O mateřském zranění (1. část)

Druhou část článku ZDE.

Obsah článku:

• Naše matka v nás
• Matka dává, co sama má, aneb potřeba strategie přežití
• Rodičovství jako otevřené okno příležitosti

Naše matka v nás

Moderní psychologie tu a tam vypustí do veřejného povědomí nový pojem. K takovým v posledních letech patří anglický výraz mother wound, který se do češtiny překládá jako mateřské zranění. Stručně řečeno jde o poškození, jichž se dítěti dostane skrze jeho vlastní matku tím, že z nějakého důvodu nebyla/není dostatečně fyzicky či emocionálně dostupná, respektive nebyla/není mu schopna poskytnout potřebnou péči a bezpečí.

Pro pochopení podstaty mateřského zranění musíme vyjít ze skutečnosti, že lidská bytost přichází na svět s nehotovým mozkem. Ten se zásadním způsobem dotváří až po narození a je přitom zcela závislý na okolnostech, v nichž se jedinec vyvíjí.

Lidská miminka a batolata jsou pro nezralost své nervové soustavy doslova vydaná napospas. Nejen svým pečovatelům a prostředí, ale také svým vlastním pozvolna se vynořujícím pocitům a prožitkům, jež dosud neumějí samostatně regulovat a zpracovat. Během raného věku, zhruba do svých třetích narozenin, proto nezbytně potřebují pomoc, a to zejména od své primární pečující osoby, s níž – než vznikne jejich autonomní „já“ - tvoří těsně propojenou jednotku. Matka je pro naplňování potřeb dítěte přednostně vybavena i díky hormonálním změnám během těhotenství, porodu a kojení – za předpokladu, že vše zmíněné proběhne přirozeně a netraumaticky. O citlivosti matky směrem k dítěti rozhoduje dále její osobnost a historie. Klíčová je schopnost vyladit se na potřeby dítěte a vnímat signály, které dítě vysílá živelným pláčem, hněvem nebo vzdorem. Jinak totiž dítě své nepohodlí či problémy na počátku života komunikovat neumí. Všemu se teprve potřebuje naučit.

Obrázek

Asi největším úkolem matky je proto zvládat dosud nezralé, asociálně se projevující dětské stavy při zachování vlastního klidu. Matka dítěti skrze sebe samu pomáhá regulovat, zprostředkovávat a zrcadlit to, co dítě sice emocionálně prožívá, ale k čemu dosud nemá vědomý přístup, takže není v jeho možnostech se s tím samostatně vypořádat. V psychoterapii mluvíme o potřebě kontejnování a mentalizace: dítě prostřednictvím své primární pečující osoby navazuje spojení s vlastním tělem i pocity a dostává možnost začít se orientovat v chování a prožitcích druhých.

K pozoruhodným postřehům současné vědy patří hypotéza, že empatie vůči sobě i druhým je vlastně naučená dovednost. Bez jejího osvojení nedochází k patřičnému rozvoji svědomí ani etického cítění. Z hlediska výchovy pak platí, že obojí zmíněné se přednostně utváří skrze schopnost vnímání vztahu k sobě i k druhým, a nikoliv prostřednictvím vnějšího osvojování společenských pravidel výchovou zdůrazňující dodržování vnějších forem žádoucího chování bez účasti vnitřní motivace. Zatímco dříve se u dětí „poslušnosti“ dosahovalo především strachem z trestu nebo odměnou, a tedy vlastně operantním podmiňováním typu cukr a bič, dnes se snažíme motivovat dítě skrze láskyplný vzájemný vztah. Dítě se učí: máme se rádi, vycházíme si vstříc, pečujeme o sebe navzájem. A také si odpouštíme. Klademe-li ve výchově důraz na autenticitu a prosociální chování, zjišťujeme, že výsledek závisí především na schopnosti citové seberegulace a sebekontroly, kterou dítě získá – nebo nezíská – prostřednictvím zacházení a příkladu nás vychovatelů. Pro mnoho rodičů je toto zjištění v současnosti silným aha-momentem.

Matka dává, co sama má, aneb potřeba strategie přežití

Výše zmíněné vysvětluje, proč v současnosti padá jedno z nejstarších tabu a proč se bortí mýtus automatické a bezvýhradné mateřské lásky. Jakkoliv její archetyp stále zastupuje snad nejsilnější možnou kvalitu umění milovat směrem k bezpodmínečnosti, nezištnosti a sebeobětování, je zároveň čím dál zjevnější, že matka nemůže dát svému dítěti to, co sama postrádá. Není-li nejprve k dispozici sama sobě a ve spojení se zdravými částmi vlastního já, nebývá navzdory vší své snaze schopna o dítě žádoucím způsobem pečovat a nedokáže na ně přiměřeně reagovat. Jakkoliv si to sama přeje, není „dost dobrou matkou“, protože jí v tom brání něco v ní samé. Ono „něco“ souvisí se třemi dalšími pojmy, jimiž moderní psychologie v posledních desetiletích silně argumentuje. Jde o takzvaný attachment (citovou vazbu), o mezigenerační přenos a o vliv nezhojeného traumatu.

Právě odtud pochází ona rozumem neuchopená vnitřní zachvacující úzkost, kterou v sobě tolik lidí cítí, ale neumí pojmenovat. Bere pak na sebe podobu některé z typických automatických obranných reakcí, vycházejících z nejstarších částí lidského „plazího“ mozku: únik, útok, nebo zamrznutí. Ve všech uvedených případech obranných strategií dochází k neuvědomovanému vnitřnímu rozštěpení.  Vývoj zdravého autonomního prosperujícího já neproběhne. Strategii přežití řídí já přežívající. To všechno proto, aby trpící traumatizované já bylo odstaveno a umlčeno.

Obrázek

V životě se to projevuje třeba tak, že požadavky, které na nás kladou druzí, automaticky přejímáme za vlastní. I na svůj úkor, aby nedocházelo ke konfliktům, jež jsme se nenaučili řešit. Nebo hledáme bezpečí ve vlastní dominanci, agresi či násilí páchaném na druhých, abychom vyloučili možnost, že tutéž strategii vůči nám použijí oni. Případně unikáme, nejčastěji do některé závislosti. Závislost je obecně definována jako trvalý náhradní vztah k někomu nebo něčemu, vycházející z pocitu úzkosti a sebeodcizení a z urgentní potřeby osobní prázdnotu, vztahovou neukotvenost a niternou bolest uspokojit za každou cenu. Takový stav jednání závislého člověka předurčuje, okrádá ho o možnost svobodného rozhodování a může ho, jak známo, i zabít.

Rodičovství jako otevřené okno příležitosti

Jakkoliv je matka zraněná, není úplně bezmocná. Mimo jiné proto, že výše uvedené informace jsou dnes již dostupné a mnozí současní rodiče zaujímají k rodičovství zvídavý aktivní postoj ještě, než se jim dítě narodí. Nesrovnatelně více než předchozí rodičovské generace si uvědomují, co je ve hře. Například už vědí, že jejich utvářející se vztah s dítětem na nevědomé úrovni silně oživuje jejich vlastní deficity a aktivuje jejich nezpracovaná vývojová témata.

Otevírá se tak naděje na zlepšení. Současná rodičovská generace hromadně vstupuje do vnitřní práce a mnozí už nechtějí předat svým dětem vlastní zranění. V terapeutických ordinacích vzpomínají, jak jejich matky pečlivě dbaly na jejich fyzické potřeby, ale vyhýbaly se intimitě emoční. K potřebě psychoterapie nezřídka vede osobní pocit narušené vztahovosti a neschopnost jednat jinak než pod vlivem autopilota, poháněného tím, co člověk kdysi zažil od vlastních rodičů. Zejména jde o nevhodné zacházení s pláčem a s takzvanými problematickými dětskými emocemi – smutkem, vztekem, hněvem, úzkostí, strachem. Jak odhalují mnohé psychoterapeutické rozhovory, neschopnost rodičů naplňovat potřeby dětí směřuje zpětnou stopou k jejich vlastnímu dětství a k jejich vlastním vývojovým traumatům. Obrat nastává ve chvíli, kdy si výše zmíněné souvislosti začneme uvědomovat a se svou zátěží vědomě pracujeme. Niterně jsme totiž nahlédli, že dokud rodič není vědomý, automaticky a nepozorovaně předává vlastní zranění i limity potomkům.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku