Psychický vývoj dítěte se zdravotním postižením
Obsah článku:
- S postižením dítěte přichází i rodičovská nejistota
- Vývoj dítěte se zdravotním postižením v batolecím věku
- Nástup do školy
- Dospívání
Rodiče se obvykle k postiženému dítěti chovají jinak, než kdyby bylo zdravé. Zvyšuje se riziko hyperprotektivního či jinak nepřiměřeného přístupu. Výkyvy v chování rodičů je třeba chápat jako reakci na zátěž, s níž se musí vyrovnávat. Té může předcházet období nejistoty, kdy si uvědomují, že je jejich dítě v něčem odlišné, ale jeho zdravotní postižení ještě nemají jednoznačně potvrzené. Se zdravotním postižením dítěte se vyrovnávají postupně. První reakcí na subjektivně nepřijatelnou skutečnost, že dítě není zdravé, je šok a popření: „To není možné, to nemůže být pravda.“ Projevují se strnutím a neschopností jakékoli reakce, jak to popisuje jedna z matek: „Byla jsem úplně mimo, a ani jsem si pořádně nepamatovala, co nám řekli.“ V této době rodiče nezajímají informace o možnostech další péče, protože se dosud nesmířili ani s existencí postižení. V průběhu času dochází k jeho postupnému přijetí.
S postižením dítěte přichází i rodičovská nejistota
Rodiče většinou nevědí, co by měli v dané situaci dělat. Nikdy se s podobným problémem nesetkali a nedovedou jej řešit. Musí se vyrovnávat s pocity bezmoci a viny, ale i s obavami z reakcí jiných lidí. Očekávají pomoc, ale nemají přesnou představu, v čem by měla spočívat. Přes všechny problémy postižení svého dítěte postupně přijmou, což se projeví zvýšením zájmu o další informace. Potřebují poznat dostupné možnosti léčby a speciálně-pedagogických postupů. Hledají rady zkušenějších, které by jim pomohly udržet naději na zlepšení, když už není možné, aby se dítě zcela uzdravilo. Bude alespoň chodit s berlemi, bude alespoň částečně vidět? Většina rodičů se nakonec smíří se skutečností, že je jejich dítě postižené, ale jejich postoj může kolísat v závislosti na průběhu vývoje dítěte a s ním spojenými novými potížemi (problémy se školním zařazením, volbou povolání atd.).
Zdravotní postižení, které se projevuje nebo rozvíjí později, vyvolává trochu jiné reakce. Specifickým stresem je v tomto případě nejistota vyvolávající potřebu dozvědět se, jak to opravdu je, ale i obranné reakce. Vytváří se konflikt mezi oběma potřebami: získat jistotu o skutečném stavu dítěte, a zachovat si pozitivní naději.
Většina rodičů neví, jak se bude dítě s konkrétním zdravotním postižením vyvíjet, a jejich očekávání nemusí být přiměřená. Vývoj takových dětí prochází stejnými fázemi jako v případě zdravých dětí, i když některé jejich schopnosti zůstávají omezené. Může být odlišný již v kojeneckém věku. To platí například u dětí s pohybovým nebo zrakovým postižením, zatímco dítě s těžkým sluchovým postižením nemusí být v tomto věku nijak nápadné. Děti se zdravotním postižením potřebují specifický přístup, který by jim pomohl k alespoň částečné nápravě narušených funkcí. Mnohdy nemají potřebné předpoklady, aby se mohly vyvíjet bez speciální podpory, a rodiče nevědí, jak by k nim měli přistupovat. Například matka bez potřebných zkušeností si může myslet, že na ni dítě nereaguje proto, že nemá zájem, i když ji ve skutečnosti nemůže plně vnímat anebo na ni reagovat. Je třeba, aby věděla, proč se dítě chová určitým způsobem, a co by měla v takovém případě dělat ona.
Vývoj dítěte se zdravotním postižením v batolecím věku
V batolecím věku se mohou začít ve větší míře projevovat různá zdravotní postižení. Děti se začínají osamostatňovat, začnou chodit, mluvit a odpoutávají se z vázanosti na matku. Pro zdravotně postižené dítě je osamostatnění, alespoň v některé oblasti, obtížnější, ne-li zcela nedostupné. Pohybově postižené dítě zůstává závislé na podnětech nejbližšího okolí, či na lidech, kteří mu vzdálenější objekty mohou přiblížit. U dětí s těžkou zrakovou vadou se opožďuje vývoj samostatné lokomoce, protože se nemohou ve vzdálenějším prostoru orientovat. Pokud se u dítěte nerozvíjí řeč, opožďuje se i na ní závislé uvažování. Podobné problémy mívají mentálně postižené děti neschopné chápat různé souvislosti a vztahy. Komunikace s matkou může být narušena i u dětí s poruchou autistického spektra, pro něž nejsou lidé zajímaví, a proto na ně nereagují. Popsané chování je pro matky autistických dětí velmi stresující. Odpoutávání z vázanosti na matku bývá opožděné u jakkoli postižených dětí. Přetrvávající potřeba závislosti signalizuje, že dítě není dostatečně disponované a přetrvávající závislost na matce funguje jako zdroj jistoty a bezpečí.
Zdravotně postižené batole je sociálně nápadnější, než bylo v kojeneckém věku. Tehdy si většina lidí ani nevšimla, že něco není v pořádku. Nyní si jeho odlišnost začnou uvědomovat i cizí lidé a rodiče se musí vyrovnávat s jejich reakcemi. V batolecím věku také často dochází k definitivnímu potvrzení diagnózy, či ke zpřesnění pravděpodobné míry postižení. Tak je tomu například u dětí s dětskou mozkovou obrnou nebo mentálním postižením. Rodiče tehdy mohou ztratit naději, že by se něco mohlo zásadněji změnit. K postiženému batoleti se často chovají, jako by šlo o mnohem mladší dítě. Neberou v úvahu, že některé psychické funkce může mít dostatečně rozvinuté. Například zrakově či pohybově postižené dítě může mít normálně rozvinutou řeč a myšlení, i když se nedokáže samostatně pohybovat. Přetrvávající závislost dítěte považují za samozřejmou a jeho osamostatňování nepodporují.
Nástup do školy
Nástup do školy je pro postižené dítě i jeho rodiče důležitým mezníkem. V předškolním věku sice často dochází k určitému vývojovému pokroku, a tím i k posilování optimistického očekávání rodičů, ale požadavky školy jim připomenou, že možnosti dítěte jsou omezenější, než předpokládali. Někdy se mohou oživit problémy, související s nedostatečným vyrovnáním se s postižením dítěte. Rodiče si nechtějí připustit, že by mohlo mít potíže a jeho nástup do školy vnímají jako symbolické potvrzení normality. Znamená pro ně, že dítě dosáhlo určité vývojové úrovně, a tudíž lze věřit, že se bude i nadále zlepšovat. Záleží samozřejmě i na tom, o jakou školu jde.
Zařazení do běžné školy představuje možnost získat potřebné socializační zkušenosti. V dětském věku je přizpůsobení nové situaci i osvojení potřebných sociálních dovedností snadnější, ale u dětí se závažnějším postižením tomu tak není. Určité riziko spočívá v přílišné náročnosti požadavků školy a v nezvládnutí situace rodiči, učitelem, spolužáky či samotným dítětem. Zařazení do běžné školy může pro zdravotně postižené dítě představovat další zátěž. Rodičům může přinést konfrontace požadavků školy a reálných možností dítěte zklamání – tím větší, čím víc si situaci idealizovali. Vědomí, že je dítě znevýhodněné, může u rodičů vyvolávat potřebu chránit je. Lze se setkat s vymáháním větších ohledů a privilegií, což může souviset s neochotou rodičů přiznat si, že zdravotně postižené dítě nemůže zvládnout všechno. Rodiče se někdy mohou upínat na školní úspěch jako na potvrzení schopností svého potomka, který je jinak znevýhodněný (např. pohybovým či zrakovým postižením).
Zdravotně postižené děti mohou mít problémy v socializačním vývoji, například proto, že se nemohou orientovat v různých sociálních situacích a adekvátně na ně reagovat. Důvodem může být i omezení kontaktu s jinými lidmi, včetně dětí. Vývoj mnoha schopností závisí na přijatelném vedení dospělých, ale pro socializační vývoj jsou důležitější zkušenosti s vrstevníky. Ve škole se dítě se zdravotním postižením setkává s různými spolužáky a srovnává se s nimi. Zdraví vrstevníci pro ně často představují nedostupnou konkurenci. První zkušenosti s postojem zdravých vrstevníků získávají zdravotně postižené děti v mateřské či základní škole. Problémy v sociální adaptaci mohou být důsledkem omezených schopností dítěte (které špatně vidí, slyší, nebo se nemůže samostatně pohybovat) či nápadností jeho chování a zevnějšku. Mohou souviset i se sociální neobratností, plynoucí z nedostatku zkušeností. Postižené děti mnohdy nedisponují dovednostmi potřebnými k prosazení ve skupině a k získání přijatelné pozice. Jestliže žádné imponující vlastnosti nemají, je jim vnucena role spolužáka, na kterého je třeba brát ohledy, protože je nemocný, ale zároveň není považován za zcela rovnocenného. I když se zdravé děti dovedou přizpůsobit potřebám postižených vrstevníků, nebývá takový vztah základem rovnocenného kamarádství.
Výsledky různých studií ukazují, že zdravotně postižené děti nepatří v běžné škole mezi oblíbené a obdivované, ale nebývají ani odmítané (s výjimkou některých dětí s poruchou autistického spektra). Jejich sociální status často nejlépe vyjadřuje označení „přehlížené děti“. I nějak znevýhodněné děti touží po kamarádství se spolužáky, přestože jimi nejsou přijímány tak, jak by si přály. Od kamarádů očekávají něco jiného než zdravé děti. Je pro ně důležité, aby se jim kamarád nevysmíval a byl ochotný dělat to, co mohou dělat i ony. Jejich postavení ve třídě závisí na typu a závažnosti postižení, které už na prvním stupni ovlivňuje jejich účast na společných aktivitách. I přesto dovedou zdravotně postižené děti najít způsob, jak se spolužáky vycházet a jak se ve vrstevnické skupině uplatnit. Může jít o činnosti, které zvládají, nebo o ochotu nabídnout pomoc a podporu. Získané zkušenosti, i když nejsou vždycky příjemné, jim mohou pomoci zvládat podobné potíže v pozdějším věku. Pokud dítě se zdravotním postižením chodí do běžné školy, je užitečné, aby se mohlo stýkat i s dětmi, které jsou podobně znevýhodněné, například během volnočasových aktivit. Pomůže jim to v sociálním vývoji i v poznání vlastních možností.
Dospívání
Dospívání je období postupného osamostatňování ve všech oblastech. Dospívající začínají uvažovat o možnostech, které sice ještě nenastaly, ale nelze je vyloučit. A podobně uvažují i o sobě. Z pohledu dospívajícího už není postižení jejich neměnnou součástí. Vývojový posun v myšlení se projevuje větší kritičností a sebekritičností, zaměřenou i na oblast handicapu a jeho sociálního významu. V období dospívání si postižený jedinec začne ve větší míře uvědomovat svá omezení v různých oblastech, včetně obtíží se začleněním do společnosti. Uvažuje o svých možnostech a pokud se mu nepodaří vytvořit alespoň částečně uspokojující sebeobraz, reaguje různými obrannými mechanismy. V dospívání dochází k odpoutávání od rodiny a k přesunu vazby na vrstevnickou skupinu, ale to je pro postiženého adolescenta hůře dosažitelné. Nemusí mít všechny potřebné kompetence, ať už je důvod jeho znevýhodnění jakýkoli. Někdy může jít i o důsledky příliš ochranitelské výchovy. Přetrvávající závislost na dospělých pro někoho může fungovat jako vcelku vyhovující stereotyp. A mentálně postižený dospívající nemusí cítit potřebu osamostatnění, pokud jeho rozumový vývoj nikdy nedosáhne takové úrovně, aby byl schopen uvažovat o svých možnostech.
Dospívání je obdobím hledání vlastní identity a je zřejmé, že pro postiženého adolescenta je celý proces mnohem obtížnější. Problémem je už přijetí vrstevnickou skupinou, která za normálních okolností slouží k vytvoření skupinové identity jako přechodné varianty sebevymezení. Vzniku pocitu sounáležitosti se zdravými spolužáky může bránit nezájem ostatních i obtíže se zvládáním jejich požadavků. Zdravotně postižený dospívající může být izolován na okraji skupiny a strádat nedostatkem přiměřených sociálních kontaktů. Ve skupině podobně postižených vrstevníků je situace odlišná. Zde jsou si všichni rovni, a vznikají zde přátelství i první partnerské vztahy. Může se tak vytvářet základ budoucí minority, jejíž členové se přátelí a navazují partnerské vztahy převážně mezi sebou (nejtypičtější je komunikačně odlišná skupina sluchově postižených).
V průběhu dospívání se mění postoj k vlastnímu postižení. Jeho změna se může projevit potřebou nějak vyniknout, či potvrdit svou kvalitu tím, že se zdravotně postižený dospívající pokusí za každou cenu vyrovnat ostatním. K pokusům o kompenzaci dochází obvykle až na konci adolescence a může jít o snahu vyniknout v určité oblasti nebo naopak o tendenci zkusit všechno, co jenom lze: „Bejt vidět“. Neztratit se v podceňované skupině podobně postižených (jak se vyjádřila jedna tělesně postižená dívka). Obranné reakce se mohou velmi různit, v závislosti na zachovaných kompetencích, zkušenostech i na existujícím zázemí. Zkušenosti s hledáním nějakého uplatnění mohou přispět k úspěšnému prosazení v oblasti, která je pro ně dostupná a mohou jim pomoci s řešením dalších podobných problémů. I v tomto věku pomáhá kontakt s lidmi, kteří jsou podobně znevýhodnění, a přesto dosáhli v životě určitého úspěchu, například ve sportu nebo v povolání. Vzory, které představují zdraví lidé, nejsou moc užitečné, protože se s nimi zdravotně postižení dospívající nedokáží ztotožnit.
Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.
Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!
Odebírat newsletter Sledovat na Facebooku
