Mohou syndromem vyhoření trpět i rodiče?

Datum publikace: 27. 06. 2013, Aktualizováno: 19. 12. 2023

Stručná odpověď je jednoznačná: Ano, mohou. Syndrom vyhoření je v moderní západní společnosti potenciálně všudypřítomným jevem a nevyhýbá se ani našim domovům. Ukazuje se, že v rodinné sféře vyhořením nejčastěji trpí ženy-matky. Což neznamená, že by se mužů-otců netýkalo.

Obsah článku:

V práci i soukromí
Důvody pro vyhoření
Dva příběhy ze života
Kdo je v rodičovské roli vystaven riziku vyhoření?
Podle jakých příznaků poznáte, že jste adepty vyhoření?
Proč častěji vyhoří matky?
Jak si v rodičovství udržet zdravé nasazení a pocit smysluplnosti?
Syndrom vyhoření jako příležitost pro změnu?
Rozhovor s psycholožkou Simonou Hoskovcovou

V práci i v soukromí

Syndrom vyhoření či vyhaslosti (burnout syndrom) patří k jevům, o nichž jsme ještě před několika desítkami let nevěděli. Jde o stav celkového, především však psychického vyčerpání, který se projevuje v oblasti myšlení, motivace, emocí a následně celého prožívání a výkonnosti.

Co se hlavních příznaků týká, patří sem celková slabost, až pocit nemoci, ztráta zájmu a beznadějný negativní postoj k činnostem i k lidem. Zároveň jde často i o pocit bezmoci vůči životu jako celku.

Psychické vyhoření si na obecné rovině nejčastěji spojujeme s oblastí zaměstnání založených na kontaktu a komunikaci s druhými lidmi, především s některou z takzvaných pomáhajících profesí, například se zdravotníky, poskytovateli terapeutických služeb, pedagogy, sociálními pracovníky. Patří sem ale i povolání spojená s mimořádným nasazením a odpovědností, například policisté, vojáci, piloti. A jde též o profese, do nichž člověk vkládá hodně ze svého nejvnitřnějšího potenciálu, jako třeba umělci, novináři, politici. Vyhoření nás nicméně víc než kde jinde ohrožuje také v našem soukromí, kde zpravidla vůbec nejvíc pomáháme, komunikujeme, investujeme citově a doslova se rozdáváme, a kde se nás tudíž nejhlouběji a nejzásadněji dotýkají případná osobní zklamání, selhání, neporozumění, konflikty a kolapsy.

Hrozí vám syndrom vyhoření?
Zjistíte to v našem on-line testu.

Důvody pro vyhoření

Skrývají se jak v psychickém ustrojení (v osobnosti) postižené osoby, tak v životních podmínkách, přinášejí-li dlouhodobě příliš mnoho stresu a příliš málo uspokojení a radosti. Vždy jde také o střet mezi původním očekáváním a realitou, přičemž k nejohroženějším patří ti, kdož původně oplývali největším nadšením a nasazením a kteří s danou činností spojovali i svůj smysl života. To znamená, že existují lidé, kteří mají k syndromu vyhoření větší sklon než jiní.

Ochranným osobnostním faktorem je psychická odolnost, která zahrnuje schopnosti vyrovnat se stresem a se změnami, neztrácet hlavu v obdobích dočasně otřesených jistot, ustát nepohodlí a udržet si nadhled. Významná je schopnost unést kritiku od druhých, a zároveň nebýt přehnaně nároční a sebekritičtí k sobě samým. V neposlední řadě jde o dovednost rozeznat a uplatnit své silné stránky, a naopak akceptovat vlastní omezení.

Životní podmínky, které pro vyhoření vytvářejí podhoubí, zahrnují neúměrné zatížení, nedostatečné ocenění a nedostatek možností pro relaxaci a regeneraci. Z právě napsaného vyplývá, že vyhoření se skutečně netýká jen profesní sféry, nýbrž ohrožuje nás i v osobním životě – v partnerství, manželství a zvláště rodičovství, které lze nahlédnout jako mimořádně náročnou profesi svého druhu.

Dva příběhy ze života (jména i životní okolnosti protagonistů jsou pozměněny)

Silvie

Do narození své dcerky Terezy měla Silvie pocit, že její život probíhá ukázkově. Vystudovala vysněný obor, několik let v něm pracovala. Brzy po škole potkala Petra, spolehlivého životního partnera. V třiatřiceti letech, dva roky po svatbě se Silvii narodilo vytoužené první dítě, dcerka Terezka.

Silvie se na rodičovství pilně připravovala. Přečetla mnoho knih o výchově, těšila se, jak dítěti dá ze sebe to nejlepší.

Těhotenství probíhalo s velkými zdravotními komplikacemi. Silvie musela předčasně odejít z práce a střídavě pobývala v nemocnici a doma. Snášela to dobře, protože se tak jako tak v myšlenkách zcela ponořila do blížícího se mateřství a volný čas trávila čtením výchovných příruček a přípravami na příchod miminka. Porod proběhl bez problémů, avšak krátce po něm se Terezka po několik týdnů projevovala jako nadměrně plačící kojenec. Objevily se potíže s krmením – kojení bylo pro Silvii fyzicky i psychicky značně bolestivé. Miminko si žádalo veškerou matčinu pozornost. Silvie se přesto snažila ve všem potřebám dítěte dostát. Nosila ho v šátku, kojila navzdory problémům, trávila s holčičkou veškerý čas. Pro nadměrný pláč dítěte se Silvie obávala svěřit dceru komukoliv na hlídání.

Když Terezka povyrostla, přihlásila se s ní Silvie na plavání miminek a do kojenecké hudební přípravky a i jinak se snažila, aby dcerce nic nechybělo. Na péči o dítě byla převážně sama, protože Petr měl náročnou práci a musel v ní trávit i přesčasy, aby rodinu zaopatřil finančně a vydělal na splácení hypotéky. O víkendech pak často odpočíval, což Silvii nevadilo, protože tak jako tak dcerku nechtěla svěřovat do péče nikomu jinému a od manžela raději, když už nějakou, přijímala pomoc v domácnosti.

Jak holčička rostla, měla Silvie čím dál větší problém s komunikací s dítětem. Zvláště s vymezováním hranic. Nechávala Terezku často rozhodovat, ač vnímala, že batole je tím přetíženo. Když se Silvie přece jen pokusila jednoznačně rozhodnout a Terezka nesouhlasila, šlo dítě okamžitě do odporu, s nímž Silvie už vůbec neuměla zacházet a připadala si jako matka neschopná. Zvláště po druhých narozeninách se u dcerky začaly projevovat opravdu hněvivé záchvaty vzdoru, s nimiž si Silvie nevěděla rady.

Když se jednou pozdě v noci stalo, že zazvonila sousedka a požádala, ať Silvie dítě konečně zklidní, protože v tom rámusu nelze spát, ztratila Silvie sebeovládání a Terezce poprvé v životě nařezala a přistihla se při tom, že k dceři pociťuje až nenávist pramenící z pocitu, že jí dcerka ničí život. Druhý den ráno se Silvie cítila velmi špatně a za večerní selhání – tak situaci nazírala – se hluboce styděla.

Od tohoto incidentu jako by se v Silvii něco zlomilo. Jako by jí na věcech přestalo záležet. Vytratilo se původní nadšení a odhodlání. Péči o dítě začala vykonávat mechanicky. Ze všeho nejvíc se těšila, až přijde z práce Petr a dcerce se bude věnovat on, nebo až si vnučku na odpoledne odvedou prarodiče. V takových chvílích nebyla Silvie schopná ničeho jiného než polehávání v posteli. Postupně rezignovala i na všechny aktivity mimo domov, nechodila nikam ani s Terezkou, ani sama, odmítala soukromá pozvání kamarádek i nabídky z práce, aby se postupně zase zapojila aspoň do některých projektů. Také někdejší myšlenka pořídit Terezce brzy sourozence se rozplynula. Silvie nakonec vyhledala psychiatra, který diagnostikoval syndrom vyhoření.

Honza

Mezi dvacátým a třicátým rokem života prošlo Honzovým životem několik partnerek. Pak se objevila Jitka, u níž měl pocit, že by mohlo jít o tu pravou. Po pouhých čtyřech měsících vztahu Jitka otěhotněla a narodil se Vašík. Krátce po porodu to však ve společné domácnosti začalo drhnout. Jitce se zdálo, že Honza málo pomáhá s dítětem i s domácností. Dosavadní společné zájmy se postupně vytratily. Konflikty byly čím dál bouřlivější.

Když byly synovi tři roky, rozhodla se Jitka, že už s Honzou nebude žít, a vrátila se ke svým rodičům. Naštěstí rozdělená rodina žila ve stejném městě a Jitka s Honzou se dohodli, že se v péči o Honzíka budou podle vzájemné dohody střídat. První rok po rozchodu to takto celkem fungovalo. Po čtvrtých Vašíkových narozeninách si ale Honza našel novou partnerku a Jitka se ostře postavila proti tomu, aby Vašík pobýval v její přítomnosti. Začala styk otce a syna postupně omezovat, domluvené dny pobytu dítěte u otce často rušila pro údajnou nemoc chlapce, a Honza si všiml, jak se jeho syn od něj postupně víc a víc odtahuje. Od bývalých společných přátel se dozvěděl, že ho Jitka i před Vašíkem pomlouvá. Navíc se s ní začal silně rozcházet v názorech na výchovu. Měli například rozdílnou představu o tom, kam poslat Vaška do školy.

Vše došlo tak daleko, že s nástupem syna do školy – Jitka nakonec prosadila soukromou základní školu a tím pádem i žádala po Honzovi vyšší alimenty, aby měla na školné – Vašík zjevně přestal k otci chodit rád a Honza potřeboval čím dál víc času a energie k tomu, aby se synem při setkáních našel společnou řeč.

V té době začala ztrácet trpělivost i Honzova nová partnerka, která na Honzovu pozornost směrem k Vašíkovi žárlila a toužila založit vlastní rodinu. Což se nakonec podařilo. S příchodem nového mimimka se vztahy mezi Honzou a Vašíkem ještě více omezily, soud však zároveň Honzovi vyměřil vyšší platbu alimentů, protože Honza změnil práci a měl vyšší plat. Ve snaze uživit i svou novou rodinu se Honza ocitl v obrovském pracovním vytížení. Ačkoliv nyní pracoval ve firmě, kde nebyl příliš spokojený, protože práce ho až tak nebavila, rozhodl se zůstat právě kvůli penězům. Čím dál víc se však cítil vyčerpaný a svůj vlastní život začal vnímat jako neuspokojivý a zcela mimo svou kontrolu.

To už se také začalo ozývat zdraví. Honza opakovaně pociťoval silné úzkosti a také bušení srdce. Při jednom silnějším záchvatu byl dokonce hospitalizován s podezřením na infarkt, ten se ale nakonec nepotvrdil. Na doporučení ošetřujícího lékaře navštívil Honza psychoterapeuta, který vyslovil podezření na syndrom vyhoření.

↑ nahoru

Kdo je v rodičovské roli vystaven riziku vyhoření?

Každý, na koho se vztahují níže uvedená tvrzení. Čím více byste jich pro své rodinné soužití potvrdili, tím více jste ohroženi:

Na rodičovství jste se velice těšili, avšak měli jste o něm jen mlhavé představy. Všední den s dítětem vás brzy začal překvapovat svou intenzitou a náročností. Případně jste se rodiči stali nečekaně, snad i proti své vůli, a – ačkoli si to možná nechcete přiznat – někde hluboko uvnitř se zlobíte, že vám příchod dítěte zruinoval váš starý život, v němž jste se mohli mnohem víc soustředit sami na sebe.
O svém rodičovství nemáte svoji vlastní představu. Inspiraci hledáte mimo sebe, napodobujete módní trendy, aniž si za nimi s rozmyslem stojíte.
Jste na sebe velmi přísní a svoji úspěšnost hodnotíte výhradně skrze svůj výkon a efektivitu. Máte sklony k perfekcionismu. Také rodičovskou roli chcete zvládat dokonale a bezchybně.
Máte tendenci se stále s někým srovnávat. Úspěšnost vašeho dítěte (prospívání ve vývoji, školní výsledky, vítězství v soutěžích, …) je pro vás měřítkem kvality vašeho rodičovství.
Nemáte jasno v tom, jakým poměrem chcete dělit své síly mezi rodičovské povinnosti a zaměstnání. Chcete oběma těmto životním sférám učinit plně zadost a nic nezanedbat ani doma, ani v práci. Trpíte typickou slaďovací schizofrenií, jste pod permanentním časovým presem.
Jste úzkostní. Často nebo stále si děláte o své dítě či děti obavy, chcete zabránit každému potenciálnímu nebezpečí. Vše si ověřujete a chcete mít pod kontrolou.
Máte na sebe i na druhé přehnané požadavky. Nic vám není dost dobré. Máte sklon k přehnanému kritizování.
Ve vaší domácnosti a partnerství nejsou adekvátně rozděleny úkoly a zatížení. Na bedrech jednoho dospělého je víc, než unese. Buď proto, že jde o osamělého rodiče, nebo proto, že druhý rodič „nehraje fér“.
Postrádáte schopnost relaxace a odpočinku. Nejste schopni ani na chvíli vysadit. Stále okolo sebe vidíte nesplněné úkoly a nemůžete se zbavit dojmu, že nepočkají. Jste přetížení.
Postrádáte zdravé sebevědomí a asertivitu. Neumíte říct ne. Dlouhodobě víc dáváte, než přijímáte. Sami sebe neumíte pochválit. Chválu od druhých nedoceňujete. Těžko si odpouštíte svá pochybení.
Žijete v konfliktních vztazích. Nemáte harmonický vztah se svým životním partnerem nebo partnerkou. Uvažujete o rozvodu nebo už žijete jako single rodič.
Nežijete ukotveni ve stabilní a podpůrné sociální síti. Nemáte blízkou osobu, s níž byste si o svých pocitech a problémech mohli skutečně od srdce popovídat. Nebo nejste upřímného sdílení z nějakého důvodu schopni, všechno tlumíte a dusíte jen sami v sobě.
Nahromadily se vám jiné nepříznivé nebo tragické životní podmínky, například ztráta práce, vážná nemoc nebo úmrtí v rodině, narození postiženého dítěte.

PhDr. Eva Labusová ve videorozhovoru o syndromu vyhoření zpovídá psycholožku PhDr. Simonu Hoskovcovou, Ph.D.

↑ nahoru

Podle jakých příznaků poznáte, že jste adepty vyhoření?

Nejste dlouhodobě spokojeni se svým rodinným životem. Chybí vám energie i vize. Máte pocit věčné únavy, upracovanosti.
Vaše dítě nebo děti vám – i když si to přiznáváte neradi – jdou často na nervy. Zaznamenáváte u sebe silné pocity zloby, nebo dokonce agrese. Jste vznětliví. Dostáváte „záchvaty“, v nichž sami sebe nepoznáváte, a zpětně se za ně stydíte.
Opustily vás původní ideály, vaše nadšení pro rodičovství se vytratilo. Býváte až cyničtí. Pochybujete o smyslu svého rodičovského snažení. Máte pocit selhání. Přistihnete se při pocitu, že jste ze svých dětí a z rodinného života zklamaní.
Máte somatické obtíže. Cítíte se být v stálém napětí. Bolí vás hlava nebo břicho, možná také záda. Kolísá vám krevní tlak. Jste-li alergik, bojujete s častějšími alergickými záchvaty, případně se vám alergie objeví poprvé. Hůře vám funguje imunita, snadněji onemocníte obyčejnými nákazami (virózy). Nechutná vám jíst. Jste permanentně unavení, a přesto trpíte nespavostí, zvláště se vám nedaří snadno usnout.
Změnilo se vaše celkové chování k vašemu okolí. Ztrácíte sdílnost. Jste náladoví. Vyhledáváte samotu. Utápíte se v sebelítosti. Těžko se u něčeho skutečně spontánně zabavíte. Začínáte si dělat starost o své psychické zdraví, svému okolí (a možná ani sobě) to ale nechcete přiznat.

Čtěte také:
Psychosomatika: Rodinná terapie jako léčba onemocnění
Vliv rozvodu na duši a chování dítěte
Psychické problémy v rodině

↑ nahoru

Proč častěji vyhoří matky?

Protože se navzdory době rovných příležitostí v rodině obecně více angažují. Zůstává na nich více práce v domácnosti i všedních povinností v péči o děti (porod, kojení, návštěvy lékařů, rozvoz dětí na aktivity…). Mnohem intenzivněji prožívají kvalitu vztahů v rodině a také za ně cítí větší odpovědnost. Častěji než muži se nechávají vydírat. S menší asertivitou hájí své vlastní zájmy a nárokují si méně času a prostoru pro svou regeneraci.

Se syndromem vyhoření se ale setkáváme i u otců, dnes zejména u těch, kteří jsou z důvodu disharmonických partnerských vztahů a zaujatosti soudů odloučeni od svých dětí, přestože své otcovství angažovaně prožívají.

Jak si v rodičovství udržet zdravé nasazení a pocit smysluplnosti?

Především je zapotřebí pokusit se o vytvoření přijatelných podmínek pro odvádění rodičovské role a nepodléhat nereálným očekáváním. Mnoho současných rodičů silně podceňuje obě tyto oblasti.

Děti si partneři pořizují do vztahově nejistých podmínek, které se mění s proměnami postojů společnosti k sexualitě. Ta je stále více vnímána bez přímé souvislosti s rodičovstvím. Vedle odpovědnosti a připravenosti k rodinným závazkům chybí skutečná informovanost o tom, co rodičovství vlastně obnáší. Mnozí jsou nepřipraveni na organizační, finanční a emocionální zátěž a nejsou ochotni umenšit své nároky a životní prostor v době, kdy jsou prioritou neodkladné potřeby dítěte.

Jiným extrémem v nereálných očekáváních jsou rodiče-perfekcionisté, kteří chtějí dát péči o dítě a výchově naprosto všechno a brzy se zapletou do přebujelé nabídky nejrůznějších trendů (rodičovství je v současnosti vděčným objektem reklamního a marketingového zájmu mnoha výrobců zboží pro rodiny stejně jako těch, kdo nabízejí prorodinné aktivity pro vzdělávání, volný čas a seberozvoj). Vyhoření se nezřídka dostavuje při vychýlení z rovnováhy při snahách sladit rodinu a zaměstnání a samozřejmě i při kolapsech rodin (rozchody a rozvody rodičů).

Zatímco výše uvedené jevy pokrývají především stresovou stránku syndromu vyhoření, zapomenout nesmíme ani na tu osobnostní. Vyhořením jsou více ohroženi ti, kdo s rodičovstvím příliš těsně spojují sebepojetí a identitu. Ano, je krásné být rodiči a většina z nás je v této roli velmi ráda, ale náš život zahrnuje i další důležité oblasti, které potřebujeme mít na zřeteli právě sami za sebe. Jde o rozvíjení našeho sebepoznání a o pověstnou „práci na sobě samých“.

Syndrom vyhoření jako příležitost pro změnu?

Rodičovství vždy představovalo výzvu. Dnes je o to náročnější, oč více toho víme o vývojových potřebách dětí a o vlivu, jaký má kvalita rodičovství na jejich život. Mnozí rodiče se cítí být pod velkým tlakem a nechtějí selhat. Přitom okolností, které rodičovství zásadně komplikují, je dnes víc než dost. Jednou z podstatných je – vedle neschopnosti zaopatřit potřeby dítěte – naopak i snaha o dokonalost.

Děti nepotřebují dokonalou péči ani výchovu. Potřebují rodiče, kteří milují bez podmínek, akceptují nedokonalost svých dětí i svou vlastní, umí řešit nečekané situace a konstruktivně překonávají konflikty.

K tomu je zapotřebí, aby měli kde obnovovat své síly. Čímž se dostáváme k možná nejdůležitější otázce syndromu vyhoření – k prevenci. Ta zahrnuje následující oblasti:

Hlídat svá očekávání (autentické a realistické cíle nás chrání před přehnanými nároky a ztrátou vnitřní pravdivosti);
Držet na uzdě stres (pozornost věnovaná potřebnosti úkolů a informací vede k úspornému zacházení s nimi; snaha o dobrou organizaci a přiměřené slaďování rodiny a zaměstnání přibližuje k rovnováze; důraz na relaxaci a odpočinek připomíná, že kdo chce dávat, musí mít sám odkud brát);
Stále obnovovat ochotu k rozvoji vlastní osobnosti (soužití s dětmi nám dává nahlédnout, kdo opravdu jsme a jaké jsou naše slabé, ale i silné stránky).

Rodičovství je nesmírně náročná, vyčerpávající a nezrušitelná životní role, zároveň však i mimořádně obohacující zkušenost. Dostáváme s ním jedinečnou možnost zamyslet se nad podstatou života, nad svou identitou a nad potřebnými změnami směrem k našemu hlubšímu vhledu a uvědomění.

Samotný syndrom vyhoření je pak důležitým korektivem, který nám ke změnám důrazně ukazuje cestu. Máme-li podezření, že ve svém rodinném životě balancujeme nad jeho propastí, nebo už se v něm dokonce začínáme ztrácet, najděme odvahu přiznat si to a co nejdříve vyhledejme odbornou pomoc.

Nenechme situaci dojít až k naprostému vyhasnutí, které se napravuje mnohem hůř. Na rozdíl od deprese je syndrom vyhoření situační záležitostí. Dobrá psychoterapie je účinná, farmakologické léčby (není-li syndrom vyhoření spojen právě s depresí) zapotřebí nebývá. Každý, i jen malý krok k nápravě přináší zjevnou úlevu. Čím víc malých kroků dokážeme včas udělat, tím dřív opět pocítíme radost z rodičovství i jeho nepopiratelný smysl pro naše děti i pro nás samé.

↑ nahoru

ROZHOVOR S PSYCHOLOŽKOU

Syndrom vyhoření: Důležitým krokem je přiznat si problém

PhDr. Simona Hoskovcová, PhD., pracuje na katedře psychologie FF UK v Praze a zaměřuje se na vývoj psychické odolnosti u dětí a psychosociální intervence. Angažuje se v šíření myšlenek pozitivního rodičovství a zlepšení psychosociálních aspektů porodnické péče. Ve své praxi se setkává také s problematikou vyhoření.

V čem je syndrom vyhoření u rodiče rizikový pro dítě či děti a v čem pro celou rodinu?
Syndrom vyhoření, ke kterému člověk přijde zpravidla v zaměstnání, se může projevit i v rodinném životě. Rodič může reagovat podrážděně nebo naopak velmi lhostejně, a pro dítě není čitelné, kde je příčina takové reakce. Jde o to, že rodič může být natolik zahlcen vlastními pocity, že přestane být citlivý k potřebám dítěte.

Vyhořelý člověk se například vůbec netěší do práce, tedy ráno při odchodu už bude prožívat úzkost nebo bude nepříjemně naladěn. Taková nálada se přenese i na děti, které se třeba chystají do školy. Někdy se stane, že dobře fungující rodina svého člena „drží“ v době, kdy se on se svým vyhořením potýká, a právě rodina pro něj zůstává prostorem, kde je naopak rád, a nerad rodinu opouští kvůli práci. Je tedy také paradoxně možné, že rodina zažívá svého vyhořelého člena vlastně veselého a spokojeného, a jen když se po víkendu blíží návrat do zaměstnání, jeho nálada se začne měnit.

V každém případě vyhoření u některého člena rodiny znamená zátěž. Záleží na fungování rodiny jako celku. Rodina z této zkušenosti může nakonec vyjít posílena a děti získají vzor toho, jak například změnit zaměstnání nebo životní styl k lepšímu. Vyhoření člena rodiny může být ale také devastující, a to jak pro děti, tak pro rodinu jako celek.

Co dělat, pokud si rodič uvědomí, že syndromem vyhoření zřejmě trpí? A je vůbec pravděpodobné, že si toho všimne sám nebo si toho obvykle dříve všimne jeho okolí?
Přiznat si, že trpíme duševně, je pro mnoho lidí stále mnohem těžší než přiznat si, že máme třeba srdeční vadu. Uvědomění si psychického onemocnění je proces. Mám tu zkušenost, že ve chvíli, kdy si člověk přizná, že má psychický problém, má už vlastně dobře nakročeno k řešení. Tento první krok bývá nejhorší. Jako další kroky navrhuji navštívit odborníka a pod jeho vedením začlenit do svého života psychohygienické postupy, začít pracovat na svém stylu přemýšlení o věcech a v návaznosti na to i měnit jejich prožívání. Důležité je vydržet. Léčba duševních onemocnění, jako je syndrom vyhoření, není záležitost dnů a týdnů, ale měsíců.

Pokud máme podezření, že náš partner či partnerka (případně například syn či dcera, jsme-li prarodiče) projevuje v souvislosti s rodičovskou rolí příznaky syndromu vyhoření, jak máme postupovat?
Na to je velmi obtížné odpovědět krátce a univerzálně. Můžeme ale vždy zkusit prostě zrcadlit a popisovat, co vidíme. Tím se snižuje riziko, že budeme odbyti, že nám do věci nic není. Příklad: „Teď jsi zakřičela na Honzíka, i když nic neudělal. Dnes jsem to viděla už třikrát.“ Pokud se syndrom vyhoření váže přímo na rodinný život, můžeme nabídnout výpomoc, třeba s hlídáním dítěte. Pomůže také podpora, pokud se naopak z práce postižený člověk pro zlepšení situace rozhoduje o změně pracovního místa. V případě, že jsme příbuzní postiženého a nabízíme pomoc, nesmíme ovšem zapomenout na vlastní hranice. Abychom se pak do podobného stavu nedostali sami.

Jak si člověk ohrožený syndromem vyhoření může pomoci?
V počátečních fázích si sami můžeme pomoci tím, že se naučíme základní psychohygieně. Stejně jako si čistíme denně zuby, měli bychom aktivně pátrat po správné metodě očisty svého ducha. To může být třeba pravidelná procházka se psem, partička karet s dětmi nebo dechové cvičení. A podobně jako si dáváme jednou týdně velkou lázeň, tak se občas více věnujme třeba nějakému sportu, aktivitě v přírodě, psaní reflexe uplynulého týdne apod. Dále dotyčný může, dokud může, zkusit změnit svůj pohled na věc. Někdy nás rozčilují věci jen proto, že jsme se vlastně rozhodli, že jsou rozčílení hodné. Takže na příklad jít ven na pískoviště s dětmi můžu brát jako stres a nudu, protože mne to zdržuje od jiné veledůležité práce, a navíc tam jsou ostatní strašné matky. Nebo tuto chvíli můžu vnímat jako chvilku odpočinku, spokojeného soužití i jako příležitost dostat se na vzduch.

Použitá a doporučená literatura:

KŘIVOHLAVÝ, J. Hořet, ale nevyhořet. Praha, Karmelitánské nakladatelství, 2012.
STOCK, CH. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. Praha: Grada, 2010.
KALLWASS, A. Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě. Praha: Portál, 2007.
KEBZA, V. – ŠOLCOVÁ, I. Syndrom vyhoření. Praha, Státní zdravotní ústav, 2003.

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Autorka článku

PhDr. Eva Labusová

Poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů. Věnuje se také publicistice – píše pro evropský rodinný měsíčník Rodiče a pro čtvrtletní magazín Osobní rozvoj. Spolupracuje s dalšími českými rodičovskými a společenskými časopisy. Pořádá přednášky a semináře pro odborníky i rodiče. Její webové stránky www.evalabusova.cz usilují o vhled do problematiky moderní rodiny v psychosociálním a psychosomatickém kontextu.

Autor/ka

PhDr. Eva Labusová

Věnuje se poradenství, vzdělávání a publicistice v oblastech rodičovství, výchovy a vztahů. Zaměřuje se zejména na problematiku citové vazby, mezigeneračního přenosu a propojování psychoterapie a spirituality.

Odborná knihovna: