Emoční inteligence u dětí – proč a jak ji rozvíjet

Autor/ka: Ivana Štefková
Datum publikace: 21. 12. 2021, Aktualizováno: 24. 01. 2022
Teorii emoční inteligence poprvé popsali Peter Salovey a John Mayer (Salovey, P., & Mayer, J. D., 1990) v roce 1990 jako soubor dovedností, který nám umožňuje vnímat emoce u sebe i druhých, rozlišovat je mezi sebou a jednat a přemýšlet na základě toho, co nám sdělují. Jejich model emoční inteligence (Mayer, J. D., & Salovey, P., 1997)zahrnuje vnímání a vyjadřování emocí, zapojení emocí do přemýšlení a rozhodování, rozpoznávání a porozumění emocím a regulaci emocí – schopnost využít je pro získání vhledu a pro růst osobnosti.

Obsah článku

Do všeobecného povědomí se pojem zapsal díky knize Daniela Golemana Emoční inteligence (Goleman, D., 1995), která vyšla v roce 1995 a zaznamenala nebývalý ohlas. Její autor se objevil na titulní straně týdeníku Time a tehdejší americký prezident Bill Clinton se nechal slyšet, že se do knihy zamiloval. Daniel Goleman jasně deklaroval, že pro úspěch v životě nestačí rozvíjet pouze inteligenci a akademické znalosti. Stejný důraz je třeba klást také na dovednosti v oblasti emocí a mezilidských vztahů.
V roce 1998 vyšel originál i český překlad publikace Lawrence E. Shapira Emoční inteligence dítěte a její rozvoj (Shapiro, L. J., 1998). Obsahuje konkrétní tipy a strategie, jak emoční inteligenci rozvíjet. Během let se dočkala velkého ohlasu a čtyř vydání. Nadšeně o ní vyprávěl i teoretik výchovy Jiří Pelikán, který citovost a citlivost zahrnul mezi sedm základních integrovaných kvalit osobnosti do své knihy Hledání těžiště výchovy.

Vliv rodičovského přístupu

Dětský psycholog Haim Ginott (Ginott, H. G., 1965) už v šedesátých letech zdůrazňoval význam emocí v rodičovství. Rodiče mají dětem naslouchat a slyšet nejen slova, která říkají, ale také emoce, které cítí. Odrazoval rodiče od toho, aby dětem sdělovali jak se mají cítit. Děti pak svým vlastním emocím nedůvěřují. Emoce nezmizí, pokud dětem řekneme, ať je necítí, nebo že pro své pocity nemají žádný důvod. Zatímco ne každé chování je přijatelné, všechny pocity a přání podle Ginotta přijatelné jsou. Rodiče tak mají nastavovat hranice chování, nikoli emocí a snů.

Obrázek
dvě dívky na zahradě

Jeho práce inspirovala Johna Gottmana a Jeffrey DeClaira (Gottman, J. M., & DeClaire, J., 1997), kteří v roce 1986 zahájili rozsáhlou studii 65 párů se čtyřletými či pětiletými dětmi ve městě Champaign ve státě Illinois. Výzkumníci strávili na úvod v každé rodině 14 hodin – vyplňováním dotazníků, kladením otázek, sledováním chování a měřením fyziologických reakcí. Emoční inteligenci rodičů popsali jako schopnost vnímat emoce dětí, projevovat vůči nim empatii, utěšovat je a být jim v oblasti emocí průvodcem. U dětí ji popsali jako schopnost ovládat své impulzy, motivovat se, odkládat potěšení, rozeznávat emoce druhých a vyrovnávat se s životními zlomy.

Emoční inteligenci ovlivňuje vrozený temperament, tvarují ji interakce s rodiči či jinými pečujícími osobami. Ti mohou dětem ukazovat, jak se z nepříjemných prožitků a emocí vracet zpět k pocitu bezpečí, jak nalézat útěchu. Podobný prožitek schází dětem, na jejichž potřeby a emoce rodiče nereagují. Na základě reakcí rodičů na emoce dětí ve vypjatých situacích popsali Gottman a DeClaire čtyři různé rodičovské přístupy, z nichž pouze ten poslední děti světem emocí provází a rozvíjí jejich emoční inteligenci.

 

Typy rodičovských přístupů (Gottman, J. M., & DeClaire, J.,1997):

  1. Odmítaví rodiče – odmítají, ignorují či zlehčují negativní emoce svých dětí.

  2. Nesouhlasní rodiče – jsou kritičtí k projevům negativních emocí a děti za ně kárají či trestají.

  3. Volně vychovávající rodiče – uznávají a přijímají emoce dětí, neukazují jim však jak s nimi zacházet, nenastavují jim hranice chování.

  4. Emoční koučové – negativní emoce vnímají jako součást života a jako příležitost učit své děti jak se vyrovnávat s nástrahami života a vybudovat si s nimi hlubší vztah.

Linda Lantieri a Daniel Goleman (Lantieri, L. & Goleman, D., 2014) upozorňují, že nám rozvíjení emoční inteligence dětí ztěžuje skutečnost, že jen málokdo z nás byl takto vychováván. Proto je důležité získávat pozitivní zkušenosti a najít si vzory umožňující nám žít ve větší shodě se svými emocemi. Zatímco většina z nás dětem opakuje, ať se uklidní a ať se soustředí, málokdo jim ukazuje, jak to mohou udělat. Obě tyto schopnost jsou přitom pro úspěch v životě klíčové a tvoří základ seberegulace.

Přínosy emoční inteligence

Obrázek
otec s dětmi

Tým Gottmana a DeClaira sledoval zdraví, školní úspěšnost, emoční i sociální dovednosti zkoumaných dětí až do dospělosti. Zdokumentoval dlouhodobé přínosy rozvoje emoční inteligence napříč věkovým spektrem. Děti provázené rodiči světem emocí lépe prospívaly ve všech sledovaných oblastech. Méně často onemocněly nakažlivou nemocí. Měly lepší výsledky ve škole a lépe se soustředily, měly lepší známky z matematiky i ze čtení. Lépe rozuměly svým emocím, dokázaly se rychleji uklidnit, zažívaly více pozitivních než negativních emocí. Snadněji navazovaly vztahy, měly více kamarádů, méně projevovaly násilí a zřídka se stávaly obětí šikany.

Pokud otcové uznávali jejich emoce a pomáhali jim rozumět problémům, dětem se lépe dařilo ve škole i ve vztazích. Pokud vůči nim projevovali kritiku nebo je neuznávali, dařilo se jim hůře, častěji se dostávaly do sporů s druhými a byly častěji nemocné. Pokud rodiče provázených dětí procházeli rozchodem, neobjevovaly se negativní důsledky jasně patrné u dětí, jejichž rodiče je světem emocí neprovázeli. Jejich školní prospěch se nezhoršil, nebyly agresivní, nedostávaly se do konfliktů s vrstevníky.

V roce 1995 Daniel Goleman založil se svými spolupracovníky program sociálního a emočního učení SEL (social and emotional learning) zaměřený na pět oblastí tvořících emoční inteligenci, které lze rozvíjet v rodině i ve škole. Žáci, kteří tento program absolvovali, se dokázali lépe uklidnit a lépe vycházeli s druhými, efektivněji se učili, měli lepší známky i výsledky v testech, více si věřili, prožívali více štěstí, méně deprese, projevovali se méně agresivně a odolávali závislostem.

Pět oblastí emoční inteligence (Lantieri, L. & Goleman, D., 2014):

  1. Sebeuvědomění – rozlišování myšlenek, emocí, silných stránek a toho, jak ovlivňují naše volby a činy.

  2. Vědomí si druhých – rozeznávání a porozumění myšlenkám a emocím druhých, rozvíjení empatie, schopnost vidět svět očima druhého.

  3. Sebeřízení – zacházení s emocemi tak, aby podporovaly naše úsilí a neškodily mu, stanovení si krátkodobých i dlouhodobých cílů, schopnost čelit překážkám.

  4. Odpovědné rozhodování – vytváření, zavádění a vyhodnocování rozhodnutí, která zohledňují možné dlouhodobé následky činů pro sebe i pro druhé.

  5. Vztahové schopnosti – odolávání tlaku vrstevníků, zvládání konfliktů, rozvíjení zdravých vztahů.

Pět kroků, jak prohlubovat porozumění emocí u dětí

Jak můžeme emoční inteligenci dětí zvyšovat? Gottman a DeClaire popsali následujících pět kroků (Gottman, J. M., & DeClaire, J., 1997).

1. Uvědomte si emoce dítěte

Abychom rozeznali emoce druhých, potřebujeme si být nejdříve vědomi svých vlastních. Emoce prožíváme velmi podobně, každý z nás je však projevuje jiným způsobem. Děti mají pro své emoce důvod, ať už se jim ho daří vyjádřit, či ne. Je důležité umět se podívat na svět z jejich perspektivy. Ta bývá více zranitelná a méně ovlivněná zkušeností. Pokud si umíme představit, co naše dítě prožívá, zažíváme empatii, která je základním předpokladem našeho propojení. Důležité je zůstat s emocí dítěte, jakkoli náročné či nepříjemné to v danou chvíli může být.

2. Vnímejte emoci jako příležitost

Rozeznání negativní emoce je příležitostí, jak se s dítětem propojit. Vztek dítěte není útokem na naši autoritu. Strach není důkazem naší neschopnosti. Smutek není něčím, co potřebujeme opravit. Negativní emoce nezmizí, pokud jim nebudeme věnovat pozornost. Pokud je uznáme, pomáháme dětem učit se utěšit a předáváme jim klíčovou dovednost pro život. Oslovovat můžeme i drobné projevy emocí. Zájem o ně vytváří stavební bloky našeho propojení, o které se můžeme opřít v případě kritických situací.

3. Empaticky naslouchejte a uznávejte emoce

Empatické naslouchání nám umožňuje cítit to, co prožívá naše dítě. Slyšet jeho slova, vnímat fyzické projevy jeho emocí, vidět svět z jeho perspektivy. Umožňuje nám zastavit logické argumenty a proud otázek, a místo toho opakovat a shrnovat to, co nám dítě říká.

Dcera slaví narozeniny a právě dostala dárek od babičky. Čtyřletý syn na to reaguje slovy “To není fér!” Rozčiluje se.

Naší typickou reakcí bývá vysvětlování, že se to časem jako fér ukáže: “Až budeš mít narozeniny, taky dostaneš dárek.” Naše vysvětlení je sice logické, ale popírá jeho emoce. K žárlivosti se přidává vztek na nechápajícího rodiče.

Co kdybychom zareagovali jinak? “Ty bys chtěl, aby babička měla dárek i pro tebe. Vsadím se, že teď trochu žárlíš.” Co by prožívalo dítě?

4. Pomozte dítěti emoci pojmenovat

Pojmenování emocí se pojí s empatií. Pokud vidíme, jak dítě pláče, říkáme: “Jsi smutný.” Dítě nejenže cítí porozumění, ale najednou také dokáže svůj stav označit. Pokud emoci pojmenujeme, náš nervový systém se zklidní, přináší nám útěchu. Čím přesnější označení najdeme, tím lépe. Vztek může vyjadřovat frustraci, zmatení, zradu nebo žárlivost. Smutek zranění, opuštění, prázdnotu. Dítě odjíždějící na tábor může cítit hrdost na svoji nezávislost a zároveň strach, že se mu bude stýskat. Můžeme mu pomoci objevit škálu prožívaných emocí a ujistit ho, že je možné cítit dvě různé emoce.

5. Pomozte mu hledat řešení a nastavte hranice

Ve chvíli, kdy jsme dítě vyslechli a pomohli mu pojmenovat emoci, můžeme mu pomoci přejít k hledání řešení. Tento proces má zpravidla také pět kroků.

Obrázek
dva chlapci
  1. Nastavte hranice. Poté, co jsme uznali emoce ukryté za nevhodným chováním a pomohli je označit, můžeme se ujistit, že dítě rozumí tomu, co na jeho chování bylo nevhodné. Následně můžeme dítě navést k hledání vhodnějších způsobů zvládnutí emoce. Důležité je ujistit ho, že problém není v tom, co cítí, ale v tom, jak se v danou chvíli zachovalo. Pravidla dětem nastavujeme na základě našich hodnot.

  2. Stanovte si cíle. Dítě ví, proč se cítí špatně a ví, jaký problém jeho chování způsobilo. Nyní je na čase odpovědět si na otázku, jak se příště zachová v podobné situaci. V tom mu pomůže stanovit si, čeho chce dosáhnout.

  3. Vymyslete možná řešení. Pokud chcete, aby si dítě skutečně přivlastnilo výsledek, podpořte ho, aby hledalo vlastní řešení. Mladší děti může v procesu podpořit hraní rolí. Můžeme přehrát možná řešení problému. Děti v tomto věku často vidí svět černobíle. Může jim tak pomoci, když přehrajeme dvě možná řešení – jedno “dobré” a jedno “špatné”. Se staršími dětmi můžeme možná řešení vymyslet metodou brainstormingu. Můžeme jim také připomenout, jak obdobnou situaci zvládly v minulosti.

  4. Vyhodnoťte navržená řešení na základě vašich rodinných hodnot. Nyní je na čase projít si veškeré návrhy a rozhodnout se, který vyzkoušet a který opustit. Podpořte dítě, aby si u každého návrhu odpovědělo na následující otázky: bude to řešení fungovat? Je bezpečné? Jak se při něm budu cítit? Jak se při něm budou cítit druzí?

  5. Pomozte dítěti vybrat si řešení. Podpořte dítě, ať si jedno řešení vybere a vyzkouší ho. V této chvíli můžete nabídnout svůj názor na danou situaci. Můžete říct, jak jste podobnou situaci sami řešili a co jste se přitom naučili. Během řešení problémů se otevírá příležitost předávat dětem vlastní hodnoty. Děti se také učí ze svých chyb. Pokud vaše dítě láká nápad, o němž víte, že nejspíš nebude fungovat, ale zároveň mu neuškodí, nechte ho, ať jej samo vyzkouší.

Pokud provádíme děti na cestě k objevování emocí, neznamená to, že prožíváme méně konfliktů. Znamená to, že se k sobě přibližujeme, prožíváme více intimity a respektu. Jsou chvíle, kdy je lepší tento proces odložit; když nás tlačí čas, vlastní emoce, nebo možní diváci. Později zpravidla přijde chvíle, kdy se k němu vrátit.

Pět strategií na podporu emocí z hlediska vývoje mozku

Daniel Siegel a Tina Payne Bryson (Siegel, D. J., & Bryson, P. H. D. T. P., 2012) představují pět možných strategií, jak podpořit prospívání našeho dítěte na úrovni mozku.

První dvě cílí na horizontální integraci – pomáhají propojovat pravou a levou hemisféru. Zatímco naše levá hemisféra miluje pořádek, je doslovná, logická a má ráda slova, naše pravá hemisféra slova nepoužívá, zaměřuje se na obrazy, emoce, vzpomínky. V prvních třech letech života převažuje vliv pravé hemisféry. Levá hemisféra se začíná ozývat společně s otázkou “Proč?” Pokud se dětem daří propojovat levou a pravou hemisféru, váží si své logiky i emocí, daří se jim rozumět sobě i světu kolem sebe, nezaplavují je emoce, nepřehlíží je, ani nepopírají.

Další tři strategie se zaměřují na vertikální integraci – propojují jednotlivé části mozku. Mozek si můžeme představit jako rodinný dům. V jeho přízemí se nachází mozkový kmen a limbický systém. Odpovídají za základní funkce (dýchání, mrkání), vnitřní reakce a impulzy (útěk, nebo útok) a za silné emoce (strach, vztek). První patro tvoří jednotlivé části mozkové kůry. Pokud mozek dítěte v prvním patře dobře funguje, dokáže ovládat své emoce, zvažovat důsledky, přemýšlet, než se pustí do akce, zohlednit pocity druhých. Během prvních let života se tato část teprve tvoří, od dospívání až do dospělosti v ní probíhá výrazná rekonstrukce. Cílem naší podpory je vytvořit pomyslné schodiště propojující oba prostory.

Obrázek
otec s dcerou

Pokud u tříletého dítěte propukne záchvat hněvu, protože v lednici už nejsou jeho oblíbené jogurty, jeho spodní část mozku se energicky vrhla do akce a znemožnila mu uklidnit se a uvažovat rozumně. Pokud mu budeme vysvětlovat, že máme ještě jiné jogurty, nejspíš nás v podobnou chvíli vůbec neuslyší. Mnohem pravděpodobněji něčím hodí, nebo bude křičet. Jeho mysl se nachází v krizi. Snadněji ho uklidní, pokud přesměrujeme jeho pozornost. Můžeme ho zvednout a ukázat mu něco jiného nebo můžeme udělat něco legračního, abychom proměnili dynamiku dané situace.

Pokud se takto chováme, pomáháme dítěti získat čas na obnovení spojení mezi přízemím a prvním patrem. Ve chvíli, kdy opět získá přístup do prvního patra, začne se uklidňovat. Dítě, které prožívá záchvat vzteku či strachu spojený se zapojením spodní části mozku, potřebuje útěchu a péči. To můžeme podpořit milujícím dotykem a tišícím tónem hlasu. Teprve ve chvíli, kdy se dítě utiší, můžeme mluvit o tom, jak se má v dané situaci chovat a jaké jsou možné důsledky („Vím, že ses opravdu zlobil, že ti ta voda stříkla do obličeje. Ale není v pořádku někoho bouchat, když se zlobíš. Příště řekni, co se ti nelíbí.“)

První strategie – Surfujte na emocích

Pokud dítě prožívá silnou emoci, logika často nezabírá do chvíle, dokud neodpovíme na potřeby jeho pravé hemisféry. Dítě potřebuje pocítit přijetí, propojení. Teprve ve chvíli, kdy se uklidní, můžeme s ním mluvit o jeho chování a jeho následcích.

Druhá strategie – Vyprávějte o prožitcích

Pokud děti prožívají silné emoce, podpoří je, když pojmenujeme to, co je pro ně příliš silné. Vyprávění nám umožňuje porozumět sobě i světu kolem sebe právě díky propojení obou hemisfér. Zatímco levá hemisféra řadí jednotlivé události, používá slova a logiku, pravá hemisféra přináší prožitky v těle, emoce, vzpomínky. Příběhy nám umožňují posunout se kupředu a zpracovat okamžiky, kdy jsme si připadali mimo kontrolu. Pokud děsivé a bolavé zážitky pojmenujeme, ztratí svou sílu.

Třetí strategie – Zapojte je do vymýšlení řešení

Pokaždé, když řekneme „přesvědč mě” nebo „vymysli řešení, se kterým budeme oba souhlasit, dáváme dětem příležitost rozvíjet řešení problémů a rozhodování se. Umožňujeme jim zvážit vhodné chování a možné následky, přemýšlet o pocitech a potřebách druhých.

Čtvrtá strategie – Učte je rozhodovat se

Vrchní část mozku je jako sval – pokud ji využíváme, rozvíjí se, sílí a lépe funguje. Naší úlohou je poskytnout dětem dostatek příležitostí procvičovat vrchní část mozku, tak aby zesílila. Dávejme jim příležitost rozhodovat se samostatně, nacházet řešení a přijímat důsledky. Pokud dětem klademe otázky, které je podněcují ke zvažování pocitů druhých, podporujeme jejich schopnost vnímat je a prožívat soucit. Pokud se dětem daří činit rozhodnutí opřená o sebeporozumění a soucit s druhými, rozvíjí se u nich smysl pro morálku.

Pátá strategie – Zapojte pohyb těla

Pohyb těla ovlivňuje chemii v mozku. Pokud proměníme stav svého těla – prostřednictvím pohybu, nebo např. relaxace – promění se i náš emoční stav. Pokud dítě ztratilo kontakt s vrchní částí mozku, pohyb těla mu může pomoci obnovit rovnováhu. Tento přístup můžeme dětem vysvětlit: „Vím, že se zlobíš, že nemůžeš jít ke kamarádům. Připadá ti to nefér, co? Pojď půjdeme se projet na kole a promluvíme si o tom. Někdy nám pomůže už jen to, že se hýbeme.” Pohybem těla se uvolní bloky a otevře se cesta k integraci, děti tak mohou obnovit klid a kontrolu.

Citace:

Ginott, H. G. (1965). Between parent and child: New solutions to old problems. Macmillan.

Goleman, D. (1995). Emotional intelligence. Bantam Books.

Gottman, J. M., & DeClaire, J. (1997). Raising an Emotionally Intelligent Child: The Heart of Parenting. New York: Simon & Schuster.

Mayer, J. D., & Salovey, P. (1997). What is emotional intelligence? In P. E. Salovey & D. J. Sluyter (Eds.), Emotional development and emotional intelligence: Educational implications (pp. 3–31). Basic Books.

Lantieri, L. & Goleman, D. (2014). Building Emotional Intelligence: Practices to Cultivate Inner Resilience in Children. Louisville: Sounds True Inc.

Salovey, P., & Mayer, J. D. (1990). Emotional intelligence. Imagination, Cognition and Personality, 9(3), 185–211.

Shapiro, L. J. (1998). Emoční inteligence dítěte a její rozvoj. Praha: Portál.

Siegel, D. J., & Bryson, P. H. D. T. P. (2012). The whole-brain child. Random House.

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Přihlášení k odběru newsletteru

 

Autor/ka
Ivana Štefková

Vystudovaná psycholožka a vypravěčka, patnáct let pomáhá lidem mluvit o jejich prožitcích tak, aby je posilovaly. Deset let se věnuje výzkumu, jak přetvořit životní nesnáze v příležitost pro vlastní růst. Nejsrdečnějším jejím tématem však je odolnost (resilience) – schopnost ohnout se, ale nezlomit.

Odborná knihovna:
Články: