Jak si rozumět s pubertálním dítětem: co se děje v dospívajícím mozku a jak spolu lépe komunikovat
Obsah článku
Mozek v přestavbě
Mezi jedenáctým a patnáctým rokem života se naše těla mění z dětských na dospělá, schopná přivést na svět další generaci. Masivní změny se však zdaleka neomezují jen na fyzickou rovinu, ale odehrávají se i na rovině psychické a sociální. V obecně přijímaném pojetí Erika Eriksona je podstatou tohoto období hledání vlastní identity. Mladý člověk intenzivně vyspívá i v oblasti rozumových schopností, rozvíjí svou osobnost a touží se zařadit do společnosti mimo rodinu.
Abychom pochopili, co se děje s psychikou dospívajícího dítěte a mohli lépe uvažovat o tom, jak s ním komunikovat a jak k němu přistupovat, pojďme se podívat, co se děje v jeho mozku. Z neurologického hlediska jde totiž o revoluční období, v němž dochází k největší reorganizaci od doby kojenecko-batolecí. Mozek již nemění svou velikost a nepřibývá ani mozkových buněk. Co tak zásadního se tedy děje?
Pruning neboli prořezávání
V mozku pubertálního dítěte zaniká polovina všech synaptických spojení. Na první pohled to může znít paradoxně, ale jde o důležitý vývojový mechanismus. Následkem pruningu se pochopitelně něco ztrácí — bledne například řada vzpomínek, na druhé straně se však spoje, které zbydou, obalují myelinem, a to umožňuje jejich efektivnější fungování. Můžeme si to představit jako rekonstrukci dopravní sítě v nějaké zemi: v husté síti cest a cestiček málo používané zrušíme, zatímco nejfrekventovanější přebudujeme na silnice a dálnice.
Efektivnější fungování „dopravní sítě“ mozku se projeví ve schopnosti přemýšlet. V psychologické terminologii (podle Jeana Piageta) hovoříme o posunu od konkrétních logických operací k formálním logickým operacím. Dítě je najednou schopné přemýšlet v abstraktních pojmech, propojovat různé oblasti, formulovat analogie a uvažovat i nad tím, co sice není, ale být by mohlo. Uvažuje nad příčinami, hledá důvody, principy a souvislosti, vyvozuje závěry.
To vše je skvělé, i když v jistém ohledu pro nás rodiče i náročné: Když jsme mu před rokem či dvěma řekli: „Buď doma v sedm,“ dítě možná usmlouvalo čtvrthodinku. V pubertě hranici posuneme, řekneme dejme tomu v osm, a dítě se stejně ptá: „Proč v osm? Má to nějaký důvod? Je ten důvod adekvátní?“ Pubertální dítě z principu zpochybňuje zavedené pořádky i autority. Někdy můžeme mít až dojem, že zpochybňuje „úplně všechno“.
Mozek dítěte se stává citlivějším na dopamin
V oblastech souvisejících se zpracováním odměn, například nucleus accumbens, se zvyšuje množství receptorů dopaminu v membránách buněk i jejich citlivost. V důsledku toho se pubertální dítě snadněji nadchne. Zároveň však má tendenci bez zajímavých podnětů upadat do stavu znuděnosti. Zejména to, co je staré a známé, začíná být nezajímavé a nudné; naopak nové a neznámé (například opačné pohlaví) získává na přitažlivosti. My rodiče pochopitelně patříme do kategorie první zmíněné. Trávit s námi čas rozhodně není pro dospívajícího potomka prioritou.
Produkce melatoninu,
jenž naše tělo ladí na spánek, se posouvá do pozdějších hodin. Z tohoto důvodu mají pubertální děti tendenci ponocovat a ráno dospávat.
Intenzivně dozrávají oblasti zodpovědné za emoce a za zpracování sociálních podnětů.
Zvýšeně aktivní je například amygdala, struktura klíčová pro prožívání, zejména v souvislosti s hrozícím nebezpečím. Dospívající děti jsou v důsledku těchto změn vztahovačnější a často intenzivně reagují i na drobné podněty. Snadněji zažívají pocity studu a trapnosti. Mají velkou potřebu zapadnout mezi vrstevníky, zvýšeně se zajímají o to, jak působí na druhé lidi, co si o nich jejich okolí myslí. Zajímá je též sociální spravedlnost, nerovnosti ve společnosti a sociální postavení.
Prefrontální mozková kůra
zodpovědná za regulaci emocí, sebekontrolu, plánování či odhadování důsledků naopak dozrává pomalu: Její vývoj pokračuje i po pubertě, přibližně až do pětadvacátého roku věku. Dospívající proto mohou mít potíže se sebeovládáním či uváženým rozhodováním.
Celkově vzato prochází pubertální mozek rozsáhlou přestavbou. A stejně tak, jako se na skutečné stavbě stane, že chvíli nefunguje elektřina či neteče voda, může se nám zdát, že naše děti ztrácejí určité schopnosti: například ráno včas vstát a připravit si svačinu do školy, umístit špinavé oblečení do koše na prádlo, udržet v paměti, co slíbily nakoupit a že měly umýt nádobí. I prosté opláchnutí hrníčku po použití je najednou problém. V naději na lepší zítřky nás může držet představa, že stejně jako odstávka elektřiny v průběhu stavebních prací slouží k tomu, aby pak byla síť výkonnější a spolehlivější, je tomu tak i se schopnostmi našich dětí.
Co mají dělat rodiče
Vycházet s náhle vztahovačným a vše zpochybňujícím potomkem, snášet jeho emoční výlevy na jedné straně a odtažitost na straně druhé, je náročné. Chování dospívajících potomků nás rodiče často zraňuje či rozčiluje. Navíc se o své děti bojíme.
Pokusím se předat pár tipů, které nám mohou usnadnit komunikaci a vůbec život s pubertálním dítětem. Podíváme se na to, jak zvládnout každodenní život s potomkem, který se „kvůli všemu“ hádá, je na štíru i s udržováním pořádku a plněním povinností. Zamyslíme se, jak se postavit k tomu, že opouští stávající koníčky, aby se buď „plácal“ od ničeho k ničemu, či se zběsile vrhal do nových, z našeho pohledu třeba i rizikových, činností.
Ani hrníček si po sobě neumyje
Nenechme se vyděsit ztrátou schopností (viz výše) — velmi pravděpodobně je přechodná. Uvědomujme si, že ač to na první pohled nemusí být patrné, naše dítě řeší velmi důležitá témata: zabývá se vlastní identitou, svým postavením ve světě. Hledá, kým je a čemu se chce v životě věnovat. V kontrastu s tím je umytí hrníčku či včasné vynešení odpadkového koše opravdu nicotná záležitost.
Kvůli všemu se dohaduje, emočně vybuchuje
Dospívající z principu zpochybňují zavedené pořádky, pokoušejí pravidla a posouvají limity. Mohutně se rozvíjející schopnost logického myšlení jim přináší argumentační výbavu, jíž jsou někdy sami až uneseni. Snadno se pro něco nadchnou, logicky argumentují, a přitom opomíjejí řadu souvislostí. Protiargumenty často nechtějí slyšet či reagují ublíženě. Jsou emočně labilní a vztahovační, což všechno dohromady dělá komunikaci s nimi třaskavou.
Nám rodičům se vyplácí, když si dokážeme ve vypjatých chvílích uvědomit, že my jsme zde ti dospělí, s dozrálou prefrontální mozkovou kůrou. Zkusme zachovat klid a nenechat se zbytečně rozčílit. Opravdu nemusíme reagovat na každý úšklebek, koulení očima či foukání do ofiny.
Pokud v diskusích s dospívajícími zvládneme jejich (respektive své) emoce, můžeme se s nimi pouštět do zajímavých a hlubokých témat. Užijme si to!
Nás rodiče vidí velmi kriticky
Malé děti nás vnímají jako správné, všemocné a vševědoucí. V pubertě nahlédnou, že si nás idealizovali. Stydí se za to, jak nekriticky nás vnímali a vyrovnávají se s tím pro změnu nadměrnou kritikou.
Aby si mladý člověk mohl vytvořit vlastní světonázor a systém hodnot, potřebuje nejprve shodit ten náš a právě to se děje. Neberme proto jejich útoky příliš osobně. Objektivně vzato je jejich kritika nadměrná, nicméně odpovídá okolnostem a situaci, v níž se nacházejí. A pokud se nám podaří zkrotit vlastní ješitnost, můžeme z jejich kritiky i těžit — dost možná je trefná! Je velmi vhodné, když se nám daří uznávat své chyby a slabosti, a skvělé, pokud se podaří některé z nich napravit. Zároveň si však stůjme za sebou samými, za svými hodnotami. To, že nás dítě kritizuje, neznamená, že se musíme změnit podle jeho představ.
Nechce s námi trávit čas
Děti se nám přestávají svěřovat, emočně se vzdalují. Nechtějí s námi trávit večery a víkendy a na dovolenou by také radši nejely. To pro nás může být bolestné. Zároveň je to však přirozené. Radujme se z mála. Když za námi potomek tu a tam přijde a má povídavou, zkusme si na něj udělat čas, i když chvíle, kterou si vybral, není optimální.
Zajímejme se o své děti. O to, co je pro ně důležité, co je nyní baví, nad čím uvažují. Nevyzvídejme ovšem. Výslech není vhodně vyjádřeným zájmem a skutečné blízkosti škodí.
Nenávidí nás?
Výroky typu: „Já tě/vás nesnáším!“ neznamenají, že by vás dítě nenávidělo. Spíše než o citech hovoří o momentálních emocích, o jeho naštvání na nás. Že k nám takto hovoří, může být naopak bráno jako projev důvěry.
Může se však stát, že dlouhodobé negativní emoce směrem k nám, jež nejsou vyvažovány emocemi pozitivními, způsobí, že se mohou skutečně objevit až pocity nenávisti k nám. Zamysleme se, zda se ke svému potomkovi chováme s respektem. Zda má dost prostoru pro svůj rozvoj. Uvědomme si, že nemáme recept na pravdu. A i kdybychom věděli lépe, co je „pro něj dobré“, možná si to potřebuje zkusit po svém, přijít si na to sám. Respektujme jeho potřebu soukromí, samostatnosti a rozhodování o sobě. Mezi nejčastější chyby v komunikaci s dospívajícími dětmi patří, že jim vnucujeme své pravdy a názory. Případně že hned nabízíme řešení tam, kde potomek potřebuje čas na vlastní úvahy a hledání.
Opouští koníčky, kterým se roky věnovalo
Když dcera po sedmi letech přestane tancovat a syn po osmi letech hrát basket, může nám to být oprávněně líto a můžeme cítit i naštvání: investovali jsme tolik času, energie a peněz do toho, aby se svým koníčkům mohli věnovat! Dítěti to jde, je v tom dobré, možná se zde rýsuje i slibná budoucnost. A to všechno má nyní přijít vniveč!
Můžeme zkusit svého potomka mírně přidržet a motivovat, aby zůstal. Zajímat se o to, v čem je problém. Možná je to něco, co se dá řešit, třeba přechodem do jiného souboru, klubu. Větší tlak se však nevyplácí. Mohli bychom tak dítěti danou činnost ještě více znechutit a znesnadnit mu případný návrat. Navíc takovýmto „pácháním dobra“ poškozujeme náš vztah.
A že se naopak vrhá do něčeho nesmyslného? Možná jde jen o náš pohled. A i kdyby byl správný: součástí hledání vlastní cesty bývají i slepé odbočky. Předávané zkušenosti často nefungují, mladý člověk potřebuje sám zjistit, kudy cesta nevede. A někdy třeba i narazit. Dovolme mu to.
Ne, že bychom nesměli říci svůj názor. Klidně ho řekněme. Nicméně: stačí jednou. Říct, vysvětlit. Ale rozhodně nestrašit, nevyhrožovat či jinak manipulovat.
Večer nechce jít spát a ráno má problém vstát
Mějme pochopení, že se dospívajícímu potomkovi nechce v devět do postele, zároveň však chraňme jeho zdraví. Nedovolme mu ponocovat. Nejhorší ponocování je často spojené s pohledem upřeným do obrazovek. Nadužívání elektronických médií škodí dětem v řadě ohledů, nejen ve schopnosti naladit se na spánek.
Nastavení dopaminového systému a dosud nedozrálá prefrontální mozková kůra způsobují, že jsou dospívající velmi náchylní k rozvoji závislostí. A vzhledem ke zvýšené aktivitě sociálního mozku velmi snadno vzniká zejména závislost na sociálních sítích. Ty se tváří, že uspokojí potřebu kontaktu a sounáležitosti, ve skutečnosti to tak není a ani být nemůže. Pocit skutečné blízkosti totiž vzniká ve fyzické blízkosti — tím, že se dotýkáme, že sdílíme jídlo, že sladíme pohyby svých těl, byť i jen v chůzi vedle sebe. Sociální sítě touhu po kontaktu dráždí, nikdy však nevyvolají pocit opravdové blízkosti. Když chybí fyzično, cítíme se v důsledku nakonec osaměleji, což nás může zatlačit do deprese či úzkosti.
Spoustou podnětů, chytlavých videí, neustálou novostí a reaktivností navíc sociální sítě ničí i naši schopnost udržet po delší dobu soustředěnou pozornost, třeba i jen na četbu knihy.
Nalezení vlastní identity v éře mobilů
Pohled mnoho hodin denně upřený do obrazovek pubertálním dětem komplikuje i jejich největší vývojový úkol: nalezení vlastní identity. Pro rozvoj osobnosti, hledání toho, kdo jsem, jaký chci být atd. jsou totiž důležité chvíle, kdy se nesoustředíme na nic konkrétního. Kdy jen tak bloumáme a necháváme mysl volně těkat. V takových chvílích je aktivní klidová síť mozku (DMN – Default Mode Network), jež se rozprostírá řadou mozkových oblastí. Když je aktivní DMN, naše myšlenky volně těkají: Tu si vzpomeneme na něco z minulosti, tu plánujeme blízkou či vzdálenou budoucnost. V jednu chvíli nám na mysl vstoupí pocit vzniklý někde v těle, aby nás v následujícím okamžiku zaujalo něco, co do mysli vstoupilo skrze smysly z vnějšího světa. S pomocí DMN zpracováváme své vztahy a vazby a třeba nás napadne, jak vyřešit problém v práci. Děje se tak ve chvílích, kdy se na nic konkrétního nemusíme soustředit, třeba když čekáme na autobus, nebo v něm jedeme. Ale jen do chvíle, než vytáhneme mobil. Ten strhne naši pozornost, a klidový režim je ten tam.
Dostatečná aktivita DMN je důležitá mimo jiné pro integraci osobnosti a pro psychickou pohodu. Platí to v průběhu celého života, v pubertě však ještě o něco naléhavěji.
Koncem roku 2024 schválila Austrálie jako první na světě zákon omezující sociální sítě dětem mladším šestnácti let. Postupně se přidávají další státy. Můžeme doufat a zasazovat se o to, aby se co nejdříve přidalai Česká republika. Ani od takového omezení však nemůžeme čekat zázraky, děti budou v tomto ohledu potřebovat více pomoci. Politici by měli tlačit na firmy, aby vyráběly zodpovědnější nástroje a my rodiče nezapomeňme, že začínáme o mnoho let dříve — tím, že svým dětem umožňujeme a usnadňujeme rozvíjení kamarádských vztahů, různých zájmů a vedeme je ke zdravému životnímu stylu.
Puberta je právem považována za vývojovou krizi. Je náročná, pro naše děti i pro nás rodiče. Věřme však, že všechny ty těžkosti mají svůj smysl a naše dítě z nich vyjde rozumnější, silnější a stabilnější. A my též.
Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.
Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!
Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku
