Psychosomatika: Rodinná terapie jako léčba onemocnění

Obsah článku:

• Psychosomatická cesta k uzdravení
• Nejčastější psychosomatické poruchy u dětí a jejich příčiny
• Prevence psychosomatických onemocnění
• Kde hledat pomoc psychosomaticky zaměřeného odborníka

Převládající přístup lékařů v českém zdravotnictví je orientován na tělesné obtíže člověka – zabývají se nemocí a jejími příznaky, ne však člověkem samotným, jeho životní situací, psychickým vyladěním, rodinným a sociálním kontextem. Stručně řečeno: většina lékařů léčí nemoc, nikoli člověka. Jejich snahou je potlačit symptomy, které v lepším případě na základě léčby ustupují do pozadí, mohou však mít tendenci k chronicitě (opakování). Děje se tak z toho důvodu, že nebyla odstraněna příčina zdravotních problémů.

Oproti tomu se však v našich končinách v posledních letech znovu objevuje i přístup jiný, který se při léčení zdravotních obtíží zajímá o širší souvislosti života pacienta. V medicínské řeči se takovému přístupu říká psychosomatický či biopsychosociální.

Termín psychosomatika je dnes hodně populární, široký pojem, pod kterým každý rozumí něco jiného. Dalo by se říci, že psychosomatika propojuje dva světy: svět klasické biologické medicíny a svět psychoterapie. Pacient vstupuje do ordinace s nějakým zdravotním problémem, lékař však nezjišťuje pouze anamnézu, jeho snahou je zasadit konkrétní problém do kontextu. „Pro mne psychosomatika znamená, že jako lékař se dívám na různé zdravotní potíže – ať už tělesného, nebo duševního rázu – v širších souvislostech. Psychosomatiku vnímám jako součást moderní medicíny, byť přístupy k léčbě se od klasické medicíny liší,“ míní MUDr. Ondřej Masner, praktický lékař a rodinný terapeut.

Uvádí se, že až čtyřicet procent pacientů přicházejících do českých ambulancí má obtíže, jejichž příčina není zjištěna – jsou u nich zřejmé psychosociální souvislosti. To znamená, že jejich potíže jsou reálné, ale klasické léčebné postupy u nich nezabírají dostatečně a ani nejmodernější lékařské přístroje neodhalí příčinu jejich zdravotních problémů. Tito pacienti takzvaně somatizují – například složitá či neřešená životní situace, ve které se dlouhodobě nacházejí, se promítne na tělesné úrovni, ve formě nějakého zdravotního problému či nemoci.

O jaké poruchy či onemocnění jde? To nelze jasně vymezit, nejedná se o žádnou specifickou kategorii potíží. „Nelze říct, že jedna nemoc je psychosomatická a jiná už ne. Vychází se z toho, že příčin může být více, například genetická, kterou člověk zdědil, biologická, jako třeba infekce či lokální poranění, psychosociální část – emoce, vztahy, … Pak záleží na tom, zda ta konkrétní část dělá pět či sedmdesát procent,“ vysvětluje MUDr. Masner. Přesto můžeme alespoň obecně uvést, že většinou jde o vleklé zdravotní problémy typu chronické bolesti, migrény, různé vyrážky, alergie, poruchy trávicího ústrojí, kloubní potíže, poruchy dýchání včetně astmatu a podobně. Psychosomatické příčiny mohou být i za častou únavou či sníženou imunitou, potíže se mohou týkat kteréhokoliv orgánu.

Některé z charakteristických rysů psychosomatického přístupu:

1. Zájem o člověka jako o určitý celek, který funguje v psychosociálním prostředí (v rodině, v zaměstnání, …).
2. Člověk není objektem léčby (ve smyslu lékař léčí pacienta). Lékař/psychoterapeut ho vnímá v roli subjektu, jako aktivního účastníka v léčebném procesu.
3. Psychosomatický přístup k léčbě je časově náročný – každý pacient totiž představuje zcela jedinečný „případ“.
4. Stanovit diagnózu a postup léčby nelze bez podrobného rozhovor o životním příběhu člověka, o jeho rodině, pracovním zázemí a podobně.
5. Psychosomatický lékař může používat tradiční léky. Často je však nutné doplnit farmakologickou léčbu nějakou formou psychoterapie.

Psychosomatická cesta k uzdravení

Nutno podotknout, že moderní psychosomatika žije v České republice tak trochu na okraji, respektive zatím není v našich zdravotnických zařízeních a v učebnách lékařských fakult zabydlena tak, jak je žádoucí. Takzvaný psychosomatický přístup k léčbě zkrátka není do českého zdravotnictví pevně integrován, zatímco například u našich německých sousedů je běžný a spolupráce lékaře a psychoterapeuta tam nepředstavuje žádnou zvláštnost.

Psychosomatiku provozují lékaři, ale i psychologové – psycholog má určitou výhodu, že vystudoval psychologii, a určitý handicap, že nemá lékařské znalosti. Lékař zas má medicínský základ a musí si dodělat vzdělání z psychosociální oblasti, většinou tedy absolvuje psychoterapeutický výcvik.  Často pracují lékař a psycholog společně, takže si vlastně navzájem mohou vyrovnat zmíněné „handicapy“.

Takovou ideální dvojici lékař–psycholog u nás tvoří průkopníci a největší osobnosti psychosomatického přístupu v rodinné terapii MUDr. Vladislav Chvála a PhDr. Ludmila Chválová Trapková. Jejich přednášky jsou podnětné i zábavné, živé a srozumitelné i pro neodborné publikum, jejich knihy jsou čtivé a nabité zajímavými informacemi a pestrými kazuistikami. Oba odborníci mají za sebou mnohaletou praxi: MUDr. Vladislav Chvála je původně lékař-gynekolog, PhDr. Ludmila Chválová Trapková je psycholožka – léčbu nahlížejí z různých úhlů pohledu, přitom společně. Psychosomaticky uvažující dvojici odborníků zajímá především to, jaký vliv má na lidské zdraví život rodiny a dění, jež se v rodinném kruhu (který nazývají „sociální dělohou“) odehrává. K vyléčení zdravotních obtíží totiž podle jejich letitých zkušeností nezřídka vede cesta přes úpravu rodinných vztahů – a symptomy, které po dlouhou dobu odolávaly jakékoli léčbě, pak mizí.

Pokud se v ordinaci lékaře objeví člověk (ať už dospělý, nebo dítě) s psychosomatickým onemocněním či psychosomatickou poruchou, je ideální, když se do procesu léčby zapojí celá rodina. „Jde to pak daleko snáz a daleko rychleji. Je to o tom, že my se k té rodině pouze přidáme, práce probíhá přímo mezi členy rodiny. V žádném případě nejsme v pozici soudce, hodnotitele, toho, kdo říká, co je špatně a jak by to mělo být. Každá rodina má nějaký svůj model a svoji vlastní historii. Ale můžeme se snažit společně s rodinou najít body, kde to ‚nějak drhne‘, kde vznikají konflikty, a můžeme se snažit společně najít nějakou cestu, jak ten život žít jinak a jak vztahy vytvářet jiným způsobem. Takže přítomnost členů rodiny je velice žádaná – čím více lidí, tím lépe,“ objasňuje lékař Ondřej Masner.

Nejčastější psychosomatické poruchy u dětí a jejich příčiny

Děti oproti dospělým nejsou schopny ještě přesně slovně vyjadřovat (verbalizovat) své emoce, mnohem častěji tedy „komunikují tělem“. Není proto vůbec překvapující, že u dětí se psychosomatické poruchy objeví snáze a častěji než u dospělých. (Některé prameny uvádějí, že za psychosomatické lze považovat vlastně všechny zdravotní potíže u dětí a že je třeba je vždy zasadit do rodinného kontextu.)

Zvýšený výskyt psychosomatických onemocnění u dětí lze vysvětlit například i tím, že dítě není schopno – na rozdíl od dospělého – aktivně ovlivnit situaci, která v něm vyvolává stres, úzkost nebo rozporuplné pocity. A tak se jeho, často potlačované, emoce promítnou na tělesné úrovni. Onemocnění pak velice často představuje útěk od nějakého pro dítě neřešitelného problému či zátěžové situace, a to nejen v rámci rodiny, ale také ve školním či jiném vrstevnickém kolektivu.

K typickým psychosomatickým poruchám u dětí patří nejrůznější bolesti – u dívek jsou to častěji bolesti hlavy, pro chlapce jsou typické bolesti břicha. Dále například silná únava, nechutenství, psychogenní zvracení, psychogenní kašel, nespecifické bolesti břicha či hlavy (až migrény), teploty, kolapsové stavy, poruchy příjmu potravy (mentální anorexie, bulimie, …), poruchy vyměšování, onemocnění kůže (zejména bradavice a atopický ekzém) a další.

Co se týče rozvoje psychosomatické poruchy, zásadní vliv mají tyto faktory: vrozené vlastnosti, temperament a emotivita, výchova, životní styl rodiny a prostředí, ve kterém dítě vyrůstá, věk dítěte, ale i dosud prodělaná onemocnění u dítěte a jeho zkušenosti s nemocí, celková odolnost organismu, vážnější nemoci v rámci rodiny nebo úmrtí někoho z nejbližších příbuzných. 

MUDr. Ondřeje Masnera jsme se zeptali, zda spouštěči psychosomatických poruch (ať už u dětí, nebo u dospělých, kteří si taková traumata z dětství odnesli do dalšího života) mohou být například i časté hádky mezi rodiči, rozvod rodičů a podobné závažné zátěžové situace v rodině. Na to odpovídá: „Mohou, ale s jakoukoliv generalizací bych byl opatrný. Většinou nehledáme jednu situaci, která dané potíže způsobila, v naprosté většině se jedná o komplexní souhru více faktorů. Bezesporu mohou zátěžové situace v rodině psychosomatické potíže spustit, třeba zrovna rozvodová situace. Na druhou stranu v některých rodinách proběhne rozvod rodičů bez většího dopadu na zdraví, rodina to nějak zvládne, adaptuje se a žije dál zdravým životem. A pak jsou rodiny, které na to reagují tak, že třeba jeden člen rodiny onemocní a tím, nevědomky, stabilizuje rodinu v určité nové rovnováze, která je ale vykoupena právě tou nemocí.“

Čtěte také:
Vliv rozvodu na duši a chování dítěte
Rozvod a děti: Víte, co je syndrom zavrženého rodiče?
Zanedbávané děti: nejméně viditelné, s vážnými následky 

Prevence psychosomatických onemocnění

Jak již bylo řečeno – každá rodina má svoji historii a každá rodina se ve svém vývoji mění. S tím je třeba počítat. Lze říct, že po všech stránkách zdravější jsou rodiny, v nichž jsou jednotliví členové ochotni měnit své postoje, nejsou zatuhlí v rigidních zásadách a zabetonovaných postojích, kterých se rodina drží za každou cenu. Současně však jsou nutné i určité hranice – neznamená to tedy, že děti můžou cokoli. Nicméně rodiče mají často problém nějaké mantinely nastavit a udržet je; přitom pro děti je bezpečné, když vědí „já můžu až sem a ne dál“ a vidí, že rodič neustoupí, ať se dítě sebevíc snaží nastavené hranice prolomit.

Nutná je však i určitá flexibilita, schopnost měnit své postoje a požadavky a posouvat ony pomyslné hranice s tím, jak se rodina vyvíjí. „Každý, kdo má děti, ví, že ve dvou třech letech dítěte jde o určitý typ rodiny, ovšem jakmile je dítěti o osm deset let více, po rodičích se chce úplně něco jiného, děti mají jiné požadavky a jiné potřeby. Je to hodně o tom, aby rodiče byli schopni se flexibilně nastavovat tak, aby se podařilo nasytit aktuální požadavky a potřeby dětí. My dospělí s tím máme někdy potíže, protože už jsme v uvozovkách jakoby hotoví a nechceme se měnit. Jenže děti se mění tak rychle, že někdy je náročné ty změny stíhat,“ zamýšlí se MUDr. Masner.

Z předchozích řádků tak vyplývá určitá rodinná prevence, jak psychosomatickým onemocněním předcházet: vždy je třeba zamyslet se, zda v rodině nastavená pravidla jsou ještě aktuálně platná, jestli by se nedala nějak změnit, zda není možné a vhodné začít brát některé věci jinak, nahlédnout na ně z jiného úhlu, postavit se k nim jiným způsobem – tak, aby se v rodinném společenství cítili dobře všichni jeho členové.

V neposlední řadě není od věci uvědomit si, že v rodině jsme také každý sám za sebe a že naše osobní tělesná a psychická kondice je ovlivněna mnoha faktory – a jednu z hlavních rolí hraje všudypřítomný stres. Právě ten se v nemalé míře může podílet na rozvoji nějaké psychosomatické poruchy. Je tedy třeba naučit se stresem pracovat a dopřávat si dostatečný odpočinek a možnost nabrat nové, čerstvé síly, abychom se sami se sebou i v kruhu rodinném cítili co nejlépe.

Kde hledat pomoc psychosomaticky zaměřeného odborníka

• Na portálu Společnosti psychosomatické medicíny ČLS
• Úplný přehled pracovišť zabývajících se léčbou psychosomatických poruch

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Doporučená literatura:

• Danzer, G. Psychosomatika: Celostný pohled na zdraví těla i duše. Praha: Portál, 2001.
• Baštecký, J. – Šavlík, J., Šimek, J. Psychosomatická medicína. Praha: Grada, Avicenum, 1993.
• Poněšický, J. a kol. Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterapie. Praha: Triton, 1999.
• Trapková, L. – Chvála, V. Rodinná terapie psychosomatických poruch. Praha: Portál, 2004.
• Tress, W., Krusse, J., & Ott, J. Základní psychosomatická péče. Praha: Portál. 2008.

Internetové zdroje:

• Kučírek, J. Psychosomatika a děti. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006.
• Co je psychosomatika
• O psychosomatice
• Pacienti „bez diagnózy“ mohou mít psychosomatické potíže
• Žena, která nebyla blázen (příběh z ordinace MUDr. Jana Hnízdila)
• Lidé už se nechtějí cpát léky, říká k zájmu o psychosomatiku Hnízdil
• Bolí mě bříško aneb Psychosomatické poruchy u dětí
• Za nemocemi dětí mohou stát vztahy v rodině
• Za pomočováním dětí stojí i problémy rodičů
• Stresové zážitky z dětství vyvolávají větší náchylnost k úrazům

Video:

• Hranice v psychosomatice – pořad ČT
• Sama doma: Psychosomatika – utíkání se do nemoci – pediatr MUDr. Petr Karger mluví o případech ze své praxe