Jak internet ovlivňuje život dětí a dospívajících?

Obsah článku:

• K čemu děti a dospívající používají internet?
• Co je nejvíc zajímá?
• Co je pro teenagery na sociálních sítích nejdůležitější?
• Jak (zejména) dospívající na internetu komunikují?
• Virtuální sebeprezentace teenagerů
• Jaký vliv má internet na psychiku dětí a dospívajících?
• Jak můžete jako rodiče zmírnit manipulativní vliv internetu? 

Dospělí často přisuzují internetu a počítačům obecně negativní vliv – mají pocit, že čas strávený před monitory je promrhaný, má za následek školní problémy dětí, jejich špatnou fyzickou kondici i zhoršování vztahů mezi dětmi. Obávají se také, že děti se na internetu učí věci, které nejsou reálné, že internet podporuje agresivitu a obecně mladé lidi ohrožuje, protože je anonymní, a hrozí jim tedy různé formy zneužívání.

Je to ale skutečně tak zlé? Zkusme si uvědomit, v jaké době dnes žijeme a jaká byla doba, kdy dětmi byli dnešní dospělí. Naše doba je rychlá, nové technologie přibývají a většina z nás už se bez nich neobejde… Současné děti tedy nedělají nic špatného – svět nových technologií je pro ně lákavou každodenní realitou, která je obklopuje. Prostě jen poznávají a přijímají svět takový, jaký je. (Internet mnohé z nich poznají mnohem dřív, než se naučí číst a psát, a také ho rychle ovládají stejně dobře jako dospělí, někdy i lépe.) Podstatné je, co konkrétně dítě dělá, když sedí u počítače, respektive když je on-line.

K čemu děti a dospívající používají internet?

Především ke komunikaci, prezentování a potvrzení sebe sama, k experimentování s rolemi, s identitou, k poznávání lidí a světa, norem, hodnot, názorů a oblíbených věcí jiných lidí, k testování vlastních schopností a dovedností, k odžívání emocí, rozvíjení fantazie, vytváření ideálního obrazu světa a sebe samého a podobně. On-line tráví velkou část svého volného času, je to součást jejich světa. V podstatě je to tak, že pokud někdo „na síti“ není, je vrstevníky považován za zvláštního, divného, někoho, kdo s ostatními nemůže sdílet zážitky a poznatky ze světa internetu.

Největší výhodou internetu je, že spojuje a zkracuje vzdálenosti. Dává prostor poznávat – učit se, seznamovat se s lidmi, rychle vyhledávat informace, snadno komunikovat a sdílet. Na druhou stranu ale také bere čas na osobní komunikaci a setkávání s lidmi, lidé v prostředí internetu tráví zbytečně moc času a často upadají do pasivity a lenosti.

Co je nejvíc zajímá?

• Videa

K nejpopulárnějším ve světě internetu patří zábavná videa a fotky. Existuje mnoho webových stránek a aplikací, na kterých lze taková videa najít, a mnohdy mají i několik milionů odběratelů. Ve světě videí existuje celkem rozsáhlá terminologie – různé typy videí mají svá specifická pojmenování. Zatímco dříve byly mezi mladými lidmi velmi populární blogy, kde konkrétní lidé psali o svém životě a událostech okolo, nyní jsou v centru pozornosti zejména vlogy, kde jsou umístěna právě videa.

Děti a teenageři videa nejen sledují, sdílejí a komentují, ale také je sami vytvářejí a umisťují například na YouTube, Facebook, Instagram, Twitter a další aplikace. Když si nejoblíbenější videa prohlédnete, zjistíte, že jsou většinou dost nesmyslná, nemají žádné sdělení ani zásadní obsah. Prostě jsou, aniž by měla ambici něco sdělovat.

Co z toho tedy ti mladí mají, napadá vás možná…

• „Prostě je to vtipný.“
• „Nejvtipnější na tom je, že je to úplně o ničem, a to nás baví. Už nevíme, čím se zabavit, nudíme se a právě ta nesmyslnost nás baví nejvíc.“
• „Někdy mi připadá, že jsme takový prázdný, čím prázdnější zábava, tím líp, nehledáme smysl, hledáme něco, čím zabít nudu.“
• „Koukáme s kámoškama na videa a strašně se smějeme. Jsme prostě úplně praštěný a to se nám líbí.“

Videa jsou pro mladé lidi zdrojem zábavy, a zároveň zabíjením času. Jako by jim svět okolo nenabízel nic, co by je naplňovalo víc. To ale není jen téma dětí a dospívajících, podobně je na tom i mnoho dospělých. I oni věnují hodně času sledování zábavných videí na internetu a stejně tak je sdílejí a povídají si o nich. Spíše tedy jde o specifikum současné doby než mladé generace. Ukazuje to na tendenci neustále si zjednodušovat život; video je vlastně nejjednodušší forma přijímání informací – prostě si něco pustíme a dál jen pasivně přijímáme. Nemusíme číst ani si nic představovat, vše máme jako na stříbrném podnose. Takový je svět technologií, od toho tu vlastně jsou, ať se nám to líbí, nebo ne, a děti se tomu prostě jen přizpůsobují.

• Počítačové hry

Počítačové hry různého druhu (střílečky, strategické, sportovní a podobně) dětem a dospívajícím částečně simulují reálný svět – učí se v nich různý reakcím a způsobům myšlení. Jejich prostřednictvím také odreagovávají své emoce, komunikují s vrstevníky (on-line hry), realizují tvořivý potenciál a kompenzují různé nenaplněné potřeby: potřebu obdivu, úspěchu, ovládání a podobně. A i odsud se dostáváme ke zmiňovaným oblíbeným videím: hráči her totiž často točí sebe samé při hraní a videa umisťují na internet, kde je sledují tisíce lidí.

• Sociální sítě a on-line chaty

Samozřejmě nesmíme zapomenout na sociální sítě, kterým děti a hlavně teenageři věnují opravdu hodně času a pozornosti. Vlastně jsou běžnou součástí jejich života a identity. Mezi nejpopulárnější u nás patří Facebook, YouTube, Instagram a Twitter. S rozvojem mobilních technologií a rozšíření smartphonů jsou centrem pozornosti také mobilní aplikace, jako je Snapchat, WhatsApp, Viber a podobně. Jejich prostřednictvím sdílejí svá oblíbená videa a fotky, ať už vlastní výroby, nebo vypůjčené.

Právě mobilní telefony s připojením k internetu hodně mění chování dospívajících on-line. Klasické chaty, jak jsme je znali před pár lety, ustupují do pozadí a vytlačují je zmíněné mobilní aplikace. Ty však nejsou anonymní, uživatel musí uvést své telefonní číslo. Pokud tedy dospívající hledá anonymní prostředí, volí klasické on-line chaty.

nahoru

Co je pro teenagery na sociálních sítích nejdůležitější?

Podle nich především vytváření určité podoby sebe samého, určitého obrazu o sobě, tedy sebeprezentace a (virtuální) identity. Tuto identitu vytvářejí pomocí profilů na sociálních sítích, jejichž základní součástí jsou vlastní fotky a videa, sdílený obsah – videa, fotky, články jiných lidí, vlastní popis sebe samého a komentáře k různým příspěvkům, které mají vyjadřovat jejich postoje, názory, životní filozofii, situaci a podobně.

Teenageři internet a sociální sítě potřebují právě proto, že jim dovolují různě se stylizovat a celkem jednoduše tak vytvářet virtuální podobu jejich ideálního já, to znamená prezentovat se jako ten, kým si přejí být. Usnadňuje jim to zkoušení různých rolí a hledání sebe sama, mohou se nezávazně změnit v někoho jiného, aniž by to mělo nějaké zásadní důsledky.

Většina dospívajících říká, že se oni i jejich vrstevníci chtějí podobat především slavným/známým osobnostem. „Body“ jim tedy přidávají hlavně fotky a videa, kterými oblíbené celebrity napodobují. Většinou uvádějí, že hlavní roli v jejich sebeprezentaci hraje dokonalý vzhled, drahé oblečení, telefony, elektronika a věci obecně, návštěva drahých koncertů nebo restaurací a podobně. Jistě to tak nemají všichni, ale zdá se, že pro většinu současných teenagerů to platí.

Když sdílejí nějaké fotky nebo videa, největší význam má počet lidí, kterým se to líbí a označí jejich příspěvek pomocí tlačítka „like“ (to se mi líbí). Podle některých dospívajících jsou vztahy mezi vrstevníky především o tom, jak je kdo oblíbený, což se měří počtem „like“ a takzvaných sledovatelů nebo přátel, tedy osob, které si vás na sociální síti přidali nebo se přihlásili k tomu, že chtějí váš profil sledovat. „Je to úplná posedlost, někteří z nás udělají cokoli pro to, aby byli populární a slavní,“ říká jedna 15letá slečna. Druhá přikyvuje a dodává: „Vlastně je to šílený, kolik lži v tom našem životě je. Nikoho nezajímá, jaká skutečně jsem a co cítím, hlavní je, že mám dobrý fotky a tisíc followerů (osob, které sledují můj profil, pozn. autorky). Podle toho taky vypadaj naše vztahy. Všichni se furt pomlouvají, a když mají příležitost, udělají podraz a pomlouvají jen proto, aby byli zajímavý. Na citech nikomu nezáleží, doufám, že aspoň těm nejbližším jo.“

Teenageři žijí ve světě, kde je celkem jasně dané, co se oceňuje, ale zároveň se i jasně ví, že je to prázdné. Díky tomu však mají mimo jiné příležitost s takovou realitou naložit po svém a v průběhu dospívání si najít svou vlastní, konstruktivní cestu. Vývoj jejich identity, hodnot a názorů je v tomto období dost intenzivní, takže pokud najdou inspiraci, je dost pravděpodobné, že tuto povrchní sebeprezentaci opustí, protože už si ji vyzkoušeli a mohou jít v klidu dál.

„Sociální sítě jsou důležité, protože je na nich každý,“
říká v rozhovoru k tématu Mgr. Milena Nováková, psycholožka a psychoterapeutka

Čtěte také:
Rizika závislostního chování u dětí a dospívajících a jejich prevence
Děti na internetu: Jaký je přístup českých rodičů k ochraně dětí na síti?
Dospívání dětí je zkouškou rodičovské odolnosti

 nahoru

Jak (zejména) dospívající na internetu komunikují?

Všechny tři popsané způsoby pobývání na internetu jsou zároveň také formou komunikace. Teenageři tím sdělují něco o sobě, říkají světu, jak chtějí být viděni, a tím vlastně zakódovaným způsobem to, jací jsou. Kromě toho se ale také na internetu potkávají s různými lidmi, známými i neznámými, a navazují s nimi různé typy vztahů. S přáteli si často píšou soukromé zprávy a baví se o všem možném, sdělují si své zážitky, když nemůžou ven. Na druhou stranu někdy ale právě kvůli dopisování nemají čas na to s lidmi se sejít, je pro ně pohodlnější dopisovat si z tepla domova a potřeba osobního kontaktu tak klesá.

Velkým tématem je také on-line seznamování se s cizími lidmi. Mezi základní vlastnosti prostředí internetu patří anonymita a disinhibice – to znamená, že lidé mají ve virtuálním světě méně zábran, mizí úzkost ze sociálních situací, pravidla a normy jsou méně jasné a závazné, lidé je častěji překračují bez obav ze sankcí. Anonymita se odvíjí od typu aplikace: tam, kde někdo vystupuje pod vlastním jménem, mu záleží hlavně na hodnocení druhých, ale v aplikacích, kde lze vystupovat pod přezdívkou a bez fotky, se samozřejmě lidé chovají jinak, bez zábran a opatrnosti a často zcela změní svou identitu. Kdokoli se tak může vydávat za kohokoli.

Další aspekty seznamování se na internetu oproti realitě: internetová komunikace často vede k falešným přátelstvím – člověk se více „odhalí“, v písemném projevu sdělí něco intimního snadněji než tváří v tvář druhému; dále pocit společných názorů a postojů, který v reálu tak silný být nemusí (například právě ono „lajkování“ příspěvků), …

Z toho pochopitelně vyplývá určité nebezpečí. Nejde jen o to, za koho se vydávají naše děti, ale i o to, za koho se vydávají ti, s kým komunikují. (O pravidlech bezpečného chování na internetu se více dočtete v našem článku Děti a rizika sociálních sítí.) 

Virtuální sebeprezentace teenagerů

nahoru

Změna virtuální identity

Podle Šmahela (2003) nastane změna virtuální identity vždy v momentě, kdy ve virtuálním prostředí změníme svou prezentaci sebe. Konkrétně tedy může jít například o změnu e-mailové adresy, přezdívky (nicku) na chatu, jména profilu na sociální síti nebo jen změnu věku, pohlaví, vzhledu a podobně. Tyto změny jsou na rozdíl od reálného života ve virtuálním světě poměrně jednoduše vratné, uživatelem snadno ovlivnitelné. Z toho ale také vyplývá velké riziko prostředí internetu, tedy zneužití jinými uživateli v neprospěch „autora“, například ve formě kyberšikany.

Dobrým a snadno představitelným příkladem změny identity může být změna jména profilu na sociální síti – například skutečné jméno Jan Nový je změněno na Jeníček Loupe Perníček. Je jasné, že pod svým skutečným jménem se bude uživatel chovat jinak než pod přezdívkou, která ho jasně neidentifikuje.

Šmahel (2003) uvádí základní důvody změny identity v prostředí internetu tak, jak je udávali sami dospívající:

• Obava z odhalení
• Zvýraznění určitého rysu sebe sama v kontextu aktuálních nálad a emocí
• Změna sexuální identity
• Změna virtuální identity jako zábava
• Přání stát se ideálem
• Motivace dospívajících k užívání internetu v kontextu hledání vlastní identity

Motivace k trávení volného času „on-line“, k navazování vztahů „on-line“ a k hledání sebe sama prostřednictvím pobytu ve virtuálním světě vychází ze základních potřeb a motivů adolescentů obecně. Suler (2001) vymezuje tyto základní kategorie motivů a potřeb adolescentů:

• Hledání identity, experimentování s identitou
• Intimita a pocit začlenění
• Separace od rodičů, od primární rodiny
• Odreagování frustrace
• Sociální učení
• Sexuální aktivita
• Pozitivní a negativní aspekty virtuální identity

Jak jsme zmiňovali v úvodu, nárůst a rozvoj „života on-line“ je často předmětem kritiky zejména rodičů současných dětí a adolescentů a také zastánců tradičních hodnot a komunikace „face to face“.

Poradenská praxe ukazuje, že kritika vyplývá zejména z obav o sociální dovednosti mladých lidí ve smyslu schopnosti navazovat reálné vztahy v reálném prostředí, otevřeně komunikovat tváří v tvář, vyjadřovat a rozpoznávat emoce. Další obavy se týkají rizikovosti vztahů navázaných on-line, kde se skutečná identita uživatelů může velmi lišit od té, kterou prezentují na internetu, a hrozí tak, že děti a mladí lidé, kteří si vytvoří důvěru ve skutečnost virtuální identity, budou zneužiti k uspokojení potřeb ostatních uživatelů.

Další obava, kterou často vyjadřují rodiče, se týká hodnot a zaangažovanosti v osobních vztazích. Rodiče mají pocit, že interakce na internetu vštěpují dětem jakoby povrchnost, vztahy jsou přelétavé, nemají velkou váhu, nejsou brány příliš vážně. Navíc se většina uživatelů prezentuje v pozitivním světle, což zkresluje obraz mladých lidí o skutečnosti, a v běžném životě pak zažívají zklamání a jen těžko se vyrovnávají s nenaplněnými očekáváními.

Obavy se týkají také agresivity, šikany a kyberšikany. Rodiče mají pocit, že děti se na internetu „učí“ být agresivní, protože toto prostředí zbavuje zábran a například v on-line hrách je agresivita a násilí prezentováno jako norma. Dítě si pak vytváří zkreslený obraz o následcích násilného jednání, ztratí představu o tom, co může své oběti násilím skutečně způsobit. Navíc mezi rodiči převládá představa, že násilí na internetu, podobně jako v televizi, podněcuje další násilí, nikoli jej odreagovává.

Je pravděpodobné, že velká část obav je intuitivních a vychází ze stereotypů a předsudků, nikoli z odborných poznatků o psychologii internetu. Na druhou stranu rizika nelze podceňovat, jejich existenci ověřily i psychologické výzkumy (např. Šmahel, 2003b, Vybíral, Šmahel 2003). Používání internetu má však i svá pozitiva, která jsou v psychologii dospívajících významná.

nahoru

Jaký vliv má internet na psychiku dětí a dospívajících?

Odpověď je jednoznačná: Značný, stejně jako celý svět, ve kterém dítě žije a jehož je internet nedílnou součástí. Tomu se nelze vyhnout. Od počátku života dítě intenzivně vnímá a nasává podněty ze svého okolí. Nejprve mají dominantní vliv rodiče, ve školním věku sílí vliv vrstevníků, ostatních dospělých, médií a celé společnosti. Internet všechny vlivy vlastně shrnuje, dítě na něm může najít cokoli. To, co na internetu hledá, je ovlivněno jak jeho povahou a koníčky, tak tím, co je zrovna „in“, co zajímá jeho vrstevníky.

Vliv internetu na psychiku dítěte je hodně individuální. Obecně platí, že je pozitivní i negativní.

Pozitivní vliv spočívá především v rozvoji myšlení, ve všeobecném přehledu a získávání nových informací. Dítě má možnost překračovat hranice své země a stává se otevřenějším, má větší přehled a širší repertoár norem. Rozvíjí se většinou také po stránce jazykových znalostí – ve světě počítačů kraluje angličtina.

Negativní vliv spočívá hlavně ve zhoršení komunikačních dovedností v osobním kontaktu. Vytrácejí se pravidla slušného chování a jakýsi respekt teenagerů vůči sobě navzájem. Tím, že o sobě vlastně vědí víc, než si kdy řekli osobně, a informace si často zjišťují i o vrstevnících, které nikdy neviděli, vzniká vcelku velký prostor pro závist, pomluvy a intriky.

Dá se říct, že kvůli internetu jsou děti a zejména pak teenageři méně aktivní a preferují pasivnější formy zábavy. Pro to, aby se zabavili, vlastně nemusí udělat téměř nic. A samozřejmě mají také méně pohybových aktivit, sezení u počítače je pro ně pohodlnější. Kvůli tomu pak mají v reálném životě méně času i prostoru na hledání sebe sama, experimentování s různými rolemi, vytváření vlastní identity.

V těchto velice důležitých aspektech dospívání se pak o to více realizují virtuálně, výsledkem je ale o dost méně stabilní a jistá identita a sebepojetí mladého člověka. Ve virtuálním prostředí totiž nezažívá skutečné důsledky svého chování a jeho aktivita vyžaduje méně energie než ve skutečnosti. To se pak může projevit v reálném životě v podobě horší schopnosti odhadnout své možnosti a schopnosti, odhadnout danou situaci i druhé lidi a tím také důsledky rozhodnutí nebo jednání. To, co je akceptováno ve virtuálním světě, nemusí projít ve světě skutečném. Příklad, který často uvádějí sami dospívající, je komentování příspěvků na sociálních sítích. Do komentářů píšou jak hodně pozitivní, tak i hodně negativní reakce. V osobním kontaktu ale často nevědí, jak mají svůj názor vyjádřit, jak někomu sdělit, co cítí, a podobně.

Virtuální svět je tak často únikem od problémů ve skutečných vztazích, dává prostor ke zjednodušení komunikace a zmírnění důsledků. Má-li dítě oporu v rodině a pevný základ, pokud jde o sebevědomí, jistotu, hodnoty a normy, projeví se to i v tom, že na něj internet bude mít méně manipulativní vliv.

nahoru

Jak můžete jako rodiče zmírnit manipulativní vliv internetu?

• Můžete se svým dítětem diskutovat o různých tématech, která ho zajímají, o tom, na co na internetu narazilo, a především o tom, že ne vše, co na internetu člověk najde, je pravda.
• Je důležité poučit ho o tom, že na internet může umístit kdokoli cokoli a že mnoho lidí toho dost zneužívá a falešně přesvědčuje ostatní o pravdivosti něčeho, z čeho má prospěch.
• Stejně tak je prospěšná diskuze o relativitě světa – že z různého pohledu vypadají věci různě, že pro každého mohou mít jiný význam a že každý má jiný názor podle toho, jakou má svou unikátní životní zkušenost. Dítě by mělo vědět, že nikdo na světě nemá patent na pravdu a že názory je dobré brát spíš jako inspiraci než jako dogma.
• Pokuste se dítěti opakovaně vysvětlit, že má věřit především samo sobě a lidem, se kterými má blízký vztah. Dopřejte mu důvěru v to, že když mu cokoli bude nejasné nebo bude na internetu něčím zmatené, může za vámi přijít a popovídat si o tom. Čím otevřeněji budete v komunikaci k dítěti i k internetu přistupovat, tím bezpečnější to pro dítě bude.
• Postupem času, jak dospívá, má dítě čím dál větší sílu a schopnost vytvářet si vlastní názor na věci a stává se tak méně ovlivnitelným jak vámi, tak dalšími podněty z okolí. Vliv vrstevníků a trendů je ale dost silný až do dospělosti, záleží na tom, jak vyspělé je sebevědomí mladého člověka.

Zdroje informací

• BAČOVÁ, V. Teórie osobnej a sociálnej identity. In Výrost, J., Lovaš, L., Bačová, V. Vybrané kapitoly zo sociálnej psychológie 2: sociálna psychológia osobnosti, teória osobnej a sociálnej identity, sociálna psychológia malých skupin. 1. vyd. Bratislava: Veda, 1993. Kapitola 2. s. 72-129. ISBN 80-224-0386-5.
• BAČOVÁ, V. Etnická identita a historické zmeny: štúdia obyvateľov vybraných obcí Slovenska. Bratislava, Veda, 1996, 146 s. ISBN 80-224-0472-1.
• ČERMÁK, I., NAVRÁTIL, M. (1997). Vliv virtuální reality na psychiku jedince. Československá psychologie, 51(1), 55–65 .
• DIVÍNOVÁ, R. Cybersex. Forma internetové komunikace. 1. vyd. Praha: Triton, 2005. 167 s. ISBN: 80-7254-636-8.
• SULER, J. The psychology of cyberspace [online]. Rider University, 2001 [cit. 2016-10-10].
• ŠEVČÍKOVÁ, A., ŠMAHEL, D. Konstrukce virtuální identity u dospívajících uživatelů internetu. In Tyrlík, M., Macek, P., Širůček, J. (Eds.) Sebepojetí a identita v adolescenci: sociální a kulturní kontext. 1. vyd. Brno: Masarykova Univerzita, 2010. s. 113-130. ISBN: 978-80-210-5107-2.
• ŠMAHEL, D. Dospívající v prostředí internetu – reálná a virtuální identita. In Plaňava, I., Pilát, M. (eds.). Děti, mládež a rodiny v období transformace.1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2002. s. 262-274. ISBN 80-86598-36-5.
• ŠMAHEL, D. Psychologie a internet. 1. vyd. Praha: Triton, 2003. 158 s. ISBN: 80-7254-360-1.
• ŠMAHEL, D. Souvislosti reálné a virtuální identity dospívajících. Brno : Fakulta sociálních studií, Masarykova Univerzita, 2003.
• ŠMAHEL, D.; LUPAČ, P. Digital Divide and Internet Addictive Behavior in the Czech Republic [online]. Budapest : Hungary WIP Meeteing, 2008 [cit. 2016-10-10].
• VYBÍRAL, Z., ŠMAHEL, D. Komunikace uživatelů internetu: Co výzkumy zjistily a jaký výzkum potřebujeme? In Mareš, P., Potočný, T. (Eds.) Modernizace a česká rodina. 1. vyd. Brno: Barrister&Principal, 2003. s. 299-313. ISBN: 80-86598-61-6. 

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.