci nehody a podobně. Někdy je viník zřejmý (pachatel), jindy domnělý (lékař a zdravotnická péče).
Samostatnou kategorii tvoří sebevrazi, kteří rodinu zanechají v tápavých a už nikdy zodpověditelných otázkách.
- Čtvrté období: Období nového vztahu k sobě a ke světu
Pokud truchlení probíhá adaptivním způsobem, daří se i vlivem plynutí času celou tragickou událost vnitřně zpracovat. Čas je ovšem velmi relativní a individuální a záleží také na mnoha podílejících se faktorech, jako je vztah se zemřelým, životní období, zkušenost se smrtí, nalezení nového partnera, osobnost jedince, širší rodina (zejména péče o děti) a vliv prarodičů.
Podívejte se také na videorozhovor s klinickou psycholožkou a rodinnou terapeutkou Mgr. Kateřinou Krtičkovou:
Jak vypadá období truchlení v dětském světě?
- První období: Popření, chaotické emoce, hledání
Dítě mnohem více využívá svého imaginárního, snově vykonstruovaného světa, ve kterém zemřelý rodič žije pro něj dál „v jiném“ světě. Dítě má zpravidla s tímto světem kontakt. Tento kontakt může být jak charakteru představ, tak i „skutečných“ zážitků. Malé děti máme tendenci utěšovat, „že dušička odešla do nebíčka“, a pak se divíme, že děti tento kontakt „s dušičkou v nebíčku“ udržují.
Období truchlení může trvat i několik let, a to skrytě, bez adekvátních vnějších projevů. Na vědomé, reálné rovině může dítě fakt úmrtí přijmout až podivně poklidně. Na nevědomé úrovni si dále pěstuje vztah se zemřelým. Ne vždy je třeba obávat se tohoto vztahu jako výrazu patologie, protože tvořivější děti mladšího věku kontakt se zemřelým přijmou jako způsob jakési komunikační hry.
Markétka (5,5 roku), tatínek jí zemřel před dvěma lety. Maminka s ní přišla, protože holčička má náhlé změny v chování a prožívání. Chce vědět, jestli to může mít nějakou souvislost se smrtí manžela. Holčička kreslí „rodinu začarovanou do zvířat“, maminka má poznávat začarované. Celému obrázku dominuje cosi „s hřívou“. Holčička se směje, jak maminku nachytala, protože nepoznala tatínka. On je totiž „vítr“ a „já jsem se nakreslila jako neviditelná, vítr je totiž všude, projde zdí a já se mu schovávám“. „Povídáš si někdy s větrem?“ – „Pořád,“ odpoví Markétka. „Je to totiž legrace a v tom větru slyším taťkův hlas.“ Maminka je nakreslená jako pardál – oblíbené zvíře holčičky, také dominuje hříva (společný rodičovský rys). Jako „neviditelná“ se sama nakreslila do bezpečného místa mezi „pardálem“ a „sedmikráskovou vílou“ (dědou). Babička –„mnohobarevný veselý kolíček“ – je umístěna mezi „pardálem“ (snachou) a „větrem“ (zemřelým synem, tatínkem Markétky).
Markétčina kresba umožnila velmi užitečně nahlédnout do prožitkového světa téměř šestileté holčičky, zmapovala její svět a především pomohla matce zorientovat se v nové situaci (ukázalo se, že holčička má změny chování jen v přítomnosti nového matčina přítele).
Děti nedávají jasné signály o tom, co právě prožívají, nevědí, co je opravdu problém a jestli by o tom vůbec měly mluvit. Některé příznaky tomuto stavu odpovídají, avšak nečekejme, že se budou vždycky podobat dospělým projevům. Dítě si může zhoršit prospěch ve škole, záškolačit, mohou se projevit různé psychosomatické potíže. Ani projevy agrese nemusí být výjimkou. Dítě nás také může překvapit zcela klidným přijetím faktu, kdy dělá dojem, „že mu to nedošlo“. A může se zdát, že netruchlí, protože nepláče. Starší děti se snaží potlačovat pláč z toho důvodu, že nechtějí přidělávat starost pozůstalé mamince nebo tatínkovi.
Někdy naopak může dítě propadat záchvatům plačtivosti a zoufalství, objevují se poruchy spánku. Menší děti se mohou přechodně pomočovat a mít logopedické obtíže. Nezřídka se projeví stav „regrese“, to znamená, že dítě se projevuje jakoby na vývojově nižším stupni, než kterého již dosáhlo. Pokud dítě nepláče nebo jiným způsobem neuvolní emoce, objevují se v čase – zpravidla po půl roce až roce se projeví psychosomatické potíže či těžší stavy deprese.
- Druhé období: Pocity viny u dítěte
Pocitům viny je třeba věnovat velkou pozornost, protože citlivá dětská duše dokáže být k sobě velmi krutá a děti na sebe nezřídka berou břemeno domnělé odpovědnosti. Jejich logika ještě nemá pevnou kauzální strukturu (příčina – následek), a tak se opírají o fantazii a magický svět. Nezřídka se v tomto světě sami ocitnou v roli „zlých čarodějů“, kteří zlo zavinili a přinesli do rodiny. Nesou si těžké pocity viny, mívají tendence k sebetrestání, až sebepoškozování.
Hanka (17 let) přišla pro obsedantní příznaky (ritualizované kontroly a nutkavé myšlení) a úzkostné stavy. Ve chvíli, kdy jsem zpracovávala anamnézu s pacientkou a ptala se na matku, Hanka mi sděluje: „Zabila jsem mámu.“ Pak se rozplakala a vyprávěla o tom, co v sobě držela 12 let. Vzpomínala, jak se jako pětiletá holčička na ulici mamince vytrhla a nechtěně ji bolestivě bouchla do hrudníku. Maminka do půl roku onemocněla karcinomem prsu, a ačkoli prodělala operaci, chemoterapii i radioterapii, zemřela. Hanka se považovala za příčinu jejího onemocnění a následně úmrtí. Její psychické potíže byly výrazem nevědomého sebetrestání za úmrtí matky.
Chování dospělých k dítěti
Z pohledu dítěte jsou některé projevy dospělých téměř absurdní a v dítěti mohou vyvolávat zmatek. Zpočátku se dítě ocitne v roli „tolerovaného chudáka“, zejména ve škole je věnována pozornost především pláči. Jako by existovala korelace pláč = pochopení. Nastavení okolí je úplně jiné. To, co zpočátku bývá tolerováno a dáváno z pochopitelných důvodů do souvislosti, se po nějakém čase rozplyne. Dítě je takříkajíc „kryto“ pochopením jen několik týdnů. Pak se citlivost okolí začne vytrácet, jenomže to někdy teprve přichází doba, kdy celá situace začíná „dítěti docházet“. Namísto pochopení školy a rodiny v období, kdy se začne očekávat běžný výkon, dítě nemůže ztrátu unést a začnou problémy.
Když dítě fakt úmrtí potlačuje, samo nerozumí tomu, jaká se s ním děje změna. Na děti není možné klást automatické požadavky typu „musíš pomáhat“, „nesmíš zlobit“, „musíš se učit“ v souvislosti s tím, že zemřel tatínek nebo maminka.
Martin (13 let), jeho otec byl několik měsíců pohřešován, bylo odůvodněné domnívat se, že spáchal sebevraždu, poté byl nalezen oběšený. Martin až po několika měsících začal projevovat agresi vůči své učitelce ve škole poté, co do podrobností při hodině rozebírala smrt kočky jako svůj nejhorší životní zážitek. Martina se téma velice osobně dotklo a na učitelku sprostě vyjel.
Neklaďme na děti přehnané nároky, očekávání, nevyžadujme nové vzorce chování a role. Pozůstalý rodič klade na dítě často nepřiměřené a neadekvátní nároky, jako by si smrt vybrala všechny starosti v rodině a zavázala tím ostatní, že teď budou vzorní. Očekává se, že děti „nebudou dělat starosti“, tedy že se budou skvěle učit, že budou doma pomáhat, nebudou odmlouvat a že si všichni budou všechno vzájemně usnadňovat. Tato „tichá dohoda“ platí zpravidla jen na chvíli, po dobu „akutního truchlení“, kdy neštěstí a smutek rodinu semkne.
Roman (16 let), jeho otec spáchal sebevraždu před dvěma lety, dochází s matkou a bratrem. „Zpočátku, když se to stalo, jsme si všichni pomáhali, kluci měli samé jedničky, sportovali. Roman sice nyní studuje gymnázium, ale kašle na to, neučí se, vykašlal se na sport. Začal kouřit, zkusil trávu, několikrát přišel opilý. Pak ho chytne amok, sprostě nadává, nedokáže se za nic omluvit. Nejhorší je, že je to celej táta.“
V takovém případě je třeba v terapii pracovat na problematické identifikaci dospívajícího s negativními jevy svého zemřelého otce. Roman prožívá zmatek ve svém dospívání, protože živý identifikační vzorec není k dispozici. Jediné, co zná a pamatuje si z poslední doby, byly patologické projevy (alkoholismus a změna osobnosti pod vlivem otce). Podstatné je, aby matka neposilovala ztotožnění negativních jevů s otcem („nejhorší je, že je to celej táta“). Pro Romana je důležité, aby se dozvěděl, v čem táta vynikal, v čem byl jedinečný, v čem se mu dařilo. To pomůže k odstranění „démonizace“ otce a přestane brzdit Romanův potenciál.
Do této kategorie tedy patří způsob uvažování a vztahování se – dítě jako odkaz nositele vlastností pozůstalého, což může být spojeno s vysoce hodnotným odkazem („seš chytrej po tatínkovi“, „ seš hezká, seš šikulka po mamince“, …), ale také s velice negativním („když se napiješ, řádíš jako táta“, „ seš vzteklá jako máma“, …).
Nenechme děti, aby převzaly roli chybějícího
Zejména chlapci jsou vystaveni tomu, že se začnou chovat partnersky a začnou vychovávat další sourozence. Jistě že matka s nejstarším potomkem může vytvořit výjimečnou vazbu plnou porozumění a podpory, na druhou stranu je třeba, aby matka měla náhled, zda vývojově nepřiléhající pozici neposiluje. Od dívek se někdy očekává, že převezmou domácnost a starost o mladší sourozence. Mělo by se však jednat o intenzivnější sourozeneckou pomoc, ne o převzetí zástupné role.
Podívejte se také na výsledky výzkumů:
Mělo by se dle vašeho názoru o otázce umírání a smrti hovořit s dětmi?
Od jakého věku by se s dětmi mělo hovořit o smrti?
Úmrtí prarodiče
Eva (59 let, rok a půl po smrti manžela), sděluje o vnoučatech: „Mrzí mě, že všichni kromě Haničky na dědu už zapomněli. To my s Haničkou chodíme na hřbitov, pálíme svíčky, prohlížíme fotky a vzpomínáme. Haničce se dokonce děda po smrti objevoval, ostatním dětem jako by to bylo jedno.“
Paní Eva nevědomky udržovala účelové truchlení vnučky, která si tím získala oceňovanou výsadní pozici mezi ostatními vnoučaty. Babička se od ostatních vnoučat vzdálila, po delší době už s ní nedokázala sdílet její smutek. Bylo třeba pracovat v psychoterapii na náhledu babičky a s rodinou Hanky.
Je důležité vybudovat náhled a porozumění tomu, že projevy a míra truchlení ještě nemusí 
určovat význam vztahu. Pokud se nejedná o nepředvídanou a předčasnou smrt, je třeba již dříve dětem se zmínit, že prarodiče mohou být nemocní nebo jsou již staří a jsou to oni, kdo pravděpodobně nejdříve odejdou.
Úmrtí sourozence
Pozice pozůstalého sourozence je těžká, často velmi konfliktní. Velice záleží na vztahu mezi dětmi. Pokud děti sdílely společný pokoj, je třeba dočasně reflektovat potřeby a případně strachy pozůstalého dítěte. Děti s větší citlivostí i fantazií mívají pocit, že jsou zemřelým navštěvovány. Může se opět projevit regresní chování – pomočování, logopedické poruchy, poruchy spánku, děsivé sny, psychosomatické potíže a úzkostné stavy.
Velice podstatným rozměrem vztahu rodiče–dítě je nová situace naplněná strachem a úzkostí.Rodiče se proto chovají hyperprotektivně, neúměrně děti kontrolují, hlídají, pronikají do soukromí dětí a přenášejí svou vlastní úzkost.
Čemu jsou pozůstalí sourozenci vystaveni?
- V případě úmrtí sourozence z důvodů nemoci a úrazu
Nastává úzkostlivá péče rodičů, žádosti o nadbytečná vyšetření, časté návštěvy a konzultace s lékaři, zvýšené sledování, dramatizace běžných symptomů, hypochondrizace dítěte, omezování socializace formou zabraňování v riskantnější kolektivní dětské hře, nadměrné usměrňování („dej na sebe pozor“, „ať se ti nic nestane“, …).
- V případě sebevraždy sourozence
Nastává zvýšená kontrola rodičů a zasahování do soukromí, potřeba znát vnitřní svět dítěte, lustrování kamarádů.
- V případě násilné smrti sourozence
Dochází až k omezení svobody dítěte, u rodičů se projevuje setrvalá úzkost i z chvilkové separace od dítěte, opět zvýšená kontrola a zasahování do soukromí, lustrování širšího sociálního prostředí.
Malé děti vedou rozhovory a dále si hrají se svými sourozenci, hrají hru „co by řekl“. U dospívajících se často objevuje tendence přivést domů partnera podobného zemřelému sourozenci.
V tomto případě je užitečná rodinná terapie, aby pomohla rodině adaptovat se na novou skutečnost. Rodiny dospívajících bývají totiž velice často konfrontovány s výhrůžkou, že si potomek „něco udělá“. Jak už to bývá u dětí v období puberty a adolescence, dokážou vystihnout to nejcitlivější a nejzranitelnější rodičovské místo. I to je nepřehlédnutelné téma v terapii.
Pomoci zvládnout téma smrti mohou také knihy. Dobrým pomocníkem u menších dětí může být publikace Když dinosaurům někdo umře: Malá knížka o velkých starostech pro malé a velké – jde o psychologicky fundovanou, velice úspěšnou knihu, dětem přitom snadno srozumitelnou. Dětem od sedmi let věku lze doporučit také příběh české autorky Ivy Procházkové Myši patří do nebe, větším čtenářům je pak určen například román Astrid Lingrenové Bratři Lví srdce.
Nejčastější dotazy k tématu smrt v rodině
Jak má vypadat odborná péče? Je vhodné nasadit medikaci?
V první fázi je rozhodně namístě konzultace s psychologem (poradenským, dětským). Dobrou práci může zprostředkovat i výchovný poradce na škole, pokud je seznámen s tématem nebo má již nějakou zkušenost v tomto směru. Většinou přichází i úzkostný rodič naplněný strachem a smutkem. Součástí krizové intervence je vysvětlení, jak truchlení vypadá, co je běžné, na co je třeba se připravit a s jakými projevy případně navštívit specialistu (dětského psychiatra či klinického psychologa).
V otázce nasazení psychofarmak je vždy důležité poradit se přímo s dětským psychiatrem a pediatrem, doporučení může zvážit i klinický psycholog. V žádném případě by se rodiče neměli uchylovat k tomu, že dítěti podají „nějaké ty tabletky na uklidnění nebo na spaní“. Většina těchto léků je totiž z řad anxiolytik (tedy léků, které sice tlumí úzkostné projevy, ulehčují navození spánku, ale také způsobují závislosti). Samotný pláč není dobré tlumit léky. Měli bychom si položit zásadní otázku, jestli máme starost o dítě a jeho stav nebo zda my sami nemůžeme unést jeho pláč a jsme bezradní.
Pokud spánkové a úzkostně depresívní potíže přetrvávají po třech až šesti měsících po úmrtí blízké osoby, je třeba vyhledat terapeutickou pomoc. Po této době je porada o lécích rozhodně namístě.
Petr (13 let), přiveden v první fázi dospělou sestrou těsně poté, co jejich matka drastickým způsobem spáchala sebevraždu. Péťa, deprivované dítě s hraničním intelektem, jako by si neuvědomoval, co se stalo. Dozvěděli jsme se, že před sestrou pláč potlačuje, aby si nedělala starosti, poplakal si v ústraní. Chlapec nemluví, nedokáže sdělit, co prožívá. Objevuje se znovu po půl roce, sestra sděluje, že nechodí do školy, má spoustu neomluvených hodin, propadá. Petr mluví o tom, že nemůže spát, že se mu stýská. Nemůže plakat, s nikým se mu nechce mluvit. Byl odeslán k dětské psychiatričce a byla nasazena antidepresívní léčba.
Léky by měly být nasazeny při kvalitativních a kvantitativních poruchách spánku, při projevech skutečné deprese (ať již se somatickým doprovodem, nebo bez něj) a úzkostných stavů.
Jakým projevům chování u dětí je třeba věnovat pozornost?
Několik mýtů o dětském truchlení:
- „Je ještě malé, ono mu to nedochází.“
- „Nepláče, tak není smutné, asi to nepochopilo.“
- „Nemluví o tom, tak ho to už netrápí.“
A naopak:
- „Pláče, je v depresi.“
- „Mluví se zemřelým, začíná bláznit.“
V žádném případě nepodceňujme úvahy dítěte o smrti. Dětské pokusy o sebevraždu nejsou bohužel ojedinělým jevem, navíc dítě v roli pozůstalého může řešit krizi způsobem „jít za tím, kdo na mě čeká a kdo mě má rád“. Z našeho dospělého pohledu nejsme schopni odhadnout intenzitu a spouštěcí podnět, který může vypadat neskutečně banálně.
Nepodporujme věty typu „ babička se na tebe dívá“, „ tohle všechno tatínek vidí“, „maminka tě z nebíčka pozoruje“ řečené při prohřešku dítěte.
Následující kazuistika mapuje maladaptivní, nezdařené truchlení a nepřijetí úmrtí rodiče.
Radana (29 let), s diagnózou paranoidní schizofrenie, vzpomíná na úmrtí maminky, když jí bylo 12 let. Matka bývala nemocná, ale její úmrtí bylo náhlé a doma. Radana se všeho účastnila, včetně odvozu maminčina těla pohřební službou. Radaně se často říkalo „maminka tě pozoruje, tak buď hodná a pomáhej tatínkovi“, „maminka tě vidí z nebe“. Říká, že zpočátku to bylo příjemné, Radaně to zajišťovalo jakýs takýs kontakt se zemřelou maminkou. S maminkou si povídala a měla pocit, že s ní tráví čas. Potíž začala tehdy, když ji přestal zajímat reálný svět, ve kterém žila. Více času chtěla trávit s maminkou a tajemným „oním světem“. S otcem nikdy nemluvila o tom, co cítí. Po několika letech ale „pozorující a všudypřítomná maminka“ vstupovala do života dospívající Radany dále a Radana měla pocit, že ji oči kontrolují a diktují, co má dělat, dokonce se snaží ji přistihnout při hříchu. Ty oči znají její nejtajnější myšlenky a nekalé úmysly. Oči pozorující maminky se tak přemístily do vnějšího světa. Přestaly mít podobu laskavé maminky, ale staly se všudypřítomným cosi, které jí začalo našeptávat nepříjemné věci o ní samé a také o světě kolem ní. V jejích dvaceti letech byla Radaně stanovena diagnóza paranoidní schizofrenie (těžké duševní onemocnění, typické přítomností sluchových halucinací a vztahovačného myšlení).
Tato kazuistika není zdaleka ojedinělá. Ve své praxi pracuji i se skupinou psychotiků a s podobným vývojovým mechanismem rozvoje patologie se setkávám opakovaně.
Čtěte také:
Krize u dětí a mládeže a možnosti krizové intervence
Rizika závislostního chování u dětí a dospívajících a jejich prevence
Rozvod a děti: Víte, co je syndrom zavrženého rodiče?
Co dítěti říct v případě násilné smrti blízké osoby?
Podstatné je: Nezatajujme okolnosti smrti, nevymýšlejme si (v souvislosti s choulostivým úmrtím, jako je sebevražda či vražda), dítě se leckdy dozví „tvrdá fakta“ z médií nebo od spolužáků. Krutost pravdy je třeba obalit pro dítě únosným způsobem a odpovídajícím věku. Když jsme bezradní, je lépe říct „nevím, co se přesně stalo“. Určitě je to lepší než si vymýšlet báchorky (mohou se nepříjemně obrátit proti nám).
Ivan (5 let), Ríša (3 roky). Matka Zuzana (25 let) vysvětlila svým dětem: „Tatínkovi se udělalo zle, když se v noci vracel z práce, čekal na vlak, ale omdlel, spadl na koleje, ale protože ho strojvedoucí ve tmě přehlédl, bohužel ho zajel.“ Takhle nějak přizpůsobila svou verzi pravdě matka v kauze, která byla medializována. Příběh měl zcela jiný kontext: Ivan a Ríša byli od raného věku zneužíváni otcem, homosexuálním pedofilem. Otec byl hospitalizován pro soudně znalecké posudky v trestním řízení na sexuologickém psychiatrickém oddělení. Matka s dětmi musela odejít do azylového domu. Otec vyhrožoval, že pokud se nevrátí domů, něco si udělá. Když mu sdělila, že požádala o rozvod a že má zákaz styku s dětmi, otec spáchal sebevraždu skokem pod vlak.“
Jak dlouho může truchlení trvat?
Období délky truchlení nelze predikovat, protože závisí na mnoha faktorech:
- na věku a pohlaví dítěte,
- na vztahu mezi pozůstalým dítětem a zemřelým,
- na rozumovém vývoji,
- na zralosti osobnosti,
- na citové vyspělosti a odolnosti vůči zátěži,
- na předchozí zkušenosti,
- na psychických obranných mechanismech,
- na prožívání úmrtí celou širší rodinou,
- na nábožensko-spirituálních postojích rodiny.
Úmrtí vrstevníka
Tato úmrtí se týkají spolužáků, kamarádů, některé rysy mají společné, některé zcela specifické. Zatímco smrt spolužáka bývá prožívána v kolektivním rámci, kamarádství mívá individuálnější charakter.
Smrt spolužáka se odehrává zarámovaná do školního prostředí. Drží se smutek ve třídě, děti chodí na poslední rozloučení nebo na pohřeb. Spolužákovi se zapaluje svíčka a vzpomínky mají kolektivnější charakter. Smrt ve škole zasáhne zpravidla velice silně rodiče, sdílejí smutek s pozůstalými rodiči a s úzkostí se identifikují s jejich tragédií. Ta se pak obvykle projevuje zvýšeným strachem a úzkostí o vlastní dítě.
Odchodem kamaráda se dítě stává také vlastně pozůstalým a platí pro ně pravidla pro truchlící. Prožívá pocit osamělosti, někdy i viny, pokud bylo dítě dokonce tragickému úmrtí přítomno. V takovém případě je nutné poradit se s odborníkem, i domnělá vina u dětí může způsobit rozsáhlou patologii v citovém životě dítěte.
Smrt zvířete
V českých rodinách je obvyklé chovat zvířata, pokud nejsou chovány nejčastější kočky a psi, bývají to morčata, králíci, ptáci nebo alespoň rybičky. Zvíře je důležitou součástí rodiny a dítě dostane obrovskou příležitost postarat se o jeho potřeby. Zvířata však žijí kratší dobu, než trvá období dětství, tak je pravděpodobné, že se dítě s úmrtím zvířete setká. Získá tím i smutnou zkušenost – je součástí marodění zvířátka, setkání se smrtí, přijetí smrti domácího mazlíka, rozloučení se se zvířátkem a zajištění místa odpočinku. Děti se často podílejí na přípravě hrobečku, starají se o něj, nosí květiny.
Janička (6 let), matka sděluje: „Když Janička odjela na školu v přírodě, umřela její oblíbená andulka Filípek. Měli jsme strach, co tomu řekne, že bude brečet a že bude smutná. Tak jsme honem koupili jiného, hodně podobného. Jenomže když se vrátila, hned ho běžela pozdravit. Úplně se polekala a začala brečet, kde je její Filípek a že tohle není on. Její reakce nás vylekala a řekli jsme jí, že byl nemocný, tak jsme ho vyměnili za zdravého. Janička nás šokovala, když nám řekla: „A to mě taky vyměníte za jinou holku, až budu nemocná?“
Úmrtím zvířete má dítě vlastně jedinečnou možnost naučit se sociální citlivosti a soucitu s druhými bytostmi, vyrovnat se s odchodem něčeho milovaného. Je to důležitá životní zkušenost, prožít si, že i takový smutek se časem zmírní a zůstanou vzpomínky na hezké společné zážitky. Pláč a smutek jsou přirozenou součástí našich životů, jen jsme se tyto pocity naučili vytěsňovat jako nepříjemné, a tedy nesmysluplné.
Závěrem k tématu dítě a smrt
Zkušenost s pacienty a klienty nás učí, že téma neodtruchlené smrti se může aktualizovat kdykoliv v období celého života a především konfrontací s životními mezníky. Ukazuje nám všem, jak je toto téma celoživotně důležité a jak dokáže životy lidí ovlivňovat.
Iveta (28 let) přichází do ordinace s těžkou formou poporodního blues. Je zoufalá, že se nedokáže postarat o své prvorozené, vytoužené dítě. Vůbec svému stavu nerozumí, jen pláče, má myšlenky na to, jak skončit se životem, bojí se, že dítěti ublíží. Není schopna kojení, považuje to za své další selhání. Dítě v náručí nevnímá jako vrcholný mateřský zážitek, kontakt jí není příjemný. V Ivetině příběhu je důležité, že přišla v jedenácti letech o matku, která zemřela v šestinedělí po porodu třetího dítěte. Iveta se starala o malého bratra, v podstatě se v jedenácti letech stala matkou. Po narození vlastního dítěte se aktualizovaly vytěsněné strachy a úzkosti. V terapii se konečně po mnoha letech uvolnila a mohla hovořit o tom, jak jí maminka celoživotně strašně chybí…
Kde hledat pomoc
Nejběžnějším způsobem, jak dnes člověk hledá odbornou pomoc, je internet. Ne všechny odkazy ale nabízejí skutečně odbornou pomoc. Je proto dobré obracet se na psychology nebo psychoterapeuty, kteří mají odborné vzdělání.
Na některých stránkách, jako je například www.krizova-pomoc.cz je možné najít i užitečné odkazy na krizová centra, linky důvěry ordinace klinických psychologů či odkazy na svépomocné skupiny. Důležitým pracovištěm je i Dětské krizové centrum v Praze či Dům tří přání v Brně. Pokud je rodna dlouhodobě zasažena závažnou ztrátou, je dobré vyhledat rodinného terapeuta.
Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!
Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku
Další související literaturu hledejte v naší Odborné knihovně.
Související odkazy
- Video: Úmrtí v rodině – diskuse v ČT
- Video: Jak se vyrovnat se smrtí – Česká televize, pořad Tykadlo
- Audio: Hovory o vztazích: Jak s dětmi mluvit o smrti? – Český rozhlas 6
- Článek: Umřel milovaný děda: Jak vysvětlit dítěti smrt?
- Článek: Smrt není tabu. Mluvte o ní i s dětmi
- Web: www.umirani.cz
- Web: www.cestadomu.cz
Literatura
- COLOROSO, BARBARA. Krizové situace v rodině: jak pomoci dětem překonat smrt blízkého člověka, nemoc, rozvod a traumata adopce. Praha: Ikar, 2008.
- KALSCHED, D. Vnitřní svět traumatu. Praha: Portál, 2011. 432 s.
- KASTOVÁ, V. Krize a tvořivý přístup k ní. Praha: Portál, 2010. 168 s.
- KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat depresi. Praha: Grada. 176 s.
- KÜBLER-ROSSOVÁ, E. Hovory s umírajícími. Hradec Králové: Signum unitatis, 1992. 135 s.
- PRAŠKO, J., HÁJEK T., PAŠKOVÁ B. et al. Stop traumatickým vzpomínkám. Praha: Portál, 2003. 184 s.
- PRAŠKO, J., PRAŠKOVÁ, H. Proti stresu krok za krokem. Praha: Grada. 188 s.
- RANCOURT, B. Zbavit se minulosti. Praha: Portál, 2008. 208 s.
![Umělecké ztvárnění sebevraždy [fotograf Elijah O'Donnell]](/sites/default/files/styles/article/public/2021-01/xN346,P20-,P20Sebevrazda.png,qitok=AJj7BT40.pagespeed.ic.cE_8gN94gu.jpg "Umělecké ztvárnění sebevraždy [fotograf Elijah O'Donnell]")
![Držící se ruce [fotografka Min An]](/sites/default/files/styles/article/public/2021-01/xN227,P20-,P20Rodic.png,qitok=LxO9Cxns.pagespeed.ic.EZXiAxCi5D.jpg "Držící se ruce [fotografka Min An]")
