Co je krize? Krize obecně a očima odborníků

Na začátek si dovolíme uvést trochu širší kontext. Většina z nás si zřejmě uvědomuje nároky dnešní doby/společnosti. Můžeme hovořit o společnosti rychlé, dynamické, uspěchané a možná i individualistické a nepřátelské. Sociologové a kulturní antropologové užívají různá označení pro popis dnešní společnosti. Thomas Eriksen, autor knihy Tyranie okamžiku, poukazuje zejména na rychlost a ve své knize též ukazuje, jaké to má následky.

Jedním z těchto následků je právě i křehká psychika dnešního člověka. To zřejmě souvisí se vzrůstajícími nároky dnešní společnosti, respektive vzrůstem stresových podnětů. My se budeme soustředit na psychiku těch, kteří mohou být ještě náchylnější, a to na děti a mládež. Zkusme se na chvíli zamyslet nad tím, jak děti tyto nároky zvládají, když mnohdy pozorujeme, jak na to dospělí lidé nestačí. Jak se vyrovnávají s těžkostmi a velkými nároky ti, kteří si ještě nedokázali vytvořit dostatečné obranné mechanismy na zvládání takových situací? Ti, kteří by si měli v ideálním případě užívat bezstarostného dětství a postupně se připravovat na růst do dospělosti?

V této i následujících kapitolách se chceme věnovat problematice krizí v životě dětí a mládeže, jejím příčinám a zejména pak možnostem krizové intervence. Již v úvodu bychom však rádi upozornili, že děti a mládež nevyužívají služeb krizové intervence vždy jen v krizi, ale obecně i při náročných životních situacích. Jaký je rozdíl mezi krizí a náročnými životními situacemi se dozvíte v části Krize očima odborníků.

Pokud se zde bavíme o krizi a krizové intervenci, je dobré uvědomit si, že ne vše zvládneme sami a že máme plné právo říci si o pomoc. To platí jak pro děti a mladistvé, tak i pro dospělé jedince, kteří s mládeží pracují a potřebují občas poradit v situaci, kdy si sami nevědí rady. Více se s touto platností setkáváme u fyzického zdraví, to samé však platí pro zdraví psychické. Připomeňme, že Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako stav, kdy se člověk cítí dobře právě po stránce tělesné, duševní i sociální (KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. Praha: 2009. s. 20).

Vidíme, že v moderním pojetí medicíny se díváme na zdravého člověka nejen skrze tělesnou stránku, ale zajímáme se o jeho celkovou psychosociální pohodu. Povšimněme si, že jednotlivé prvky (fyzické, psychické i sociální) se navzájem ovlivňují. Podívejme se na jednoduchý příklad: Dítě, které je nervózní kvůli náročné písemce (psychická stránka), onemocnělo chřipkou (tělesná stránka). Dnešní výzkumy nám ukazují, jak psychosociální stres u dětí i dospívajících ovlivňuje například imunitní systém. Na co všechno stres u dětí a mládeže působí, by však bylo na samostatný článek z oblasti psychologie zdraví.

↑ nahoru

Co je krize?

Pojďme do problematiky vstoupit pomocí jednoduché a snad výstižné metafory. Představte si, že plujete pomocí lodě na moři. Jste začátečník, mladý kapitán, který se v řízení lodi postupně zdokonaluje. Obloha je jasná, nikde žádný mráček a vy cítíte, že máte řízení plně pod kontrolou. Takto se plavíte několik dní. Najednou však přijde bouře. Ta začne s vaší lodí mávat takovým způsobem, že hrozí její potopení. Způsoby řízení, které jste si osvojili v předchozích dnech, dnes nefungují. Najednou musíte najít nové způsoby, abyste situaci zvládli/přežili. Což bude jistě značně namáhavé a je možné, že si tzv. sáhnete na dno vlastních sil. Dovedete si tuto situaci představit?

Můžeme uvést i trochu konkrétnější podobu, která se již bude týkat našich dětí. Nejprve se můžeme podívat na krizi očima dítěte, tj. zkusit udělat určitý empatický vhled do dětské duše v případě, kdy zažívá krizi či náročnou životní situaci. „Je mi 16 let. Takže mám už něco za sebou. Ve škole je to docela v pohodě, ale je tu něco, s čím si nevím rady. Hrozně se to ve mně pere. Pořád na to musím myslet. Dokonce jsem kvůli tomu i brečel, ale to nikomu nemůžu říct. Přece jsem kluk, takže by mě brali za sraba. Vůbec to nechápu, vždyť už je to víc než týden a pořád na to musím myslet. Jak to? Nevím, co s tím mám dělat. Přejde to vůbec někdy? Vždyť to přece není první holka, se kterou jsem se rozešel, tak co to se mnou sakra je?“

Výše jsme se snažili naznačit, co se asi může odehrávat v mladíkovi, který právě zažil rozchod s dívkou. Tento okamžik v jeho životě může krizi vyvolat. Možná si klade otázku: „Co to vlastně ta krize je?“ Než budeme krizi definovat, ukážeme ještě několik příkladů z praxe.

Příklad první
Osmnáctiletá dívka (budeme jí říkat třeba „A“) přichází v situaci, kdy ji vlastní matka vyhodila z bytu. „A“ má za sebou psychické i fyzické napadání jak ze strany matky, tak ze strany jejího nového přítele. Existuje tu i podezření na sexuální obtěžování. Důvod, proč „A“ přišla, je, že neví kudy kam. Jedním z řešení této situace, nad kterou přemýšlela, je i sebevražda.

Příklad druhý
Do místnosti vchází 17letý chlapec, říkat mu budeme „M“. Působí velmi nervózním dojmem a ještě před tím, než se posadí, začne ze sebe chrlit informace ohledně toho, co se v jeho životě nyní děje. Působí jako „natlakovaný“, s touhou říci vše, a to hned, aby to už bylo za ním. „M“ je docela úspěšný sportovec, avšak v poslední době byl často zraněný. Cítí se dezorientovaný, neví, co se děje. Jeho sen o tom, dostat se mezi nejlepší ve své věkové kategorii, se mu rozplývá před očima. Neví, zdali má ve sportu i nadále pokračovat, nebo se ubírat jiným směrem.

Příklad třetí
Čtrnáctiletý chlapec přichází společně se svoji babičkou. Budeme mu říkat „P“. Chlapec působí od počátku poměrně zaraženě, zřejmě i ustrašeně. Babička začíná popisovat, že se rodiče „P“ před nějakým časem rozvedli. Od té doby se „P“ stáhnul do sebe. Téměř nemluví a babička je pro něj jediný „spojenec“. Babička se však obává, že neví, jak „P“ pomoci. Proto nabízíme, že si následně s každým z nich promluvíme zvlášť.

Příklad čtvrtý
V telefonu je slyšet tiše hovořícího chlapec, který zní poněkud úzkostně a má problém vyjádřit, co by potřeboval. Poté, co je ujištěn, že má dost prostoru a až bude chtít, může mluvit, se do telefonu rozpovídá. Je mu 17 let a jmenuje se T. Řeší otázku své sexuální orientace. Neví totiž, zdali není homosexuální, když od svých 15 let neměl dívku. Je stále panic a tato otázka ho trápí natolik, že se odhodlal hledat pomoc u odborníků. Rodičům se s tímto problémem totiž nechce svěřovat, připadá si trapně, že se vůbec něčím takovým zaobírá.

↑ nahoru

KRIZE OČIMA ODBORNÍKŮ

Po pročtení příběhů již možná tušíte, jak bychom mohli krizi definovat. Poměrně široce o krizi hovoří Vágnerová: „Psychická krize se objevuje jako narušení psychické rovnováhy v důsledku náhlého vyhrocení situace, dlouhodobé kumulace či situačního nárůstu problémů. Jejím typickým znakem je selhání adaptačních mechanismů, dosud užívané způsoby přestaly být funkční, a člověk musí hledat jiné. Krize vyjadřuje existenci aktuálně nezvládnutelného problému. Lze ji chápat jako podnět k nutné změně“ (VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: 2008. s. 53.).

Pro možnost srovnání nabídneme ještě definici jiné autorky, která předkládá oproti Vágnerové spíše kratší vymezení. Baštecká uvádí, že krize „… se vymezuje jako reakce na situaci, kterou jedinec nemůže snadno řešit v rámci obvyklých strategií, jakými je zvyklý zvládat zátěž“ (BAŠTECKÁ, Bohumila. Základy klinické psychologie. Praha: 2003. s. 275.).

Vágnerová v první řadě hovoří o narušení psychické rovnováhy. Jak k němu může dojít?

Vraťme se na chviličku k našim příběhům. V prvním příběhu byla psychická rovnováha narušena fyzickým i psychickým napadáním v rodině, které vyvrcholilo tím, že dívka odešla z domu. V případě úspěšného sportovce z druhého příběhu došlo k narušení psychické rovnováhy kvůli častým zraněním a zvažováním otázky, zdali má ještě cenu ve sportu pokračovat. Třetí příklad popisoval chlapce, který se stáhl do sebe. Spouštěčem této situace byl s velkou pravděpodobností rozvod jeho rodičů.

Důvodů, kvůli kterým se děti či mladiství dostanou do krize, je mnoho. V následujících kapitolách si ukážeme ty nejčastější. Obecně však můžeme říci, že u krize je to obdobné jako u jakéhokoliv stresového podnětu (stresoru). Zdali dítěti ublíží či nikoliv, je čistě subjektivní záležitost. Každé dítě tedy bude reagovat na stresor jinak. To, co může být pro jedno dítě krize, může být pro druhé běžná zátěž, se kterou se dokáže vyrovnat. V rámci vývoje člověka se však objevují určité úkoly, které lze označit jako psychosociální krize. Na psychosociální krize se blíže zaměříme v kapitole, která bude věnována různým typům krizí.

Dalším důležitým bodem v obou definicích je odkaz na to, že krizi dítě nemůže snadno vyřešit pomocí svých běžných mechanismů zvládání zátěže, které si během života osvojilo. Psychologové zde hovoří o tzv. coping strategiích. Zkusíme tento výraz vysvětlit co nejjednodušeji. V podstatě jde o to, že od novorozeneckého období až po dospělého člověka se setkáváme s různými situacemi, které nás zatěžují. Například: dítě chce nakrmit, má hlad, matka nepřichází. Už malé dítě se tedy učí reagovat na možnost aktuálního neuspokojení a musí se s ní nějak vyrovnat. Postupem času přicházejí další a další situace, kdy se snažíme vyrovnat se se zatěžujícími situacemi. Velice často při tom využíváme ty mechanismy, které jsme se naučili jako malé děti; časem k nim přidáváme díky zkušenostem další, ale zpětně se vracíme i k těm původním.

Coping strategie můžeme tedy jednoduše popsat jako naše vlastní individuální techniky zvládání náročných životních situací či jednoduše techniky vyrovnávání. V případě krizí je však důraz kladen na to, že běžné mechanismy zvládání tu nefungují. Někteří odborníci v tomto kontextu hovoří o tzv. zmnožování copingů (individuálních mechanismů zvládání zátěže). Jak to vypadá?

Představme si tento příklad: Jsem mladý sportovec. V době, kdy jsem byl na základní škole, tak jsem se naučil, že když mě něco štvalo, šel jsem si zaběhat, ono to pak ze mě vyprchalo a řešit jsem to už nemusel. Nyní jsem na střední škole a rozešla se se mnou dívka. Těžko se z toho dostávám, a tak se rozhodnu, že si půjdu zaběhat. Byl jsem běhat jednou, a nic. Byl jsem běhat podruhé, potřetí, a stále nic. To je coping, který se zmnožuje – snažím se využívat mechanismus zvládání, který mi běžně fungoval, ale nic se neděje, očekávaná úleva nepřichází. V krajním případě by se dokonce mohlo stát, že poběžím tak dlouho, až to se mnou doslova praští, tedy dojde k vyčerpání organismu a já zkolabuji.

Jiný příklad zmnoženého copingu můžeme pozorovat u dětí a mladistvých, kteří poměrně brzy objeví alkohol. Pro některé z nich se stane bohužel jediným prostředkem, jak zvládat stres. Pokud se oni ocitnou v situaci, kdy běžné mechanismy nefungují – například dříve jsem si dal dva panáky a bylo mi dobře, nyní už to jsou dvě lahve, a stále nic. Jak je vidno, hrozí zde poměrně snadný přesah až do rozvoje závislosti. Z pohledu sociální patologie můžeme říci, že čím dříve se jedinec naučí takovémuto chování, tím hůře pro něj. Dospělý člověk, který bude mít vytvořenou stabilnější osobnost, se může z něčeho takového zřejmě dostat snadněji. Duše dítěte však může být vůči všem stresujícím podnětům velice křehká, a proto nelze působení stresu na děti a mladistvé rozhodně podceňovat.

Je třeba od sebe ještě odlišit krizi a náročné životní situace. Pokud je pro krize typické, že běžné coping strategie (strategie, pomocí kterých se vyrovnávám se stresujícími situacemi) nefungují, tak u náročných životních situací můžeme říci, že je jedinec schopen je zpracovat právě na základě vlastního repertoáru vyrovnávacích strategií. Současně však platí, že na linku důvěry nemusí volat vždy jen dítě v krizi, ale i při pocitu náročné životní situace.

Někdy to může vypadat i tak, že si chce dítě s někým jen tak popovídat. Ani takový rozhovor rozhodně není brán na lehkou váhu a nejednou se již stalo, že dítě se nakonec rozpovídalo o svém problému. Lidé na linkách důvěry či obecně krizový pracovníci jsou školeni na to, aby žádný rozhovor nepodceňovali a komunikovali s každým. Je dobré mít na paměti, že někteří jedinci (záměrně zde neužíváme slovo dítě, protože se to netýká pouze dětí) potřebují delší čas k tomu, než začnou hovořit o svých trápeních.

Při popisu krize se někdy zapomíná na příznaky, tedy na to, jak krize vypadá. Jsme zastánci bio-psycho-sociálního pohledu, který je aplikovatelný i zde. V biologické (tělesné) rovině jsou typické pocity zmenšené tělesné celistvosti, pocity ztráty dobrého zdraví, pocity napětí, bolesti, změny ve schopnosti cítit nejrůznější části těla. Někdy dochází k omezení fyziologických procesů, narušení dechu, narušení tělesného schématu, poruchy stability, uzemnění. Častá bývá rovněž svalová ztuhlost, špatná pohybová koordinace, únava, nespavost, bolesti hlavy, vegetativní potíže.

Na seminářích, které jsou věnovány seberozvoji, vždy zdůrazňujeme jeden fakt. Bez ohledu na to, zdali jde o náročné životní situace, krize či jiné stavy, je právě tělo vždy jedním z prvních indikátorů toho, že se něco děje. O to cennější je tato informace při práci s dětmi a mladistvými. U dětí totiž může nastat problém v momentě, kdy bychom se jich ptali na otázku „Jak se nyní cítíš? Jak ses tehdy cítil?“ a podobně.

Malé dítě nedokáže hovořit o svých pocitech jako mladiství či dospělí lidé. Pokud se však budeme dítěte ptát na tělesnou rovinu a popis toho, jak reagovalo jeho tělo, jestli ho něco bolelo atd., uspějeme zřejmě více. Když nedokáže samo popisovat o tom, co se s ním dělo, můžeme využít body, které jsme popsali výše (například spánek, plačtivost, bolesti hlavy, břicha, ale i usínání, buzení se v noci, noční můry a podobně).

Dále čtěte:

• Typy a příčiny krizí u dětí a mládeže
• Odborná krizová intervence
• Možnosti krizové intervence
• Kde hledat pomoc

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Literatura

• BAŠTECKÁ, Bohumila a kol. Klinická psychologie v praxi. 1. vyd. Praha: Portál, 2003. 416 s. ISBN 80-7178-735-3.
• DUŠEK, K. a VEČEŘOVÁ-PROCHÁZKOVÁ, A.. Diagnostika a terapie duševních poruch. 2., přeprac. vyd. Praha: Grada Publishing, 2015. 646 stran. Psyché. ISBN 978-80-247-4826-9.
• KOUTEK, Jiří; KOCOURKOVÁ, Jana. Sebevražedné chování. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. 128 s. ISBN 978-80-7367-349-9. 
• KRAUS, Blahoslav. Základy sociální pedagogiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. 215 s. ISBN 978-80-7367-383-3.
• KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. 3. vyd. Praha: Portál, 2009. 280 s. ISBN 978-80-7367-568-4.
• MIKŠÍK, Oldřich. Psychologické teorie osobnosti. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 273 s. ISBN 978-80-246-1304-8.
• VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 5. vyd. Praha: Portál, 2012. 872 s. ISBN 978-80-262-0225-7.
• VODÁČKOVÁ, Daniela a kol. Krizová intervence. 3. vyd. Praha: Portál, 2012. 543 s. ISBN 978-80-262-0212-7.

Další literaturu najdete v naší Odborné knihovně.