Senzorická integrace

• Poruchy senzorické integrace
• Senzorická integrace jako terapeutický přístup

Senzorická integrace se snaží dát rámec našemu chování a popisuje, jak nervový systém zpracovává smyslové informace a integruje je, abychom je mohli použít pro smysluplné chování (Schaaf, Mailloux, 2017). Každý člověk má svá smyslová specifika, například pokud jde o vyšší citlivost na některé smyslové podněty, vnímání některých podnětů jako nepříjemných, nebo naopak jako velmi příjemných. Pokud však tyto rozdíly zasahují do každodenního života, ztěžují člověku fungování a způsobují potíže s učením nebo chováním, pak můžeme uvažovat, že jde o dysfunkci smyslové integrace nebo poruchu smyslového zpracování.

J. Ayresová tvrdí, že učení závisí na schopnosti zpracovávat příchozí smyslové informace: jak z vnějšího prostředí, tak z našeho vlastního těla, což nám umožňuje využívat je k organizování a plánování adaptivního chování. Pokud nejsou smyslové informace zpracovány správně, výsledkem mohou být různé potíže s učením a chováním (Bundy, Lane, Murray (2007). Dítě s obtížemi ve smyslové integraci se nemusí přiměřeně vyvíjet. Jeho vývoj se může opožďovat a dosažení některých vývojových milníků je posunuté.

Obrázek

Poruchy senzorické integrace

Poruchy senzorické integrace nebo poruchy senzorického zpracování se mohou projevit v různých oblastech každodenního fungování. Děti mohou být hyposenzitivní, což znamená, že jejich mozek dostatečně neregistruje podněty, jelikož má sníženou hranici citlivosti. Část dětí si vytvoří svou strategii a aktivně podněty vyhledává (tzv. senzorické strádání). Tyto děti jsou velmi aktivní, neustále se pohybují a vykazují různé stereotypní chování.

Druhou oblastí je modulace, tedy regulační schopnost mozku přizpůsobit se intenzitě stimulace a adekvátně reagovat. Děti s problémem v modulaci jsou hypersenzitivní (přecitlivělé), mají nízkou hranici citlivosti a reagují neadekvátně i na běžné podněty Potenciálním podnětům se vyhýbají , aktivně se jim brání nebo unikají.

Třetí oblastí je diskriminace neboli schopnost rozlišovat kvalitu a trvání podnětu. Děti s problémy v oblasti diskriminace mají potíže s plánováním a realizací pohybů, školními dovednostmi atd. (Hrčová, 2019).

Kromě toho mohou mít děti s poruchami senzorické integrace také problémy v následujících oblastech: 

• regulace svalového napětí
• pobyt v dané pozici po určitou dobu – například sezení ve vzpřímené poloze u stolu a školní práce u stolu
• neochota a vyhýbání se určitým činnostem – fyzická aktivita, dotýkání se různých textur, vyhýbání se místům s vyšším hlukem
• vyhýbání se fyzickému kontaktu a skupinovým aktivitám
• nepřiměřeně intenzivní reakce na podněty a agresivní chování
• motorická neobratnost
• potíže s řečí
• problémy s jídlem (vyhýbání se novým potravinám, nepřiměřená vybíravost v potravinách)
• potíže s akademickými dovednostmi (čtení, psaní, počítání)
• herní dovednosti a chování neodpovídají věku nebo intelektuálním schopnostem dítěte
• u nejmladších dětí (raný věk) si lze problémy se smyslovou integrací představit jako: vývojová opoždění, problémy se spánkem, potíže s příjmem jídla, nadměrně plačící a křičící děti nebo naopak velmi klidné, pasivní a špatně reagující děti.

Poruchy senzorické integrace se často vyskytují spolu s jinými diagnózami. U dětí s poruchami autistického spektra je velmi vysoká incidence. Podobně má známky této poruchy více než polovina dětí s ADHD (Miller, 2014). Poruchy se vyskytují také u dětí se zhoršenou komunikační schopností, specifickým poruchami učení a u některých dětí s mozkovou obrnou. Porucha senzorického zpracování se může vyskytnout také izolovaně, bez přítomnosti jiné oficiální diagnózy.

Senzorická integrace jako terapeutický přístup

Ne každá smyslová aktivita je však senzorickou integrací podle J. Ayres (Ayres Sensory Integration). To je klíčové zejména v terapii. Aby činnosti bylo možné považovat za senzorickou integraci podle J. Ayres, jsou materiální, pracovní i personální požadavky přesně definované. V jednoduchosti lze říct, že pokud je během terapie dítě řízeno terapeutem nebo je pasivní v činnosti, nejedná se o senzorickou integraci podle J. Ayres. To samé platí, pokud dostává ústní pokyny, co dělat, nebo se řídí určitým protokolem, metodikou, sledem činností a aktivit. Smyslová stimulace také není senzorickou integrací. Jak upozorňuje Schoen, et al (2019), pro senzorickou integraci podle J. Ayres je klíčové aktivní zapojení dítěte, vytvoření partnerství mezi dítětem a terapeutem a ta „správná výzva“. 

Jedná se o přístup zaměřený na děti, kdy se dítě setkává s rozumnými výzvami, zažívá pocit úspěchu z prováděných činností a zároveň se učí vytvářet adaptivní odpovědi. Terapie probíhá prostřednictvím herních a senzomotorických aktivit ve speciálně upravené místnosti. Důležitá je vzájemná důvěra a akceptující přístup terapeuta. Dítě je motivované a aktivní, aktivity volí samo nebo se účastní výběru, protože pouze vlastní činnost a akce vytvářejí nové nervové dráhy a spojení (Schaefgen, 2007). Terapeut spolupracuje a dítě provádí jednotlivými činnostmi (ve srovnání s Hiltonem, 2011; Hrčová, 2019). Podstatou terapie není to, aby se dítě naučilo danou aktivitu nebo určité motorické dovednosti. Záměrem terapeuta je pomoci dítěti lépe fungovat fyzicky, emocionálně a akademicky (Ayres, 2005). Je to právě dítě, které by mělo být iniciátorem aktivit a her.

Obrázek

Terapeut pomáhá dítěti, aby bylo lépe připravené na získání motorických dovedností, akademických schopností nebo vhodného chování. Jde o cílenou podporu vestibulárního, proprioceptivního a taktilního systému, které pomáhají dítěti lépe integrovat přicházející smyslové vstupy a formovat adaptivní reakce. Stimulace může být také doplněna o vstupy pro jiné smyslové systémy. Smyslová integrace podle J. Ayres se odehrává ve speciálně přizpůsobeném prostředí, na které jsou kladeny určité požadavky. V tomto prostředí má dítě dostatek příležitostí pro vlastní fyzickou aktivitu, hru a také toto prostředí poskytuje dostatek vstupů pro vestibulární, proprioceptivní a taktilní systém.

Pro vestibulární systém se používají různé závěsné a visící prvky, jako jsou houpačky, lana a lanové dráhy. Závěsné prvky jsou jedny z klíčových a je důležité mít jich více. Při houpání by dítě mělo mít možnost houpat se v různých polohách a v různých směrech. Dále mohou být k dispozici stěny pro lezení, ribstoly, nakloněné roviny, různé nestabilní povrchy a pomůcky nebo hračky, které dítěti umožňují pohyb.

Pro proprioceptivní systém se používají pojízdné desky, lana, různé dopadové a doskokové povrchy (slouží také jako bezpečnostní prvek). Lze také použít různé měkké herní prvky, předměty s větší hmotností (velké gymnastické koule, zátěžové tašky...) nebo různé těžší hračky a předměty, které dítě může tahat, tlačit a přesouvat. Při motorickém plánování je také vhodné pracovat s různými překážkovými dráhami nebo prvky, ze kterých lze něco postavit.

Pro taktilní systém využíváme předměty s různými texturami nebo tvrdostí nebo vibrující předměty. Kromě nich můžeme zahrnout různé hmoty nebo difúzní (neurčité) textury, jako je pěna na holení nebo sliz.

Senzorická integrace má pozitivní vliv na motorický, řečový, kognitivní a socioemoční vývoj dítěte.  U předčasně narozených dětí pomáhá optimalizovat vývoj, eliminovat obtíže při registraci, modulaci nebo diskriminaci smyslových podnětů. Tím se může zabránit výraznějším problémům v chování dítěte (Lecuona, E. et al 2017).

Senzorická integrace u lidí s autismem může mít výhody v oblasti sociální interakce, cílené hry nebo necitlivosti k individuálním podnětům (Hilton, 2011). Smyslovou integrací můžeme ovlivnit a regulovat úroveň bdělosti dítěte a vnímání vlastního těla. To je jeden ze základů pro rozvoj motorické obratnosti a napodobování pohybů. Senzorická integrace může být prospěšná i u dětí, které mají potíže s jídlem, mají výrazně omezený jídelníček a jejichž vybíravost v jídle má senzorický podklad.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!