Malý tyran a vystrašený rodič

 „Mami, chci kakao! Chci kakao!“ matka čtyřletého Honzíka náhle přeruší hovor s kamarádkou a okamžitě se vrhne do přípravy nápoje. Bleskově předloží Honzíkovi kakao v hrnečku s autem. Honzík odstrčí hrnek se slovy: „Chci ten hrnek s krtečkem, tenhle nechci.“

„No tak, vždyť je to přeci jedno, tento hrneček máš taky rád,“ snaží se již lehce nervózní maminka o domluvu. Honzík vztekle bouchne matku pěstí do stehna a trvá na svém. Matka sleví a kakao přeleje do jiného hrnku. Snaží se vyhnout tomu, že Honzík udělá hysterickou scénu, nechce si kazit klidné odpoledne s kamarádkou a obává se, co by si kamarádka mohla o chování jejího syna myslet. Tudíž mu radši vyhoví. „Chci brčko!“ pokračuje Honzík.

Tento jednoduchý příklad z praxe pěkně ilustruje několik typických rysů již pokročilého tyranského chování a způsob, kterým rodiče často reagují. Studovala jsem psychologii ve Francii a nyní působím jako psycholog v Canadian medical center a jako dětský diagnostik v Domě tří přání. S nezvladatelným chováním dítěte a strachem ze strany rodičů se setkávám často, a to zejména v kritickém období předpuberty (9 až 11 let). Rodiče v takových případech přicházejí již „za pět minut dvanáct“. S korekcí nevhodného a agresivního chování je potřeba začít mnohem dříve. Obecně se v odborných kruzích konstatuje, že od 70. let výchovných problémů a nezvladatelnosti hromadně narůstá (Prekopová, J., Malý tyran. Portál, 2014). Zatím se ovšem nelze odvolat na žádnou komplexní evropskou studii, ze které by bylo možné odvodit přesné procento výskytu problémů daného typu v současných rodinách.

Čtěte také:
O nevhodných přístupech v v rodičovské výchově, psychickém násilí a jeho vlivu na vývoj dítěte
Problémy s chováním

Klinické příznaky a souběžné diagnózy

Označovat dítě jako tyrana se může zdát poněkud extrémní. Bohužel tento termín v mnoha aktuálních případech není vůbec přehnaný. Vztahuje se k velice reálné a specifické rodinné situaci, ve které základní hierarchické struktury a autority jsou zcela narušené a pane prostředí bezhraničnosti. Rodiče již nevystupují jako autorita, jejich pozice nejsou upevněné a běžná pravidla buď neexistují, nebo jsou dítětem ignorována.

Děti se v rodině mohou dostat k moci různými způsoby, většinou však takto činí skrze fyzické a verbální násilí, rozbíjení předmětů, nebo prostřednictvím citového vydírání, až sebevražednými výhrůžkami. Rodiče jsou tímto chováním paralyzováni a neschopni vykonávat svou rodičovskou funkci.

Diagnóza „dítě tyran“ zatím v DSM V (diagnostický a statistický manuál mentálních onemocnění) oficiálně neexistuje. Nejvíce se z hlediska příznaků podobá projevům diagnózy ODD (opoziční a vzdorovité chování), což je popsané schéma agresivní nálady a projevů, až deviantního chování. Rozdíl mezi dětmi s ODD a dítětem tyranem je ten, že první skupina se agresivně projevuje navenek ke komukoliv, zatímco dítě tyran je agresivní pouze v kontaktu s rodiči. Další souběžné diagnózy mohou být například dnes již obecně známé a přediagnostikované ADHD, různá stádia úzkostných poruch nebo panické ataky, není to však vždy nutné. Roli zde hrají i rizikové faktory jako například: starší rodiče, závažná prodělaná onemocnění v raném dětství, nebo úrazy. Zvýšený výskyt tyranského chování se objevuje také u adoptivních rodičů, nebo pěstounů.

Sociální a výchovné příčiny

Ze sociálních příčin nelze opomenout vliv konzumní společnosti, nadměrné a neregulované užívání mobilních telefonů, tabletů a počítačů, pasivní trávení času, a tudíž hromadění energie – generace M (generace multi-tasking, termín pro dnešní generaci teenagerů, kteří se dívají na televizi, současně na telefon, a přitom dělají úkoly). Dále vrstevnický tlak a potřeba sociálního statusu v podobě značek, výše kapesného a míry svobody: „Oni mají iphone, já ne, oni můžou dělat všechno, já ne.“ Dalším faktorem je vymizení „pouliční bandy“, která dětem umožnila trávit čas s vrstevníky, hrát si, sdílet, komunikovat. V současné době většina školních dětí tráví čas po výuce o samotě, před obrazovkou, čekáním na návrat rodičů.

Důležitou roli samozřejmě hraje výchova a výchovné postoje rodičů. Z mé praxe bych definovala několik zásadních problémů: první velikou chybou současnosti je absence povinností, které by dětí v domácnosti měly vykonávat. Jako reakce na behaviorální přístupy v šedesátých letech se zrodily výchovné teorie propagující individualitu dítěte. Tyto jemné, mírné a humanistické postupy určitě mají své přednosti, například výchovu v atmosféře nepodmíněné lásky. Vedlejším efektem těchto přístupů je ale bohužel právě nezavádění pravidel, pevných hranic, výchovy příčiny a následku. Výsledkem je slabé podněcování zdravého svědomí a samostatnosti. Ve francouzské terminologii se hovoří o „l´enfant roi“, dítě král. Typickým obrazem je malý tvor skákající doma na gauči v prostředí chaosu a vedle něj zoufalý, bezvládný rodič.

Dalším jevem je „přepsychologizace“ dětství. Rodiče spoléhají více na odborníky než na své vlastní přirozené instinkty. Výchově chybí zdravý rozum, spontaneita a adekvátní reaktivita. Místo toho vychovatelé bazírují na vnějších, zrovna módních teoriích a dogmaticky dodržují nastudované a často chybně interpretované principy. Naučených nebo doporučených zásad se rodiče drží, i když nejsou v jejich případě zrovna účinné. V praxi se s lítostí setkávám s dětmi, které již v raném dětství absolvovaly skutečný „odbornický parcours“ plný psychologů, psychiatrů a pedagogicko-psychologických poraden. Jejich rodiče takto usilují o přiřazení vysvětlující diagnózy, za kterou by se mohli schovat a jež by ospravedlnila jejich selhání v rodičovské funkci. „Náš Jonášek se někdy chová agresivně, ale on má ten Aspergrův syndrom, víte?“

V neposlední řadě bych chtěla hovořit o závažném fenoménu přetížení ve výkonově orientované společnosti, a to jak rodičů, tak dětí. Zejména během svého působení jako psycholožka ve Francii jsem se setkávala s rodinami, kde vládla maximální pracovní vytížeností obou rodičů. V průběhu týdne své potomky spatřili pouze při večeři, nebo již spící. Výuka ve Francii končila již od první třídy kolem 16:30, na druhém stupni ještě později, potom děti pobývaly v přeplněných školních družinách a večer ještě u chůvy. Důsledkem toho docházelo k vzájemnému odcizení a vzrůstajícímu pocitu osamění u dítěte. V lepších případech byly děti citově navázané aspoň na chůvu. Většinou ale během svého dětství vystřídaly několik chův nebo au pair a k rodičům se projevovaly chladně až agresivně. Rodiče z pocitu viny a také z únavy své děti ve večerních hodinách nebo o víkendu buď rozmazlovaly, nebo se naopak neupevněný vztah snažili zachránit přílišnou autoritou.

Oproti tomu v Čechách pozoruji dva extrémy: na jedné straně hyperstimulaci, přetíženost dětí, převážně kvůli ambicióznosti rodičů nebo jejich snahou jim dopřát možnosti, které sami neměli. Děti tak za týden navštěvují několik kroužků, jsou neustále stimulovány a nemají čas na odpočinek a volnou hru. Jejich vyčerpanost se projevuje naštvaností a snadnou iritabilitou. Na druhé straně se v praxi často objevují děti osamocené, jaksi nechané napospas sami sobě, zatímco rodiče pracují, nebo se věnují vlastním zájmům. V tomto případě rodiče někdy citují mylně pochopené názory ze známé knihy Líny rodič od autora Toma Hodgkinsona, ve které se jinak nachází spousta dobrých rad a podnětů V obou případech platí, že žádný extrém není dobrý. Dítě potřebuje přiměřenou stimulaci a zajímavé podněty, stejně tolik, jako čas na odpočinek a svobodu.

Prevence

Ať už je příčina agresivního a neuctivého chování dítěte jakákoliv, zásadním problémem je inverze autorit. Největší zbraní dítěte tyrana je strach a stud rodiče. Strach z reakce jejich dítěte, strach z ohrožení, ale také strach ze ztráty kredibility jako rodič. Rodiče se mohou obávat chování dítěte ve společnosti, zejména v raném dětství a u prvního dítěte, kdy si s chováním dítěte nevědí rady a obávají se soudu a pohledů okolí. Několik jednoduchých zásad, instalovaných již v batolecím věku, může pomoci pozdější inverzi předejít. Zaprvé je pro rodiče důležité vědět, že zpracování agrese je součástí vývoje dítěte. V raném dětství je občasné agresivní chování zcela normální a není nutné jej interpretovat jako nespokojenost s výchovou rodičů. Batole zkrátka nemá ještě možnost své agresivní pudy kontrolovat. Svým podrážděným chováním vám také může dávat najevo hlad, únavu, nemožnost se vyrovnat s náročnou situací, nebo nadměrnou stimulaci. V každém případě platí: zachovat klid, nenechat se chováním dítěte destabilizovat nebo vyprovokovat, ale naopak klidně trvat na jasných zásadách a podporovat správné chování.

Dalším důležitým pomocníkem je empatie. Pokud správně porozumíte emočnímu rozpoložení vašeho batolete, můžete mu pomoct svou emoci a frustraci lépe zpracovat a vyjádřit. Nejnovější korelační studie školní úspěšnosti a pozdějšího životního úspěchu ukazují, že nejdůležitějším faktorem úspěchu není výkonnost ani dobré výsledky, ale emoční inteligence. Způsob, jakým vaše dítě vychází s ostatními, jak se dokáže uplatnit ve vrstevnickém kolektivu, to je to podstatné. Proto chcete-li mít úspěšné dítě, věnujte se jeho pocitům a učte ho od malička jak s emocemi pracovat a jak je přijatelným způsobem vyjadřovat, aby je jejich okolí co nejlépe pochopilo. Pokud vaše dítě ventiluje smutek agresí, nepřistupujte na to. Hledejte jeho primární emoci, příčinu frustrace a pracujte s ní. 

Příklad malého Honzíka

Jak by takové chování mělo vypadat v aplikované podobě v případě malého Honzíka na začátku? Maminka by zaprvé měla Honzíka upozornit, že jí nemá skákat do řeči, ale počkat, až domluví. Dále by ho měla poučit o tom, že když o něco žádá, musí poprosit, nikoliv začít větu formulací "Chci něco a to hned". Jednou pravděpodobnou příčinou jeho naštvanosti může být žárlivost, že se mu maminka nevěnuje, protože se věnuje kamarádce. Zareaguje-li matka na tuto primární emoci empatickým a klidným způsobem, může Honzíkovi pomoct tuto emoci překonat a zpracovat. Pokud ale kvůli tomu sleví ze zásad slušného a uctivého chování a Honzíkovi projevy nekoriguje, nebo mu rychle vyhoví, aby měla klid, tak začíná bludný kruh. Může například odpovědět takto: „Vím, že je ti líto, že si teď s tebou nehraju a povídám si s tetou, ale jestli mi dopřeješ chvilku, ráda se pak zas budu věnovat tobě. Nelíbí se mi ale, když mi skáčeš do řeči a poroučíš. Chovej se slušně a popros a já ti ráda vyhovím.“

Čím je dítě menší, tím je potřeba hovořit v jednodušších a kratších formulacích. Děti obvykle poslouchají první tři věty, pak vypnou a už vás nevnímají. Dlouhé dobře míněné monology, ve kterých rodiče vysvětlují své požadavky a názory jsou neúčinné. Je potřeba předat co nejefektivněji ty nejjednodušší zásady. Dítěti bude určitou dobu trvat, než si je osvojí, ale když bude z rodiče cítit jistotu a důvěru v jeho vlastní přesvědčení, přijme je za své, a naopak pro něj budou představovat jistotu. Děti potřebují jasně definované a smysluplné hranice, aby se mohly vyvinout v pevné a soběstačné jedince.

Zkoušky rodičů a pár jednoduchých rad

Zkoušení hranic. Proč děti neustále zkoušejí naši trpělivost? Právě takto se nejlépe učí. Tímto chováním si „ohmatávají“ svět a dospělácká pravidla, aby mohly nalézt bezpečný prostor, kterému rozumí. Proto je tak důležité být důsledný. Co se stane, pokud bouchnu maminku? Co udělá? A když to udělám znova? Tato část výchovy je velice únavná, ale pokud se vytrvá, má rodič v období adolescence na čem stavět. Naše děti na nás spoléhají. Proto bychom se jim odmalička měli ukazovat jako rodiče, kteří věří sami sobě a své přirozené autoritě. Nesuďte vaše dítě ani sebe, nestyďte se za něj ani za sebe. Vysoká škola rodičovství bohužel neexistuje, ale schopnost si přiznat, že jste udělali chybu, je pro vaše dítě velikým vzorem. Rodiče si často myslí, že musí být perfektní, důležitější však je, aby byli autentičtí.

S přibývajícím věkem dítěte je nutné mu přiřazovat rozumné povinnosti, které je schopné zvládnout. Nepodceňujte jeho schopnosti, ale také ho nepřetěžujte. Například tříleté dítě je zcela schopné v domácnosti zastávat jednu povinnost denně, prostírat stůl, nebo odnášet vlastní talíř do myčky. Adekvátně ho pro zvládnutí úkolu oceňujte a chvalte. Držte se zásady Marie Montessori: „Chcete-li změnit negativní chování dítěte, nečiňte to neustálým upozorněním na ně, nýbrž posilujte v dítěti to dobré, aby to špatné mohlo postupně odstoupit do pozadí.“

Rehabilitace

Práce s rodinou, ve které je dítě již králem a rodiče se jeho reakcí obávají, je velice náročná a výsledků se dosahuje pomalejším tempem. V prvé řadě je potřeba naučit se nastavovat konstruktivní prostor pro dialog. Snahy o domluvu vzteklému puberťákovi jsou marné. Je dobré počkat, až se všichni uklidní. Klidné chování ze strany rodičů dítě destabilizuje. Je zvyklé na konfrontaci, ignoraci nebo snahu o minimalizaci svého chování. Rodič se musí naučit vystupovat jako jedinec klidný a autoritativní, čímž je dítě donuceno nahlédnout na své vlastní chování. Rodiče si většinou myslí, že dítěti taková situace vyhovuje. Opak je však pravdou, situace bezhraničí a pozice vládce v rodině je pro dítě velikou nejistotou a zátěží.

Autoři a specialisti na toto téma doporučují různé postupy pro krizové situace, kdy dochází k nevhodnému chování a agresi ze strany dítěte. Autorka knihy Malý tyran, Jiřina Prekopová, doporučuje metodu pevného obětí. Ve své praxi spíše sdílím názory Dr. Haim Omera, odborníka v této oblasti, který zavedl postup zvaný „sit in“. Rodiče v tichosti sedí v pokoji s dítětem, dávají mu najevo svou přítomnost, ale neodcházejí, dokud se dítě neomluví. Všechny techniky mají směřovat k jednomu cíli: aby rodič opět získal zpět kontrolu nad situací a důvěru ve své rodičovské schopnosti.

Získat zpět kontrolu a nebát se soudu ostatních. Pokud máte doma malého tyrana, neznamená to, že jste špatnými rodiči. Obviňování sebe sama nepomůže ani vám, ani vašemu potomku. Chyby ve výchově děláme všichni. Perfektní rodič neexistuje. Obecně svým klientům radím následujícím způsobem: řiďte se vaším nejpřirozenějším instinktem a vždy si položte jednoduchou otázku: Co je nejzdravější? Tato otázka vás navede k tomu, v čem jste se od zdravého modelu odchýlili a jak to můžete napravit.

Cesta k harmonickému soužití

V týmové práci se sociálními pracovníky a terapeuty s rodinou hovoříme o následujících oblastech:

• dostatek možností na trávení kvalitního času
• přetížení dítěte nebo rodiče
• schopnosti naslouchání a empatie
• vzájemný respekt a styl autority
• systém vzájemného odměňování, chvály a projevů lásky

Dále jim pomáháme nalézt smysluplný způsob rozdělení povinností v rodině a definovat zdravé hranice. Rodina je komplexní systém, který může dobře a zdravě fungovat pouze pokud VŠECHNY členy mají dostatek prostoru na to být sami sebou a cítí se respektovány ve své roli. Neboli, jak se říká ve Francii: „Svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda toho druhého.“

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.