Domácí násilí může mít na dítě horší vliv, než válečný konflikt

Obsah článku:

• Co je domácí násilí a jak se projevuje?
• Domácí násilí poškozuje vývoj dítěte ve všech oblastech
• Může se to odrazit i v šikaně?
• Mezigenerační přenos
• Má cenu vůbec s agresorem pracovat?
• Vztahy k matce-oběti v dospělosti
• Co když se rodiče dál neumějí domluvit?
• Kdo stanoví mantinely a pravidla?
• Kdy se v rámci vztahu dá začít hovořit o domácím násilí – co je takovým varovným signálem?
• Sociální statut rodiny a domácí násilí
• Cesta ven existuje. Ale je náročná a ne každý ji najde
• Základní devatero bezpečnostního plánu odchodu od násilníka
• Kam před násilím utéct?
• Domácí násilí a ekonomika

Již desátým rokem u nás existuje propracovaný systém ochrany před domácím násilím, který se stále vylepšuje. Každý rok Policie ČR přitom prověřuje řadu případů trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí a denně provede 3–4 vykázání násilnické osoby ze společného obydlí. Bohužel, ve více než polovině rodin, kde dojde k vykázání, vyrůstají děti. To potvrzují i údaje Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (MPSV), které evidují ročně kolem 2 500 případů rodin s dětmi, kde k domácímu násilí dochází. I přesto dodnes přetrvává někdy tendence těžké případy domácího násilí podceňovat a ty lehčí přeceňovat.

Do pražského Centra Locika, které se zabývá pomocí dětem ohroženým domácím násilím, přicházejí jak děti, tak i ženy a muži, kteří se s domácím násilím museli potýkat a někdy stále potýkají. „Je pravdou, že klientek, které by se k nám hlásily spontánně samy, moc není. Nejčastěji k nám již přicházejí na doporučení nějaké organizace, která s nimi pracuje a domácí násilí v rodině odhalí. Bývají to specializované poradny nebo intervenční centra, odbory sociálně-právní ochrany dětí a podobně,“ prozradila Šanci Dětem vedoucí specializovaného centra, poskytující mimo jiné též terapeutickou pomoc, Bc. Petra Wünschová.

Nutno dodat, že Centrum Locika nyní slaví rok od svého otevření, jeho mateřskou organizací je Acorus, který funguje již osmnáctým rokem. Pracuje se v něm specificky s dětmi, které jsou ohroženy domácím násilím, a jejich rodiči. „Znamená to, že pracujeme s rodinami, kde docházelo k domácímu násilí, a v důsledku toho může být vývoj dětí, které toho byly svědky, poškozený. Mohou k nám proto přijít i samy děti – dokonce až pětkrát – anonymně. Během těchto anonymních konzultací se snažíme rodinnou situaci zmapovat a najít způsob, jak oslovit jejich rodiče a další zdroje v jejich okolí,, k tomu, aby se začalo pracovat s celou rodinou,“ vysvětlila dále Wünschová. Formy, kterými Lociku děti oslovují, jsou ale různé – některé komunikují i e-mailem. A i když je možné, aby děti oslovily zdejší pracovníky v omezené době i telefonicky, je třeba uvést, že Locika nemá vlastní dětskou telefonickou krizovou linku. Přesto všichni v Locice usilují o to, aby pro děti byly jejich prostory bezpečným místem, místem, kam se mohou obrátit, když potřebují.

Domácí násilí poškozuje vývoj dítěte ve všech oblastech

Domácí násilí je pro dítě tak složitou životní situací, že ho poškozuje v téměř všech oblastech vývoje. To znamená, že velmi často se problémy doma projevují tak, že se nám zdá problematické dítě a jeho chování. „Učitelé či jiné blízké osoby toho dítěte ho hodnotí jako nevychované, trpící nějakou poruchou osobnosti, ale přitom se velmi často jedná o přirozenou reakci na to, co to dítě zažívá doma. Reaguje tak na situaci, kdy se bojí o sebe nebo o život svých nejbližších. Problematické chování je jen jakýmsi adaptačním způsobem, jak tu situaci zvládnout. Na okolí však působí jako dítě s podivným chováním, někdy až nebezpečným,“ uvedla dále pro Šanci Dětem Petra Wünschová.

Podle ní se vše navíc projevuje u takových dětí jak v psychické rovině, tak i somaticky. Typické je, že se chovají neúměrně svému věku – nejčastěji jako malí dospělí. „Jejich chování je postaršené, nebo případně mají tendenci k regresivnímu chování. To znamená, že se chovají věkově jako mladší. Obvyklé jsou u nich bolesti bříška, hlavy, opakované bolesti, záněty středouší, opakovaně snížená imunita. Mají v důsledku toho i horší docházku do školy,“ pokračovala dál vedoucí tohoto specializovaného centra.

↑ nahoru

Může se to odrazit i v šikaně?

Děti, které prožívají a jsou svědky domácího násilí, mají problém navázat rovnocenné vrstevnické vztahy. Podle zkušeností tak dítě často bývá obětí šikany či naopak násilníkem. Podle Wünschové bývají tyto děti účastníky v celém spektru problematiky šikany. Některé jako oběti, jiné jako pachatelé. „Záleží na tom, jaký způsob reakce na situaci doma zvolí a s kterým z rodičů se zidentifikují,“ poznamenala psychoterapeutka.

Čtěte také:
Násilí v partnerském vztahu
Partnerská krize

Mezigenerační přenos

I když v řadě zařízení podobných Centru Locika umějí již odborníci terapeuticky dětem velmi dobře pomoci, je nutné počítat s tím, že je třeba pracovat s celou rodinou. Jinak by terapeutická práce s dítětem nemohla přinést dobrý výsledný efekt. I proto se pracuje s celým rodinným systémem, nejen s maminkou, která bývá nejčastěji obětí domácího násilí, ale i s agresorem. Mimo jiné proto, aby děti neopakovaly vzorce chování, které pochytí doma, jednou ve svých vztazích. Dřív platilo takové schéma, že dívky se často identifikovaly s maminkou a stávaly se z nich opět oběti. Chlapci zase bývali víc agresivní a velmi často to ve svých budoucích vztazích opakovali. Vzorce byly přenositelné mezi generacemi. „Zajímavé je, že poslední léta i dívky nacházejí často identifikaci právě v tom agresivním vzorci,“ řekla Petra Wünschová. Své zkušenosti opírá o řadu let praxe v této oblasti – a to nejen své, ale i kolegů.

Pracovníci Acorusu, kteří se taktéž zabývají pomocí osobám ohroženým domácím násilím, zaznamenali případy, kdy do jejich poradny už přicházejí ženy, které jako děti byly doma svědky domácího násilí, řešily se v rámci této instituce a nyní se i ony staly oběťmi. Přes péči, kterou dostaly, se ty jejich problémy opakovaly i v jejich partnerských vztazích. Do těchto zařízení ale přicházejí i maminky, které je původně vyhledaly kvůli domácímu násilí ze strany partnera a pozdě od něj odešly. Zde jsou pracovníci pak svědky toho, že vzorce chování z té jejich původní rodiny pochytily a opakují je bohužel opět i jejich děti v další generaci. „Stává se dokonce, že i samy ty matky se stanou terčem násilí ze strany svých dětí v okamžiku, kdy odrostou. A pak je zcela jedno, zda jde o dívky, či chlapce,“ popsala další negativní důsledek domácího násilí Wünschová.

Má cenu vůbec s agresorem pracovat?

Podle zkušeností z azylových domů, kam se matky před svými tyrany uchylují, jde velice často o domácí násilí brutálního charakteru. Jeho pachatelé trpí různými poruchami osobnosti, závislostmi, případně jsou účastníky opakované trestné činnosti. „V takových případech se nepokoušíme o velkou změnu, může se stát, že bezpečný kontakt s takovými tatínky dítěte není možný, a pak to i jednoznačně říkáme. Nikdo k setkávání s nimi nenutí ani to dítě, ani tu ženu. Ale je třeba si uvědomit, že spektrum domácího násilí je mnohem širší. Daří se nám pracovat i s některými tatínky, kteří zájem o spolupráci mají. Můžu prozradit, že jich je zhruba asi třetina. Učíme je rozdělovat partnerský konflikt od rodičovské role. I když se rodina rozpadla, docházelo tam k věcem, které nebyly v pořádku, a ty nyní posuzuje policie nebo soud. To neřešíme, to je otázka jiných institucí. My pracujeme na zachování, případně na nápravě vztahů k dětem. Tak aby děti nepřišly o oba rodiče v důsledku domácího násilí a nemusely ani ty vzorce z rodiny opakovat,“ uvedla Petra Wünschová.

Její opakovaná zkušenost z praxe byla, že přestože se například děti už s tatínkem nikdy neviděly poté, co se v rodině objevilo domácí násilí, tak téma otce dál velice intenzivně řešily. A pokud tam otec absentoval, vznikaly třeba obrovské fantazie o tom, jak ten otec byl strašný, mocný a co všechno se mohlo stát. Objevovaly se i případy na druhé straně, kdy vznikl prostor pro fantazie, jak by to bylo úžasné, kdyby dál ty děti zůstaly s tatínkem. „Vlastně nedošlo k dobrému zpracování vztahu s tátou a v budoucích vztazích nezbývalo nic jiného než opakovat ten vzorec, který znaly a který se už stal.

„My při našich sezeních prosazujeme bezpečný a reálný kontakt s otcem tak, aby i zároveň probíhala práce s oběma rodiči (i matkou). I na straně maminek totiž zbývá téměř vždy ještě mnoho jiných dalších témat ke zpracování. Je to proto, poněvadž domácí násilí ničí rodičovské kompetence obou rodičů, to je potřeba říct. Děti velmi často celou situaci posuzují tak, že se pak cítí opuštěny oběma rodiči. Zejména pokud se situace doma neřeší (nejčastěji ze strany matky). Je třeba pracovat znovu na vztahu matka-dítě i otec-dítě. Posilujeme rodičovské kompetence obou, u každého je to ale samozřejmě jiné téma. U tatínků, kteří umějí a mají chuť pracovat na sobě a přihlásit se třeba do kurzů zvládání vzteku, přináší tato práce poměrně dobré výsledky. Jelikož ale existují i jiné typy domácího násilí, je to často mnohem složitější,“ připustila Wünschová.

V těchto jiných případech se velmi těžko daří získat náhled zmiňovaných mužů-otců, že to, co způsoboval partnerce, nebylo v pořádku. Přesto se i tak daří pracovat na vztahu k dětem. Vyvíjejí se na tuto problematiku speciální programy, které se postupně daří uvádět do praxe.

↑ nahoru

Vztahy k matce-oběti v dospělosti

Pokud jsou děti svědky domácího násilí, přináší to s sebou další negativum, které přichází až po letech, mnohdy v jejich dospělosti. Mají velmi často vztek na matku, že je neochránila, že musely vidět to, co viděly. Tyto pocity vznikají, jestliže problém v rodině nebyl řešený vůbec nebo byl řešený necitlivou formou. Zhoršit vše může i fakt, pokud se o tématu už ani nekomunikovalo a v rámci celé rodiny se již nezpracovávalo. Ženy-maminky odcházejí od agresora často v situaci, kdy děti již dlouhodobě vyrůstají v prostředí násilí. Zvlášť u „náctiletých“ dětí už v důsledku toho vzniká adaptace na to, co se doma dělo, v takové míře, že to považují za normální. Dojde-li nakonec přece jen k odchodu matky s dětmi od tyrana, ony to mohou vnímat negativně.

„Jsou připravené o zázemí, o kamarády, o hmotné věci a jistoty. Opravdu odchod ne vždy hodnotí pozitivně. Zároveň v této fázi odcházení matky spoléhají na silný vztah k dětem, ale neuvědomují si, nakolik je ten vztah tím, co se dělo, poničený a deformovaný. A nakolik i to dítě bude potřebovat jejich zvýšenou pozornost a výchovné vedení, aby se ty věci daly do pořádku. Jenomže ty ženy se ocitají v situaci, kdy většinou řeší hlavně řadu nezbytných praktických věcí – rozvod, soud, to, jak se uživí, kde budou žít. Nemají (většinou) kapacitu na to, těm dětem zvýšenou pozornost, kterou však potřebují, věnovat. To může vést k poškození vzájemných vztahů i do budoucna a dospělosti dětí,“ vysvětlila šéfka Lociky.

Co když se rodiče dál neumějí domluvit?

Kontakt dítěte s oběma rodiči by neměl být – až na vzácné případy – přerušen. Tedy za předpokladu, že o něj i dítě samotné stojí. Důležité je, aby kontakt s rodiči (a hlavně s agresorem) mohl probíhat bezpečně. „Nelze se divit tomu, že dítě, které je traumatizované násilím ze strany otce, nebude a nemusí mít třeba až rok potřebu ho vidět. Nemělo by do toho být tedy nuceno. Ale neznamená to, že nikdy v životě už ho nebude chtít vidět. Jde o to, ty věci citlivě načasovat a pracovat s tím tématem. Nenechat to jako tabu ve smyslu: ‚Od tatínka jsme odešli, už se o tom nebudeme bavit.“ To by bylo velkou chybou. Je to něco, co pak v té rodině tiká jako výbušná směs,“ řekla dále pro Šanci Dětem Wünschová.

Čtěte také:
Rodinná terapie
Rodinná mediace: cesta k řešení sporů mezi rodiči

Kdo stanoví mantinely a pravidla?

Rozhodnout o tom, jak i v budoucnosti bude probíhat styk otce-násilníka s dítětem, je podle Wünschové mnohdy doslova velmi přesná a hodinářská práce. A protože než padne soudní rozhodnutí, trvá to většinou dlouho, a proto nemohou být rozhodnutí pružná a citlivá k aktuální situaci v rodině. Tak je úkolem terapeutů snažit se situaci v rodině dobře zmapovat a pracovat s oběma rodiči. Tedy pracovat na tom, aby byla možná co nejlepší dohoda v zájmu dítěte. Tu pak může, ale nemusí stvrzovat soud. Záleží na okolnostech.

„Pokud se jedná o vyhrocený soudní spor, tak pro ty děti existují málokdy dobrá řešení. Někdy k nám pak přicházejí rodiče s velkými stohy soudních spisů. A těm říkáme: ‚Nechte je v čekárně, zde je třeba začít od začátku. S čistým stolem. Jiné řešení není. Postup, který se nám osvědčuje, je dát dítěti čas na zklidnění. Nějakou adaptační dobu, kdy není nucené do kontaktu s tatínkem. S vědomím toho, že: Kontakt s rodičem je právo dítěte, nikoli povinnost. Všímáme si toho, že už to akceptuje na mnoha místech i státní správa, což je dobře. Vše by mělo být nastavené podle potřeb dítěte. Proto u nás dítě pracuje se svým terapeutem, projde standardním klinickým vyšetřením, jak na tom je, psychodiagnostikou. A podle toho se nastavuje následný kontakt s rodiči. A s nimi též souběžně pracujeme a připravujeme je na kontakt s tím dítětem. Dle mých zkušeností by se mělo jednat o období zhruba tří měsíců maximálně. Není to tak dlouhá doba na to, aby to poškodilo vztah rodiče a dítěte, dá se na něj opět navázat. I proto někdy děláme první terapeutické setkání dítě-rodič u nás, i když se u nás neprovádějí asistované styky s dětmi. Snažíme se to ale vše nastavit tak, aby šlo skutečně o bezpečné setkání,“ konstatovala Petra Wünschová.

↑ nahoru

Kdy se v rámci vztahu dá začít hovořit o domácím násilí – co je takovým varovným signálem?

Velkým problémem domácího násilí je, že má v různých evropských zemích jinou definici. Domácí násilí není pevně stanovený termín – pokud se na něj nedíváme ryze z pohledu práva. „Pro práci s domácím násilím ale existují určité znaky, které jako odborníci vyhledáváme. Lidé uvnitř toho problému je však vidí zpravidla až zpětně. Maminky přicházejí až v okamžiku, kdy mají strach o svůj život nebo vidí, nakolik to vše poznamenává děti. Málokdo přichází na začátku do poradny s tím, že u nich doma panuje násilí. Na tom, že ty věci, co se dějí, nejsou v pořádku, že se jedná o domácí násilí, pracuje taková klientka se svojí klíčovou pracovnicí většinou první dvě až tři konzultace. V rodině totiž vzniká časem i specifická norma toho, co lze považovat za normální. Já bych tu situaci přirovnala asi ke známé metafoře o žábě v horké vodě. Když ji dáte do studené vody a budete zahřívat, než si uvědomí, že se vaří, nevnímá to. A pak už je pozdě, nepozná, že už jí jde o život. A tak to funguje i v případě těch žen. Jedná se o intimní problém, téměř vždy jsou do toho zapojené děti a zpravidla ty ženy velmi dlouho chtějí udržet celou rodinu, „šťastnou“rodinu. Myslí si, že to mohou ovlivnit jen svým chováním, že když něco přestanou dělat – dělat „problémy“, dávat manželovi záminky, že to ponižující nebo ubližující chování přestane a situace se doma zase zlepší. Okamžik, kdy jim dojde, že jde v takových případech o zcela jiný mechanismus, který není závislý na tom, jaké ony dávají podněty, většinou přichází až za dlouhou dobu, trvá pochopit pravý stav věcí,“ uvedla dále Wünschová.

Čtěte také:
Posttraumatický rozvoj u dětí a rodičů
Tabu v rodinné komunikaci

První facka – měla by bliknout kontrolka

Pokud padne ve vztahu první facka, je to určitý varovný signál. Ale podle odborníků, kteří se domácím násilím zabývají, pokud je ta facka jen jedna, nemusí hned znamenat velký problém – i když to může někomu znít až provokativně. Horší může být to, pokud té facce předchází psychické týrání. „Klientky, které zažívají psychické násilí, ho popisují jako velmi devastující a horší než násilí fyzické. Jde při něm o celkovou atmosféru strachu, v které domov není bezpečným místem. Není to zázemí, kde se podporujeme, máme před sebou vzájemný respekt. Facka bývá varovně vztyčeným prstem, ale pokud je to ojedinělý incident, nemusí být známkou domácího násilí,“ řekla terapeutka.

Je důležité říct, že pokud oba partneři vnímají, že není něco v pořádku a že se třeba zpočátku ojedinělé facky opakují, je nutné zabojovat o zachování toho vztahu. Je nezbytné včas vyhledat párovou pomoc a terapii. Váhání a otálení je vždy v neprospěch všech aktérů. „Ve chvíli, kdy si muž své násilné chování k ženě zracionalizuje a už ví, proč si žena zaslouží bití, ponižování nebo nadávky, tak už bývá ve smyslu zachování rodiny pozdě. Nejlepším řešením už většinou bývá jedině rozchod těch partnerů. A zajištění dobré rodičovské role pro oba rodiče. To je cílem pro naše všechny klienty, i když naše organizace například nedělá párovou terapii. Pracujeme ale na tom, aby pro děti mohli být zachováni alespoň oba rodiče a jejich rodičovské role. Nepracujeme a ani není v našich silách zajistit další šťastné soužití rodiny, páru,“ upozornila vedoucí Centra Locika.

↑ nahoru

Sociální statut rodiny a domácí násilí

Spouštěčem násilného chování mohou být v některých případech obtížné životní situace. Jednat se může například o ztrátu zaměstnání, jako stresor ale může působit třeba i narození druhého dítěte. Takový jedinec se pak může začít chovat ať už podle vzorců, které si přinesl ze své původní rodiny, nebo v rámci reakce na stres, která může být značně odlišná od dosud jiných pro něj typických reakcí. Tedy takových reakcí, s kterými by se za normálních okolností uměl vyrovnat a zvládnout je. Každopádně fungování našeho Centra Locika potvrzuje, že domácí násilí zasahuje lidi ve všech socioekonomických vrstvách, podobně jako třeba výskyt alkoholu a jiných závislostí,“ pokračovala dále Wünschová.

Čtěte také:

• Možnosti krizové intervence
• Odborná krizová intervence

Cesta ven existuje. Ale je náročná a ne každý ji najde

V Centru Locika se setkávají velice často s různými typy domácího násilí. Některé případy se týkají opravdu brutálního fyzického násilí. Například jedna žena, která byla obětí surových ataků, nebyla přitom dlouhou dobu schopna od tyrana odejít. Až poté, co vyhledala pomoc azylového domu, postupně časem dokázala být silnou oporou svým dětem a i sama učinila značný osobnostní skok ve svém vývoji. „Bylo velmi pozitivní sledovat její postupný vývoj. Přitom u těch dětí se vážně zvažovalo, jestli to všechno zvládnou bez toho, aby musely být psychiatricky léčeny. Když jsem slyšela, čím vším musely projít, než zasáhl stát, tak bylo pro mne velmi těžké to jen poslouchat. Trvalo dlouho, než přišla účinná pomoc. Byl tam třeba chlapeček, který se sám naučil psát už ve čtyřech nebo pěti letech, aby mohl dát zprávu o tom, co se děje u nich v rodině. Byl to on, kdo volal policii. Docházelo tam k různým formám jeho zneužívání prostřednictvím fyzického týrání maminky před ním. Zaznamenali jsme také případy rodin, v kterých se situace dlouhodobě nedaří řešit, protože tam je skrytý konflikt. I když už proběhl i soud, tatínek byl odsouzený, jsou neustále konflikty a problémy ohledně kontaktu dětí. A myslím si, že je to pro děti značně ničivé. Pomoc je tam z hlediska státu neúčinná, protože takové děti třeba procházejí i čtyřmi znaleckými posudky, neznají normální kontakt s oběma rodiči, pořád běhají po soudech a vyšetřeních. To je podobně šílené jako příklady hrubého násilí,“ konstatovala Wünschová.

Dítě jako svědek domácího násilí může zažívat větší trauma než dítě ve válce

Výsledek jednoho z výzkumů, který se zaměřil na dopady domácího násilí pro dítě, odhalil velmi alarmující skutečnost. Během něj se mimo jiné srovnávaly situace dětí, které žijí v bezpečné rodině, ale ve válečném konfliktu, a v rodině, kde válka probíhá doma a děti nemají bezpečné místo. Ukázalo se, že děti, které to bezpečné místo v rodině nemají, jsou na tom psychicky hůř než takové děti, kde sice životní ohrožení přichází zvenku, ale mají klidné a bezpečné zázemí v rodině. „To je pro nás příklad, jak rodičům vysvětlit, co jejich děti mohou prožívat a jak to vnímají. Hlavním důvodem, proč domácí násilí ohrožuje psychosociální vývoj dětí, je opravdu hlavně to, že nemají nikde své bezpečné místo,“ vysvětlila ještě Wünschová.

Čtěte také:

• Psychosomatika: Rodinná terapie jako léčba onemocnění
• Hádky rodičů mohou dětem ublížit i prospět

Kam před násilím utéct?

Mnohé se u nás už zlepšilo. Existuje již celá síť intervenčních center, existují specializované poradny jako Acorus, Rosa či další (viz níže),kde s osobou ohrožovanou domácím násilím hovoří pracovníci velmi fundovaně, bezpečně a odborně. Umějí navíc připravit plán odchodu od trýznitele, aby to bylo v pořádku a žena to mohla zvládnout například i ekonomicky. Je třeba vědět, že existuje i pomoc ze strany státu, která se za poslední léta velmi rozvinula, a pokud se žena rozhodne, existují účinné nástroje, jak ji podpořit, aby odchod od násilnického partnera dobře zvládla po všech stránkách. Je to pomoc dostačující, aby se to dalo zvládnout.

Ovšem horší než se vymanit z ekonomické závislosti bývá podle zkušeností terapeutů psychická závislost. S tím se pracuje mnohem hůř. „Podle mého soukromého názoru to bývá hlavní důvod, proč pak osoby zůstávají nadále v nevyhovujících vztazích. Vnější věci totiž umíme, myslím, už velmi dobře řešit, ta síť pomoci existuje a je poměrně silná. Psychická závislost je ale překážka uvnitř, se kterou se musí poprat dotyčná osoba sama, a po době trýznění, zašlapávání sebevědomí, je to velmi těžké,“ uzavřela smutné téma vedoucí Centra Locika Petra Wünschová.

Domácí násilí a ekonomika

ProFem o.p.s. (ženská nezisková organizace, která se od roku 1993 zaměřuje na společenské oblasti, v kterých dochází k porušení lidských práv) ve spolupráci s Úřadem vlády ČR uspořádaly v červnu konferenci s mezinárodní účastí na téma Ekonomické dopady domácího násilí v oblasti zdraví. Byly při ní představeny výsledky rozsáhlého výzkumu, jehož cílem bylo vyčíslit náklady spojené se zdravotními následky domácího násilí v ČR.

Ukázalo se, že:

• Domácí násilí zažilo v ČR 27,7 procent dotázaných žen starších 18 let (což je plošně přepočteno 1 232 000 žen!)
• Jen za rok 2014 vyhledalo lékařskou pomoc v důsledku domácího násilí 162 tisíc žen
• Náklady z veřejného zdravotního pojištění na ošetření a léčbu žen, které zažily domácí násilí, činily 1, 850 miliardy korun v roce 2014 !
• Z vlastních zdrojů zaplatily ženy na doplatcích za léky a dalších přímých platbách v témže roce 215 milionů korun
• Téměř jedna čtvrtina žen (24 procent), které zažily domácí násilí, nikdy nevyhledala lékařské ošetření, i když ho potřebovala
• V 557 tisících případech (45,2 procent) případů domácího násilí mezi partnery kdykoli v minulosti bylo svědkem i dítě. V 35 700 případech došlo k fyzickému napadení dítěte

Zdroj: MindBridge Consulting

Kde hledat pomoc?

• Centrum Locika
• Síť intervenčních center po celé ČR, poradna Profem, v Brně například SPONDEA, Magdalenium, v Ústí nad Labem Spiralis
• Webové sídlo Kolotoč násilí
• Bezplatná linka Bílého kruhu bezpečí pro oběti domácího násilí a kriminality: 116 006, www.bkb.cz
• Webový portál Dětství bez násilí
• Telefonická krizová pomoc pro oběti kriminality (nonstop): 257 317 110
• DONA linka (nonstop) pro pomoc osobám ohroženým domácím násilím: 251 511 313, www.donalinka.cz
• Azylové domy pro týrané ženy: www.acorus.cz ; www.rosa-os.cz
• Krizové centrum RIAPS (nonstop): 222 586 768
• Linka důvěry (Praha, nonstop): 222 580 697 https://www.csspraha.cz/prazska-linka-duvery
• Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy: www.amrp.cz
• Občanské poradny: www.obcanskeporadny.cz
• Linka bezpečí pro děti do 18 let (zdarma, nonstop): 116 111 https://www.linkabezpeci.cz
• Dětské krizové centrum (nonstop): 241 484 149 http://www.ditekrize.cz/linka-duvery
• La Strada: 222 717 171 https://www.strada.cz/
• Praktičtí lékaři
• Policie: linka 158
• Ordinace klinických psychologů
• Kontakty na příslušné soudy a státní zastupitelství jsou uvedeny na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Související literaturu a další zdroje informací najdete v naší Odborné knihovně.