Rodina na druhý pokus: Jaké je být nevlastním rodičem?

Obsah článku:

• Jak na vztah s nevlastními dětmi?
• Co když dítě třetího rodiče nepřijímá?
• Život v komponované rodině? Náročný i obohacující 

Kolik lidí po zkrachovalých prvních vztazích vstupuje do dalšího partnerství a kolik dětí tak vyrůstá mezi dvěma domácnostmi, nelze nikde dohledat. Stejně tak nejsou známy přesné počty rozpadlých rodin, neboť kromě statisticky zmapovaných manželských svazků dnes spousta dvojic žije pod jednou střechou bez oddacího listu. A pochopitelně ani těmto párům se krach partnerství nevyhýbá.

Navzdory chybějícím statistikám je zjevné, že kromě tradičních rodin postavených na základních pilířích táta–máma–dítě vzniká dnes čím dál více „rodin na druhý pokus“. Dítě tak musí do své rodinné konstelace přijmout nové partnery svých biologických rodičů, rozrůstá se pak často i jeho sourozenecká základna o sourozence polorodé i nevlastní, o nové babičky a dědečky a další „koaliční“ příbuzné. Rodina v tradičním pojetí se mění v rodinnou koalici, kde se musí naučit vzájemně domluvit především několik dospělých, aby vše mohlo úspěšně fungovat.

Komponovaná, sešívaná, znovusložená, rekonstruovaná, patchworková…

Pro rodinu, jejíž základní uspořádání tvoří partneři a dítě či děti z předchozího vztahu jednoho či obou (případně ještě i další, v novém svazku narozené děti), existuje dnes poměrně široká škála názvů. I hledání výstižného pojmosloví je jedním z „důkazů“, že se jedná o problematiku velice aktuální.

Třetí rodič je…

… unikátní české označení pro nevlastního rodiče. Na rozdíl od negativně zabarvených pojmenování macecha či otčím v sobě nese pozitivní náboj. „Dlouho jsem přemýšlela a jednoho dne mě napadlo spojení ‚třetí rodič‘. Třetí znamená, že na prvním místě jsou pro dítě vlastní rodiče, a tak je to v pořádku. Nový partner jednoho z rodičů nechce být mezi nimi, nicméně tam má také svoji roli dospělého – roli trochu výchovnou, až rodičovskou, a proto třetí rodič,“ vysvětluje Mgr. Kamila Petrovská, zakladatelka stejnojmenné platformy pro nevlastní rodiče.

Nejčastější nová konstelace je dítě–otčím. Je tomu tak proto, že podle statistik nejméně 80 procent dětí je po rozvodu svěřeno do výhradní péče matky. „Děti od matky odcházejí jen na víkend a nová partnerka otce je pak víkendový třetí rodič, zatímco muž v roli třetího rodiče je partner, který se v životě nevlastních dětí vyskytuje po většinu času, neboť s dítětem žije ve společné domácnosti. Role muže a ženy je v tomto rozdílná,“ dodává Kamila Petrovská.

Rozhovor s Mgr. Kamilou Petrovskou, iniciátorkou, autorkou a kreativní ředitelkou platformy Třetí rodič

Jak na vztah s nevlastní dětmi?

Doporučené základní ingredience: pomalu, trpělivě, bez naléhání. Samozřejmě platí, že co jedna konkrétní komponovaná rodina, to originální příběh. Jinak bude situace vypadat, pokud nevlastní dítě žije v komponované rodině trvale, jinak pokud přichází do druhé rodiny jen na víkend jednou za čtrnáct dnů, jinak pokud je ve střídavé péči biologických rodičů. Velký vliv má bezesporu i to, zda rodiče dítěte mají mezi sebou již dořešená emoční zranění a nastavená pravidla rodičovského fungování po rozvodu či rozchodu.

„Člověk má pocit, že se to hned ze začátku musí nastavit, musí se dát jasná pravidla, vše se musí zaběhnout. Je ale dobré uvědomit si, že vše chce čas, že nejen děti, ale i všichni dospělí si musí na novou situaci zvyknout. Spíše je tedy dobré držet se v začátcích zpátky a naslouchat tomu, jak se věci dějí přirozeně, než násilně chtít prosazovat, že ‚od zítřka to bude takhle a vy musíte poslouchat‘. Ze strany dětí v takovém případě mohou přicházet velké reakce protestu,“ varuje Kamila Petrovská.

Univerzální rady neexistují, podpůrná však mohou být doporučení postavená na zkušenostech třetích rodičů. Co je tedy podle nich důležité?

• Nenuťte se do pocitu, že nevlastní dítě musíte milovat.

Milovat nevlastní děti není vaše povinnost. Pokud už máte svoje děti, je dobré nepřistupovat k dětem partnera s tím, že je musíte milovat jako ty svoje a musíte pro ně dělat všechno stejně. „Z toho pak vzniká frustrace, protože v praxi se ukazuje, že to není v silách třetích rodičů. Pokud jdu do vztahu s tím, že budu nevlastní děti milovat stejně jako vlastní, a ono to tak není, dostaví se pocit, že jsem špatná/špatný, jsem zlá macecha nebo zlý otčím – a co teď s tím. Psychologové proto doporučují vnitřně si nastavit, že nevlastní děti nemusím milovat, protože to je něco, co se nedá naučit, co buď vznikne, nebo ne,“ objasňuje Kamila Petrovská.

S příchodem společného dítěte (zejména pokud jde o vaše první dítě) se pak váš vztah k nevlastním dětem může proměnit. Ani tady ale nejde o nic neobvyklého, co by vás mělo trápit. Všechny mezilidské vztahy procházejí vývojem a mají svou dynamiku, všichni se dostáváme do nových životních situací a vstupujeme do nových rolí, a tak nelze ustrnout v jednom daném pocitu na celý život.

• Netlačte na pilu.

Vztah s nevlastním dítětem bývá složitější a náročnější než s dětmi vlastními, to ale neznamená, že nemůže dobře fungovat. Pokuste se navodit atmosféru porozumění na obou stranách, poznávejte se postupně, při různých činnostech, nechejte děti zvyknout si na novou situaci. Vstřícnost, respekt, úcta a tolerance jsou postoje, které byste si měli vůči nevlastním dětem osvojit. A především na ně nepřestávat pohlížet jako na děti.

• Nevnucujte se.

Jako není ve vaší moci ovlivnit kohokoli, abyste mu byli sympatičtí nebo se s vámi přátelil, nesnažte se o to ani u nevlastních dětí. Hledejte cesty, jak si s nimi porozumět, komunikační kanály, kterými byste se mohli propojit, společné činnosti… Ale pokud to nejde, nevnucujte se a nesnažte se dítě čímkoli uplácet.

Uvádí se, že čím mladší dítě, tím lépe si na nového člena rodiny zvyká. Menší, tří- či čtyřleté děti jsou spontánnější, mazlivější, mají automaticky potřebu se k novému člověku v rodině tulit a vytvořit si s ním vztah rychle. U starších dětí to začíná spíše distancem a vztah se buduje pomalu. Pokud se s vámi dítě nechce bavit vůbec, pak to řešte s partnerem, ne s dítětem samotným. Ze strany partnera byste měli dostat jasně deklarovanou podporu a měl by dát dítěti zřetelně najevo, jaké je vaše postavení po jeho boku (více viz níže Co když dítě třetího rodiče nepřijímá).

• Nesnažte se nahradit mámu či tátu.

Je nutné umožnit dítěti, aby splynulo s novou rodinou, ale zároveň ho nechat, aby si zachovalo vztahy s rodinou původní. Například zejména menší děti samy někdy chtějí oslovovat nového rodiče „mami“ nebo „tati“. Je dobré si v pojmosloví udělat jasno a domluvit se s dětmi na tom, jak vás budou oslovovat, i tím přispějete k posílení rozdělení rolí.

Kamila Petrovská k tomu dodává: „Pojmenování je často jedním z prvních dilemat, na které při soužití v nové rodině narazíte. Pokud mají děti oba biologické rodiče, neměly by rozhodně nevlastního rodiče oslovovat ‚mami‘, ‚tati‘. Jasnost rolí by to mohlo velmi narušit. Může to být křestní jméno, teta, strejda, přezdívka…, to je již na individuální volbě. V praxi se nejčastěji vyskytuje a osvědčuje oslovení křestním jménem. Co je však nejdůležitější v tomto kroku, aby si především sám třetí rodič v sobě ujasnil, jaký způsob oslovení je pro něj nejpříjemnější, a ten dítěti navrhl.“

• Nebojujte s dítětem o partnera.

Jedním z klíčů k úspěšné komponované rodině je dle odborníků schopnost nekonkurovat si a uznávat se. Platí to nejen pro vztahy mezi dospělými, ale samozřejmě i pro vztah třetí rodič – nevlastní dítě. Je dobré mít na paměti, že jakýkoli boj je nepřínosný. Boj s dítětem o přízeň a čas vašeho partnera pak je jen jednou z cest k tomu, jak to fungovat nebude. Do hry nezřídka vstupuje také žárlivost – ta se může objevovat na straně dítěte, dospělý by jí však vůči dítěti podléhat neměl.

• Nekritizujte druhého biologického rodiče.

Bývá to těžké. Obzvlášť tam, kde od druhého rodiče nevlastního dítěte cítíte nevraživost nebo kde jsou vztahy mezi dospělými konfliktní. Kritizovat biologického rodiče a jeho výchovu před dítětem je však zásadní chyba. Každý člověk má svoji představu o ideálních výchovných přístupech a jedinečné zkušenosti, které si nese ze své rodiny. Vaše představy tak mohou být diametrálně odlišné od těch, v jakých nevlastní dítě vyrůstalo dosud. Pokud máte s partnerem rozdílné názory na výchovu nebo nesouhlasíte s čímkoli, co se týká druhého (nepřítomného) biologického rodiče, proberte to vždy v soukromí.

• Domluvte se na pravidlech.

Pravidla nejsou nutná, ale mohou být velice prospěšná. „Pravidla jsou výborná v tom, že jsou nadosobní. Jde třeba o tři až pět jednoduchých pravidel, na kterých se všichni dospělí shodnou (například že děti si po sobě budou uklízet ze stolu) a která pak výrazně usnadňují komunikaci. V ideálním případě je to však velká práce tří až čtyř dospělých, kdy biologičtí rodiče dítěte vezmou do hry i třetího rodiče s tím, že má také právo do toho zasahovat či se k věcem vyjadřovat, protože se ho to také týká. A pokud se nám podaří přizvat k tvorbě pravidel i děti, vyslechnout si jejich názor, nechat je navrhnout některé pravidlo, potom bude dodržování pravidel z jejich strany mnohem přirozenější a snazší,“ říká Kamila Petrovská.

Pravidla pomáhají předcházet konfliktům, slouží dospělým i dětem jako pevné body v soužití komponovaných rodin, šetří čas a energii (co je dané, je jasné). Zásadní je, že pravidla, mají-li opravdu fungovat, vyžadují důslednost dospělých. A mohou se samozřejmě měnit s tím, jak děti rostou – vždy je dobré po nějakém čase pravidla zrevidovat, zjistit, zda ještě vyhovují (například doba, kdy odchází dítě spát, a podobně).

• Plánujte, rozebírejte, domlouvejte se, ale nezapomínejte na svůj partnerský vztah.

Jistě, děti (ať už vlastní, či nevlastní) jsou podstatnou součástí vašeho života. Plánujete společný čas, řešíte problémy související s dětmi a fungováním vaší domácnosti, hledáte cesty, jak s dětmi dobře vycházet. Je však třeba dávat si pozor na to, aby se nevlastní děti nestaly jediným vaším tématem, a nezapomínat na váš partnerský vztah. I tady mohou pomoct pravidla – domluvte se s partnerem na pravidelném konkrétním čase, kdy se o dětech bavit nebudete, nebo si naopak vymezte jasný čas pro řešení problémů týkajících se nevlastních dětí. „Upozadění partnerského vztahu v zájmu dětí a rodiny je jednou z chyb, která může vést k tomu, že se i nový partnerský vztah jednou rozpadne. Znám ženu, která žila deset let v roli nevlastního rodiče. Své potřeby přizpůsobovala dětem i partnerovi a celá ta léta si říkala: ‚Až jednou děti vyrostou, zařídíme si to konečně s partnerem po svém a náš vztah si opravdu naplno užijeme.‘ Nikdy k tomu nedošlo. Rozešli se akorát v době, kdy se děti staly dospělými a samostatnými,“ uvádí Kamila Petrovská.

Čtěte také:
Hádky rodičů mohou dětem ublížit i prospět
(Po)rozvodové boje: když rodiče zapomínají na děti
Rozvod a děti: Víte, co je syndrom zavrženého rodiče?

Co když dítě třetího rodiče nepřijímá?

I taková situace může nastat, a nezřídka nastává. Pro třetího rodiče je to zejména emočně velice náročné a nepříjemné, když jej dítě nepřijímá, obrací se k němu zády, ignoruje ho. Pokud jde o dlouhodobou situaci, může to pro něj být až natolik zraňující, že se rozhodne vztah s partnerem ukončit.

Pokud děti (jakkoli staré) nežijí ve vyloženě dysfunkčních rodinách, touží povětšinou vyrůstat ve své rodině, s oběma svými rodiči. Odmítání nového partnera po boku biologického rodiče je pro dítě často jediný možný způsob, jak vyjádřit, že tuto situaci nechce a chce, aby jeho rodiče byli zase spolu. Jinak to zkrátka neumí. Tento fakt je dobré mít na paměti právě v případech, kdy se navázání vztahu s nevlastním dítětem nedaří, nebo pokud dítě třetího rodiče dokonce úplně odmítá.

Je velice důležité uvědomit si, že odmítavé chování dítěte není namířeno osobně proti nevlastnímu rodiči, a pokusit se získat nadhled nad touto situací. Pomoci může jasný postoj partnera (biologického rodiče), který dítě utvrdí v tom, že třetí rodič je ten, koho si pro život vybral, kdo k němu teď pevně patří a s kým chce být. V ideálním případě by dalším dospělým, kdo s dítětem promluví o tom, že nově vzniklá situace je v pořádku, jinak to nebude a že je s tím srovnaný, mohl být i druhý biologický rodič. Pokud všichni zúčastnění dospělí řeknou dítěti své stanovisko a tím jasně dají najevo hranice ve smyslu „ať budeš dělat cokoli, na situaci nic nezměníš“, jednoznačně tím mohou dítěti napomoci v přijetí nevlastního rodiče.

Život v komponované rodině? Náročný i obohacující

Rodina je komplikovaný systém, v případě komponovaných rodin pak je komplikovanost ještě o něco náročnější. Zároveň však tyto rodiny mohou fungovat i jako trenažér různorodých vztahů s druhými lidmi (třetí rodič – nevlastní dítě, vlastní dítě – nevlastní dítě, třetí rodič – bývalý partner a podobně). Uvádí se, že komponovaná rodina fungující na bázi tolerance, respektu a jasných pravidel může být pro děti lepší než věčné konflikty biologických rodičů. Pokud dítě vyrůstá v dobře fungující rodinné koalici složené z různých rodinných prostředí a kultur, pak tím do života může dostat schopnost zdravě se přizpůsobovat, vyjednávat s druhými a skloubit různé zájmy. Zároveň mu to může přinést i schopnost lépe zvládat zásadní změny a ztráty, které k životu neodmyslitelně patří.

Zdroje informací

• ANTIER, Edvige: Dítě toho druhého. Praha: Portál, 2005.
• Respekt.cz: Sešívaná rodina
• Platforma Třetí rodič

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.