Projevy agresivity u předškoláků: možné příčiny a možnosti řešení

Jaké mohou být příčiny agresivity u dětí v předškolním období? Pokud se dítě chová agresivně, jak mu mohou dospělí pomoci? A jak zabránit tomu, aby dítě ve školkovém věku neubližovalo svým vrstevníkům, případně i sobě?

Příčiny agresivity

• Temperament dítěte

Dítě se rodí s určitým temperamentem. Je to rys, který je mu dán už do vínku a dítě jej dědí po rodičích, prarodičích a jiných příbuzných. Podle Eysencka se temperament člověka dělí do čtyř základních kategorií: člověk je typu flegmatického, sanguinického, cholerického a melancholického.

Podle typu temperamentu je pak pro dítě charakteristická větší nebo menší míra agresivních reakcí. Na základě své povahy je více nebo méně nastaveno k agresivním reakcím.  

Co s tím?

Temperamentový rámec není u dítěte v předškolním věku ještě dotvořen, často se mění. Základní rysy u předškoláka však rodiče pozorovat mohou. Je proto velice důležité dítěti pomoct, aby si bylo více vědomo, jaké je, co má dělat samo se sebou, aby se v sobě umělo lépe orientovat. Má si být také více vědomo toho, co jeho chování druhému způsobuje, co u něj může vyvolávat. Má mít tedy zpětnou vazbu na své chování a má mu být ukázán postup, jak může situaci urovnat, vyřešit, napravit.

Flegmatik má být více veden do akčnosti, do aktivity. Má se nějakým způsobem rozhýbat, a pokud na něj bude druhé dítě útočit, má mu být dobře vysvětleno, jak se má ohradit, co má říct, jak se zachovat.

Sanquinik se má učit ohradit se, říct druhému, co mu vadí a co si přeje jinak, věci dotahovat kvůli sobě i kvůli druhému dítěti.

Dítě typu cholerického má umět pracovat se svými emocemi. Pokud je toto dítě hodně nazlobené, je třeba, aby svůj vztek ventilovalo, ne však formou útoku na druhého – na rodiče, prarodiče, kamaráda, jiné dítě.

Dítě melancholické má být učeno mluvit o svých emocích pravidelně, po částech. Tedy je vhodné je učit, aby si v sobě emoce nehromadilo, aleaby o nich řeklo dospělým, aby je ventilovalo.

↑ nahoru

• Únava

Další příčinou agresivity u fyzicky i psychicky zdravého dítěte může být větší únava. Pokud má dítě v daném dnu za sebou mnoho činností, může se odpoledne nebo večer stát, že reaguje agresivněji. Únava mu nedovoluje více o věcech přemýšlet, zamýšlet se nad nimi.

Co s tím?

Pokud je dítě hodně unavené, odborníci doporučují po něm v danou chvíli „nic nechtít“, spíše mu dovolit, aby si odpočinulo, lehlo, podívalo se na určitou pohádku, šlo už rychle spát.  Rodiče by tedy měli být k unavenému dítěti ohleduplnější a uspokojit jeho potřebu odpočinku. 

• Fyzická nepohoda

U některých dětí bývá příčinou agresivity fyzická nepohoda. Pokud má dítě hlad či žízeň, tlačí ho boty a podobně, může se snáze rozjet jeho agresivní reakce.

Co s tím?

Řešení je jednoduché: je-li to možné, je třeba danou fyzickou nepohodu dítěte co nejdříve ukončjit. Čili koupit nebo dát dítěti co nejdříve pití, jídlo, jiné boty… Zkrátka to, co potřebuje. Důležité je dítě učit, aby o své nepohodě umělo mluvit – bude tak pro rodiče „čitelnější“. 

• Změna

Dítě může agresivněji reagovat také v případě, že čelí změně, která se jej dotýká. Touto změnou může být nástup do mateřské školy, změna bydliště či autority. Rodiče mají často zkušenost, že například při nástupu do mateřské školy se dítě hlavně na začátku snaží být ve vztahu k paní učitelce hodné, respektuje její pravidla a pokyny. Poté, co pro ně přijde do školky rodič (ocitá se tedy opět „mezi svými“, může si více dovolit, více projevit svoje emoce), často se hned v šatně uvolní, dává rodiči plně najevo své emoce, které muselo držet na uzdě po dobu, co bylo ve školce. A může se stát, že napětí uvolňuje formou agresivity – nebude se oblékat, zkouší rodiče kopat, plivnout na něj, a rodič vnímá, že dítě neposlouchá.

Co s tím?

Je-li to možné, podnikněte nějakou překlenovací aktivitu mezi školkou a domovem. Pro některé dítě je vhodné jít ze školky domů spíše pěšky a zastavit se na hřišti nebo alespoň poskakovat, aby ze sebe vydalo emoce a nepřicházelo s nimi domů. Je vhodné to také slovně nahlas pojmenovat – teď jsi byl ve školce, možná jsi plný radosti nebo jsi naopak naštvaný, tak to vyskáčeme nebo půjdeme indiánským pochodem a budeme pět kroků běžet a pět kroků půjdeme...

Jiné dítě naopak potřebuje chvíli klidu, kdy po příchodu ze školky nic nemusí dělat, nikam nemusí chodit. Potřebuje zkrátka odpočinek – samo si hrát doma, chvilku se třeba jen dívat na pohádku a podobně. Je proto vhodné vnímat, jaké dítě máme doma a co potřebuje.

Čtěte také:
Nedostatek času na dítě
Kolik času svých rodičů potřebují současné děti?
Vývoj dítěte a jeho potřeby: předškolní období

↑ nahoru

• Jiná rodinná situace

Také v rodině může nastat změna, která může u dítěte vyvolat agresivní reakci – někdo v rodině onemocní, vztah rodičů se začne měnit, je náročnější a komplikovanější, rodiče se častěji hádají a podobně.

To všechno může u dítěte způsobit agresivnější reakci a dítě pak více zlobí. Dává tím najevo: Rodiče, já vám nerozumím, cítím napětí, něco se asi doma děje, co to je? Všimněte si mě, mluvte se mnou…

Co s tím?

Pro dítě i dospělého je důležité tuto situaci pojmenovat – říct, co se děje, a to konkrétně a stručně. Je vhodné, aby při této komunikaci byli oba rodiče, aby oba věděli, co dítěti řekli, aby se na to mohli v budoucnu odvolat, popřípadě na to navázat. Nahlas vyřečené pojmenování situace má někdy takovou sílu, že polovina starostí a nepřiměřených reakcí z dítěte rázem vyprchá. Je také vhodné dítěti nabídnout, že danou věc či situaci „ponesou“ rodič a dítě společně, zkusí to vyřešit, budou na to myslet. Kdyby některého z nich něco napadlo, že si to řeknou. Když například rodič jde k lékaři, má pak dítěti vhodnou formou říct, jak návštěva dopadla, co mu lékař sdělil.sourozene

Předškolní období je vhodným věkem i k tomu, aby se dítě daleko více konfrontovalo s realitou světa a života. Má tedy vědět i o těžkostech života – mají mu být ukázány, mají být pojmenovány, a pokud je to možné, mají mu rodiče stručně ozřejmit, co daná věc znamená a jak se bude řešit.  Je to vhodnější než před dítětem tyto skutečnosti zamlčovat. 

• Narození sourozence

Agresivitu ve vztahu k okolí může u dítěte vyvolat také narození sourozence. Opět je možné, že dítě těžce prožívá stav, kdy je „sesazeno ze svého trůnu“ (zejména pokud bylo dosud jedináčkem). Přirozeně žárlí, protože pozornost je zaměřena více na jeho mladšího sourozence než na ně.

Co s tím?

Je vhodné dítě co nejvíc zapojit do dění kolem sourozence a mluvit o výhodách, které má postavení staršího. Jako starší může například ukázat svého mladšího sourozence návštěvě, může jí o něm popovídat, jaký je, co všechno už dělá, a tak zaměřit pozornost i na sebe sama. Je také vhodné, aby máma a starší dítě měli určitý čas jen pro sebe a aby pak udělali určitý „most“ mezi nimi dvěma a ostatními. Aby jim pak vyprávěli o tom, co dělali, aby starší dítě mohlo sdílet s ostatními právě to, co prožilo jen samo s mámou (obrázek či prospekt z výletu, lístek z metra, z vlaku…). A pokud to doma táta a další dítě nebo děti zvládnou udělají pro mámu a dítě, kteří byli společně venku to nejlepší. Tak se zážitky jedněch i druhých propojí a mohou je společně sdílet.

↑ nahoru

• Nejednotnost ve výchově

V některých případech se může stát, že dítě je pod tlakem nejednotnosti ve výchovných přístupech. Například věci, které se učí ve školce, nazírají rodiče odlišně a u prarodičů je to zase ještě jinak. Jak se v tom má dítě vyznat? Například ve školce má nebo i musí dávat pozor na to, aby při jídle nemluvilo. Když sedí  u jídelního stolu s matkou, má rovněž dodržovat určitá pravidla – například nemá odcházet od stolu, mluvit může jen „přiměřeně“ a podobně. Pokud je u jídla i otec, může si dítě dovolit víc, a babička a děda zase vyžadují něco jiného. Dítě pak může reagovat agresivně, provokuje svého sourozence, některé děti plivou jídlo na druhé.

Dítě v předškolním věku by se mělo více vyznat v tom, jakého člověka má před sebou a jak se má v danou chvíli chovat. Mělo by mu být už jasnější, že před paní učitelkou ve školce je to tak a tak, doma je to trochu jinak a u prarodičů zase takto. Mnoho dětí však má tendenci stále pokoušet toleranci a důslednost člověka, kterého má právě před sebou. Proto není divu, že zkouší i jednotlivé rodinné příslušníky.

Co s tím?

Rada je velmi jednoduchá, ale někdy jen těžko proveditelná. Důležitá je jednota v přístupu těch dospělých, kteří si to mohou vzájemně říct a vzájemně se podpořit. Stejně důležité je tuto jednotu zdůvodnit, tedy jasně říct, proč ji takto chtějí. Takový postup je výhodný pro rodiče i pro dítě samotné, které tak bude žít ve větší jistotě, že odezvou na určité jeho chování bude vždy jednotný přístup, jednotná odpověď. 

• Vliv prostředí

Také vliv prostředí na dítě velice působí. Například v restauraci má dítě někdy pocit, že si může dovolit víc než ve školce, že tu rodiče budou benevolentnější, protože si v prostředí, kde jsou i jiní lidé, „nedovolí“ na dítě použít striktnější slovo a ráznou intonaci. Dítě toho mnohdy využívá a zneužívá rodičovskou nejistotu nebo nedůslednost.

Co s tím?

Nebát se využít pravidla 1 : 1 – tedy odvést dítě z prostředí, v němž se rodič necítí komfortně, a zareagovat až ve chvíli, kdy bude s dítětem mimo prostředí, kde se na něj dívá spousta lidí a sleduje jeho reakci. Tedy například jít mimo restauraci či mimo obchod a zachovat tak pravidlo reakce 1 dospělý : 1 dítě.

↑ nahoru

• Vliv druhého dítěte

Někdy se stává, že na pískovišti či na návštěvě strhne jedno dítě druhé k hloupému chování, k agresivním posunkům či slovům vůči jiným dětem nebo k jiné agresivní reakci. Dítě snáze uhodí to druhé, začne na něj pokřikovat nevhodná slova… Je to proto, že vnímá oporu v druhém dítěti, které se chová stejně.

Co s tím?

Okamžitě zasáhnout – odvést dítě do ústraní a dát mu jasné nastavení, co je dobré a co je v jeho chování dobré a co špatné. Odchod do ústraní má být zase dle pravidla „jeden dospělý na jedno dítě“. Samozřejmě že pokud je přítomna i máma druhého dítěte, měla by reagovat stejně ve vztahu ke svému dítěti. Dítě by mělo být vedeno i k omluvě nebo ke gestu usmíření a nápravy směrem k dítěti, kterému ubližovalo. 

• Počítačové hry

I počítačové hry nebo sledování nevhodných a věku dítěte nepřiměřených pořadů v televizi či na internetu mohou způsobit, že dítě je agresivnější a negativisticky zaměřené. Často se v takových případech chová negativně jak k blízkým dospělým, tak i k dětem. Nemá totiž odžito to, co vidělo, nebo chce zkusit kupříkladu stejný hmat z nějaké počítačové hry na druhém. Je plné emocí, s nimiž nepracuje.

Co s tím?

Přirozená rada: co nejméně času stráveného u počítače, s tabletem, u televize. Pokud je to možné, je vhodné, aby si rodič zahrál hry spolu s dítětem, aby viděl a vnímal, co a jak může dítě ovlivnit. Namístě je stanovit vhodný čas, kdy se má dítě dívat na televizi nebo sedět u počítače – nejnevhodnější je doba před spaním. Po ukončení počítačové hry či jiné pasivní zábavy má mít dítě v ideálním případě prostor, aby se vyběhalo nebo jinak vyřádilo venku, aby ze sebe vydalo emoce, které v něm mohla hra způsobit. Je také vhodné stanovit dobu, kterou může dítě u počítače nebo televize strávit.

↑ nahoru

Co dělat s agresivitou u dětí?

Po celou dobu v článku mluvíme o fyzicky i psychicky zdravém dítěti, u kterého se i díky jiným a novým situacím prvky agresivity projevují i v předškolním období. Základním úkolem především pro rodiče, vychovatele i pro dítě samotné je, aby si dítě i ostatní byli vědomi, že agresivní chování není v normě, že je zapotřebí na toto chování dítěte vždy určitým způsobem zareagovat, nenechat jej jen tak a pracovat s ním. Bude to možná u některých dětí běh na dlouhou nebo delší trať. Je však zapotřebí pustit se do práce.

• Komunikace

První věcí, která je velice důležitá, je s dítětem mluvit o tom, že to, co dělá, není v pořádku – ubližuje to vztahu, ubližuje to druhému člověku, ubližuje to i pohledu druhého na dítě samotné. Důležité je chtít od dítěte, aby věc napravilo, omluvilo se druhému a aby takto znovu vztah mezi ním a druhým člověkem, kterému dítě ublížilo, byl napraven. 

• Chvíle SOS

Pokud je dítě agresivnější a rodič s ním má zkušenost, že není vhodné nebo dobré jej nechat jen tak na pískovišti a jít si sednout na lavičku a číst si, je zapotřebí stále být v jeho těsné blízkosti, pozorovat ho a komentovat to, co dělá a je správné. Tím dospělý posiluje jeho vnímání správného chování. Vhodné je komentovat to, co dělá a není správné. Tak je posilováno jeho vnímání špatného chování. A znovu – říct mu, jak může věc napravit, co s ní udělat.

Zaútočí-li dítě, je vždy zapotřebí jej od druhého dítěte nebo člověka okamžitě separovat – aby nepokračovalo v ubližování. Spíše než začít řešit, co dítě udělalo špatně a jak se má omluvit, je vhodnější, aby jej rodič sebral někam dál do ústraní (je tím zajištěna větší intimita při řešení situace) a promluvili si tváří v tvář ve dvou. Velice vhodné je napřed komentovat pocity dítěte („myslím, že máš v sobě vztek, zlobíš se, jsi naštvaný, …“) a pak mu pomoci pocity ze sebe vypustit („pojď, zkusíme ho vydupat, zkusíme zatřást rukama, jestli ten vztek půjde z těla ven“).

Shrnutí: Pokud je to časově možné, je důležité nejprve nechat dítě, aby si „ulevilo“ po emoční stránce (aby se více zklidnilo jeho nitro, jeho emoce, aby rozumová stránka mohla více začít pracovat). Pak teprve je na pořadu dne řešit danou věc s druhým dítětem – dojít zpět na pískoviště a omluvit se napadanému dítěti, podat vstřícnou ruku. Jestliže tento akt usmíření dítě odmítá, je důležité, aby vidělo a vnímalo, že to za něj udělal dospělý, který na hřišti je s ním. Pak je vhodné se k dané situaci vrátit a například odpoledne nebo k večeru znovu dítěti připomenout, že se nezachovalo dobře a rodič chce, aby si dítě zapamatovalo, že jeho reakce nebyla správná a příště by to mělo být tak a tak.

Důležité je věci dotahovat. Pokud dítě chce (nebo to napadne rodiče a dítě souhlasí), může donést dítěti, kterému ublížilo, obrázek, bonbon, … – jako skutek nápravy a usmíření.    

↑ nahoru

Prevence

U agresivních dětí (ve většině případů jde o děti s neurotickou povahou – melancholiky a choleriky) odborníci doporučují co nejvíce fyzické aktivity, která bude proložena slovem, proč tuto fyzickou aktivitu dítě dělá. Dobré je také mít s dítětem vytvořený rituál – tak jako večeříme, tak i před večeří cvičíme a u toho si povídáme („dnes jsem měl velkou radost, protože …“ a udělat deset dřepů; „dnes jsem se nazlobil na toho a toho …“ a udělat deset výskoků). Tak se nebudou hromadit emoce u dítěte, protože se naučí vydávat je ze sebe a bude s nimi umět více pracovat.

Někdy dítěti při ventilování emocí pomáhá třeba také tanec spojený se slovem nebo bubnování či boxování, házení papírových koulí do speciálního koše a podobně.

• Mluvit ve smyslu „já“

Je velice dobré, aby rodič sám (a učil to takto i dítě) mluvil ve smyslu JÁ, ne ve smyslu TY. Tedy aby řekl „já jsem tak nazlobený, já jsem tak unavený, já už nemůžu, …“. Aby neříkal „no, ty jsi teda zlobivý, už tě mám plné zuby, už jsi to dnes udělal počtvrté, …“. Takto před dítětem vyjádří, co prožívá, co se mu nelíbí, co mu vadí, zároveň však zachovává určitou důstojnost mezi rodičem a dítětem a vyhýbá se tak prvnímu atakování dítěte výčitkami a hněvem. Zkušenost je taková, že dítě se tak více zamyslí nad svou reakcí a chce ji spíše napravit, než když se hned v první rovině na něj zlobíme. 

• Omluva – a začínáme „znovu“

Omluva by měla patřit jak do světa a slovníku dítěte, tak i do světa a slovníku rodiče. Rodiče jsou důležitým prvkem v životě dítěte – dítě je bedlivě sleduje, slyší, vidí a má tendenci je napodobovat. Pokud tedy rodič zaútočí slovně více, než je zdrávo, pokud bouchne dítě a vnímá, že si to dítě nezaslouží (spíše takto vyjadřuje rodič svůj vztek), je vždy důležité dítěti se omluvit. K tomu jako rodiče máme ostatně vést i své dítě. Omluva je forma skutku – promiň, chci začít s novým, čistým štítem znovu. Ani rodič, ani dítě by se pak už k dané události neměli vracet ve formě výčitky.

Pozor však na rychlé omluvy bez rozmyslu – pokud dítě ledabyle prohodí „promiň“ a pak si jde rychle hrát, je vhodné, aby jej rodič na chvíli zabrzdil (například aby si dítě sedlo na chvíli na židli a přemýšlelo, co udělalo špatně). Je podstatné, aby omluva ze strany dítěte byla více vědomá.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu k tomuto širokému tématu najdete v naší Odborné knihovně.