Význam rodičovské péče a lásky v prvních letech života

Už dlouho mne žádná kniha neoslovila tolik, jako tato. Její obsah přehledně a fundovaně shrnuje, čím se sama zabývám už spoustu let - hledáním odpovědi na otázku, jaké prostředí dítě přicházející na svět potřebuje kolem sebe najít, aby se mohlo vyvinout v duševně vyrovnanou, převážně spokojenou a pro sebe i ostatní obohacující bytost. Od nepaměti se lidstvo snažilo přijít tomuto tajemství na kloub, ale až naše doba umožnila, že debata k tématu přestává mít podobu pouhých spekulací a teoretických střetů zastánců odlišných názorů. Díky moderním zobrazovacím metodám máme poprvé v historii k dispozici poměrně přesné informace o tom, jak se po narození lidský mozek vyvíjí.

Klíčový poznatek je nakonec prostý a v podstatě potvrzuje to, co jsme dávno tušili: Raný věk, trvající zhruba do třetích narozenin, je pro uspořádávání husté sítě neuronových spojení v mozku určující. Miminka a batolata potřebují vedle zaopatření fyzických náležitostí přiměřenou duševní stimulaci a pocit psychického bezpečí ve vztahu s primární pečující osobou. Právě duševní stimulace v kontextu bezpečného vztahu, v podobě zkušeností nabývaných konkrétními prožitky, formuje a předurčuje jejich pozdější způsob prožívání a myšlení. Mozky dětí obklopených přijetím, empatií a laskavou pozorností se vyvíjejí jinak než dětí vyrůstající v prostředí emoční lability, konfliktů nebo dokonce násilí. Lidskost v pravém slova smyslu se zřejmě rodí v možnosti primárního prožitku přijetí a lásky v patřičném vývojově daném čase.

Situace je o to složitější, že u nejmenších dětí není ještě přítomno sebeuvědomění. Miminko i batole je sice vybaveno pro vnímání emocí (amygdala je funkční dřív, než se narodíme), avšak pro nezralost jiných potřebných částí mozku chybí dosud schopnost racionálního úsudku a uspořádávání faktických souvislostí. První vzpomínky a zkušenosti do naší vnitřní reality vstupují nevědomě v podobě smyslových a instinktivních prožitků. Ty příliš ohrožující a stresující si dítě neumí zpracovat a může se s nimi později trápit v podobě nejrůznějších neuróz. Zhruba do konce třetího roku věku jsou děti zkrátka vnějším okolnostem a jejich působení vydány napospas. Vyrůstají-li v nevýhodných podmínkách, přepínají na „nouzový režim přežití", v němž se jejich pozornost soustředí na získání aspoň nějakého pocitu bezpečí na úkor ostatního rozvoje. Zakrňuje to, co by normálně vedlo k prosperitě.

Steve Biddulph srozumitelně a laskavě, ale také důrazně, upozorňuje na to, že výhradní odpovědnost mají rodiče a společnost. Sděluje, jakému riziku děti i celou lidskou budoucnost vystavujeme, pokud fakta o vývoji mozku a přirozených potřebách dětství popíráme a dětem posilující zkušenosti neposkytujeme. Doba pro nejdůležitější formování mozku je raným věkem vymezena. Promeškáme-li ji, příležitost pro rozvinutí plného potenciálu lidství může být navždy promarněna.

Druhým velkým tématem knihy je spor o jesle. Ten má v naší zemi vyhraněnou podobu. Biddulph přináší argumenty, proč ani ty nejlepší jesle - pobývají-li v nich děti příliš brzy, příliš často a příliš dlouho - nedokáží naplnit jejich potřeby. Jistě, jesle jsou důležitou pomocí pro ohrožené rodiny. A rodičům žijícím v demokratické společnosti nikdo nevezme možnost, aby volali po větší dostupnosti institucionální péče pro nejmenší děti. Kniha neumlčí ty, kdo matky z ekonomických důvodů ženou zpět na pracovní trh brzy po porodu nebo se ohánějí argumenty, že především sama matka musí být šťastná, aby vychovala šťastné dítě... Jesle jsou i problém světonázorových střetů, a jako takový vždy budou
rozdělovat.

Přesto mají všichni rodiče jedno společné: Aby mohli milovat a pečovat o své děti, potřebují mít sami odkud brát. V současnosti čelíme masovému množství matek a otců ovlivněných názorem, že osobní prospěch a pracovní ambice jsou stejně neodkladné jako nároky raného věku. Ony ale nejsou. V této souvislosti Biddulphova kniha koresponduje s poznáním, které až dosud máme o významu tzv. attachmentu (= přilnutí, připoutání; prvotní a prototypní vztahová vazby, kterou dítě navazuje se svými primárními pečovateli, hlavně s matkou) a o nebezpečích jeho narušení. Nelze si nevšimnout, že ti rodiče, kteří sami ve svém raném věku neměli své potřeby nasyceny, mívají problém naplnit potřeby svého dítěte.

A to je třetí důležité poselství této knihy: Nedílnou součástí dost dobrého rodičovství je přijetí faktu, že potřeby dětí raného věku mají před potřebami dospělých dočasnou, vývojově podmíněnou přednost. Na svých pracovištích jsme všichni do nějaké míry nahraditelní. V roli rodičovské nás nikdo nahradit nemůže. Co jsou dva až tři roky oproti celému příštímu životu? Zdánlivě jednoduché počty, kterým ale ne každý rozumí.
Nebraňme se tomu, pokud v nás tato kniha vyvolá silné emoce. Naopak, otevřeme se jim, zkoumejme je a zkusme pátrat, zda nás nějak nevedou k našim vlastním slepým místům, pochybnostem či bolestně prožívané neschopnosti dát navzdory vší snaze dítěti to, co potřebuje. A buďme k sobě laskaví. S příchodem dětí dostáváme mimořádnou možnost zapracovat na zraněních, která jsme možná sami utrpěli, když podmínky našeho dětství nebyly optimální. Shovívaví buďme i k našim rodičům. Oni, na rozdíl od nás, neměli k dispozici informace, které máme my dnes.
Přijměme výzvu, že mezi rodiči a dětmi jde o oboustranný proces učení. Chceme-li, aby ve společnosti ubylo odcizení, lhostejnosti, úzkosti a agrese, začněme brát vážně, že schopnost milovat sebe i druhé není náhoda, nýbrž předem poměrně jasně odhadnutelný výsledek kvality vztahového prostředí, v němž se lidské dítě nalézá během vývojově nesmírně sensitivních prvních dvou až tří let svého života. Zkusme připustit, kolik toho dětem raného věku moderní společnost dluží, a také jak drsné bývají cizím očím neviditelné konfrontace s vlastním svědomím, to když se v matkách pere síla rodičovského instinktu s potřebou nakrmit své ambice, za nimiž se mohou skrývat vlastní kdysi nedosycené vývojové potřeby. Hledání sebehodnoty se snadno mění v úpornou snahu o pracovní výkon, materiální zabezpečení či dosažení jiné náhražky, která má jako provizorní náplast ošetřit naše nemocné sebe-vědomí. 

Tato kniha může být jednou z těch, které nám pomohou vydat se na cestu k uzdravení, pokud už dále nechceme život svůj a svého dítěte přizpůsobovat trendům společnosti s narušeným attachmentem. Může nám pomoci vyjít vstříc tušení, že v životě nakonec stejně neexistuje nic cennějšího než naplňující vztah, který prožíváme s druhými i sami se sebou.

Úvod ke zmiňované knize zpracovala PhDr. Eva Labusová, poradkyně pro oblast rodičovství a vztahů. Odborná publikace se věnuje významu rodičovské péče a lásky v prvních letech života pro zdárný vývoj dítěte. kdo hledá odpovědi k otázkám raného dětství, včetně ožehavé otázky, zda by měly děti mladší tří let navštěvovat jesle, měl by je právě zde najít.

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.

Odkazy:

• PhDr. Eva Labusová - http://www.evalabusova.cz/
• Síť pro rodinu - https://sitprorodinu.cz/